Výrok rozhodnutí

Jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud jen sděluje své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené.

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 2770/2007, ze dne 29.6.2009)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněného J. H., proti povinným 1) Z. B., a 2) Z. B., zastoupeným advokátem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 3775/2005, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.4.2006, č.j. 24 Co 170/2006-29, tak, že usnesení Krajského soudu v Praze z 28.4.2006, č.j. 24 Co 170/2006-29, a usnesení Okresního soudu Praha – západ z 19.12.2005, č.j. 13 Nc 3775/2005-4, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Z odůvodnění :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu, který nařídil exekuci vyklizením domu č.p. v obci J. u P. a dalších tam označených nemovitostí a přestěhováním povinných do náhradního bytu v domě č.p. v R., k.ú. J. u P. Odvolací soud uzavřel, že předložený exekuční titul (rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 13.1.2000, č.j. 7 C 1344/99-25) je materiálně i formálně vykonatelný, zejména, že „zajišťovaný náhradní byt splňuje kritéria náhradního bytu jako bytu, který má zajistit lidsky důstojné ubytování povinného a členů jeho rodiny, a který může být bytem o menší podlahové ploše, nižší kvality, méně vybavený a popřípadě i mimo obec než je byt vyklizovaný.“

V dovolání (zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že je v rozporu s hmotným právem) povinní – posuzováno podle obsahu jejich podání – namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že zajišťovaný náhradní byt odpovídá exekučnímu titulu. Podle jejich názoru nebylo-li o takové bytové náhradě rozhodnuto výrokem podkladového rozsudku, mají podle § 712 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 712 odst. 2 občanského zákoníku nárok na náhradní byt, který by měl být o stejné podlahové ploše, ve stejné kvalitě, stejně vybavený a v obci, v níž bydlí dosud. Tyto předpoklady zajišťovaný náhradní byt (o podlahové ploše 75, 2 m2 oproti ploše vyklizovaného bytu cca 135 m2), byť ve stejném katastrálním území, avšak v jiné obci, nesplňuje. Pokud by nalézací soud chtěl použít ustanovení § 712 odst. 2 věty čtvrté in fine občanského zákoníku, jež se podle dovolatelů vztahuje pouze na případy, kdy má být vyklizen byt služební (o který v souzené věci nejde), musel by jeho aplikaci odůvodnit.

Dovolání, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř. (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán jeho rozporem s dosavadní judikaturou) je důvodné.

Již ve svém usnesení z 21.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 605/2001, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že zajištění náhradního bytu v obci jiné než té, v níž je byt vyklizovaný, přichází v úvahu jen za splnění podmínek, které stanoví zákon (§ 712 odst. 2 věta čtvrtá a § 713 odst. 1 věta třetí obč. zák.) a za dalšího předpokladu, že tak soud v nalézacím řízení výslovně rozhodl.

Z ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř. dle něhož nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, vyplývá, že odůvodnění rozsudku závazné není (čemuž odpovídá i to, že odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné /§ 202 odst. 3 o.s.ř./). Jen výrok rozhodnutí je tedy způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud jen sděluje své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené. Závěr výše uvedeného judikátu, že zajištění náhradního bytu v obci jiné než té, v níž je byt vyklizovaný, přichází v úvahu jen za předpokladu, že tak soud v nalézacím řízení výslovně rozhodl, tudíž nelze vykládat jinak než tak, že o náhradním bytu v jiné obci musí být v nalézacím řízení rozhodnuto výrokem podkladového rozsudku.

V souzené věci tomu tak však nebylo, jelikož nalézací soud o náhradním bytu v jiné obci nerozhodl výrokem (v něm nejenže povinnost žalovaných k vyklizení bytu nevázal na zajištění jakékoli náhrady, ale nestanovil ani žádnou pariční lhůtu), nýbrž pouze v odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalovaným přiznal právo na zajištění náhradního bytu“, a – bez dalšího – že „náhradním bytem ve smyslu ustanovení § 712 odst. 2 obč. zákoníku je byt o menší podlahové ploše, nižší kvality a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec než je vyklizovaný byt.“

Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je – aniž se musel zabývat dalšími dovolacími námitkami – bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

redakce (jav)

9. 9. 2009