Nález Ústavního soudu České republiky
Sbírka: 295/1996 | Částka: 89/1996
10.12.1996
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
295
Nález
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 28. března 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. (dále jen „zákon o rodině”).
Krajský soud v Brně, senát 16 Co, v řízení o odvolání navrhovatele JUDr. I. I. proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. dubna 1994 č. j. Nc 702/94 - 13 ve věci nezrušitelného osvojení zletilé M. Z. dospěl k závěru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen („Listina”), a to s článkem 3 odst. 1 a 3, jakož i s článkem 1 v návaznosti na ustanovení Deklarace práv dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.), a proto se rozhodl pro postup podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu. Svým usnesením ze dne 5. prosince 1995 sp. zn. 16 Co 473/94 odvolací řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině, ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. ČR.
V odůvodnění svého návrhu navrhovatel především v úvodu konstatuje, že napadené ustanovení kogentní povahy nedovoluje osvojení zletilého dítěte. Takto koncipované ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je podle jeho názoru v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. - v kontextu s Deklarací práv dítěte (dále jen „Deklarace”) publikovanou pod č. 104/1991 Sb. Poukazuje na článek 3 odst. 1 Listiny a článek 1 Listiny s tím, že rovnost práv občanů, tedy obecná platnost a zaručenost základních práv a svobod pro všechny občany a též obecně rovnocenná ochrana těchto práv, je stěžejním principem právního řádu společnosti, a proto též je vyjádřena hned v úvodních pasážích základního zákona státu - Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”. Tento princip - z hlediska struktury právního řádu - může být prolomen pouze právní normou téže právní síly vytvořené na základě týchž pravidel svého přijetí, která znesnadňují její negaci (čl. 9 odst. 1 Ústavy). Úvaha navrhovatele o rozporu ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině s předpisy vyšší právní síly, jak dále v odůvodnění svého návrhu uvádí, vychází z předpokladu, že zvýšená ochrana práv dítěte (nezletilých) je sama o sobě narušením uvedeného principu, avšak narušením, které uvedenému principu plně koresponduje, neboť je odůvodněna jednak Listinou (čl. 32 odst. 1 věta druhá), jednak Deklarací. Meze této ochrany jsou též těmito předpisy dány - z článku 32 odst. 1 Listiny vyplývá, že se jedná o zvláštní ochranu, z Deklarace je pak nutno dovodit, že tyto meze jsou dány tím, že dítě zvláštní ochranu potřebuje pro svou tělesnou a duševní nezralost. Z uvedeného (a též i z celkové koncepce Deklarace) je nutno dovodit, že se jedná o ochranu těch práv, která není dítě si schopno zabezpečit samo, přičemž tato ochrana směřuje, resp. má dítě chránit proti svévolným zásahům ostatních subjektů - osob, státu a institucí - např. právo dítěte na jméno, státní příslušnost (čl. 7 Deklarace), na zachovávání totožnosti (čl. 8 Deklarace), na svobodu projevu, myšlení, svědomí, náboženství, sdružování, shromažďování (čl. 13 až 15 Deklarace), zákaz trestů, násilí (čl. 19 Deklarace), právo na humanitární pomoc v případě ozbrojeného konfliktu (čl. 38 Deklarace) apod. Těmito mezerami je vymezena zvláštnost ochrany práv dítěte, a pokud se výjimečná ochrana dítěte v těchto mezích prostřednictvím předpisů nižší právní síly (zákonů) aplikuje do konkrétního právního života, pak nelze hovořit o tom, že by taková ochrana byla v rozporu s principem rovnosti práv všech občanů. Na druhé straně je však nutno dovodit, že tam, kde výlučná ochrana práv dítěte nevyplývá z principů vyjmenovaných v Deklaraci, je již v rozporu s principem rovných práv pro všechny občany. K tomu navrhovatel dodává, že čl. 21 Deklarace, věnující se osvojení, má za účel chránit dítě proti zneužití institutu osvojení, avšak nestanoví výlučné právo pouze dítěte na osvojení.
Současná úprava osvojení je koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte na osvojení. Toto právo však dle názoru navrhovatele (je-li koncipováno jako tzv. zvláštní právo) není zahrnuto v mezích zvláštní (výlučné) právní ochrany dítěte, která je dána Deklarací a proto je v rozporu s principem rovnosti občanů v právech (čl. 1 Listiny). Navrhovatel tím, jak zdůrazňuje, neodpírá dítěti právo na osvojení, pouze zastává stanovisko, že je protiústavní, je-li toto právo koncipováno jako výlučné právo nezletilého dítěte.
Poukazuje dále na to, že současná právní úprava osvojení vychází z původní koncepce osvojení jako nahrazení rodinných vztahů tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či subjektivních důvodů, zpřetrhány, a má za úkol především chránit práva nezletilého dítěte - na zajištění řádné výchovy, odpovídající výživy a řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého jedince. Pomíjí však, že mohou existovat i důvody a zájem ostatních na osvojení, že osvojení zasahuje nejen do rodinněprávních vztahů, ale prostřednictvím těchto vztahů i do vztahů např. majetkoprávních, bytových apod. (pokud se týká vztahů právních) a neméně i do vztahů společenských. V této souvislosti navrhovatel odkazuje také na to, že i některé okolní státy institut osvojení zletilého znají. Navrhovatel uznává, že zákon svou celkovou koncepcí vychází z principu, že lze osvojit pouze nezletilé dítě, a tak jsou také stanoveny podmínky pro osvojení, ale vzhledem k tomu, že pouze v napadeném ustanovení je tento princip vyjádřen kogentně, navrhuje buď zrušení uvedeného ustanovení jako celku, anebo s ohledem na jazykové a logické vyjádření kogentnosti tohoto ustanovení spojkou „a to” zrušení těchto slov v napadeném ustanovení, aby § 65 odst. 2 zákona o rodině zněl: „Osvojit lze nezletilého, jen je-li mu osvojení ku prospěchu”.
II.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že znění § 65 odst. 2 zákona o rodině nebylo v průběhu doby nijak měněno. Dílčí novely č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. ČR se napadeného ustanovení nedotkly.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. ČR zaslal Ústavní soud návrh Krajského soudu v Brně Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 25. dubna 1996 tehdejší předseda Poslanecké sněmovny PhDr. Milan Uhde potvrdil, že zákon o rodině byl schválen potřebnou většinou poslanců Národního shromáždění dne 4. prosince 1963, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření dále uvádí, že Úmluva o právech dítěte (dále jen „Úmluva”) ve své preambuli stanoví, že dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc a že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm. V souladu s tím pak Listina stanoví v čl. 32 odst. 1 zvláštní ochranu dětí. Podle čl. 20 odst. 1 a 2 Úmluvy dítě dočasně nebo trvale zbavené rodinného prostředí nebo dítě, které ve vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Stát zabezpečuje takovému dítěti náhradní péči v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím. Osvojení dítěte je významným rozhodnutím o jeho osobním stavu, a proto je třeba vždy pečlivě zjišťovat, zda jsou všechny předpoklady pro osvojení splněny. Osvojit lze pouze nezletilce. Osvojení však musí být osvojenci ku prospěchu. Jde o základní princip úpravy osvojení. Všechny další podmínky, které zákon konkretizuje, v podstatě směřují k tomu, aby tato základní podmínka byla splněna. V žádném případě nelze rozumět prospěchem pro osvojené dítě pouze materiální zabezpečení. Účelem tohoto institutu je v co největším možné míře vytvořit vztahy, které jsou mezi rodiči a jejich dětmi, tam, kde se přirozené podmínky pro rodičovský vztah nemohou v plné míře uplatnit. K argumentaci návrhu Krajského soudu v Brně, v níž je uvedeno, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. - upozorňuje na skutečnost, že Listina jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky byla uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kde v § I odst. 1 bylo stanoveno, že ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou. Toto nadústavní pojetí Listiny Ústava nepřevzala do pozitivní právní úpravy a nahradila je článkem 3. Stanovila tak, že Listina má tutéž právní sílu jako Ústava a další součásti ústavního pořádku. Konstatuje, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině nebo část ustanovení § 65 odst. 2 téhož zákona vyjádřené slovy „a to” není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Své vyjádření pak uzavírá tím, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení zákona o rodině a vydal příslušné rozhodnutí.
III.
Navrhovatel odůvodňuje návrh na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině jeho rozporem s čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny v návaznosti na Úmluvu. V podstatě zastává názor, že současná úprava osvojení v zákoně o rodině je koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte a napadené ustanovení, v němž je tato zásada vyjádřena kogentním způsobem, tak poskytuje nezletilému dítěti zvláštní ochranu jeho práv, která jde nad rámec Úmluvy a čl. 32 odst. 1 Listiny. Tím se dostává do rozporu s principem rovnosti a zákazem diskriminace, neboť představuje privilegování nezletilých dětí v jejich právech na osvojení oproti osobám zletilým.
Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda stanovené podmínky osobní působnosti napadené právní normy neporušují zásadu rovnosti v právech obecně vyjádřenou v čl. 1 Listiny a zaručenou a konkretizovanou čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Ústavní zásadu rovnosti v právech zakotvenou v čl. 1 Listiny nelze pojímat absolutně a rovnost nelze chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo.
Při posuzování důvodnosti návrhu na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je třeba mít na zřeteli celkovou úpravu institutu osvojení v zákoně o rodině. Sám pojem osvojení tento zákon přímo nevymezuje. Platná právní úprava institutu osvojení v zákoně o rodině stanoví jak způsob vzniku osvojení, tak i jeho právní následky. Při rozhodování Ústavního soudu o návrhu je významný samotný způsob vzniku osvojení, především samotný akt, kterým osvojitel přijímá cizí dítě za své a kterým vytváří pro osvojené dítě nové výchovné a rodinné prostředí. Tento akt podle platné právní úpravy je dovršen rozhodnutím soudu, které má konstitutivní účinky, k jehož vydání bez právně relevantního chování osvojitele nemůže dojít. Z hlediska zachování principu rovnosti je proto třeba především posuzovat postavení osvojitelů. Je to totiž vůle budoucího osvojitele, která je nejen nezbytným, ale také určujícím a prvotním předpokladem vzniku osvojení. (Podle § 63 zákona o rodině je možno řízení o osvojení zahájit pouze na návrh budoucího osvojitele, který také svým návrhem - jímž je soud zcela vázán - během řízení disponuje). Právě z
tohoto důvodu je třeba právo na osvojení (chápané teorií práva jako právo subjektivní) vztáhnout především k osvojitelům. Ve vztahu k nim pak porušení principu rovnosti rozhodně dovozovat nelze. Postavení všech osvojitelů je z hlediska platné právní úpravy stejné, všichni mohou osvojit pouze dítě nezletilé. Zbývá tedy posoudit otázku, která tvoří podstatu návrhu, totiž otázku, zda zákonodárce neporušil zásadu rovnosti tím, že nezahrnul do okruhu potenciálních osvojenců také osoby zletilé. Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení je postavení dětí a osob zletilých nepochybně nestejné. Podle Ústavního soudu však nejde o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. Rozdíl, který tak zákonodárce mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými v napadeném ustanovení činí, nelze proto považovat za neodůvodněný či stanovený libovolně ani za diskriminující. (Podobné rozdíly, byť ne zcela srovnatelné, lze ostatně najít i v dalších právních odvětvích našeho právního řádu, a to například v ustanovení § 479 občanského zákoníku, které u neopomenutelných dědiců přiznává výhodnější postavení potomkům nezletilým v poměru k potomkům zletilým, obdobně trestní právo z obecných podmínek trestní odpovědnosti vyčleňuje skupinu mladistvých, pro niž stanoví odlišně podmínky i obsah trestní odpovědnosti).
Pokud navrhovatel poukazuje na existenci i jiných důvodů pro osvojení, než je náhrada rodinných vztahů, tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či subjektivních důvodů, zpřetrhány, v této souvislosti odkazuje také na dřívější právní úpravu osvojení platnou na území našeho státu, popřípadě v některých okolních státech, k tomu je třeba uvést, že posoudit otázku účelnosti a vhodnosti rozšíření okruhu osvojenců i na osoby zletilé je pouze v pravomoci zákonodárce, do jeho činnosti Ústavní soud, kromě případů zjištění neústavnosti - a tak tomu, jak plyne ze shora uvedeného ustanovení není - zasahovat nemůže.
Konečně je třeba uvést, že článek 3 odst. 3 Listiny, jehož se navrhovatel rovněž dovolává (aniž však svůj návrh v tomto směru blíže odůvodnil), stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, na posuzované ustanovení tedy evidentně nedopadá. Z uvedených důvodů je Ústavní soud toho názoru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině není v rozporu s článkem 3 odst. 1 a 3 a článkem 1 Listiny, a proto návrh na jeho zrušení zamítl.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
Práva na uvedení odlišného stanoviska v protokolu o jednání a na jeho připojení k rozhodnutí s uvedením svého jména podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, využili soudci Ústavního soudu České republiky JUDr. Vladimír Klokočka a JUDr. Vladimír Paul.
Nález
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 28. března 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. (dále jen „zákon o rodině”).
Krajský soud v Brně, senát 16 Co, v řízení o odvolání navrhovatele JUDr. I. I. proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. dubna 1994 č. j. Nc 702/94 - 13 ve věci nezrušitelného osvojení zletilé M. Z. dospěl k závěru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen („Listina”), a to s článkem 3 odst. 1 a 3, jakož i s článkem 1 v návaznosti na ustanovení Deklarace práv dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.), a proto se rozhodl pro postup podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu. Svým usnesením ze dne 5. prosince 1995 sp. zn. 16 Co 473/94 odvolací řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině, ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. ČR.
V odůvodnění svého návrhu navrhovatel především v úvodu konstatuje, že napadené ustanovení kogentní povahy nedovoluje osvojení zletilého dítěte. Takto koncipované ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je podle jeho názoru v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. - v kontextu s Deklarací práv dítěte (dále jen „Deklarace”) publikovanou pod č. 104/1991 Sb. Poukazuje na článek 3 odst. 1 Listiny a článek 1 Listiny s tím, že rovnost práv občanů, tedy obecná platnost a zaručenost základních práv a svobod pro všechny občany a též obecně rovnocenná ochrana těchto práv, je stěžejním principem právního řádu společnosti, a proto též je vyjádřena hned v úvodních pasážích základního zákona státu - Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”. Tento princip - z hlediska struktury právního řádu - může být prolomen pouze právní normou téže právní síly vytvořené na základě týchž pravidel svého přijetí, která znesnadňují její negaci (čl. 9 odst. 1 Ústavy). Úvaha navrhovatele o rozporu ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině s předpisy vyšší právní síly, jak dále v odůvodnění svého návrhu uvádí, vychází z předpokladu, že zvýšená ochrana práv dítěte (nezletilých) je sama o sobě narušením uvedeného principu, avšak narušením, které uvedenému principu plně koresponduje, neboť je odůvodněna jednak Listinou (čl. 32 odst. 1 věta druhá), jednak Deklarací. Meze této ochrany jsou též těmito předpisy dány - z článku 32 odst. 1 Listiny vyplývá, že se jedná o zvláštní ochranu, z Deklarace je pak nutno dovodit, že tyto meze jsou dány tím, že dítě zvláštní ochranu potřebuje pro svou tělesnou a duševní nezralost. Z uvedeného (a též i z celkové koncepce Deklarace) je nutno dovodit, že se jedná o ochranu těch práv, která není dítě si schopno zabezpečit samo, přičemž tato ochrana směřuje, resp. má dítě chránit proti svévolným zásahům ostatních subjektů - osob, státu a institucí - např. právo dítěte na jméno, státní příslušnost (čl. 7 Deklarace), na zachovávání totožnosti (čl. 8 Deklarace), na svobodu projevu, myšlení, svědomí, náboženství, sdružování, shromažďování (čl. 13 až 15 Deklarace), zákaz trestů, násilí (čl. 19 Deklarace), právo na humanitární pomoc v případě ozbrojeného konfliktu (čl. 38 Deklarace) apod. Těmito mezerami je vymezena zvláštnost ochrany práv dítěte, a pokud se výjimečná ochrana dítěte v těchto mezích prostřednictvím předpisů nižší právní síly (zákonů) aplikuje do konkrétního právního života, pak nelze hovořit o tom, že by taková ochrana byla v rozporu s principem rovnosti práv všech občanů. Na druhé straně je však nutno dovodit, že tam, kde výlučná ochrana práv dítěte nevyplývá z principů vyjmenovaných v Deklaraci, je již v rozporu s principem rovných práv pro všechny občany. K tomu navrhovatel dodává, že čl. 21 Deklarace, věnující se osvojení, má za účel chránit dítě proti zneužití institutu osvojení, avšak nestanoví výlučné právo pouze dítěte na osvojení.
Současná úprava osvojení je koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte na osvojení. Toto právo však dle názoru navrhovatele (je-li koncipováno jako tzv. zvláštní právo) není zahrnuto v mezích zvláštní (výlučné) právní ochrany dítěte, která je dána Deklarací a proto je v rozporu s principem rovnosti občanů v právech (čl. 1 Listiny). Navrhovatel tím, jak zdůrazňuje, neodpírá dítěti právo na osvojení, pouze zastává stanovisko, že je protiústavní, je-li toto právo koncipováno jako výlučné právo nezletilého dítěte.
Poukazuje dále na to, že současná právní úprava osvojení vychází z původní koncepce osvojení jako nahrazení rodinných vztahů tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či subjektivních důvodů, zpřetrhány, a má za úkol především chránit práva nezletilého dítěte - na zajištění řádné výchovy, odpovídající výživy a řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého jedince. Pomíjí však, že mohou existovat i důvody a zájem ostatních na osvojení, že osvojení zasahuje nejen do rodinněprávních vztahů, ale prostřednictvím těchto vztahů i do vztahů např. majetkoprávních, bytových apod. (pokud se týká vztahů právních) a neméně i do vztahů společenských. V této souvislosti navrhovatel odkazuje také na to, že i některé okolní státy institut osvojení zletilého znají. Navrhovatel uznává, že zákon svou celkovou koncepcí vychází z principu, že lze osvojit pouze nezletilé dítě, a tak jsou také stanoveny podmínky pro osvojení, ale vzhledem k tomu, že pouze v napadeném ustanovení je tento princip vyjádřen kogentně, navrhuje buď zrušení uvedeného ustanovení jako celku, anebo s ohledem na jazykové a logické vyjádření kogentnosti tohoto ustanovení spojkou „a to” zrušení těchto slov v napadeném ustanovení, aby § 65 odst. 2 zákona o rodině zněl: „Osvojit lze nezletilého, jen je-li mu osvojení ku prospěchu”.
II.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že znění § 65 odst. 2 zákona o rodině nebylo v průběhu doby nijak měněno. Dílčí novely č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. ČR se napadeného ustanovení nedotkly.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. ČR zaslal Ústavní soud návrh Krajského soudu v Brně Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 25. dubna 1996 tehdejší předseda Poslanecké sněmovny PhDr. Milan Uhde potvrdil, že zákon o rodině byl schválen potřebnou většinou poslanců Národního shromáždění dne 4. prosince 1963, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření dále uvádí, že Úmluva o právech dítěte (dále jen „Úmluva”) ve své preambuli stanoví, že dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc a že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm. V souladu s tím pak Listina stanoví v čl. 32 odst. 1 zvláštní ochranu dětí. Podle čl. 20 odst. 1 a 2 Úmluvy dítě dočasně nebo trvale zbavené rodinného prostředí nebo dítě, které ve vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Stát zabezpečuje takovému dítěti náhradní péči v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím. Osvojení dítěte je významným rozhodnutím o jeho osobním stavu, a proto je třeba vždy pečlivě zjišťovat, zda jsou všechny předpoklady pro osvojení splněny. Osvojit lze pouze nezletilce. Osvojení však musí být osvojenci ku prospěchu. Jde o základní princip úpravy osvojení. Všechny další podmínky, které zákon konkretizuje, v podstatě směřují k tomu, aby tato základní podmínka byla splněna. V žádném případě nelze rozumět prospěchem pro osvojené dítě pouze materiální zabezpečení. Účelem tohoto institutu je v co největším možné míře vytvořit vztahy, které jsou mezi rodiči a jejich dětmi, tam, kde se přirozené podmínky pro rodičovský vztah nemohou v plné míře uplatnit. K argumentaci návrhu Krajského soudu v Brně, v níž je uvedeno, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. - upozorňuje na skutečnost, že Listina jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky byla uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kde v § I odst. 1 bylo stanoveno, že ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou. Toto nadústavní pojetí Listiny Ústava nepřevzala do pozitivní právní úpravy a nahradila je článkem 3. Stanovila tak, že Listina má tutéž právní sílu jako Ústava a další součásti ústavního pořádku. Konstatuje, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině nebo část ustanovení § 65 odst. 2 téhož zákona vyjádřené slovy „a to” není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Své vyjádření pak uzavírá tím, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení zákona o rodině a vydal příslušné rozhodnutí.
III.
Navrhovatel odůvodňuje návrh na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině jeho rozporem s čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny v návaznosti na Úmluvu. V podstatě zastává názor, že současná úprava osvojení v zákoně o rodině je koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte a napadené ustanovení, v němž je tato zásada vyjádřena kogentním způsobem, tak poskytuje nezletilému dítěti zvláštní ochranu jeho práv, která jde nad rámec Úmluvy a čl. 32 odst. 1 Listiny. Tím se dostává do rozporu s principem rovnosti a zákazem diskriminace, neboť představuje privilegování nezletilých dětí v jejich právech na osvojení oproti osobám zletilým.
Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda stanovené podmínky osobní působnosti napadené právní normy neporušují zásadu rovnosti v právech obecně vyjádřenou v čl. 1 Listiny a zaručenou a konkretizovanou čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Ústavní zásadu rovnosti v právech zakotvenou v čl. 1 Listiny nelze pojímat absolutně a rovnost nelze chápat jako kategorii abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo.
Při posuzování důvodnosti návrhu na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je třeba mít na zřeteli celkovou úpravu institutu osvojení v zákoně o rodině. Sám pojem osvojení tento zákon přímo nevymezuje. Platná právní úprava institutu osvojení v zákoně o rodině stanoví jak způsob vzniku osvojení, tak i jeho právní následky. Při rozhodování Ústavního soudu o návrhu je významný samotný způsob vzniku osvojení, především samotný akt, kterým osvojitel přijímá cizí dítě za své a kterým vytváří pro osvojené dítě nové výchovné a rodinné prostředí. Tento akt podle platné právní úpravy je dovršen rozhodnutím soudu, které má konstitutivní účinky, k jehož vydání bez právně relevantního chování osvojitele nemůže dojít. Z hlediska zachování principu rovnosti je proto třeba především posuzovat postavení osvojitelů. Je to totiž vůle budoucího osvojitele, která je nejen nezbytným, ale také určujícím a prvotním předpokladem vzniku osvojení. (Podle § 63 zákona o rodině je možno řízení o osvojení zahájit pouze na návrh budoucího osvojitele, který také svým návrhem - jímž je soud zcela vázán - během řízení disponuje). Právě z
tohoto důvodu je třeba právo na osvojení (chápané teorií práva jako právo subjektivní) vztáhnout především k osvojitelům. Ve vztahu k nim pak porušení principu rovnosti rozhodně dovozovat nelze. Postavení všech osvojitelů je z hlediska platné právní úpravy stejné, všichni mohou osvojit pouze dítě nezletilé. Zbývá tedy posoudit otázku, která tvoří podstatu návrhu, totiž otázku, zda zákonodárce neporušil zásadu rovnosti tím, že nezahrnul do okruhu potenciálních osvojenců také osoby zletilé. Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení je postavení dětí a osob zletilých nepochybně nestejné. Podle Ústavního soudu však nejde o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. Rozdíl, který tak zákonodárce mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými v napadeném ustanovení činí, nelze proto považovat za neodůvodněný či stanovený libovolně ani za diskriminující. (Podobné rozdíly, byť ne zcela srovnatelné, lze ostatně najít i v dalších právních odvětvích našeho právního řádu, a to například v ustanovení § 479 občanského zákoníku, které u neopomenutelných dědiců přiznává výhodnější postavení potomkům nezletilým v poměru k potomkům zletilým, obdobně trestní právo z obecných podmínek trestní odpovědnosti vyčleňuje skupinu mladistvých, pro niž stanoví odlišně podmínky i obsah trestní odpovědnosti).
Pokud navrhovatel poukazuje na existenci i jiných důvodů pro osvojení, než je náhrada rodinných vztahů, tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či subjektivních důvodů, zpřetrhány, v této souvislosti odkazuje také na dřívější právní úpravu osvojení platnou na území našeho státu, popřípadě v některých okolních státech, k tomu je třeba uvést, že posoudit otázku účelnosti a vhodnosti rozšíření okruhu osvojenců i na osoby zletilé je pouze v pravomoci zákonodárce, do jeho činnosti Ústavní soud, kromě případů zjištění neústavnosti - a tak tomu, jak plyne ze shora uvedeného ustanovení není - zasahovat nemůže.
Konečně je třeba uvést, že článek 3 odst. 3 Listiny, jehož se navrhovatel rovněž dovolává (aniž však svůj návrh v tomto směru blíže odůvodnil), stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, na posuzované ustanovení tedy evidentně nedopadá. Z uvedených důvodů je Ústavní soud toho názoru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině není v rozporu s článkem 3 odst. 1 a 3 a článkem 1 Listiny, a proto návrh na jeho zrušení zamítl.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
Práva na uvedení odlišného stanoviska v protokolu o jednání a na jeho připojení k rozhodnutí s uvedením svého jména podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. ČR, o Ústavním soudu, využili soudci Ústavního soudu České republiky JUDr. Vladimír Klokočka a JUDr. Vladimír Paul.
