Úroky z prodlení

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 23 Cdo 2924/2009, ze dne 18.3.2010)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. V., proti žalované J. K., o zaplacení 58 830,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 117/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2008 č.j. 23 Co 303/2008-89, tak, že dovolání zamítl

Z odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. září 2007, č.j. 7 C 117/2007-43, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci 30 625,50 Kč, výrokem II. rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 58 830,60 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30 625,50 Kč za prodlení se zaplacením faktury dodaného zboží, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o dodávce, odběru, prodeji a rozšiřování periodického tisku č. 6958 ze dne 5.11.2002, uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalovanou.

Po posouzení žalobcem uplatněného nároku na zaplacení částky 58 830,60 Kč z titulu zaplacení úroku z prodlení za nezaplacení jednotlivých faktur včas, dospěl soud k závěru, že sjednaná výše úroků 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou fakturované částky je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), smluvní ujednání účastníků o úrocích z prodlení je neplatné podle § 39 obč. zák., a proto v této části žalobu zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008 č.j. 23 Co 303/2008-89, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci 30 625,50 Kč, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 58 830,60 Kč a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se neztotožnil se zamítavým výrokem rozsudku soudu prvního stupně odůvodněným neplatným ujednáním účastníků o úrocích z prodlení. Odvolací soud s odkazem na dosavadní judikaturu dovodil, že smluvená sazba úroků z prodlení ve smyslu § 369 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou fakturované částky není v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud při úvaze o platnosti ujednání výše úroků z prodlení se zaplacením dlužné částky přihlédl k postavení účastníků obchodního závazkového vztahu a zejména ke skutečnosti, že podle smlouvy o dodávce, odběru a prodeji tisku nebyla žalovaná povinna platit cenu odebraného tisku, pokud jej jako neprodaný vrátila žalobci. Odvolací soud konstatoval, že povinností žalované bylo dodržovat tento závazkový vztah, a pokud zaměstnanci žalované omylem nevrátili neprodaný tisk, dovodil, že nelze nepřenášet důsledky neplnění povinností zaměstnanců žalované na žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu do jeho vyhovujícího výroku II. podala žalovaná dovolání s tím, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o přiznání úroků z prodlení žalobci za včasné neuhrazení faktur žalovanou za dodaný periodický tisk. Připomíná, že za neuhrazení faktur včas byly ve smlouvě z 5.11.2002 dohodnuty dvě sankce, a to úroky z prodlení ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením a smluvní pokuta ve výši 0,25% z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením dlužné částky, tj. sankce celkem ve výši 0,75% z dlužné částky za každý den prodlení se zaplacením. Podle názoru žalované taková sankce nemůže požívat právní ochrany. Namítá zjevný nepoměr mezi objektivně oprávněným nárokem žalobce a skutečně požadovanou částkou. Poukazuje na okolnost, kdy jiný dodavatel konkrétního druhu zboží nebyl na trhu k dispozici, a že tak byla nucena akceptovat navržené podmínky žalobce, jestliže chtěla ve své provozovně distribuovat daný periodický tisk. Podle jejího názoru byla předmětná smlouva koncipována jednostranně – ve prospěch dodavatele tisku a k ochraně jeho zájmů. V dovolání uvádí, že účtovaná výše sankce má pro ni likvidační dopad. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku II. a v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud ve věci rozhodl správně. Poukazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že ujednání o úrocích z prodlení ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení není neplatným právním úkonem. Namítla-li dovolatelka, že smlouva byla koncipována jednostranně – ve prospěch dodavatele tisku a k ochraně jeho zájmů, žalobce upozorňuje, že se jedná o nová tvrzení, která nebyla v předešlém řízení žalovanou uplatňována, proto k nim nemůže být v dovolacím řízení přihlédnout. Žalobce má dále za to, že je nesprávná úvaha žalované o sčítání výše dvou rozdílných právních institutů – úroků z prodlení a smluvní pokuty a posuzování jejich celkové výše společně.

Podle článku II bodu 12 zákona 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (13.11.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř). po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z obsahu dovolání vyplývá, že se opírá o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.

Žalovaná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Neuvedla však, v čemž spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu.

Je třeba konstatovat, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se ale nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to především v provedených důkazech rozhodujících pro posouzení věci. Je třeba v tomto směru odkázat na důkaz provedený smlouvou o dodávce, odběru, prodeji a rozšiřování periodického tisku č. 6958 ze dne 5.11.2002, uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalovanou, z níž soud prvního stupně učinil skutkové zjištění odpovídající obsahu bodu VIII. odst. 5 smlouvy, v němž se žalovaná zavázala uhradit prodávajícímu (žalobci) úrok z prodlení ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou fakturované částky a smluvní pokutu ve výši 0,25% z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou fakturované částky. Skutkové zjištění ohledně ujednání výše úroků z prodlení, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, má tedy oporu v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 369 odst. 1 obch. zák., je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

Z uvedeného vyplývá, že žalovaná je v daném případě povinna platit úroky z prodlení ve výši, tak jak byly sjednány ve smlouvě, tj. ve výši ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou fakturované částky. Odvolací soud rovněž správně v souladu s dosavadní judikaturou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, publikovaném na www.nsoud.cz) posoudil výši úroků z prodlení s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu (postavení účastníků obchodního závazkového vztahu a smluvní ujednání účastníků v celém kontextu smlouvy) a správně poté dovodil, že tato výše úroků z prodlení neodporuje dobrým mravům a není proto neplatným ujednáním ve smyslu § 39 obč. zák.

Dovolatelka se nesprávně domnívá, že při posuzování sjednané výše úroků z prodlení mělo být přihlédnuto i ke sjednané výši smluvní pokuty.

Je nutno konstatovat, že jen při posuzování přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti smluvní pokuty se přihlíží i ke sjednané výši úroků z prodlení, když jen smluvní pokutu, nikoliv úroky z prodlení, může soud za použití moderačního práva podle § 301 obch. zák. snížit, a to s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.4.2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008, publikovaném na www.nsoud.cz). Je nutno však upozornit, že podle uvedeného judikátu nemůže soud použití moderačního oprávnění podle § 301 obch. zák. založit jen na zjištění, že vedle práva na smluvní pokutu vznikla oprávněnému další majetková práva (např. právo na úroky z prodlení) z téhož porušení zajišťovací povinnosti, aniž by přihlédl k hodnotě a významu takové povinnosti.

Odvolací soud tedy při posuzování výše úroků z prodlení správně nepřihlédl k zajišťovacímu institutu – smluvní pokutě, jíž bylo zajištěno plnění smluvní povinnosti žalované.

Namítla-li dovolatelka, že smlouva byla koncipována jednostranně – ve prospěch dodavatele tisku a k ochraně jeho zájmů, je třeba přisvědčit námitce žalobce vznesené ve vyjádření k dovolání žalované, že se jedná o nová tvrzení, která nebyla v předešlém řízení žalovanou uplatňována, proto k nim není možno v dovolacím řízení přihlédnout. Dovolací soud totiž nemůže přihlížet k novým tvrzením a novým důkazů, navrhovaným až v dovolacím řízení. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován, proto nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v nalézacím řízení (viz § 241a odst. 4 o. s. ř.).

Námitky dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení nároku na zaplacení úroků z prodlení nebyly tedy shledány oprávněnými a dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz