Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
ČÁST PRVNÍ
OBECNÁ ČÁST
HLAVA I
PŘEDMĚT ÚPRAVY A JEJÍ ZÁKLADNÍ ZÁSADY
Díl 1
Soukromé právo
§ 1
(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob
vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé
na uplatňování práva veřejného.
(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti
odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek
nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
§ 2
(1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou
základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá
tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li
se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu
ustoupit.
(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne
z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce;
nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.
(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými
mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
§ 3
(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené
právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým
způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.
(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody,
cti, důstojnosti a soukromí,
b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého
postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní
neschopnosti k újmě druhých,
d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit,
jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a
f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti
a práva.
§ 4
(1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka
i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním
styku důvodně očekávat.
(2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má
se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností,
které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád
spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.
§ 5
(1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému
výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen
jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li
bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
(2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního
jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo
komu je činnost zakázána.
§ 6
(1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo
nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
§ 7
Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v
dobré víře.
§ 8
Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Díl 2
Užití předpisů občanského práva
§ 9
(1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob.
(2) Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským
zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem
lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.
§ 10
(1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení,
posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu
posuzovanému právnímu případu nejbližšího.
(2) Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů
spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem
k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací
praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.
§ 11
Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků
v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných
soukromých práv a povinností.
Díl 3
Ochrana soukromých práv
§ 12
Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu
vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně stanoveno
něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud.
§ 13
Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní
případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a
který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ
rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení
důvodu této odchylky.
§ 14
Svépomoc
(1) Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li
jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě.
(2) Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý,
kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení
musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění
práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez
zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci.
HLAVA II
OSOBY
Díl 1
Všeobecná ustanovení
§ 15
(1) Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a
povinnosti.
(2) Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním
práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
§ 16
Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti; učiní-li
tak, nepřihlíží se k tomu.
§ 17
(1) Práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě
a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.
(2) Zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není,
přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží.
§ 18
Osoba je fyzická, nebo právnická.
§ 19
(1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná
přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování
přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.
(2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze
se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení
těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.
§ 20
(1) Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že
má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez
zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní
povahou.
(2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly
zřízeny; ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní
povahou těchto osob.
§ 21
Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný
právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.
§ 22
(1) Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner
podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné
osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké,
pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu
trvale žijí.
(2) Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení
pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami
blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou
osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně
ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.
Díl 2
Fyzické osoby
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 23
Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.
§ 24
Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout.
Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl,
odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.
§ 25
Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho
zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se
na ně, jako by nikdy nebylo.
§ 26
Důkaz smrti
(1) Smrt člověka se prokazuje veřejnou listinou vystavenou po prohlédnutí
těla mrtvého stanoveným způsobem.
(2) Nelze-li tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí
člověka za mrtvého i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové události, že
se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V rozhodnutí určí soud den, který
platí za den smrti.
§ 27
Závisí-li právní následek na skutečnosti, že určitý člověk přežil jiného
člověka, a není-li jisto, který z nich zemřel jako první, má se za to, že všichni
zemřeli současně.
§ 28
(1) Není-li známo, kde člověk zemřel, má se za to, že se tak stalo
tam, kde bylo nalezeno jeho tělo.
(2) Za místo, kde zemřel člověk prohlášený za mrtvého, platí to, kde
naposledy pobýval živý.
§ 29
Změna pohlaví
(1) Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném
znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to, že dnem změny
pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb.
(2) Změna pohlaví nemá vliv na osobní stav člověka, ani na jeho osobní
a majetkové poměry; manželství nebo registrované partnerství však zaniká. O povinnostech
a právech muže a ženy, jejichž manželství zaniklo, ke společnému dítěti a o jejich
majetkových povinnostech a právech v době po zániku manželství platí obdobně ustanovení
o povinnostech a právech rozvedených manželů ke společnému dítěti a o jejich majetkových
povinnostech a právech v době po rozvodu; soud rozhodne, a to i bez návrhu, jak bude
každý z rodičů napříště o společné dítě pečovat.
§ 30
Zletilost
(1) Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá
dovršením osmnáctého roku věku.
(2) Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti,
nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani
zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné.
Nezletilí
§ 31
Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti,
je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti
nezletilých jeho věku.
§ 32
(1) Udělil-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti,
ve shodě se zvyklostmi soukromého života souhlas k určitému právnímu jednání nebo
k dosažení určitého účelu, je nezletilý schopen v mezích souhlasu sám právně jednat,
pokud to není zákonem zvlášť zakázáno; souhlas může být následně omezen i vzat zpět.
(2) Je-li zákonných zástupců více, postačí, projeví-li vůči třetí
osobě vůli alespoň jeden z nich; to neplatí, pokud třetí osoba věděla, že si zástupci
odporují.
§ 33
(1) Udělí-li zákonný zástupce nezletilého, který nenabyl plné svéprávnosti,
souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné
činnosti, stává se nezletilý způsobilý k jednáním, jež jsou s touto činností spojena.
K platnosti souhlasu se vyžaduje přivolení soudu.
(2) Přivolení soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena
pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem.
(3) Souhlas může zákonný zástupce odvolat jen s přivolením soudu.
§ 34
Závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých,
kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí mohou vykonávat
jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených
jiným právním předpisem.
§ 35
Nezletilý, který dovršil patnáct let, se může zavázat k výkonu závislé
práce podle jiného právního předpisu. Jako den nástupu do práce nesmí být sjednán
den, který by předcházel dni, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku.
§ 36
(1) Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu
na obsah ostatních ustanovení, způsobilý jednat samostatně v těch záležitostech,
k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu.
(2) I když je nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, způsobilý
jednat v určité záležitosti samostatně, lze podmínit, že následky právního jednání
nastanou až souhlasem zákonného zástupce nezletilého uděleným v určené lhůtě, jinak
ve lhůtě dvou týdnů od vyžádání; to neplatí pro právní jednání osobní povahy a právní
jednání podle § 33.
§ 37
Přiznání svéprávnosti
(1) Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud
přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku šestnácti let,
pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti a pokud
s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví
návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého.
(2) Za podmínek stanovených v odstavci 1 soud přizná nezletilému
svéprávnost i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s návrhem souhlasí.
Oddíl 2
Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat
Předběžné prohlášení
§ 38
V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit
vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala
určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem.
§ 39
(1) Nemá-li prohlášení formu veřejné listiny, musí být učiněno soukromou
listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky; svědek o sobě uvede v potvrzení
údaje, podle nichž ho lze zjistit.
(2) Svědky mohou být jen osoby, které na prohlášení a jeho obsahu
nemají zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v němž je prohlášení
učiněno. Svědci musí prohlášení podepsat a být schopni potvrdit schopnost prohlašujícího
jednat a obsah jeho prohlášení.
(3) Je-li obsahem prohlášení pořízeného veřejnou listinou určení,
kdo se má stát opatrovníkem, ten, kdo veřejnou listinu sepsal, zapíše údaje o tom,
kdo prohlášení pořídil, kdo je povolán za opatrovníka a kdo veřejnou listinu sepsal,
do neveřejného seznamu vedeného podle jiného zákona.
§ 40
(1) Činí-li prohlášení nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže
číst nebo psát, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který prohlášení
nepsal. Nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst nebo psát, před svědky
potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
(2) Činí-li prohlášení osoba se smyslovým postižením, která nemůže
číst nebo psát, musí jí být obsah listiny tlumočen takovým způsobem dorozumívání,
který si zvolila, a to svědkem, který prohlášení nepsal; všichni svědci musí ovládat
způsob dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Kdo prohlášení činí, potvrdí
před svědky zvoleným způsobem dorozumívání, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
§ 41
(1) K výslovnému odvolání prohlášení se vyžaduje projev vůle učiněný
ve formě předepsané v § 39 odst. 1.
(2) Zničí-li listinu obsahující prohlášení ten, kdo je učinil, má
to účinky odvolání.
§ 42
Týká-li se prohlášení jiné záležitosti než povolání opatrovníka a
je-li účinnost prohlášení vázána na podmínku, rozhodne o splnění podmínky soud.
§ 43
Změní-li se okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk,
který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s
jiným obsahem, soud prohlášení změní nebo zruší, pokud by jinak člověku, který prohlášení
učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí,
aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového
způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.
§ 44
Je-li prohlášení nebo jeho odvolání neplatné, soud k nim přihlédne,
není-li příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.
Nápomoc při rozhodování
§ 45
Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní
porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem
ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.
§ 46
(1) Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude
s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje
a sdělení a že mu bude nápomocen radami.
(2) Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva
uzavřena v písemné formě, vyžaduje se, aby strany projevily vůli uzavřít smlouvu
před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy podpůrce zájmům podporovaného.
§ 47
(1) Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním,
ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.
(2) Podpůrce postupuje při plnění svých povinností v souladu s rozhodnutími
podporovaného. Pokud podporovaný právně jedná v písemné formě, může podpůrce připojit
svůj podpis s uvedením své funkce, popřípadě i s údajem o podpoře, kterou podporovanému
poskytl; podpůrce má i právo namítat neplatnost právního jednání podporovaného.
§ 48
Na návrh podporovaného nebo podpůrce soud podpůrce odvolá; soud ho
odvolá i v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti, a to i bez návrhu.
Zastoupení členem domácnosti
§ 49
(1) Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce,
samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel
nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné
domácnosti alespoň tři roky.
(2) Zástupce dá zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a
srozumitelně mu vysvětlí povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který
má být zastoupen, zastoupení nevznikne; k odmítnutí postačí schopnost projevit přání.
§ 50
Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Před vydáním rozhodnutí
soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného, a to i za použití takového
způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí.
§ 51
Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv
i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li
tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného.
§ 52
(1) Zastoupení se vztahuje na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá
životním poměrům zastoupeného. Zástupce však není oprávněn udělit souhlas k zásahu
do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky.
(2) Zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném
pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného;
s peněžními prostředky na účtu zastoupeného však může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím
měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.
§ 53
Má-li zastoupený více zástupců, postačí, pokud jedná jeden z nich.
Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si, nepřihlíží
se k projevu žádného z nich.
§ 54
(1) Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený
odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval; k odmítnutí postačí schopnost projevit
přání. Zastoupení rovněž zaniká, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka.
(2) Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, zanikne zastoupení
účinností smlouvy v rozsahu, v jakém je zastoupený způsobilý právně jednat.
Omezení svéprávnosti
§ 55
(1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož
se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti.
Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat
se o vlastní záležitosti.
(2) Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak
závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
§ 56
(1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud.
(2) Soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož
svéprávnosti rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si
člověk zvolí.
§ 57
(1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk
není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí
rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
(2) Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem
k omezení svéprávnosti.
§ 58
Soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě
provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné,
aby se zabránilo závažné újmě.
§ 59
(1) Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí
na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však
na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost
omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.
(2) Uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení zanikají.
Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky
původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.
§ 60
Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo
zruší, a to i bez návrhu.
§ 61
Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti člověka, může osoba jím
povolaná za opatrovníka navrhnout, aby byla opatrovníkem jmenována; pokud návrh nepodá,
zjistí soud její stanovisko. Je-li tato osoba způsobilá k opatrovnictví, soud ji
s jejím souhlasem opatrovníkem jmenuje.
§ 62
V rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka.
Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům
osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka
nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
§ 63
Opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo
osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení,
kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém
zařízení.
§ 64
Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně
právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
§ 65
(1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu. Postačí-li
však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností, soud tak učiní, aniž
je vázán návrhy stran.
(2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník schválil. To platí
i v případě, že takové právní jednání schválil jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.
Oddíl 3
Nezvěstnost
§ 66
(1) Za nezvěstného může soud prohlásit svéprávného člověka, který opustil
své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Soud uvede
v rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti.
(2) Prohlášení za nezvěstného se může stát na návrh osoby, která na
tom má právní zájem, zejména manžela nebo jiné blízké osoby, spoluvlastníka, zaměstnavatele
nebo korporace, na níž má tento člověk účast.
§ 67
(1) Při posuzování jednání, k nimž je jinak potřebné udělení souhlasu,
přivolení, odevzdání hlasu nebo jiného konání osoby prohlášené za nezvěstnou, se
k této potřebnosti nepřihlíží; to však neplatí, jedná-li se o záležitost jeho osobního
stavu. Kdo jedná, dotýkaje se záležitosti nezvěstného, musí tak činit i s přihlédnutím
k jeho zájmům.
(2) Na právní jednání, k němuž došlo bez souhlasu nebo jiného nezbytného
projevu vůle nezvěstného poté, co opustil své bydliště, avšak dříve, než byl za nezvěstného
prohlášen, přestože toto prohlášení bylo bez zbytečného odkladu navrženo, se hledí
jako na jednání učiněné s odkládací podmínkou vydání rozhodnutí, jímž byl prohlášen
za nezvěstného.
§ 68
Navrátí-li se člověk prohlášený za nezvěstného nebo jmenuje-li správce
svého jmění, pozbývá prohlášení za nezvěstného účinků. Prohlášení pozbývá účinků
i dnem, který platí za den smrti nezvěstného.
§ 69
Kdo byl prohlášen za nezvěstného, nemůže namítat neplatnost nebo neúčinnost
právního jednání učiněného za jeho nepřítomnosti, k němuž došlo za účinků takového
prohlášení, pro to, že se při nich projev jeho vůle nevyžadoval.
§ 70
Bude-li za nezvěstného prohlášen ten, kdo ustavil správce svého majetku,
nejsou tím dotčena práva a povinnosti ustaveného správce. To neplatí, jestliže správce
není znám, odmítne jednat v zájmu nezvěstného, svá jednání v zájmu nezvěstného zanedbává,
nebo jednat vůbec nemůže.
Oddíl 4
Domněnka smrti
§ 71
(1) Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, prohlásí soud za
mrtvého člověka, o němž lze mít důvodně za to, že zemřel, a určí den, který se pokládá
za den jeho smrti.
(2) Na člověka, který byl prohlášen za mrtvého, se hledí, jako by zemřel.
Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se pokládá za den jeho
smrti; totéž platí o registrovaném partnerství.
§ 72
Byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z okolností vážné
pochybnosti, zda je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může ho soud prohlásit
za mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a určí den, který nezvěstný
zřejmě nepřežil. Má se za to, že tento den je dnem smrti nezvěstného.
§ 73
Člověka, který byl prohlášen za nezvěstného, lze prohlásit za mrtvého
nejdříve po uplynutí pěti let počítaných od konce roku, v němž došlo k prohlášení
za nezvěstného. Nelze to však učinit, objeví-li se v průběhu této doby zpráva, z
níž lze soudit, že nezvěstný je dosud naživu. V takovém případě se postupuje podle
§ 74 nebo 75.
§ 74
(1) Člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště,
nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného
prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí sedmi let od konce roku,
v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že byl ještě naživu.
(2) Člověka, který se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku
věku, nelze prohlásit za mrtvého před uplynutím roku, v němž uplyne dvacet pět let
od jeho narození.
§ 75
Člověka, který se stal nezvěstným jako účastník události, při níž byl
v ohrožení života větší počet osob, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí
tří let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že
byl v průběhu těchto událostí ještě naživu.
§ 76
(1) Byl-li člověk prohlášen za mrtvého, nevylučuje to důkaz, že zemřel
dříve nebo později, anebo že je ještě naživu. Zjistí-li se, že je naživu, k prohlášení
za mrtvého se nepřihlíží; manželství nebo registrované partnerství se však neobnovuje.
(2) Byl-li proveden mylný důkaz smrti, použije se odstavec 1 obdobně.
Oddíl 5
Jméno a bydliště člověka
Jméno člověka a jeho ochrana
§ 77
(1) Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho
další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má právo
užívat své jméno v právním styku, stejně jako právo na ochranu svého jména a na úctu
k němu.
(2) Člověk, který v právním styku užívá jiné jméno než své vlastní,
nese následky omylů a újem z toho vzniklých.
§ 78
(1) Člověk, který byl dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo
který utrpěl újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, zejména neoprávněným užitím
jména, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn
jeho následek.
(2) Je-li dotčený nepřítomen, nebo je-li nezvěstný, nesvéprávný či
nemůže-li z jiné příčiny uplatnit právo na ochranu svého jména sám, může je uplatnit
jeho manžel, potomek, předek nebo partner, ledaže dotčený, ač svéprávný, dal výslovně
najevo, že si to nepřeje.
(3) Týká-li se neoprávněný zásah příjmení a je-li pro to důvod spočívající
v důležitém zájmu na ochraně rodiny, může se ochrany domáhat samostatně manžel nebo
jiná osoba dotčenému blízká, byť do jejich práva ke jménu přímo zasaženo nebylo.
§ 79
Pseudonym
(1) Člověk může pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk
vůbec přijmout pseudonym. Právní jednání pod pseudonymem není na újmu platnosti,
je-li zřejmé, kdo jednal, a nemůže-li druhá strana mít pochybnost o osobě jednajícího.
(2) Vejde-li pseudonym ve známost, požívá stejné ochrany jako jméno.
§ 80
Bydliště
(1) Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s
výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo
z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné
bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v
dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště
v jiném místě.
(2) Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li
takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje
se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.
Oddíl 6
Osobnost člověka
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 81
(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv.
Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
(2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví
a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy
osobní povahy.
§ 82
(1) Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho,
aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
(2) Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli
z osob jemu blízkých.
§ 83
(1) Souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností
v právnické osobě, může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato právnická
osoba; za jeho života však jen jeho jménem a s jeho souhlasem. Není-li člověk schopen
projevit vůli pro nepřítomnost nebo pro neschopnost úsudku, není souhlasu třeba.
(2) Po smrti člověka se právnická osoba může domáhat, aby od neoprávněného
zásahu bylo upuštěno a aby byly odstraněny jeho následky.
Pododdíl 2
Podoba a soukromí
§ 84
Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení
bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.
§ 85
(1) Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.
(2) Svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je
zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým
způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat.
§ 86
Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný
důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat
jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové
či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy
o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti
osobní povahy.
§ 87
(1) Kdo svolil k použití písemnosti osobní povahy, podobizny nebo
zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů osobní povahy,
může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu.
(2) Bylo-li svolení udělené na určitou dobu odvoláno, aniž to odůvodňuje
podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající škodu z toho
vzniklou osobě, které svolení udělil.
§ 88
(1) Svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový
záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných
zájmů jiných osob.
(2) Svolení není třeba ani v případě, když se podobizna, písemnost
osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona
k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného
zájmu.
§ 89
Podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka
také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu
a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.
§ 90
Zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny,
písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným
způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
Pododdíl 3
Právo na duševní a tělesnou integritu
§ 91
Člověk je nedotknutelný.
§ 92
(1) Lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit
s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se
zakazuje.
(2) Nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na
jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně
jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít,
převezme je jeho dědic.
Zásah do integrity
§ 93
(1) Mimo případ stanovený zákonem nesmí nikdo zasáhnout do integrity
jiného člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze zásahu a o jeho možných
následcích. Souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena závažná újma, nepřihlíží se
k tomu; to neplatí, je-li zásah podle všech okolností nutný v zájmu života nebo zdraví
dotčeného.
(2) Zákonný zástupce může udělit souhlas k zásahu do integrity
zastoupeného, je-li to k přímému prospěchu osoby, která není schopna dát souhlas
sama.
§ 94
(1) Kdo chce provést na jiném člověku zákrok, vysvětlí mu srozumitelně
povahu tohoto zákroku. Vysvětlení je řádně podáno, lze-li rozumně předpokládat, že
druhá strana pochopila způsob a účel zákroku včetně očekávaných následků i možných
nebezpečí pro své zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu případně i jiný postup.
(2) Uděluje-li souhlas za jiného jeho zákonný zástupce, podá se
vysvětlení i tomu, kdo má být zákroku podroben, je-li schopen úsudku, způsobem přiměřeným
schopnosti dotčeného vysvětlení pochopit.
§ 95
Nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech
udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené rozumové a volní
vyspělosti nezletilých jeho věku a jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo
závažné následky.
§ 96
(1) Souhlas k zásahu do integrity člověka vyžaduje písemnou formu,
má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví.
(2) Písemnou formu vyžaduje i souhlas k
a) lékařskému pokusu na člověku, nebo
b) zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje; to neplatí,
jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky.
§ 97
(1) Udělený souhlas může být odvolán v jakékoli formě, i když se
pro udělení souhlasu vyžaduje písemná forma.
(2) Nevyžaduje-li se pro souhlas písemná forma, má se za to, že
byl udělen. Při nejistotě, zda byl souhlas odvolán v jiné než písemné formě, se má
za to, že k odvolání nedošlo.
§ 98
(1) Nemůže-li člověk udělit souhlas pro neschopnost projevit vůli,
byť jen přechodnou, a nemá-li zákonného zástupce, vyžaduje se souhlas přítomného
manžela, rodiče, nebo jiné osoby blízké. Není-li přítomna žádná z těchto osob, vyžaduje
se souhlas manžela, a není-li, souhlas rodiče, popřípadě jiné osoby blízké, pokud
je lze bez obtíží zjistit a zastihnout a pokud je zřejmé, že nehrozí nebezpečí z
prodlení. Není-li možné získat souhlas žádným z výše uvedených způsobů, může souhlas
udělit jiná přítomná osoba, která o dotčenou osobu osvědčí mimořádný zájem.
(2) Při zákroku i při udělení souhlasu se vezme zřetel na dříve
vyslovená známá přání člověka, do jehož integrity má být zasaženo.
§ 99
Je-li život člověka v náhlém a patrném nebezpečí a nelze-li souhlas
ve stavu nouze získat ani v jiné než stanovené formě, lze okamžitě zakročit, pokud
to je ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné.
§ 100
(1) Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil
čtrnáct let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje, třebaže zákonný
zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez souhlasu soudu. To platí
i v případě provedení zákroku na zletilé osobě, která není plně svéprávná.
(2) Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby
uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh
nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.
§ 101
Má-li být zasaženo do integrity člověka neschopného úsudku způsobem
zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky nebo způsobem spojeným s vážným
nebezpečím pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok provést jen s přivolením soudu.
Tím není dotčeno ustanovení § 99.
§ 102
Soud přivolí k zákroku podle § 100 nebo 101, je-li dotčené osobě
podle rozumného uvážení k prospěchu, po jejím zhlédnutí a s plným uznáváním její
osobnosti.
§ 103
Bylo-li zasaženo do integrity člověka, který byl ve stavu, kdy
nemohl posoudit, co se s ním děje, a nedal-li sám k zákroku souhlas, musí mu být,
jakmile to jeho stav dovolí, vysvětleno způsobem, kterému bude schopen porozumět,
jaký zákrok byl na něm proveden, a musí být poučen o jeho možných následcích i o
riziku neprovedení zákroku.
Pododdíl 4
Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu
§ 104
Převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní
péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem a
za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím
opatřením. Podání návrhu na omezení svéprávnosti nezakládá samo o sobě důvod, aby
byl člověk bez svého souhlasu do takového zařízení převzat nebo v něm držen.
§ 105
(1) Je-li člověk převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči
nebo je-li v něm držen, oznámí to jeho zákonnému zástupci, opatrovníku nebo podpůrci
a jeho manželu nebo jiné známé osobě blízké neprodleně poskytovatel zdravotních služeb;
oznámení manželu nebo jiné osobě blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno.
(2) Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí
poskytovatel zdravotních služeb do 24 hodin soudu; to platí i v případě, je-li člověk
v takovém zařízení zadržen. Soud o učiněném opatření rozhodne do sedmi dnů.
§ 106
(1) Poskytovatel zdravotních služeb zajistí, aby se člověku převzatému
do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo zadrženému v takovém zařízení dostalo
bez zbytečného odkladu náležitého vysvětlení jeho právního postavení, zákonného důvodu
učiněného opatření a možností právní ochrany včetně práva zvolit si zmocněnce nebo
důvěrníka.
(2) Vysvětlení se podá tak, aby mu člověk mohl dostatečně porozumět
a uvědomit si povahu učiněného opatření a jeho následky; má-li takový člověk zákonného
zástupce, opatrovníka nebo podpůrce, podá se vysvětlení bez zbytečného odkladu také
jemu.
§ 107
(1) Má-li člověk zmocněnce nebo důvěrníka, oznámí poskytovatel zdravotních
služeb učiněné opatření zmocněnci nebo důvěrníkovi bez zbytečného odkladu poté, co
se o nich dozví.
(2) Důvěrník může uplatnit ve prospěch člověka svým jménem všechna
jeho práva vzniklá v souvislosti s jeho převzetím do příslušného zařízení nebo s
jeho držením v takovém zařízení. Stejná práva jako důvěrník má i podpůrce.
§ 108
Kdo byl do zařízení poskytujícího zdravotní péči převzat nebo kdo
je v něm držen, má právo projednávat se svým zástupcem, důvěrníkem nebo podpůrcem
vlastní záležitosti při osobním rozhovoru a bez přítomnosti třetích osob.
§ 109
(1) Člověk převzatý do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo
držený v takovém zařízení má právo, aby jeho zdravotní stav, zdravotní dokumentaci
nebo vyjádření ošetřujícího lékaře o neschopnosti úsudku a projevit přání samostatně
přezkoumal lékař nezávislý na poskytovateli zdravotních služeb v tomto zařízení i
na jeho provozovateli. Stejné právo má i důvěrník nebo podpůrce.
(2) Je-li právo na přezkoumání uplatněno ještě předtím, než soud
rozhodne podle § 105 odst. 2, musí být umožněn jeho výkon tak, aby soud mohl zhodnotit
výsledky přezkoumání v řízení o přípustnosti učiněného opatření.
§ 110
Rozhodl-li soud o přípustnosti učiněného opatření, schvaluje se tím
nucený pobyt v zařízení poskytujícím zdravotní péči, tím však neodnímá právo odmítnout
určitý zákrok nebo léčebný výkon.
Pododdíl 5
Nakládání s částmi lidského těla
§ 111
(1) Člověk, jemuž byla odňata část těla, má právo dozvědět se, jak
s ní bylo naloženo. Naložit s odňatou částí lidského těla způsobem pro člověka nedůstojným
nebo způsobem ohrožujícím veřejné zdraví se zakazuje.
(2) Odňatou část těla člověka lze za jeho života použít k účelům
zdravotnickým, výzkumným nebo vědeckým, pokud k tomu dal souhlas. K použití odňaté
části těla člověka k účelu svou povahou neobvyklému se vyžaduje jeho výslovný souhlas
vždy.
(3) O tom, co má původ v lidském těle, platí obdobně to, co o částech
lidského těla.
§ 112
Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených
jiným právním předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy nebo podobné části lidského
těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou
obnovují; ty lze přenechat jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou.
Pododdíl 6
Ochrana lidského těla po smrti člověka
§ 113
(1) Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s
jeho tělem.
(2) Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka bez souhlasu
zemřelého lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.
§ 114
(1) Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li
o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho,
děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého;
nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých;
není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.
(2) Náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti.
Pokud pozůstalost nestačí ke krytí nákladů toho způsobu pohřbu, jaký si zesnulý přál,
musí být pohřben alespoň slušným způsobem podle místních zvyklostí.
(3) Jiný právní předpis stanoví, jakým způsobem a na čí náklady bude
pohřben člověk, jehož pozůstalost ke krytí nákladů pohřbu nestačí a není-li nikdo
ochoten uhradit náklady pohřbu dobrovolně.
§ 115
zrušen
§ 116
zrušen
§ 117
zrušen
Díl 3
Právnické osoby
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 118
Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.
§ 119
Právnické osoby vedou spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech,
i když nejsou povinny vést účetnictví podle jiného právního předpisu.
Veřejné rejstříky právnických osob
§ 120
(1) Do veřejného rejstříku se o právnické osobě zapíše alespoň den
jejího vzniku, den jejího zrušení s uvedením právního důvodu a den jejího zániku,
jakož i její název, adresa sídla a předmět činnosti, jméno a adresa bydliště nebo
sídla každého člena statutárního orgánu spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán
právnickou osobu zastupuje, a údajů o dni vzniku nebo zániku jejich funkce.
(2) Jiný právní předpis stanoví, jaké jsou veřejné rejstříky právnických
osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo které další údaje se
do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z nich vymazávají, popřípadě zda
je součástí veřejného rejstříku sbírka listin. Veřejné rejstříky právnických osob
jsou přístupné každému; každý do nich může nahlížet a pořizovat si z nich výpisy,
opisy nebo kopie.
(3) Změní-li se zapsaná skutečnost, oznámí zapsaná osoba nebo ten,
komu to ukládá zákon, změnu bez zbytečného odkladu tomu, kdo veřejný rejstřík vede,
a ten tuto změnu do veřejného rejstříku bez zbytečného odkladu zapíše.
§ 121
(1) Proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do
veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá
skutečnosti.
(2) Byl-li údaj zapsaný ve veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se
nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném údaji nemohl
vědět. Neodpovídá-li zveřejněný údaj zapsanému údaji, nemůže se ten, jehož se údaj
týká, vůči jiné osobě dovolat zveřejněného údaje; prokáže-li však, že jí byl zapsaný
údaj znám, může proti ní namítnout, že zveřejněný údaj zapsanému neodpovídá.
Ustavení a vznik právnické osoby
§ 122
Právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem,
rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který stanoví jiný právní
předpis.
§ 123
(1) Zakladatelské právní jednání určí alespoň název, sídlo právnické
osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak se vytváří,
nestanoví-li to zákon přímo. Určí též, kdo jsou první členové statutárního orgánu.
(2) Pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma.
§ 124
Neuvede-li se, na jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že
je ustavena na dobu neurčitou.
§ 125
(1) Více zakladatelů zakládá právnickou osobu přijetím stanov nebo
uzavřením jiné smlouvy.
(2) Zákon stanoví, ve kterých případech lze právnickou osobu založit
i právním jednáním jedné osoby obsaženým v zakladatelské listině.
§ 126
(1) Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
(2) Je-li právnická osoba zřízena zákonem, vzniká dnem nabytí jeho
účinnosti, nestanoví-li zákon den pozdější.
(3) Zákon stanoví, ve kterých dalších případech není zápis do veřejného
rejstříku potřebný ke vzniku právnické osoby. Zákon stanoví, ve kterých případech
je k založení nebo ke vzniku právnické osoby potřebné rozhodnutí orgánu veřejné moci.
§ 127
Za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem.
Kdo takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více osob,
jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba může účinky těchto
jednání pro sebe do tří měsíců od svého vzniku převzít. V takovém případě platí,
že je z těchto jednání oprávněna a zavázána od počátku. Převezme-li je, dá dalším
zúčastněným najevo, že tak učinila.
§ 128
Po vzniku právnické osoby se nelze domáhat určení, že nevznikla,
a nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku.
§ 129
(1) Soud prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou
i bez návrhu, pokud
a) zakladatelské právní jednání chybí,
b) zakladatelské právní jednání nemá náležitost nezbytnou pro
právní existenci právnické osoby,
c) právní jednání zakladatelů odporuje § 145 nebo
d) právnickou osobu založilo méně osob, než je k tomu podle zákona
třeba.
(2) Dnem, kdy je právnická osoba prohlášena za neplatnou, vstupuje
do likvidace.
§ 130
Před rozhodnutím podle § 129 poskytne soud právnické osobě přiměřenou
lhůtu k zjednání nápravy, jedná-li se o závadu, kterou lze odstranit.
§ 131
Prohlášení právnické osoby za neplatnou nemá vliv na práva a povinnosti,
jichž nabyla.
Název
§ 132
(1) Jménem právnické osoby je její název.
(2) Název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat
označení její právní formy. Název nesmí být klamavý.
§ 133
(1) Název může obsahovat jméno člověka, k němuž má právnická osoba
zvláštní vztah. Je-li člověk živ, lze užít jeho jméno v názvu právnické osoby jen
s jeho souhlasem; zemřel-li, aniž dal souhlas, vyžaduje se souhlas jeho manžela,
a pokud není, souhlas zletilého potomka, a pokud není on, souhlas předka.
(2) Bylo-li v názvu právnické osoby užito příjmení a je-li pro to
důvod spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny, použije se § 78 odst. 3 obdobně.
(3) Kdo má právo udělit souhlas k užití jména člověka v názvu právnické
osoby, má právo jej kdykoli odvolat, a to i když jej udělil na určitou dobu; bylo-li
ujednáno něco jiného, nepřihlíží se k tomu, odůvodňuje-li odvolání souhlasu podstatná
změna okolností nebo jiný rozumný důvod. Byl-li souhlas udělený na určitou dobu odvolán,
aniž to odůvodňuje podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající
právnické osobě škodu z toho vzniklou.
§ 134
(1) Název právnické osoby může obsahovat některý příznačný prvek
názvu jiné právnické osoby, je-li pro to důvod v jejich vzájemném vztahu. I v tom
případě musí být veřejnost s to oba názvy dostatečně rozlišit.
(2) Příznačný prvek názvu jiné právnické osoby nelze v názvu použít
bez jejího souhlasu. Ustanovení § 133 odst. 3 se použije obdobně.
§ 135
(1) Právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva
k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které
taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od
neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
(2) Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného
důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či
umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový
zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby.
§ 136
Sídlo
(1) Při ustavení právnické osoby se určí její sídlo. Nenaruší-li to
klid a pořádek v domě, může být sídlo i v bytě.
(2) Zapisuje-li se právnická osoba do veřejného rejstříku, postačí,
pokud zakladatelské právní jednání uvede název obce, kde je sídlo právnické osoby;
do veřejného rejstříku však právnická osoba navrhne zapsat plnou adresu sídla.
§ 137
(1) Každý se může dovolat skutečného sídla právnické osoby.
(2) Proti tomu, kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku,
nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.
Přemístění sídla
§ 138
(1) Právnická osoba, která má sídlo v zahraničí, může přemístit sídlo
na území České republiky. To neplatí, pokud to nepřipouští právní řád státu, ve kterém
má právnická osoba sídlo, nebo pokud jde o právnickou osobu zakázanou podle § 145.
(2) Právnická osoba, která hodlá přemístit své sídlo na území České
republiky, přiloží k návrhu na zápis do příslušného veřejného rejstříku rozhodnutí
o tom, jakou právní formu české právnické osoby zvolila, a zakladatelské právní jednání
vyžadované českým právním řádem pro tuto formu právnické osoby.
(3) Vnitřní právní poměry právnické osoby se po přemístění sídla
do tuzemska řídí českým právním řádem. Českým právním řádem se řídí i ručení jejích
členů nebo členů jejích orgánů za dluhy právnické osoby, pokud vznikly po dni účinnosti
přemístění sídla do tuzemska.
§ 139
Právnická osoba, která má sídlo v České republice, může přemístit
své sídlo do zahraničí, pokud to neodporuje veřejnému pořádku a pokud to připouští
právní řád státu, do něhož má být sídlo právnické osoby přemístěno.
§ 140
(1) Právnická osoba, která hodlá přemístit sídlo do zahraničí, zveřejní
tento záměr s uvedením adresy nového sídla a právní formy po přemístění sídla alespoň
tři měsíce přede dnem předpokládaného přemístění sídla. Věřitelé mají právo požadovat
dostatečné zajištění svých dosud nesplatných pohledávek do dvou měsíců od zveřejnění,
dojde-li po přemístění sídla ke zhoršení dobytnosti jejich pohledávek v České republice.
(2) Nedojde-li k dohodě o způsobu a rozsahu zajištění, rozhodne o
dostatečném zajištění a o jeho rozsahu soud s ohledem na druh a výši pohledávky.
Neposkytne-li právnická osoba zajištění podle rozhodnutí soudu, ručí za dluhy, které
nebyly zajištěny, členové statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli
dostatečné úsilí, aby rozhodnutí bylo splněno.
§ 141
(1) Člen právnické osoby, který s přemístěním sídla do zahraničí
nesouhlasil, má právo ukončit členství v právnické osobě s účinky ke dni přemístění
sídla. Má-li člen právnické osoby při ukončení členství právo na vypořádání, poskytne
mu právnická osoba plnění nejpozději ke dni účinnosti přemístění sídla. Za splnění
tohoto závazku ručí členové statutárního orgánu.
(2) Za dluhy, které vznikly přede dnem účinnosti přemístění sídla,
ručí členové právnické osoby a jejího statutárního orgánu stejně jako před přemístěním
sídla do zahraničí.
§ 142
Přemístění sídla je účinné ode dne zápisu jeho adresy do příslušného
veřejného rejstříku.
§ 143
Pro zřizování a přemísťování poboček právnických osob platí § 138
až 142 obdobně.
Účel právnických osob
§ 144
(1) Právnickou osobu lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu.
Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby.
(2) Zákon stanoví, ke kterým účelům lze ustavit právnickou osobu
jen při splnění zvláštních podmínek.
§ 145
(1) Zakazuje se založit právnickou osobu, jejímž účelem je porušení
práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména je-li jejím účelem
a) popření nebo omezení osobních, politických nebo jiných práv
osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské
vyznání a sociální postavení,
b) rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti,
c) podpora násilí nebo
d) řízení orgánu veřejné moci nebo výkonu veřejné správy bez
zákonného zmocnění.
(2) Zakazuje se založit právnickou osobu ozbrojenou nebo s ozbrojenými
složkami, ledaže se jedná o právnickou osobu zřízenou zákonem, jíž zákon ozbrojení
nebo vytvoření ozbrojené složky výslovně dovoluje nebo ukládá, nebo o právnickou
osobu, která nakládá se zbraněmi v souvislosti se svým podnikáním podle jiného právního
předpisu, anebo o právnickou osobu, jejíž členové drží nebo užívají zbraně pro sportovní
nebo kulturní účely či k myslivosti nebo k plnění úkolů podle jiného právního předpisu.
Veřejná prospěšnost
§ 146
Veřejně prospěšná je právnická osoba, jejímž posláním je přispívat
v souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k dosahování obecného
blaha, pokud na rozhodování právnické osoby mají podstatný vliv jen bezúhonné osoby,
pokud nabyla majetek z poctivých zdrojů a pokud hospodárně využívá své jmění k veřejně
prospěšnému účelu.
§ 147
zrušen
§ 148
zrušen
§ 149
zrušen
§ 150
zrušen
Orgány právnické osoby
§ 151
(1) Zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým
způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují
její vůli.
(2) Dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické
osobě.
§ 152
(1) Právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální)
nebo o více členech (kolektivní).
(2) Fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která
je do funkce volena, jmenována či jinak povolána (dále jen „člen voleného orgánu“),
musí být plně svéprávná. To platí i pro zástupce právnické osoby, která je sama členem
voleného orgánu jiné právnické osoby.
(3) Týká-li se hlavní činnost právnické osoby nezletilých nebo osob
s omezenou svéprávností a není-li hlavním účelem právnické osoby podnikání, může
zakladatelské právní jednání určit, že členem voleného kolektivního orgánu právnické
osoby může být i osoba nezletilá nebo osoba s omezenou svéprávností.
§ 153
(1) Osoba, jejíž úpadek byl osvědčen, se může stát členem voleného
orgánu, oznámila-li to předem tomu, kdo ji do funkce povolává; to neplatí, pokud
od skončení insolvenčního řízení uplynuly alespoň tři roky.
(2) Byl-li osvědčen úpadek osoby, která je členem voleného orgánu,
oznámí to tato osoba bez zbytečného odkladu tomu, kdo ji do funkce povolal.
(3) Nedošlo-li k oznámení, může se domáhat každý, kdo na tom má právní
zájem, aby člena voleného orgánu z funkce odvolal soud. To neplatí, rozhodl-li ten,
kdo člena voleného orgánu povolal, poté, co se o osvědčení úpadku této osoby dozvěděl,
že má ve funkci setrvat.
§ 154
Je-li členem voleného orgánu právnické osoby jiná právnická osoba,
zmocní fyzickou osobu, aby ji v orgánu zastupovala, jinak právnickou osobu zastupuje
člen jejího statutárního orgánu.
§ 155
(1) Byl-li členem voleného orgánu povolán ten, kdo k tomu není podle
zákona způsobilý, hledí se na jeho povolání do funkce, jako by se nestalo. Ztratí-li
člen voleného orgánu po svém povolání do funkce zákonnou způsobilost být členem voleného
orgánu, jeho funkce zaniká; zánik funkce právnické osobě oznámí bez zbytečného odkladu.
(2) Hledí-li se na povolání osoby do funkce člena voleného orgánu,
jako by se nestalo, nebo je-li povolání neplatné, nedotýká se to práva nabytého v
dobré víře.
§ 156
(1) Je-li orgán kolektivní, rozhoduje o záležitostech právnické osoby
ve sboru. Je schopen usnášet se za přítomnosti nebo jiné účasti většiny členů a rozhoduje
většinou hlasů zúčastněných členů.
(2) Je-li působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých
oborů, ustanovení odstavce 1 se nepoužije. Rozdělení působnosti nezbavuje další členy
povinnosti dohlížet, jak jsou záležitosti právnické osoby spravovány.
§ 157
(1) Je-li rozhodnutí přijato, zaznamená se na žádost člena voleného
orgánu, který návrhu odporoval, jeho odchylný názor.
(2) Byl-li návrh přijat za neúčasti některého z členů, je tento člen
oprávněn dozvědět se obsah rozhodnutí.
§ 158
(1) Zakladatelské právní jednání může stanovit pro schopnost orgánu
usnášet se vyšší počet zúčastněných, vyžádat pro přijetí rozhodnutí vyšší počet hlasů
nebo stanovit postup, kterým lze způsob rozhodování orgánu měnit.
(2) Zakladatelské právní jednání může připustit rozhodování orgánu
i mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků.
(3) Zakladatelské právní jednání může určit, že v případě dosažení
rovnosti hlasů při rozhodování voleného orgánu právnické osoby rozhoduje hlas předsedajícího.
§ 158a
(1) Právnická osoba uchovává po celou dobu své existence zápisy z
jednání nejvyššího orgánu i s přílohami.
(2) Rozhoduje-li orgán podle odstavce 1 mimo zasedání v písemné formě,
uchovává právnická osoba i všechny dokumenty související s takovým rozhodováním.
(3) V případě zániku právnické osoby s právním nástupcem zajistí
uchování dokumentů podle odstavce 1 nebo 2 její právní nástupce. Zrušuje-li se právnická
osoba s likvidací, zajistí uchování těchto dokumentů likvidátor. Zrušuje-li se právnická
osoba bez likvidace, zajistí uchování těchto dokumentů insolvenční správce nebo jiná
osoba určená soudem. Osoba podle vět druhé a třetí zajistí uchování dokumentů po
dobu 10 let od zániku právnické osoby.
§ 159
(1) Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude
vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za
to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit
při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
(2) Člen voleného orgánu vykonává funkci osobně; to však nebrání
tomu, aby člen zmocnil pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby za něho
při jeho neúčasti hlasoval.
(3) Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou
jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit,
ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud
se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.
§ 160
Odstoupí-li člen voleného orgánu ze své funkce prohlášením došlým
právnické osobě, zaniká funkce uplynutím dvou měsíců od dojití prohlášení.
Jednání za právnickou osobu
§ 161
Kdo právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje,
neplyne-li to již z okolností. Kdo za právnickou osobu podepisuje, připojí k jejímu
názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo o svém pracovním zařazení.
§ 162
Zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným
do veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení,
že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil.
§ 163
Statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské
právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické
osoby.
§ 164
(1) Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve
všech záležitostech.
(2) Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní
statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou
osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní
jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu
zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání.
§ 165
(1) Nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebný k rozhodování,
jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící členy soud na dobu než
budou noví členové povoláni postupem určeným v zakladatelském právním jednání; jinak
soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při
své činnosti dozví.
(2) Soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu,
jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li
právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji zastupovat.
§ 166
(1) Právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém
vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti.
Co je stanoveno o zastoupení právnické osoby zaměstnancem, platí obdobně pro zastoupení
právnické osoby jejím členem nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku.
(2) Omezení zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby
má účinky vůči třetí osobě, jen muselo-li jí být známo.
§ 167
Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění
svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči
třetí osobě.
Zrušení právnické osoby
§ 168
(1) Právnická osoba se zrušuje právním jednáním, uplynutím doby,
rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo dosažením účelu, pro který byla ustavena, a
z dalších důvodů stanovených zákonem.
(2) O dobrovolném zrušení právnické osoby rozhoduje její příslušný
orgán.
§ 169
(1) Po zrušení právnické osoby se vyžaduje její likvidace, ledaže
celé její jmění nabývá právní nástupce, nebo stanoví-li zákon jinak.
(2) Neplyne-li z právního jednání o zrušení právnické osoby, zda
je rušena s likvidací nebo bez likvidace, platí, že je zrušena s likvidací.
§ 170
Kdo rozhodl o zrušení právnické osoby s likvidací, může rozhodnutí
změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.
§ 171
S likvidací se právnická osoba zrušuje
a) uplynutím doby, na kterou byla založena,
b) dosažením účelu, pro který byla založena,
c) dnem určeným zákonem nebo právním jednáním o zrušení právnické
osoby, jinak dnem jeho účinnosti, nebo
d) dnem právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, nestanoví-li
se v rozhodnutí den pozdější.
§ 172
(1) Soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo
i bez návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže
a) vyvíjí nezákonnou činnost v takové míře, že to závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek,
b) již nadále nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické
osoby zákonem,
c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet
se, nebo
d) tak stanoví zákon.
(2) Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který
lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění
nedostatků.
§ 173
(1) Zrušuje-li se právnická osoba při přeměně, zrušuje se bez likvidace
dnem účinnosti přeměny.
(2) Byl-li osvědčen úpadek právnické osoby, zrušuje se bez likvidace
zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nebo zrušením konkursu proto,
že majetek je zcela nepostačující; do likvidace však vstoupí, objeví-li se po skončení
insolvenčního řízení nějaký majetek.
Přeměna právnické osoby
§ 174
(1) Přeměnou právnické osoby je fúze, rozdělení a změna právní
formy.
(2) Právnická osoba může změnit právní formu, jen stanoví-li to
zákon.
§ 175
(1) Kdo rozhodl o přeměně právnické osoby, může rozhodnutí změnit,
dokud se přeměna nestane účinnou.
(2) Stane-li se přeměna právnické osoby účinnou, nelze rozhodnout,
že nenastala, ani vyslovit neplatnost právního jednání, které k přeměně vedlo, a
nelze zrušit zápis přeměny do veřejného rejstříku.
§ 176
(1) Při přeměně musí být stanoven rozhodný den, od něhož se jednání
zanikající právnické osoby považuje z účetního hlediska za jednání uskutečněné na
účet nástupnické právnické osoby.
(2) Ke dni předcházejícímu rozhodný den sestaví zanikající právnická
osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením konečnou účetní závěrku. K rozhodnému
dni sestaví nástupnická právnická osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením
zahajovací rozvahu.
§ 177
(1) Účinnost přeměny právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku
nastává dnem zápisu do veřejného rejstříku. V takovém případě se rozhodný den stanoví
tak, aby nepředcházel den podání návrhu na zápis přeměny do veřejného rejstříku o
více než dvanáct měsíců.
(2) Jsou-li zúčastněné osoby zapsány do veřejného rejstříku v různých
obvodech, podá se návrh na zápis přeměny v kterémkoli z nich a orgán veřejné moci
zapíše do veřejného rejstříku všechny zapisované skutečnosti k témuž dni.
§ 178
(1) Fúze se děje sloučením nebo splynutím nejméně dvou zúčastněných
právnických osob. Sloučení nebo splynutí se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.
(2) Při sloučení nejméně jedna ze zúčastněných osob zaniká; práva
a povinnosti zanikajících osob přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob jako na
nástupnickou právnickou osobu.
(3) Při splynutí zanikají všechny zúčastněné osoby a na jejich místě
vzniká nová právnická osoba jako osoba nástupnická; na ni přecházejí práva a povinnosti
všech zanikajících osob.
§ 179
(1) Právnická osoba se rozštěpením rozděluje se založením nových
právnických osob, nebo se rozděluje za současného sloučení s jinými právnickými osobami
(dále jen „rozdělení sloučením“). Právnická osoba se může založit i odštěpením, nebo
spojením více způsobů rozdělení. Rozdělení sloučením, odštěpení, jakož i jiné způsoby
rozdělení, se považují za převod činnosti zaměstnavatele.
(2) Pokud rozdělením rozdělovaná právnická osoba zaniká a její
práva a povinnosti přecházejí na několik nástupnických právnických osob, pak
a) jsou-li na rozdělení nástupnické právnické osoby zúčastněny
jako osoby již existující, jedná se o rozštěpení sloučením,
b) mají-li nástupnické právnické osoby rozdělením teprve vzniknout,
jedná se o rozštěpení se založením nových právnických osob.
(3) Při rozdělení právnické osoby odštěpením se rozdělovaná právnická
osoba neruší, ani nezaniká, ale vyčleněná část jejích práv a povinností přechází
na existující nebo nově založenou nástupnickou osobu.
§ 180
V případech uvedených v § 179 odst. 2 nebo 3 rozhodne příslušný orgán
právnické osoby, kteří zaměstnanci zanikající právnické osoby se stanou zaměstnanci
jednotlivých nástupnických právnických osob.
§ 181
Fúzovat a rozdělovat se mohou právnické osoby o různé právní formě
jen tehdy, stanoví-li tak zákon.
§ 182
Přechází-li přeměnou právnické osoby její jmění na nástupnickou právnickou
osobu a vyžaduje-li se podle jiného právního předpisu souhlas orgánu veřejné moci
k převodu práv a povinností, vyžaduje se tento souhlas i k přeměně právnické osoby.
§ 183
(1) Při změně právní formy se neruší ani nezaniká právnická osoba,
jejíž právní forma se mění, pouze se mění její právní poměry, a jde-li o korporaci,
také právní postavení jejích členů.
(2) Není-li den, k němuž byl vyhotoven návrh smlouvy nebo rozhodnutí
o změně právní formy rozvahovým dnem podle jiného právního předpisu, sestaví právnická
osoba k tomuto dni mezitímní účetní závěrku. Údaje, z nichž je sestavena účetní závěrka
ke dni zpracování změny právní formy, nesmí předcházet den rozhodnutí právnické osoby
o změně právní formy více než tři měsíce.
§ 184
(1) O přeměně právnické osoby zřízené zákonem lze rozhodnout, pokud
to zákon výslovně stanoví.
(2) O přeměně právnické osoby zřízené rozhodnutím orgánu veřejné
moci rozhoduje tento orgán.
Zánik právnické osoby
§ 185
Právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu
z veřejného rejstříku.
§ 186
Právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká
skončením likvidace.
Likvidace
§ 187
(1) Účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby
(likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem,
jenž vyplyne z likvidace (s likvidačním zůstatkem), podle zákona.
(2) Právnická osoba vstupuje do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo
prohlášena za neplatnou. Vstoupí-li právnická osoba zapsaná ve veřejném rejstříku
do likvidace, navrhne likvidátor bez zbytečného odkladu zápis vstupu do likvidace
do veřejného rejstříku. Po dobu likvidace užívá právnická osoba svůj název s dodatkem
„v likvidaci“.
§ 188
Vstoupí-li právnická osoba do likvidace, nesmí za ni nikdo právně
jednat mimo rozsah stanovený v § 196 od okamžiku, kdy se o jejím vstupu do likvidace
dozvěděl nebo kdy se o něm dozvědět měl a mohl.
§ 189
(1) Při vstupu do likvidace povolá příslušný orgán právnické osobě
likvidátora; likvidátorem může být jen osoba způsobilá být členem statutárního orgánu.
Zanikne-li funkce likvidátora ještě před zánikem právnické osoby, povolá příslušný
orgán právnické osobě bez zbytečného odkladu nového likvidátora.
(2) Je-li právnická osoba v likvidaci a nebyl-li likvidátor povolán,
vykonávají jeho působnost všichni členové statutárního orgánu.
§ 190
Je-li k likvidaci právnické osoby povoláno několik likvidátorů, tvoří
kolektivní orgán.
§ 191
(1) Právnické osobě, která vstoupila do likvidace, aniž byl povolán
likvidátor podle § 189, jmenuje likvidátora soud, a to i bez návrhu. Soud jmenuje
likvidátora i v případě, že sám rozhodl o zrušení právnické osoby.
(2) Na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá
likvidátora, který řádně neplní své povinnosti, a jmenuje nového likvidátora.
(3) Nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud
při postupu podle odstavce 1 nebo 2 likvidátorem jmenovat i bez jeho souhlasu člena
statutárního orgánu. Takový likvidátor nemůže ze své funkce odstoupit. Může však
navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě
požadovat, aby funkci vykonával.
(4) Nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho
soud z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.
§ 192
Jmenoval-li likvidátora soud, poskytnou třetí osoby likvidátorovi
součinnost ve stejném rozsahu, v jakém jsou povinny poskytnout ji insolvenčnímu správci.
§ 193
Likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu okamžikem svého
povolání. Za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen statutárního
orgánu.
§ 194
Jen soud může odvolat z funkce likvidátora, kterého do funkce jmenoval.
§ 195
Odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.
§ 196
(1) Činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze
a cíli likvidace.
(2) Nabyla-li právnická osoba dědictví nebo odkaz s podmínkou, doložením
času nebo s příkazem, tato omezení likvidátor dodrží. Jestliže však právnická osoba
obdržela účelově vázané prostředky z veřejných rozpočtů, použije likvidátor tyto
prostředky podle rozhodnutí orgánu, který je poskytl; obdobně likvidátor postupuje,
jestliže právnická osoba obdržela prostředky účelově vázané k dosažení veřejně prospěšného
účelu.
§ 197
Likvidátor uspokojí v průběhu likvidace přednostně pohledávky zaměstnanců;
to neplatí, je-li právnická osoba v úpadku.
§ 198
(1) Likvidátor oznámí vstup právnické osoby do likvidace všem známým
věřitelům.
(2) Likvidátor zveřejní bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za
sebou alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení podle odstavce 1 společně s výzvou
pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než
tři měsíce od druhého zveřejnění.
§ 199
(1) Likvidátor sestaví ke dni vstupu právnické osoby do likvidace
zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby.
(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému věřiteli,
který o to požádá.
§ 200
Zjistí-li likvidátor v průběhu likvidace, že právnická osoba je v
úpadku, podá bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, ledaže se jedná o případ uvedený
v § 201.
§ 201
(1) Jedná-li se o případ podle § 173 odst. 2 a likvidační podstata
nepostačuje k splnění všech dluhů, likvidátor z výtěžku uhradí v prvé skupině náklady
likvidace, ve druhé skupině ze zůstatku uspokojí pohledávky zaměstnanců a poté hradí
ve třetí skupině pohledávky ostatních věřitelů.
(2) Není-li možné plně vyrovnat pohledávky v téže skupině, uspokojí
se poměrně.
§ 202
(1) Nezdaří-li se v přiměřené době celou likvidační podstatu zpeněžit,
vyrovná likvidátor z částečného výtěžku přednostně náklady a pohledávky z první a
pak z druhé skupiny, je-li to možné; tím není dotčen § 201 odst. 2. Poté likvidátor
nabídne věřitelům pohledávek třetí skupiny likvidační podstatu k převzetí na úhradu
dluhů.
(2) Nezdaří-li se v přiměřené době zpeněžit likvidační podstatu ani
zčásti, anebo nejsou-li z částečného výtěžku pohledávky první a druhé skupiny zcela
vyrovnány, likvidátor nabídne likvidační podstatu k převzetí všem věřitelům.
(3) O věřiteli, jemuž byla likvidační podstata nabídnuta podle odstavce
1 nebo 2 a do dvou měsíců se k nabídce nevyjádřil, platí, že nabídku přijal; tento
účinek nenastane, nepoučil-li jej o tom likvidátor v nabídce.
§ 203
(1) Věřitelům, kteří převezmou likvidační podstatu, náleží každému
podíl určený poměrem výše jejich pohledávek; ve zbytku jejich pohledávky zanikají.
(2) Odmítne-li některý z věřitelů účast na převzetí likvidační podstaty,
považuje se jeho pohledávka za zaniklou. To neplatí, pokud se následně zjistí dosud
neznámý majetek právnické osoby.
§ 204
(1) Odmítnou-li všichni věřitelé likvidační podstatu převzít, přechází
likvidační podstata dnem zániku právnické osoby na stát; likvidátor to bez zbytečného
odkladu oznámí orgánu příslušnému podle jiného zákona.
(2) Bez zřetele k § 201 až 203 náleží věřiteli, který je podle jiného
zákona věřitelem zajištěným, uspokojení z jistoty, kterou byla jeho pohledávka zajištěna.
Nebude-li zajištěný věřitel takto plně uspokojen ve své pohledávce, náleží mu ve
zbytku plnění podle § 201 až 203.
§ 205
(1) Jakmile likvidátor dokončí vše, co předchází naložení s likvidačním
zůstatkem nebo předání likvidační podstaty podle § 202 nebo oznámení podle § 204,
vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace, v níž uvede alespoň, jak bylo s likvidační
podstatou naloženo, a popřípadě též návrh na použití likvidačního zůstatku. K témuž
dni likvidátor sestaví účetní závěrku. Likvidátor k účetní závěrce připojuje podpisový
záznam.
(2) Konečnou zprávu, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní
závěrku předloží likvidátor ke schválení tomu, kdo jej povolal do funkce. Ten, kdo
se stal likvidátorem podle § 189 odst. 1, předloží konečnou zprávu, návrh na použití
likvidačního zůstatku a účetní závěrku tomu orgánu právnické osoby, který má působnost
ho z funkce odvolat, popřípadě působnost ho kontrolovat. Není-li takový orgán, předloží
likvidátor tyto doklady a návrhy ke schválení soudu.
(3) Výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku nebrání, že nebyly
schváleny dokumenty uvedené v odstavci 1.
(4) Likvidátor zajistí uchování dokumentů uvedených v odstavci 1
po dobu 10 let od zániku právnické osoby.
§ 206
(1) Dokud nejsou uspokojena práva všech věřitelů, kteří své pohledávky
přihlásili včas podle § 198, nelze vyplácet podíl na likvidačním zůstatku ani ve
formě zálohy, ani jej jinak použít.
(2) Je-li pohledávka sporná nebo není-li ještě splatná, lze likvidační
zůstatek použít jen, byla-li věřiteli poskytnuta dostatečná jistota.
§ 207
Likvidace končí použitím likvidačního zůstatku, převzetím likvidační
podstaty věřiteli, nebo jejím odmítnutím. Likvidátor podá do třiceti dnů od skončení
likvidace návrh na výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku.
§ 208
Zjistí-li se ještě před výmazem právnické osoby z veřejného rejstříku
její dosud neznámý majetek nebo objeví-li se potřeba jiných nezbytných opatření,
likvidace neskončí a likvidátor tento majetek vypořádá nebo provede další nezbytná
opatření. Po ukončení těchto jednání postupuje podle § 205 až 207; ustanovení § 170
se nepoužije.
§ 209
(1) Zjistí-li se neznámý majetek právnické osoby po jejím výmazu
z veřejného rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany, soud na
návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické osoby, rozhodne o její
likvidaci a jmenuje likvidátora. Kdo vede veřejný rejstřík, do něho podle tohoto
rozhodnutí zapíše obnovení právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje
o likvidátorovi. Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla.
(2) Byla-li právnická osoba obnovena vzhledem k zjištění neznámého
majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů.
Oddíl 2
Korporace
Pododdíl 1
Obecně o korporacích
§ 210
(1) Korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob.
(2) Na právnickou osobu tvořenou jediným členem se hledí jako na
korporaci.
§ 211
(1) Korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon. V takovém
případě jediný člen korporace v ní nemůže z vlastní vůle ukončit členství, ledaže
v důsledku toho na jeho místo vstoupí nová osoba.
(2) Klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem,
soud ji i bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci. Nejprve jí však poskytne
přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.
§ 212
(1) Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat
se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat
ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.
(2) Zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku,
rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze
pro určitý případ přihlížet. Toto právo zaniká, pokud návrh není podán do tří měsíců
ode dne, kdy k zneužití hlasu došlo.
§ 213
Poškodí-li korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem,
který zakládá jeho povinnost k náhradě a kterým byl poškozen i jiný člen korporace
na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen, může soud škůdci i
bez zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit způsobenou škodu jen korporaci, pokud
to odůvodňují okolnosti případu, zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se takovým
opatřením vyrovná i škoda na znehodnocené účasti.
Pododdíl 2
Spolek
§ 214
(1) Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho
naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm.
(2) Vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek
jako svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu.
§ 215
(1) Nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno
vystoupit z něho.
(2) Členové spolku neručí za jeho dluhy.
§ 216
Název spolku musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“,
postačí však zkratka „z. s.“.
§ 217
(1) Hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch
zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost
hlavní činností spolku být nemůže.
(2) Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou
činnost spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li její účel v podpoře
hlavní činnosti nebo v hospodárném využití spolkového majetku.
(3) Zisk z činnosti spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost
včetně správy spolku.
Založení spolku
§ 218
Zakladatelé založí spolek, shodnou-li se na obsahu stanov;
stanovy obsahují alespoň
a) název a sídlo spolku,
b) účel spolku,
c) práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu,
jak jim budou práva a povinnosti vznikat,
d) určení statutárního orgánu.
§ 219
Stanovy mohou založit pobočný spolek jako organizační jednotku
spolku nebo určit, jakým způsobem se pobočný spolek zakládá a který orgán rozhoduje
o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku.
§ 220
(1) Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, vymezí zároveň
práva a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství.
(2) Omezit práva nebo rozšířit povinnosti spojené s určitým druhem
členství lze jen za podmínek určených předem ve stanovách, jinak se souhlasem většiny
dotčených členů. To neplatí, má-li spolek k omezení práv nebo rozšíření povinností
spravedlivý důvod.
§ 221
Stanovy musí být uloženy v úplném znění v sídle spolku.
Ustavující schůze
§ 222
(1) Spolek lze založit i usnesením ustavující schůze tvořícího
se spolku. Na ustavující schůzi se obdobně použijí ustanovení o členské schůzi.
(2) Návrh stanov vypracuje a další zájemce o založení spolku svolá
vhodným způsobem k ustavující schůzi svolavatel. Správnost a úplnost listiny přítomných
ověří svolavatel nebo osoba jím pověřená.
§ 223
Každý, kdo se dostaví na ustavující schůzi a splňuje podmínky pro
členství ve spolku, se zapíše do listiny přítomných, podepíše se k údaji o svém jménu
a bydlišti nebo sídlu. Správnost a úplnost listiny přítomných ověří svolatel nebo
osoba jím pověřená. Platí, že osoby zapsané v listině přítomných podaly řádnou přihlášku
do spolku.
§ 224
(1) Ustavující schůzi zahájí svolavatel nebo osoba jím pověřená.
Sdělí ustavující schůzi počet přítomných a seznámí ji s jednáními, která svolavatel
v zájmu spolku již učinil. Dále navrhne ustavující schůzi pravidla pro její jednání
a volbu předsedajícího i případných dalších činovníků.
(2) Ustavující schůze volí členy těch orgánů, které podle určení
zákona a stanov zvolit má.
(3) Ustavující schůze přijímá usnesení většinou hlasů přítomných
v době hlasování.
(4) Kdo hlasoval proti přijetí návrhu stanov, může od přihlášky
do spolku odstoupit. O tom musí být učiněn záznam v listině přítomných opatřený podpisy
odstupujícího a toho, kdo záznam učinil.
§ 225
Účastní-li se ustavující schůze alespoň tři osoby, mohou schválit
stanovy podle § 218.
Vznik spolku
§ 226
(1) Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
(2) Návrh na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé
nebo osoba určená ustavující schůzí.
(3) Není-li spolek do veřejného rejstříku zapsán do třiceti dnů
od podání návrhu na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o odmítnutí
zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku třicátým dnem od podání
návrhu.
§ 227
Pokračuje-li spolek v činnosti i poté, co byl jeho zápis do veřejného
rejstříku odmítnut, použijí se ustanovení o společnosti.
Pobočný spolek
§ 228
(1) Právní osobnost pobočného spolku se odvozuje od právní osobnosti
hlavního spolku. Pobočný spolek může mít práva a povinnosti a nabývat je v rozsahu
určeném stanovami hlavního spolku a zapsaném ve veřejném rejstříku.
(2) Název pobočného spolku musí obsahovat příznačný prvek názvu
hlavního spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku.
§ 229
(1) Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
(2) Návrh na zápis pobočného spolku do veřejného rejstříku podává
hlavní spolek.
(3) Není-li rozhodnutí o zápisu nebo o jeho odmítnutí vydáno do
třiceti dnů od podání návrhu na zápis, považuje se pobočný spolek za zapsaný do veřejného
rejstříku.
(4) Z právních jednání pobočného spolku vzniklých přede dnem jeho
zápisu do veřejného rejstříku je hlavní spolek oprávněn a zavázán společně a nerozdílně
s pobočným spolkem. Ode dne zápisu pobočného spolku do veřejného rejstříku ručí hlavní
spolek za dluhy pobočného spolku v rozsahu určeném stanovami.
§ 230
(1) Zrušením hlavního spolku se zrušuje i pobočný spolek.
(2) Hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné
spolky.
§ 231
zrušen
Členství
§ 232
(1) Neurčí-li stanovy jinak, váže se členství ve spolku na osobu
člena a nepřechází na jeho právního nástupce.
(2) Je-li členem spolku právnická osoba, zastupuje ji statutární
orgán, ledaže právnická osoba určí jiného zástupce.
§ 233
(1) Po vzniku spolku může členství v něm vzniknout přijetím za
člena nebo jiným způsobem určeným stanovami.
(2) Kdo se uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být
vázán stanovami od okamžiku, kdy se stane členem spolku.
(3) O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak
nejvyšší orgán spolku.
§ 234
Má se za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství
v hlavním spolku; to platí i o zániku členství.
§ 235
Stanovy mohou určit výši a splatnost členského příspěvku nebo určí,
který orgán spolku určí výši a splatnost členského příspěvku a jakým způsobem.
§ 236
Seznam členů
(1) Vede-li spolek seznam členů, stanovy určí, jakým způsobem provádí
v seznamu členů zápisy a výmazy týkající se členství osob ve spolku. Stanovy dále
určí, jak bude seznam členů zpřístupněn, anebo že zpřístupněn nebude.
(2) Každý člen, a to i bývalý, obdrží na svou žádost od spolku
na jeho náklady potvrzení s výpisem ze seznamu členů obsahující údaje o své osobě,
popřípadě potvrzení, že tyto údaje byly vymazány. Namísto zemřelého člena může o
potvrzení požádat jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich, může o vydání
potvrzení žádat jiná osoba blízká nebo dědic, prokáží-li zájem hodný právní ochrany.
(3) Seznam členů může být uveřejněn se souhlasem všech členů, kteří
jsou v něm zapsáni; při uveřejnění neúplného seznamu členů musí být z něho patrné,
že je neúplný.
Zánik členství
§ 237
Členství ve spolku zaniká vystoupením, vyloučením, nebo dalšími
způsoby uvedenými ve stanovách nebo v zákoně.
§ 238
Neurčí-li stanovy jinak, zanikne členství, pokud člen nezaplatí
členský příspěvek ani v přiměřené lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k zaplacení,
ačkoli byl na tento následek ve výzvě upozorněn.
§ 239
(1) Neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena,
který závažně porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě nápravu
nezjednal ani po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti
odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu.
(2) Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu.
§ 240
(1) Neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena statutární
orgán.
(2) Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné
formě kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod pro vyloučení.
Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost se s návrhem na vyloučení
seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je k prospěchu.
§ 241
(1) Člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné
formě navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, ledaže
stanovy určí jiný orgán.
(2) Příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li
vyloučení zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může zrušit i v jiných
odůvodněných případech.
§ 242
Vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí
spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení; jinak
toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno, může člen návrh podat do tří
měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy
byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů;
jinak toto právo zaniká.
Organizace spolku
§ 243
Orgány spolku jsou statutární orgán a nejvyšší orgán, případně
kontrolní komise, rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách. Stanovy mohou
orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím klamný dojem o jejich povaze.
§ 244
Stanovy určí, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) nebo individuální
(předseda). Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy statutárního orgánu nejvyšší
orgán spolku.
§ 245
Na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým
mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením zákona,
se hledí, jako by nebylo přijato. To platí i v případě, že bylo přijato usnesení
v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout.
§ 246
(1) Neurčí-li stanovy funkční období členů volených orgánů spolku,
je toto období pětileté.
(2) Neurčí-li stanovy jinak, mohou členové volených orgánů spolku,
jejichž počet neklesl pod polovinu, kooptovat náhradní členy do nejbližšího zasedání
orgánu příslušného k volbě.
(3) Neurčí-li stanovy jinak, použijí se pro svolání, zasedání a
rozhodování kolektivních orgánů spolku § 156 a § 159 odst. 2 a přiměřeně též ustanovení
o členské schůzi.
§ 247
Nejvyšší orgán spolku
(1) Stanovy určí, který orgán je nejvyšším orgánem spolku; do jeho
působnosti zpravidla náleží určit hlavní zaměření činnosti spolku, rozhodovat o změně
stanov, schválit výsledek hospodaření spolku, hodnotit činnost dalších orgánů spolku
i jejich členů a rozhodnout o zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně.
(2) Je-li podle stanov statutární orgán spolku i jeho nejvyšším
orgánem a není-li s to vykonávat působnost po dobu delší než jeden měsíc, může alespoň
pětina členů spolku svolat shromáždění všech členů spolku; na shromáždění přechází
působnost nejvyššího orgánu spolku. To neplatí, určí-li stanovy něco jiného.
(3) Neurčí-li stanovy jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská
schůze; ustanovení § 248 až 257 se na členskou schůzi použijí, pokud stanovy neurčí
něco jiného.
Členská schůze
§ 248
(1) Členskou schůzi svolává k zasedání statutární orgán spolku
nejméně jedenkrát do roka.
(2) Statutární orgán spolku svolá zasedání členské schůze z podnětu
alespoň třetiny členů spolku nebo kontrolního orgánu spolku. Nesvolá-li statutární
orgán spolku zasedání členské schůze do třiceti dnů od doručení podnětu, může ten,
kdo podnět podal, svolat zasedání členské schůze na náklady spolku sám.
§ 249
(1) Zasedání členské schůze se svolá vhodným způsobem ve lhůtě
určené stanovami, jinak nejméně třicet dnů před jeho konáním. Z pozvánky musí být
zřejmé místo, čas a pořad zasedání.
(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být pořad zasedání
proti návrhu uvedenému v podnětu změněn jen se souhlasem toho, kdo podnět podal.
(3) Místo a čas zasedání se určí tak, aby co nejméně omezovaly
možnost členů se ho účastnit.
§ 250
(1) Kdo zasedání svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem,
jakým bylo svoláno. Stane-li se tak méně než týden před oznámeným datem zasedání,
nahradí spolek členům, kteří se na zasedání dostavili podle pozvánky, účelně vynaložené
náklady.
(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být odvoláno či odloženo
jen na návrh nebo se souhlasem toho, kdo k němu dal podnět.
§ 251
Každý člen je oprávněn účastnit se zasedání a požadovat i dostat
na něm vysvětlení záležitostí spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k předmětu
zasedání členské schůze. Požaduje-li člen na zasedání sdělení o skutečnostech, které
zákon uveřejnit zakazuje nebo jejichž prozrazení by spolku způsobilo vážnou újmu,
nelze mu je poskytnout.
§ 252
(1) Členská schůze je schopna usnášet se za účasti většiny členů
spolku. Usnesení přijímá většinou hlasů členů přítomných v době usnášení; každý člen
má jeden hlas.
(2) Určí-li stanovy při úpravě různých druhů členství ve spolku,
že je s určitým druhem členství spojen pouze hlas poradní, nepřihlíží se k tomuto
hlasu pro účely odstavce 1.
§ 253
(1) Kdo zasedání zahájí, ověří, zda je členská schůze schopna se
usnášet. Poté zajistí volbu předsedy zasedání a případně i dalších činovníků, vyžadují-li
jejich volbu stanovy.
(2) Předseda vede zasedání tak, jak byl jeho pořad ohlášen, ledaže
se členská schůze usnese na předčasném ukončení zasedání.
(3) Záležitost, která nebyla zařazena na pořad zasedání při jeho
ohlášení, lze rozhodnout jen za účasti a se souhlasem všech členů spolku oprávněných
o ní hlasovat.
§ 254
(1) Statutární orgán spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání
do třiceti dnů od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten, kdo zasedání
předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze.
(2) Ze zápisu musí být patrné, kdo zasedání svolal a jak, kdy se
konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky členská schůze
zvolila, jaká usnesení přijala a kdy byl zápis vyhotoven.
(3) Každý člen spolku může nahlížet do zápisů ze zasedání za podmínek
určených stanovami. Neurčí-li stanovy jinak, lze toto právo vykonat v sídle spolku.
§ 255
Dílčí členské schůze
Stanovy mohou určit, že se zasedání členské schůze bude konat formou
dílčích členských schůzí, případně též, o kterých záležitostech tímto způsobem rozhodnout
nelze. Připustí-li stanovy zasedání dílčích členských schůzí, určí rovněž období,
v němž se všechna zasedání musí konat. Pro schopnost usnášet se a pro přijímání usnesení
se zúčastnění členové a odevzdané hlasy sčítají.
§ 256
Shromáždění delegátů
(1) Stanovy mohou určit, že působnost členské schůze plní shromáždění
delegátů.
(2) Každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů. Není-li
to dobře možné, mohou stanovy určit pro volbu delegátů rozumnou odchylku.
§ 257
Náhradní zasedání členské schůze
(1) Není-li členská schůze na svém zasedání schopna usnášet se,
může statutární orgán nebo ten, kdo původní zasedání svolal, svolat novou pozvánkou
ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůzi na náhradní zasedání.
Z pozvánky musí být zřejmé, že se jedná o náhradní zasedání členské schůze. Náhradní
zasedání členské schůze se musí konat nejpozději do šesti týdnů ode dne, na který
bylo zasedání členské schůze předtím svoláno.
(2) Na náhradním zasedání může členská schůze jednat jen o záležitostech
zařazených na pořad předchozího zasedání. Usnesení může přijmout za účasti libovolného
počtu členů, ledaže stanovy určí něco jiného.
(3) Rozhoduje-li členská schůze na zasedání dílčích členských schůzí
nebo rozhoduje-li namísto ní shromáždění delegátů, postupuje se podle odstavců 1
a 2 obdobně.
Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku
§ 258
Každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany,
může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho
rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů
spolku.
§ 259
Právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode
dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však
do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.
§ 260
(1) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona
nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném
právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.
(2) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by
tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.
§ 261
(1) Porušil-li spolek základní členské právo člena závažným způsobem,
má člen právo na přiměřené zadostiučinění.
(2) Namítne-li to spolek, soud právo na zadostiučinění členu
spolku nepřizná, nebylo-li uplatněno
a) v době stanovené pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti
rozhodnutí, nebo
b) do tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí
návrhu, byl-li tento návrh zamítnut podle § 260.
Kontrolní komise
§ 262
(1) Zřídí-li stanovy kontrolní komisi, vyžaduje se, aby měla alespoň
tři členy. Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy kontrolní komise členská
schůze. Určí-li stanovy, že členy kontrolní komise jmenuje nebo odvolává statutární
orgán, nepřihlíží se k tomu.
(2) Neurčí-li stanovy další omezení, není členství v kontrolní
komisi slučitelné s členstvím ve statutárním orgánu spolku ani s funkcí likvidátora.
§ 263
Kontrolní komise dohlíží, jsou-li záležitosti spolku řádně vedeny
a vykonává-li spolek činnost v souladu se stanovami a právními předpisy, nesvěří-li
jí stanovy další působnost. Zjistí-li kontrolní komise nedostatky, upozorní na ně
statutární orgán, jakož i další orgány určené stanovami.
§ 264
V rozsahu působnosti kontrolní komise může její pověřený člen nahlížet
do dokladů spolku a požadovat od členů dalších orgánů spolku nebo od jeho zaměstnanců
vysvětlení k jednotlivým záležitostem.
Rozhodčí komise
§ 265
Je-li zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející
do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy působnost rozhodčí
komise, rozhoduje spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a přezkoumává
rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku.
§ 266
(1) Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které
volí a odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku.
(2) Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná zletilá a plně
svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu nebo kontrolní
komise. Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby člena rozhodčí komise pro nedostatek
bezúhonnosti, platí s výhradou změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba.
(3) Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti
případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě.
§ 267
Řízení před rozhodčí komisí upravuje jiný právní předpis.
§ 268
Zrušení spolku
(1) Soud zruší spolek s likvidací na návrh osoby, která na tom
má oprávněný zájem, nebo i bez návrhu v případě, že spolek, ač byl na to soudem upozorněn,
a) vyvíjí činnost zakázanou v § 145,
b) vyvíjí činnost v rozporu s § 217,
c) nutí třetí osoby k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti
nebo k jeho podpoře, nebo
d) brání členům ze spolku vystoupit.
(2) Ustanovení § 172 není dotčeno.
Likvidace spolku
§ 269
(1) Při zrušení spolku s likvidací sestaví likvidátor soupis jmění
a zpřístupní jej v sídle spolku všem členům.
(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému členu,
který o to požádá.
§ 270
(1) Nelze-li povolat likvidátora jinak, jmenuje soud likvidátorem
i bez jeho souhlasu některého z členů statutárního orgánu. Není-li to možné, jmenuje
soud likvidátorem i bez jeho souhlasu některého člena spolku.
(2) Likvidátor jmenovaný podle odstavce 1 nemůže z funkce odstoupit,
může však navrhnout soudu, aby jej z funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze
spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.
§ 271
Likvidátor zpeněží likvidační podstatu pouze v tom rozsahu, v jakém
to je pro splnění dluhů spolku nezbytné.
§ 272
(1) Likvidátor naloží s likvidačním zůstatkem podle stanov.
(2) Nelze-li s likvidačním zůstatkem naložit podle stanov, nabídne
likvidátor likvidační zůstatek spolku s účelem obdobným. Není-li to možné, nabídne
likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má spolek sídlo. Nepřijme-li
obec nabídku do dvou měsíců, nabývá likvidační zůstatek kraj, na jehož území má spolek
sídlo. Získá-li likvidační zůstatek obec nebo kraj, použije jej jen k veřejně prospěšnému
cíli.
§ 273
Obdržel-li spolek účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu, ustanovení
§ 272 se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí likvidačního zůstatku podle
rozhodnutí příslušného orgánu.
Fúze spolků
§ 274
Zúčastněné spolky uzavírají smlouvu o fúzi jako smlouvu o sloučení
spolků, nebo jako smlouvu o splynutí spolků.
§ 275
Smlouva o fúzi obsahuje alespoň údaje o názvu, sídle a identifikující
údaj každého ze zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je zanikající a který
nástupnický, a rozhodný den.
§ 276
(1) Smlouva o splynutí spolků obsahuje i ujednání o stanovách nástupnického
spolku.
(2) Dojde-li při sloučení ke změně stanov nástupnického spolku,
obsahuje smlouva o sloučení také ujednání o této změně.
§ 277
(1) Společně s návrhem smlouvy o fúzi vyhotoví členové statutárních
orgánů zúčastněných spolků i zprávu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky
fúze. Zprávu lze vyhotovit i jako společnou pro všechny zúčastněné spolky.
(2) Zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky
fúze nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni členové zúčastněného spolku členy jeho
statutárního nebo kontrolního orgánu nebo souhlasí-li s tím všichni členové zúčastněného
spolku.
§ 278
Zasedání členské schůze, kterému bude návrh smlouvy o fúzi
předložen ke schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před
jeho konáním. V této lhůtě musí být zpřístupněny všem členům
a) návrh smlouvy o fúzi,
b) stanovy nástupnického spolku,
c) výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší
než šest měsíců a
d) zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky
fúze, je-li její vyhotovení nutné.
§ 279
(1) Zúčastněné spolky zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním
členské schůze společné oznámení, v němž uvedou, jakých spolků se fúze týká a jaký
spolek se stane nástupnickým spolkem.
(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li
zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhů zanedbatelná, postačí, pokud
doručí oznámení známým věřitelům.
§ 280
Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců
ode dne, kdy se zápis fúze stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou jistotu,
zhorší-li se dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku fúze dobytnost
pohledávky zhorší podstatným způsobem, má právo na dostatečnou jistotu ještě před
zápisem fúze do veřejného rejstříku.
§ 281
(1) Návrh smlouvy o fúzi schvalují členské schůze zúčastněných
spolků. Členská schůze může návrh smlouvy o fúzi jen schválit, nebo odmítnout.
(2) Zasedání členských schůzí zúčastněných spolků může být svoláno
i jako společné. Tehdy členské schůze zúčastněných spolků hlasují o návrhu smlouvy
o fúzi odděleně. Pokud se však po schválení návrhu smlouvy o fúzi volí členové orgánů
nástupnického spolku, mohou členské schůze zúčastněných spolků rozhodnout, že budou
o těchto členech hlasovat společně.
§ 282
Ten, kdo za zúčastněný spolek návrh smlouvy o fúzi podepisuje,
připojí k podpisu kromě dalších náležitostí také údaj, že návrh smlouvy schválila
členská schůze spolku a kdy se tak stalo. Smlouva o fúzi je přijata usnesením členské
schůze posledního ze zúčastněných spolků o schválení návrhu smlouvy o fúzi a jejím
podpisem za tento spolek.
§ 283
Návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi lze podat jen společně
s návrhem na neplatnost usnesení členské schůze schvalujícího tuto smlouvu. Právo
domáhat se neplatnosti má jen zúčastněný spolek nebo osoba oprávněná podat návrh
na vyslovení neplatnosti členské schůze.
§ 284
(1) Návrh na zápis fúze do veřejného rejstříku podávají společně
všechny zúčastněné spolky. Jedná-li se o fúzi splynutím, podepíší návrh také členové
statutárního orgánu nástupnického spolku.
(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis fúze tak,
že k témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolky, poznamená, kdo je
jejich právní nástupce, a při fúzi
a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti
sloučení a názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které se s nástupnickým
spolkem sloučily, a případné další změny u nástupnického spolku, pokud v důsledku
fúze nastaly,
b) splynutím provede zápis nástupnického spolku a poznamená
u něho názvy, adresy sídla a identifikující údaje spolků, které jsou jeho právní
předchůdci.
§ 285
Po zápisu fúze do veřejného rejstříku nelze smlouvu o fúzi změnit
nebo zrušit.
§ 286
Zápisem fúze nabývají členové zanikajícího spolku členství v nástupnickém
spolku.
§ 287
(1) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do šesti
měsíců ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, může ten ze zúčastněných spolků,
který byl připraven návrh podat, od smlouvy o fúzi odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy
i jen jedna strana, zaniká tím závazek všech stran založený smlouvou.
(2) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do jednoho
roku ode dne, kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny
zúčastněné spolky.
(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh
na zápis fúze nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou členové
jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí,
aby návrh byl podán včas.
Rozdělení spolku
§ 288
(1) Při rozdělení sloučením uzavírají zúčastněné spolky smlouvu
o rozdělení.
(2) Smlouva o rozdělení obsahuje alespoň
a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných
spolků s uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,
b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají
nástupnické spolky,
c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají
zaměstnanci jednotlivých nástupnických spolků,
d) rozhodný den.
(3) Dochází-li v důsledku rozdělení sloučením ke změně stanov některého
z nástupnických spolků, obsahuje smlouva o rozdělení také dohodu o této změně.
(4) Nestanoví-li smlouva o rozdělení jinak, nabývá každý člen zanikajícího
spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech nástupnických spolcích.
§ 289
(1) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví rozdělovaný
spolek projekt rozdělení.
(2) Projekt obsahuje alespoň
a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných
spolků s uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,
b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají
nástupnické spolky,
c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají
zaměstnanci jednotlivých nástupnických spolků,
d) návrh stanov nástupnických spolků,
e) rozhodný den.
(3) Nestanoví-li projekt rozdělení jinak, nabývá každý člen zanikajícího
spolku ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech nástupnických spolcích.
§ 290
(1) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,
jaký majetek přechází z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, platí, že nástupnické
spolky jsou spoluvlastníky takového majetku.
(2) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,
jaké dluhy přecházejí z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, platí, že nástupnické
spolky jsou z těchto dluhů zavázány společně a nerozdílně.
§ 291
(1) Při rozdělení sloučením se ustanovení o fúzi použijí obdobně.
(2) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví statutární
orgán rozdělovaného spolku společně s projektem rozdělení i zprávu vysvětlující hospodářské
i právní důvody a důsledky rozdělení. Zpráva nemusí být vyhotovena, jsou-li všichni
členové spolku členy jeho statutárního orgánu, anebo souhlasí-li s tím všichni členové
spolku.
§ 292
(1) Zasedání členské schůze, kterému bude předložena smlouva o
rozdělení nebo projekt rozdělení ke schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit
nejméně třicet dnů před jeho konáním.
(2) Ve lhůtě uvedené v odstavci 1 spolek zpřístupní ve svém
sídle všem členům zprávu statutárního orgánu vysvětlující hospodářské i právní důvody
a důsledky rozdělení, je-li její vyhotovení nutné. Zpráva musí obsahovat,
a) jedná-li se o rozdělení sloučením, návrh smlouvy o rozdělení,
stanovy nástupnického spolku a výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků
ne starší než šest měsíců, nebo
b) jedná-li se o rozdělení se založením nových spolků, projekt
rozdělení, výkaz majetku a závazků rozdělovaného spolku, jakož i zahajovací rozvahy
a návrh stanov nástupnických spolků.
§ 293
(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním členské schůze zveřejní rozdělovaný
spolek oznámení, v němž uvede, jakého spolku se rozdělení týká a které spolky se
stanou jeho spolky nástupnickými. V oznámení rozdělovaný spolek též upozorní věřitele
na jejich právo podle § 301.
(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li
zanedbatelný počet věřitelů a je-li celková výše dluhu zanedbatelná, postačí, pokud
doručí oznámení známým věřitelům.
§ 294
(1) Smlouvu o rozdělení schvalují členské schůze zúčastněných spolků.
Ustanovení § 282 se použije obdobně.
(2) Projekt rozdělení schvaluje členská schůze rozdělovaného spolku.
(3) Členská schůze může smlouvu o rozdělení nebo projekt rozdělení
jen schválit, nebo odmítnout.
§ 295
(1) Rozdělovaný spolek podá návrh na zápis rozdělení do veřejného
rejstříku. Jedná-li se o rozdělení sloučením, podají společný návrh spolek rozdělovaný
i nástupnický.
(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis rozdělení
tak, že k témuž dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolek, poznamená, kdo
je jeho právní nástupce, a při rozdělení
a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti
rozdělení sloučením a název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který se
s nástupnickým spolkem sloučil a případné další změny u nástupnického spolku, pokud
v důsledku rozdělení nastaly,
b) se založením nových spolků provede zápis nástupnických spolků
a poznamená u něho název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který je jeho
právním předchůdcem.
§ 296
Po zápisu rozdělení do veřejného rejstříku nelze smlouvu o rozdělení
ani projekt rozdělení změnit nebo zrušit.
§ 297
(1) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh
na zápis rozdělení do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení uzavřena,
může ten ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh podat, od smlouvy o rozdělení
odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zanikají tím závazky všech
stran založené smlouvou.
(2) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh
na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení uzavřena,
platí, že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky.
(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh
na zápis rozdělení nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou
členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné
úsilí, aby návrh byl podán včas.
§ 298
Nepodá-li rozdělovaný spolek při rozdělení se založením nových
spolků návrh na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí o rozdělení
přijato, ruší se marným uplynutím lhůty rozhodnutí o rozdělení.
§ 299
(1) Každý z nástupnických spolků ručí společně s ostatními nástupnickými
spolky za dluhy přešlé z rozdělovaného spolku na další nástupnický spolek.
(2) Dá-li si rozdělovaný spolek ocenit své jmění posudkem znalce
ustanoveného mu soudem podle jiného zákona, a to včetně odděleného ocenění jmění
přecházejícího na jednotlivé nástupnické spolky, a splní povinnost zveřejnění podle
§ 269, ručí každý nástupnický spolek za dluhy podle odstavce 1 jen do výše čistého
jmění nabytého rozdělením.
(3) Právo z ručení podle odstavců 1 a 2 nemohou uplatnit věřitelé,
jimž se dostalo jistoty podle § 300.
§ 300
Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců
ode dne, kdy se zápis rozdělení stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou jistotu,
pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku
rozdělení dobytnost pohledávky podstatným způsobem zhorší, má právo na dostatečnou
jistotu ještě před zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.
§ 301
(1) Každý, jehož právní zájmy jsou rozdělením dotčeny, má právo,
aby mu kterýkoli ze zúčastněných spolků sdělil do jednoho měsíce od doručení žádosti,
jaké jmění přechází rozdělením na jednotlivé nástupnické spolky.
(2) Nedostane-li se dlužníku zaniklého spolku sdělení, kdo je po
rozdělení spolku jeho věřitelem, může plnit kterémukoli z nástupnických spolků. Nedostane-li
se věřiteli zaniklého spolku sdělení, kdo je po rozdělení spolku jeho dlužníkem,
může požadovat plnění od kteréhokoli z nástupnických spolků.
§ 302
Určí-li stanovy, že o fúzi nebo rozdělení spolku rozhoduje jiný
orgán než členská schůze, použijí se z ustanovení o fúzi nebo rozdělení spolku na
rozhodování takového orgánu přiměřeně ustanovení o členské schůzi.
Oddíl 3
Fundace
Pododdíl 1
Obecně o fundacích
§ 303
Fundace je právnická osoba vytvořená majetkem vyčleněným k určitému
účelu. Její činnost se váže na účel, k němuž byla zřízena.
§ 304
Fundace je ustavena zakladatelským právním jednáním nebo zákonem,
v nichž musí být určeny i její majetkové zajištění a účel.
§ 305
Vnitřní poměry fundace upravuje její statut.
Pododdíl 2
Nadace
§ 306
(1) Zakladatel zakládá nadaci k trvalé službě společensky nebo hospodářsky
užitečnému účelu. Účel nadace může být veřejně prospěšný, spočívá-li v podpoře obecného
blaha, i dobročinný, spočívá-li v podpoře určitého okruhu osob určených jednotlivě
či jinak.
(2) Zakazuje se založit nadaci za účelem podpory politických stran
a hnutí nebo jiné účasti na jejich činnosti. Zakazuje se založit nadaci sloužící
výlučně výdělečným cílům. Plní-li nadace zakázaný účel, soud ji i bez návrhu zruší
a nařídí její likvidaci.
§ 307
(1) Nadace může podnikat, pokud podnikání představuje pouhou vedlejší
činnost a výtěžky podnikání slouží jen k podpoře jejího účelu; nadace však podnikat
nesmí, pokud to zakladatel v nadační listině vyloučil. Za stejných podmínek může
nadace převzít vedení obchodní společnosti.
(2) Nadace nesmí být neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti.
§ 308
(1) Název nadace obsahuje slovo „nadace“.
(2) Pravidelnou součástí názvu nadace je označení poukazující na
její účel.
Založení nadace
§ 309
(1) Nadace se zakládá nadační listinou, kterou může být zakládací
listina nebo pořízení pro případ smrti.
(2) Zakládací listinu nadace pořizuje jedna osoba nebo více osob.
(3) Stojí-li na straně zakladatele nadace více osob, považují se
za zakladatele jediného a v záležitostech nadace musí jednat jednomyslně; odmítá-li
některá z těchto osob souhlas bez vážného důvodu udělit, nahradí jej k návrhu kterékoli
z ostatních zakládajících osob svým rozhodnutím soud.
(4) Nadační listina vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 310
Zakládací listina nadace obsahuje alespoň
a) název a sídlo nadace,
b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,
c) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,
d) údaj o výši vkladu každého zakladatele,
e) údaj o výši nadačního kapitálu,
f) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních
členů a údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadaci jednají,
g) počet členů dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních
členů, případně, není-li dozorčí rada zřizována, jméno a bydliště prvního revizora,
h) určení správce vkladů a
i) podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh
osob, jimž je lze poskytnout, nebo okruh činností, jež nadace může vzhledem k svému
účelu vykonávat, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví statut nadace.
§ 311
(1) Při založení nadace pořízením pro případ smrti se do nadace
vnáší vklad povoláním nadace za dědice nebo nařízením odkazu. V takovém případě nabývá
založení nadace účinnosti smrtí zůstavitele.
(2) Je-li nadační listina obsažena v pořízení pro případ smrti,
obsahuje alespoň
a) název nadace,
b) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,
c) údaj o výši vkladu,
d) údaj o výši nadačního kapitálu a
e) podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh
osob, jimž je lze poskytnout, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví statut nadace.
§ 312
(1) Neobsahuje-li pořízení pro případ smrti další náležitosti stanovené
v § 310, rozhodne o nich osoba určená v pořízení, jinak vykonavatel závěti; to platí
i v případě, že zůstavitel jmenoval členy správní rady nebo dozorčí rady a některý
z nich zemřel, není způsobilý funkci zastávat nebo ji odmítne.
(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 313
(1) Neuvede-li nadační listina předmět vkladu, platí, že se vkladová
povinnost plní v penězích.
(2) Určila-li nadační listina, že se vkladová povinnost splní vnesením
nepeněžitého předmětu, a není-li to možné nebo nedosáhne-li hodnota vkladu při splnění
vkladové povinnosti výše určené v nadační listině, má se za to, že vkladatel vyrovná
rozdíl v penězích.
§ 314
Statut nadace
(1) Statut nadace upraví alespoň
a) způsob jednání orgánů nadace a
b) podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně též
okruh osob, kterým je lze poskytovat.
(2) Nevydá-li zakladatel statut nadace společně s nadační listinou,
vydá jej po předchozím souhlasu dozorčí rady správní rada do jednoho měsíce ode dne
vzniku nadace. Nevyloučí-li to nadační listina, rozhoduje o změnách statutu po předchozím
souhlasu dozorčí rady správní rada.
(3) Nadace statut uveřejní uložením do sbírky listin. Každý může
ve veřejném rejstříku do statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, opisy nebo
kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle nadace.
§ 315
Vznik nadace
(1) Nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
(2) Návrh na zápis nadace do veřejného rejstříku podává zakladatel;
není-li to možné a neurčil-li zakladatel něco jiného, podá návrh na zápis jménem
nadace její správní rada.
§ 316
Změna sídla nadace
Nevylučuje-li to nadační listina, může správní rada po předchozím
vyjádření dozorčí rady změnit sídlo nadace. K rozhodnutí o přemístění sídla nadace
do zahraničí se vyžaduje schválení soudu; soud přemístění sídla neschválí, není-li
pro to vážný důvod nebo ohrozila-li by změna sídla oprávněné zájmy osob, kterým mají
být poskytovány nadační příspěvky.
Změna nadační listiny
§ 317
Po vzniku nadace lze nadační listinu změnit v rozsahu a způsobem,
který zakladatel v nadační listině výslovně vyhradil pro sebe nebo některému z orgánů
nadace.
§ 318
(1) Změní-li se po vzniku nadace okolnosti natolik, že vyvolají
v zájmu nadace rozumnou potřebu změny jejích vnitřních poměrů, může zakladatel nadační
listinu změnit, třebaže si takové právo v nadační listině nevyhradil; k platnosti
změny se vyžaduje, aby s ní souhlasila správní rada a aby se změna nedotkla práv
třetích osob.
(2) Změnu nadační listiny nadace zveřejní; účinnosti změna nabývá
uplynutím tří měsíců ode dne zveřejnění. Navrhne-li soudu v této lhůtě ten, kdo tvrdí,
že jeho práva byla změnou nadační listiny dotčena, aby rozhodl o neplatnosti změny,
může soud rozhodnout, že se účinnost změny nadační listiny odkládá až do jeho rozhodnutí.
(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí, pokud by se změna nadační
listiny měla týkat její části, o které zakladatel v nadační listině určil, že je
nezměnitelná.
§ 319
(1) Není-li tu již zakladatel a změní-li se po vzniku okolnosti
natolik, že vyvolají v zájmu nadace rozumnou potřebu změny jejích vnitřních poměrů,
může o změně nadační listiny rozhodnout na návrh nadace soud; s podáním návrhu musí
souhlasit správní rada.
(2) Soud návrhu vyhoví, pokud se navrhovaná změna nadační listiny
nedotkne práv třetích osob; současně musí být co nejvíce šetřen úmysl zakladatele
zřejmý z nadační listiny a splněny podmínky, které zakladatel pro takový případ v
nadační listině případně určil.
(3) Soud při rozhodování o změně nadační listiny přihlédne ke stanovisku
dozorčí rady a vezme zřetel na zájmy třetích osob hodné právní ochrany.
§ 320
Určil-li zakladatel v nadační listině výslovně, že je nezměnitelná
nebo že nelze měnit její určitou část, nelze ji změnit ani rozhodnutím soudu.
Zvláštní ustanovení o změně účelu nadace
§ 321
(1) Nezakládá-li nadační listina právo změnit účel nadace zakladateli
nebo některému orgánu nadace, může tento účel změnit soud na návrh nadace schválený
správní i dozorčí radou. Nesouhlasí-li však s takovou změnou zakladatel nebo osoba
určená v nadační listině, soud návrh zamítne.
(2) Nadace zveřejní bez zbytečného odkladu po podání návrhu oznámení
o navrhované změně. Každý, kdo na tom má právní zájem, může proti návrhu u soudu
odporovat ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo oznámení zveřejněno.
§ 322
Je-li dosažení účelu nadace nemožné nebo obtížně dosažitelné z
příčin zakladateli neznámých nebo pro něho nepředvídatelných, nahradí soud na návrh
zakladatele nebo osoby, která na tom má právní zájem, dosavadní účel nadace podobným
účelem, ledaže nadační listina určuje něco jiného.
§ 323
Není-li tu již zakladatel a není-li ani osoba, které zakladatel
popřípadě založil právo souhlasit se změnou účelu nadace nebo takový souhlas odmítnout,
soud vezme při rozhodování o změně účelu nadace zřetel na známé zakladatelovy úmysly
a přání, i když nejsou z nadační listiny zřejmé.
§ 324
O změně účelu nadace z veřejně prospěšného na dobročinný může rozhodnout
jen soud, pokud je pro to zvlášť závažný důvod a nadační listina to nevylučuje.
§ 325
Když se účel nadace změní, musí být dary poskytnuté ve prospěch
původního účelu i výnosy z nich použity k poskytování nadačních příspěvků podle původního
účelu, ledaže dárce projeví jinou vůli.
§ 326
Změní-li účel nadace soud, může současně rozhodnout i bez návrhu,
v jakém rozsahu a po jakou dobu bude nadace používat výnosy z nadační jistiny k poskytování
nadačních příspěvků v souladu s původním účelem. Tento rozsah a dobu stanoví vždy,
kdy to vyžaduje spravedlivý zájem osob určených vzhledem k původnímu účelu nadace
za příjemce nadačních příspěvků. Změní-li soud účel nadace z veřejně prospěšného
na dobročinný a nerozhodne-li o tomto rozsahu a době, platí, že nadace bude používat
výnosy ze čtyř pětin k poskytování nadačních příspěvků v souladu s původním účelem
po dobu pěti let ode dne, kdy se změna stala účinnou.
Vklady do nadace
§ 327
(1) Výši vkladu s nepeněžitým předmětem nelze určit vyšší částkou,
než jakou stanovil jako hodnotu předmětu vkladu posudek znalce.
(2) Je-li předmět vkladu do nadace nepeněžitý, musí splňovat předpoklad
trvalého výnosu a nesmí sloužit jako jistota.
§ 328
(1) Je-li předmětem vkladu investiční cenný papír nebo nástroj
peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu, může být
jeho hodnota určena také váženým průměrem z cen, za který byly uskutečněny obchody
tímto cenným papírem nebo nástrojem na regulovaném trhu v době šesti měsíců před
splacením vkladu.
(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li hodnota předmětu vkladu, určená
podle odstavce 1, ovlivněna výjimečnými okolnostmi, které by ji ke dni splnění vkladové
povinnosti významně změnily.
§ 329
(1) Je-li předmětem vkladu jiná věc než investiční cenný papír
nebo nástroj peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu,
může být hodnota určena také
a) tržní hodnotou věci určenou obecně uznávaným nezávislým
odborníkem za využití obecně uznávaných postupů a zásad oceňování ne dříve než šest
měsíců před splněním vkladové povinnosti, nebo
b) výší ocenění věci v účetní závěrce za účetní období bezprostředně
předcházející vznik vkladové povinnosti, pokud je tato věc oceněna reálnou hodnotou
podle jiného právního předpisu a pokud auditor ověřil účetní závěrku s výrokem bez
výhrad.
(2) Odstavec 1 se nepoužije, pokud nastaly nové okolnosti, jež
by mohly hodnotu vkladu ke dni splnění vkladové povinnosti významně změnit.
§ 330
(1) Před vznikem nadace se vkladová povinnost splní alespoň tak,
aby souhrnná výše vkladů odpovídala alespoň částce 500 000 Kč.
(2) Vklady do nadace přijme před jejím vznikem osoba, kterou nadační
listina určila jako správce vkladů. Zanikne-li jeho funkce, povolá zakladatel, popřípadě
vykonavatel závěti nebo jiná oprávněná osoba bez zbytečného odkladu nového správce
vkladů; není-li to možné, povolá nové správce vkladů správní rada nadace. O právech
a povinnostech správce platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech členů orgánů
právnických osob.
§ 331
(1) Vkladová povinnost se splní předáním předmětu vkladu správci
vkladů. Nadace nabývá vlastnické právo k předmětu vkladu dnem svého vzniku, váže-li
však zákon nabytí vlastnického práva na zápis do veřejného seznamu, nabude nadace
předmět vkladu do vlastnictví až tímto zápisem.
(2) Je-li předmět vkladu peněžitý, složí jej správce vkladů na
zvláštní účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, který pro nadaci a na
její jméno zřídí. Ten, kdo účet vede, až do vzniku nadace neumožní ze zůstatku na
účtu výplaty a platby, ledaže se prokáže, že nadace nebyla platně založena; byla-li
nadace založena pořízením pro případ smrti, vyžaduje se, aby o neplatnosti založení
rozhodl soud.
(3) Je-li předmětem vkladu věc zapsaná do veřejného seznamu, předá
vkladatel správci vkladů i prohlášení o vnesení vkladu; po vzniku nadace se její
vlastnické právo do veřejného seznamu zapíše na základě tohoto prohlášení. Vyžaduje
se, aby na prohlášení byl podpis vkladatele úředně ověřen.
§ 332
Správce vkladů potvrdí v písemné formě osobě, která navrhne zápis
nadace do veřejného rejstříku, kdo vkladovou povinnost splnil, kdy se tak stalo,
jaký je předmět vkladu a jaká je souhrnná výše vkladů. Potvrdí-li správce vkladů
vyšší rozsah plnění, než jaký odpovídá skutečnosti, ručí až do výše rozdílu věřitelům
za dluhy nadace po dobu pěti let od vzniku nadace.
§ 333
(1) Převzatý předmět vkladu předá správce vkladů nadaci bez zbytečného
odkladu po jejím vzniku.
(2) Nevznikne-li nadace, vrátí správce vkladů předmět vkladu osobě,
která jej splatila nebo vnesla. Právní jednání učiněná správcem při správě předmětu
zavazují i tuto osobu.
§ 334
(1) Po vzniku nadace lze nadační jistinu rozmnožit nadačními dary
nebo rozhodnutím o zvýšení nadačního kapitálu.
(2) Splňuje-li nepeněžitý předmět daru předpoklad trvalého výnosu
a neslouží-li jako jistota, má se za to, že dar rozmnožuje nadační jistinu.
Majetek nadace a nadační kapitál
§ 335
Majetek nadace tvoří nadační jistina a ostatní majetek.
§ 336
(1) Nadační jistinu tvoří soubor předmětů vkladů do nadace, popřípadě
i nadačních darů.
(2) Nadační jistina musí mít celkovou hodnotu odpovídající alespoň
výši 500 000 Kč.
§ 337
Peněžní vyjádření nadační jistiny je nadační kapitál. Výše nadačního
kapitálu se zapisuje do veřejného rejstříku.
§ 338
(1) Nadace používá svůj majetek v souladu s účelem uvedeným v nadační
listině i ve statutu a za podmínek tam určených k poskytování nadačních příspěvků,
k zajištění vlastní činnosti k naplnění svého účelu a k úhradě nákladů na zhodnocení
nadační jistiny i nákladů na vlastní správu.
(2) K právnímu jednání, kterým nadace převezme neomezené ručení
za jinou osobu, se nepřihlíží.
§ 339
(1) Co tvoří nadační jistinu, nelze zastavit ani jinak použít k
zajištění dluhu. To neplatí, pokud nadace provozuje obchodní závod, v rozsahu potřebném
pro jeho plynulý provoz.
(2) Zcizit lze něco z nadační jistiny, jen pokud to neodporuje
vůli osoby, která nadaci darovala dar nebo splnila vkladovou povinnost. Jinak lze
něco z nadační jistiny zcizit, jen pokud k tomu dojde za protiplnění zahrnuté do
nadační jistiny nebo v případě, že potřebu zcizení vyvolala taková změna okolností,
kterou nebylo možné předvídat a jinak se s ní nelze vypořádat ani při vynaložení
péče řádného hospodáře.
§ 340
Nadace nakládá s nadační jistinou s péčí, jakou tento zákon stanoví
pro správu cizího majetku. Vyžaduje-li se podle ustanovení o prosté správě cizího
majetku k určitému právnímu jednání souhlas beneficienta, vyžaduje se k takovému
právnímu jednání předchozí souhlas osoby určené v nadační listině; není-li tato osoba
určena, vyžaduje se předchozí souhlas dozorčí rady.
§ 341
(1) Dosahuje-li nadační kapitál nebo obrat nadace v uplynulém účetním
období výše alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1, podléhají řádná účetní
závěrka, mimořádná účetní závěrka a konsolidovaná účetní závěrka ověření auditorem.
(2) Ověření auditorem podléhá účetní závěrka i v případě, rozhoduje-li
se podle ní o zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu, nebo o přeměně nadace.
Zvýšení nadačního kapitálu
§ 342
(1) Po schválení účetní závěrky může správní rada do jednoho
roku ode dne, ke kterému byly zjištěny údaje, z nichž byla účetní závěrka sestavena,
rozhodnout o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního kapitálu,
a) nebude-li zvýšení nadačního kapitálu vyšší než rozdíl mezi
výší vlastních zdrojů financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na straně
pasiv a nadačním kapitálem a
b) nebudou-li ke zvýšení nadačního kapitálu použity vlastní
zdroje, které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace oprávněna měnit.
(2) Rozhodnutí o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního
kapitálu obsahuje částku, o niž se nadační kapitál zvyšuje, a označení zdroje, z
něhož se nadační kapitál zvyšuje, podle struktury vlastních zdrojů financování majetku
nadace v účetní závěrce.
(3) Zjistí-li nadace z jakékoliv následně sestavené účetní závěrky
snížení vlastních zdrojů, vychází se při rozhodování o zvýšení nadačního kapitálu
z této účetní závěrky.
§ 343
(1) Zvyšuje-li nadace nadační kapitál o výši daru, jehož předmětem
je věc způsobilá být vkladem do nadace, nesmí být rozsah zvýšení nadačního kapitálu
vyšší než její zjištěná hodnota.
(2) Rozhodnutí o zvýšení nadačního kapitálu obsahuje částku, o
niž se nadační kapitál zvyšuje, a popis věci, o kterou se rozmnožuje nadační jistina,
spolu s údajem o hodnotě věci i s uvedením způsobu, jak byla tato hodnota stanovena.
Snížení nadačního kapitálu
§ 344
(1) Nezakazuje-li to nadační listina, může nadace snížit nadační
kapitál zkrácením nadační jistiny, pokud to vyžaduje zájem na hospodárnějším naplňování
jejího účelu. Snížit nadační kapitál lze nanejvýš o částku odpovídající pětině výše
nadačního kapitálu v průběhu pěti let. Snížením nadačního kapitálu nelze přímo ani
nepřímo krýt náklady správy nadace.
(2) Rozhodnutí o snížení nadačního kapitálu obsahuje částku, o
kterou se nadační kapitál snižuje, a důvod, ze kterého se snižuje.
§ 345
Zakazuje se snížit nadační kapitál na částku nižší než 500 000
Kč.
§ 346
Pozbude-li nadace některou část nadační jistiny nebo klesne-li
podstatně její hodnota, nadace bez zbytečného odkladu nadační jistinu doplní; není-li
to dobře možné, sníží v rozsahu odpovídajícím ztrátě nadační kapitál.
Společná ustanovení
§ 347
O zvýšení nebo o snížení nadačního kapitálu rozhoduje správní rada
po předchozím souhlasu dozorčí rady.
§ 348
Zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu nabývá účinky dnem zápisu
do veřejného rejstříku.
Přidružený fond
§ 349
(1) Smlouvou lze nadaci svěřit do správy jako přidružený fond majetek
způsobilý být předmětem vkladu do nadace a pověřit nadaci k použití tohoto majetku
k ujednanému účelu, souvisí-li s posláním nadace; použití nesmí spočívat v podpoře
politické strany nebo politického hnutí.
(2) Smlouva vyžaduje písemnou formu.
§ 350
Je-li ujednáno, že nadace bude spravovat přidružený fond pod zvláštním
označením, musí označení obsahovat slova „přidružený fond“. Označení musí být uváděno
současně s názvem nadace, která přidružený fond spravuje.
§ 351
Má se za to, že nadace vykonává prostou správu majetku v přidruženém
fondu a že ji vykonává za úplatu ve výši, jaká se v obdobných případech obvykle vyžaduje.
§ 352
(1) Z nakládání s přidruženým fondem vznikají práva a povinnosti
jen spravující nadaci. Majetek v přidruženém fondu eviduje nadace odděleně od svého
majetku.
(2) Je-li nadace zrušena, naloží likvidátor s přidruženým fondem
tak, aby jeho právní povaha a účel byly i nadále zachovány.
Nadační příspěvek
§ 353
(1) Nadace nesmí poskytnout nadační příspěvek osobě, která je členem
jejího orgánu nebo která je zaměstnancem nadace, ani osobě jim blízké.
(2) Nejsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, vyvolané
na straně zakladatele změnou okolností, nesmí nadace poskytnout nadační příspěvek
svému zakladateli; jsou-li tu takové důvody, rozhodne správní rada po projednání
s dozorčí radou nebo s revizorem. To platí i pro případ poskytnutí nadačního příspěvku
osobě zakladateli blízké, ledaže nadace byla zřízena k podpoře osob zakladateli blízkých.
§ 354
Kdo přijal nadační příspěvek, může jej použít jen ve shodě s ujednanými
podmínkami; nadaci na požádání prokáže, jak jej použil. Kdo použil nadační příspěvek
v rozporu s ujednanými podmínkami, vrátí jej nadaci jako bezdůvodné obohacení.
§ 355
(1) Nadace nesmí poskytnout nadační příspěvky, je-li výše vlastních
zdrojů financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na straně pasiv nižší než
výše nadačního kapitálu upravená podle odstavce 2, nebo byla-li by nižší než upravená
výše nadačního kapitálu v důsledku poskytnutí nadačních příspěvků.
(2) K výši nadačního kapitálu se připočtou pro účely stanovené
v odstavci 1
a) zvýšení nadačního kapitálu v důsledku přijetí nadačního
kapitálu nebo rozhodnutí, i když ještě nebylo zapsáno do veřejného rejstříku, a
b) vlastní zdroje, které jsou účelově vázány a jejichž účel
není nadace oprávněna měnit.
(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nepoužijí pro případ poskytování
příspěvků z darů určených k tomuto účelu dárcem.
§ 356
Osoba, která přijala v dobré víře nadační příspěvek poskytnutý
v rozporu s § 355, není povinna jej vrátit.
§ 357
Náklady správy
Nadace účtuje odděleně o nadačních příspěvcích, o ostatních činnostech
k naplnění účelu nadace a o nákladech na její správu.
Výroční zpráva
§ 358
(1) Nadace sestaví výroční zprávu do konce šestého měsíce od uplynutí
předcházejícího účetního období.
(2) Výroční zpráva obsahuje účetní závěrku a přehled o veškeré
činnosti nadace včetně zhodnocení této činnosti.
(3) Ve výroční zprávě nadace uvede alespoň
a) přehled o vlastním majetku a závazcích,
b) u jednotlivých nadačních darů přehled o osobách, které poskytly
nadační dar v hodnotě vyšší než 10 000 Kč,
c) přehled o tom, jak byl majetek nadace použit,
d) přehled o osobách, kterým byl poskytnut nadační příspěvek
v hodnotě vyšší než 10 000 Kč,
e) zhodnocení, zda nadace při svém hospodaření dodržela pravidla
pro poskytování nadačních příspěvků podle § 353 až 356, a přehled nákladů na vlastní
správu a
f) zhodnocení základních údajů roční účetní závěrky a zprávu
auditora, je-li nadace povinna mít účetní závěrku ověřenou auditorem.
(4) Vyjde-li po uveřejnění zprávy najevo skutečnost, která odůvodňuje
opravu zprávy, nadace opravu bez zbytečného odkladu provede a uveřejní.
§ 359
(1) Požádá-li o to dárce, nadace údaje o dárci ve výroční zprávě
neuvede. Stejné právo má i příjemce nadačního příspěvku. Při poskytnutí nadačního
příspěvku v hodnotě vyšší než 10 000 Kč, může žádat o zachování anonymity jen člověk,
jenž dostal nadační příspěvek z humanitárních důvodů, zejména z důvodů zdravotních.
(2) Nadace zachová anonymitu, doručí-li jí oprávněné osoby žádost
před schválením výroční zprávy. Člověk, jenž dostal nadační příspěvek z humanitárních
důvodů, však může uplatnit své právo na anonymitu kdykoli, jestliže jej nadace o
jeho právu při poskytnutí příspěvku nepoučila; má se za to, že poučení nebylo dáno.
§ 360
(1) Nadace výroční zprávu uveřejní do třiceti dnů od jejího schválení
správní radou a zpřístupní ji také ve svém sídle. Není-li nadace zřízena jako veřejně
prospěšná, postačí zpřístupnit výroční zprávu v jejím sídle.
(2) Neschválila-li správní rada výroční zprávu, uveřejní nadace
výroční zprávu způsobem upraveným v odstavci 1 nejpozději do konce bezprostředně
následujícího účetního období a uvede, že výroční zpráva nebyla schválena a z jakých
důvodů.
§ 361
Každý může ve veřejném rejstříku do výroční zprávy nahlížet a činit
si z ní výpisy, opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle nadace.
Správní rada
§ 362
Správní rada je statutární orgán nadace; má alespoň tři členy.
§ 363
Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství ve
správní radě způsobilá osoba, která
a) je členem dozorčí rady nadace,
b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo
c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.
§ 364
Neurčí-li nadační listina jiné funkční období člena správní rady,
je pětileté. Nevyloučí-li to nadační listina, lze člena správní rady volit i opakovaně.
§ 365
(1) Neurčí-li nadační listina něco jiného, volí a odvolává své
členy správní rada sama.
(2) Nadační listina může stanovit, že určitý počet členů správní
rady musí být zvolen z kandidátů navržených správní radě osobami určenými nadační
listinou, případně osobami určenými způsobem tam stanoveným.
§ 366
Nestanoví-li nadační listina další důvody, odvolá správní rada
z funkce svého člena, který závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo statut,
nebo který porušil zákon způsobem zjevně narušujícím pověst nadace. Neučiní-li tak
do jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k odvolání dozvěděla, nejpozději však
do šesti měsíců ode dne, kdy tento důvod vznikl, odvolá člena správní rady z funkce
soud na návrh osoby, která osvědčí právní zájem; právo domáhat se odvolání člena
správní rady zaniká, nebylo-li uplatněno do roka ode dne, kdy důvod k odvolání vznikl.
§ 367
(1) Zanikne-li členství ve správní radě, zvolí správní rada nového
člena do tří měsíců. Neučiní-li to, jmenuje nového člena správní rady soud na návrh
dozorčí rady nebo na návrh osoby, která osvědčí právní zájem, na dobu, dokud správní
rada nezvolí nového člena.
(2) Soud jmenuje nového člena správní rady i bez návrhu, je-li
správní rada pro pokles počtu svých členů neschopna usnést se na nové volbě.
Dozorčí rada
§ 368
(1) Dozorčí rada je kontrolní a revizní orgán nadace; má alespoň
tři členy.
(2) Dozorčí rada musí být zřízena, dosahuje-li nadační kapitál
výše alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1.
§ 369
Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství v
dozorčí radě způsobilá osoba, která
a) je členem správní rady nebo likvidátorem,
b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo
c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.
§ 370
(1) Nesvěří-li nadační listina nebo v mezích jejího určení
statut nadace dozorčí radě další působnost, dozorčí rada
a) dohlíží, zda správní rada vykonává působnost podle zákona
a ve shodě s nadační listinou i statutem,
b) kontroluje plnění podmínek stanovených pro poskytování nadačních
příspěvků,
c) upozorňuje správní radu na zjištěné nedostatky a podává
návrhy na jejich odstranění,
d) kontroluje, jak je vedeno účetnictví a přezkoumává roční,
mimořádnou a konsolidovanou účetní závěrku,
e) vyjadřuje se k výroční zprávě a
f) nejméně jedenkrát ročně podává správní radě v písemné formě
zprávu o své kontrolní činnosti.
(2) Dozorčí rada zastupuje nadaci proti členu správní rady, jakož
i v každé záležitosti, kdy zájem členů správní rady odporuje zájmům nadace. Za tím
účelem pověří dozorčí rada jednoho ze svých členů.
§ 371
(1) Dozorčí rada svolá zasedání správní rady, pokud tak k návrhu
dozorčí rady neučiní předseda správní rady.
(2) V rozsahu působnosti dozorčí rady může její pověřený člen nahlížet
do dokladů nadace a požadovat od členů dalších orgánů nadace nebo jejích zaměstnanců
vysvětlení k jednotlivým záležitostem.
§ 372
Neurčí-li nadační listina něco jiného, volí a odvolává své členy
dozorčí rada sama. Pro volbu a odvolání členů dozorčí rady a pro jejich funkční období
platí obdobně ustanovení o správní radě.
Revizor
§ 373
(1) Není-li zřízena dozorčí rada, vykonává její působnost revizor.
(2) Nadační listina nebo statut nadace mohou stanovit, že funkci
revizora bude vykonávat právnická osoba, jejíž předmět činnosti umožňuje výkon kontrolní
a revizní činnosti, a že tuto funkci bude vykonávat i po neurčitou dobu.
§ 374
(1) Pro způsobilost být revizorem platí obdobně § 369. Je-li revizorem
právnická osoba, může vykonávat její práva a povinnosti spojená s funkcí revizora
její zástupce, který splňuje podmínky podle věty první.
(2) Neurčí-li nadační listina období kratší, je funkční období
revizora pětileté. Revizora lze volit i opakovaně, pokud to nadační listina nevyloučí.
§ 375
(1) Neurčí-li nadační listina jiný způsob, volí a odvolává revizora
správní rada.
(2) Neurčí-li nadační listina další důvody, odvolá správní rada
revizora, který závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo statut, nebo
který porušil zákon způsobem zjevně narušujícím pověst nadace. Neučiní-li tak do
jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k odvolání dozvěděla, nejpozději však do
šesti měsíců ode dne, kdy tento důvod vznikl, odvolá revizora soud na návrh osoby,
která osvědčí právní zájem; právo domáhat se odvolání revizora zaniká, nebylo-li
uplatněno do roka ode dne, kdy důvod k odvolání vznikl.
Zrušení nadace s likvidací
§ 376
Bylo-li dosaženo účelu, pro který byla nadace založena, je nadace
zrušena a správní rada zvolí likvidátora.
§ 377
(1) Soud zruší nadaci s likvidací na návrh osoby, která na
tom má právní zájem, nebo i bez návrhu v případě, že
a) nadace vyvíjí činnost zakázanou v § 145 nebo jedná v rozporu
s § 307,
b) se nadace stane neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti,
c) nadace závažně nebo opakovaně porušuje zákaz poskytovat
nadační příspěvek osobě uvedené v § 353,
d) nadace neposkytuje nadační příspěvky déle než dva roky,
aniž pro to má vážný důvod,
e) nadace nakládá s nadační jistinou v rozporu s § 339,
f) se hodnota nadační jistiny sníží pod výši 500 000 Kč, a
že tento stav trvá déle než jeden rok od konce účetního období, v němž k snížení
hodnoty nadační jistiny došlo,
g) nadační jistina nepřináší žádný výnos po dobu delší než
dva roky, nebo
h) není trvale možné, aby nadace nadále plnila svůj účel.
(2) Tímto ustanovením není dotčen § 172.
§ 378
(1) Likvidátor zpeněží likvidační podstatu v rozsahu nutném pro
vyrovnání dluhů nadace. S likvidačním zůstatkem naloží podle nadační listiny.
(2) Určí-li nadační listina veřejně prospěšné nadace, že má být
likvidační zůstatek použit k jiným než veřejně prospěšným cílům, nepřihlíží se k
tomu.
§ 379
(1) Neurčí-li nadační listina, jak má být s likvidačním zůstatkem
naloženo, nabídne jej likvidátor nadaci s obdobným účelem. Je-li však pro to vážný
důvod, může správní rada rozhodnout, že se likvidační zůstatek přednostně nabídne
obci, kraji nebo státu.
(2) Není-li dobře možné nadaci s obdobným účelem likvidační zůstatek
nabídnout, anebo je-li nabídka učiněná podle odstavce 1 odmítnuta, nabídne likvidátor
likvidační zůstatek obci, na jejímž území má nadace sídlo. Nepřijme-li obec nabídku
ani do dvou měsíců ode dne její účinnosti, nabývá likvidační zůstatek kraj, na jehož
území má nadace sídlo.
§ 380
Získá-li likvidační zůstatek obec, kraj nebo stát, použije likvidační
zůstatek jen k veřejně prospěšnému cíli.
§ 381
Obdržela-li nadace účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu,
ustanovení § 378 se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí likvidačního
zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.
Přeměna nadace
§ 382
(1) K přeměně nadace může dojít její fúzí sloučením s jinou nadací
nebo s nadačním fondem, anebo změnou právní formy na nadační fond.
(2) Nadaci lze sloučit s jinou nadací nebo s nadačním fondem, pokud
to nadační listina nevylučuje a zúčastněné osoby slouží témuž nebo obdobnému účelu.
Při sloučení nadace s nadačním fondem musí být nástupnickou osobou nadace.
§ 383
(1) Smlouva o sloučení obsahuje alespoň
a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných
osob s uvedením, která z nich je zanikající a která nástupnická,
b) určení, v jaké struktuře přejímá nástupnická osoba složky
vlastního kapitálu a cizího kapitálu zanikající osoby, jež nejsou závazkem,
c) výši nadačního kapitálu, je-li nástupnickou osobou nadace,
d) dohodu o změně statutu nástupnické osoby, dochází-li v důsledku
sloučení k takové změně,
e) rozhodný den.
(2) Slučují-li se nadace, je výše nadačního kapitálu podle odstavce
1 písm. c) dána součtem nadačních kapitálů slučovaných nadací. Při sloučení nadačního
fondu s nadací jako nástupnickou osobou může být nadační kapitál zvýšen za podmínek
uvedených v § 342; v takovém případě musí smlouva o sloučení obsahovat náležitosti
uvedené v § 342 odst. 2.
(3) Smlouva o sloučení vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 384
(1) Zúčastněné osoby si před uzavřením smlouvy o sloučení navzájem
zpřístupní své účetnictví a poskytnou další informace a písemnosti potřebné pro posouzení
právních a hospodářských důsledků sloučení.
(2) Kdo se seznámí s údaji podle odstavce 1, zachová mlčenlivost
o skutečnostech, které zákon zakazuje uveřejnit nebo jejichž prozrazení může zúčastněné
osobě způsobit vážnou újmu.
§ 385
Dozorčí rady nebo revizoři zúčastněných osob přezkoumají účetnictví
každé ze zúčastněných osob a sestaví zprávu o skutečnostech, které jsou předmětem
jejich účetnictví včetně stanoviska k návrhu smlouvy o sloučení a k hospodářským
důsledkům sloučení; zprávu lze sestavit i jako společnou pro všechny zúčastněné osoby.
§ 386
(1) Je-li sestavena zpráva podle § 385, rozhodnou o sloučení
správní rady zúčastněných osob. Zasedání správní rady musí být ohlášeno nejméně třicet
dnů před jeho konáním; v této lhůtě se každému členu správní rady zpřístupní
a) návrh smlouvy o sloučení,
b) má-li dojít v důsledku sloučení ke změně stanov nástupnické
osoby, její stanovy,
c) účetní závěrky všech zúčastněných osob; je-li účetní závěrka
sestavena z údajů ke dni, od něhož ke dni vyhotovení návrhu smlouvy o sloučení uplynulo
více než šest měsíců, také mezitímní účetní závěrka příslušné osoby,
d) zahajovací rozvaha nástupnické osoby a
e) zpráva podle § 385.
(2) Správní rada může návrh smlouvy o sloučení jen přijmout nebo
odmítnout.
(3) Svolá-li se zasedání správních rad zúčastněných osob jako společné,
hlasují jednotlivé správní rady o návrhu smlouvy o sloučení odděleně. Pokud se však
po schválení smlouvy volí členové orgánů nástupnické osoby, mohou správní rady zúčastněných
osob rozhodnout, že budou o těchto členech hlasovat společně.
§ 387
(1) Zúčastněné osoby zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním
správní rady společné oznámení, v němž uvedou, jakých osob se sloučení týká a která
z nich se stane nástupnickou osobou.
(2) Přihlásí-li věřitel zúčastněné osoby pohledávku do šesti měsíců
ode dne, kdy se zápis sloučení stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou jistotu,
pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku
sloučení dobytnost pohledávky podstatným způsobem zhorší, má právo na dostatečnou
jistotu ještě před zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.
§ 388
Právo domáhat se neplatnosti smlouvy o sloučení má jen zúčastněná
osoba, člen správní rady, člen dozorčí rady nebo revizor; toto právo zaniká, není-li
návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se konalo zasedání správní rady.
§ 389
(1) Návrh na zápis sloučení do veřejného rejstříku podávají společně
všechny zúčastněné osoby; návrh podepíší také členové statutárního orgánu nástupnické
osoby.
(2) Na základě návrhu se provede zápis sloučení tak, že k témuž
dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající osoby, poznamená, kdo je jejich právní
nástupce, a u nástupnické osoby uvede den účinnosti sloučení a názvy, adresy sídla
a identifikující údaje osob, které se s nástupnickou osobou sloučily, a případné
další změny u nástupnické osoby, pokud v důsledku sloučení nastaly.
§ 390
(1) Nepodají-li zúčastněné osoby návrh na zápis sloučení do šesti
měsíců ode dne, kdy byla smlouva o sloučení uzavřena, může kterákoli z těch zúčastněných
osob, která byla připravena návrh podat, od smlouvy odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy
i jen jedna strana, zanikají tím závazky všech stran, založené smlouvou.
(2) Nepodají-li zúčastněné osoby návrh na zápis sloučení do jednoho
roku ode dne, kdy byla smlouva o sloučení uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily
všechny zúčastněné osoby.
(3) Společně a nerozdílně se zúčastněnou osobou, která způsobila,
že návrh na zápis sloučení nebyl podán včas, nahradí ostatním zúčastněným osobám
škodu z toho vzniklou členové jejího statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží,
že vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.
Změna právní formy nadace na nadační fond
§ 391
(1) Připustí-li to nadační listina výslovně, může správní rada
po předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora rozhodnout o změně právní formy
nadace na nadační fond, avšak jen pokud došlo ke snížení hodnoty nadační jistiny
pod výši stanovenou v § 330 odst. 1 na dobu nikoli přechodnou.
(2) Rozhodnutí o změně právní formy musí obsahovat
a) označení nadace názvem, sídlem a identifikujícím údajem,
b) název nadačního fondu po změně právní formy,
c) rozhodný den,
d) údaje o členech orgánů nadačního fondu, které se zapisují
do veřejného rejstříku.
(3) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 392
Rozhodnutí o změně právní formy nabývá účinnosti dnem zápisu do
veřejného rejstříku.
§ 393
(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním správní rady nadace zveřejní
oznámení o záměru přijmout rozhodnutí o změně právní formy.
(2) Věřitel nadace, který přihlásí svou pohledávku do šesti měsíců
ode dne, kdy se zápis změny právní formy stal účinným vůči třetím osobám, může žádat
zajištění své pohledávky dostatečnou jistotou, jestliže se v důsledku změny právní
formy její dobytnost zhorší. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku změny právní formy
dobytnost jeho pohledávky podstatným způsobem zhorší, náleží mu dostatečná jistota
ještě před zápisem změny právní formy do veřejného rejstříku.
Pododdíl 3
Nadační fond
§ 394
(1) Zakladatel zakládá nadační fond k účelu užitečnému společensky
nebo hospodářsky.
(2) Název nadačního fondu musí obsahovat slova „nadační fond“.
§ 395
Nadační fond se zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ
smrti.
§ 396
(1) Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň
a) název a sídlo nadačního fondu,
b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,
c) vymezení účelu, pro který se nadační fond zakládá,
d) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,
e) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních
členů a údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadační fond jednají,
f) počet členů dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních
členů, nebo jméno a bydliště prvního revizora,
g) určení správce vkladů a
h) podmínky pro poskytování příspěvků z majetku nadačního fondu
nebo vymezení okruhu činností, jež nadační fond může vzhledem k svému účelu vykonávat.
(2) Zakládá-li se nadační fond pořízením pro případ smrti a neurčí-li
zakladatel ani způsob jmenování prvních členů správní a dozorčí rady, popřípadě prvního
revizora, jmenuje je vykonavatel závěti; jinak je jmenuje soud na návrh osoby, která
na tom osvědčí právní zájem.
§ 397
Vznik nadačního fondu
Nadační fond vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
§ 398
(1) Majetek nadačního fondu tvoří soubor vzniklý z vkladů a darů,
jejichž předmět nemusí splňovat předpoklad trvalého výnosu. Co je v majetku nadačního
fondu, nelze zastavit, ani jinak použít k zajištění dluhu; k právnímu jednání, které
tomu odporuje, se nepřihlíží.
(2) Majetek nadačního fondu lze zcizit, je-li to v souladu s účelem
nadačního fondu. Lze jej též použít k investici považované za obezřetnou.
(3) Nadační fond nevytváří nadační jistinu ani nadační kapitál.
§ 399
(1) Připustí-li to výslovně zakladatelské právní jednání, může správní
rada rozhodnout po předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora o změně právní
formy nadačního fondu na nadaci. Rozhodnutí o změně právní formy musí obsahovat alespoň
označení nadačního fondu názvem, sídlem a identifikujícím údajem a náležitosti stanovené
pro nadační listinu.
(2) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 400
(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním správní rady zveřejní nadační
fond oznámení o záměru změnit právní formu.
(2) Věřitel nadačního fondu, který přihlásí svou pohledávku do šesti
měsíců ode dne, kdy se zápis změny stal účinným vůči třetím osobám, může žádat zajištění
své pohledávky dostatečnou jistotou, zhorší-li se v důsledku změny právní formy dobytnost
pohledávky. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku změny právní formy dobytnost jeho
pohledávky zhorší podstatným způsobem, náleží mu dostatečná jistota ještě před zápisem
změny právní formy do veřejného rejstříku.
§ 401
(1) Není-li trvale možné, aby nadační fond nadále plnil svůj účel,
rozhodne správní rada o zrušení nadačního fondu s likvidací a zvolí likvidátora.
(2) Neplní-li nadační fond účel, ke kterému byl zřízen, soud jej
zruší na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, a nařídí jeho likvidaci.
Oddíl 4
Ústav
§ 402
Ústav je právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné
společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky. Ústav provozuje
činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených.
§ 403
Provozuje-li ústav obchodní závod nebo jinou vedlejší činnost, nesmí
být provoz na újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb poskytovaných v rámci hlavní
činnosti ústavu. Zisk může ústav použít jen k podpoře činnosti, pro niž byl založen,
a k úhradě nákladů na vlastní správu.
§ 404
Název ústavu
Název ústavu musí obsahovat slova „zapsaný ústav“, postačí však zkratka
„z. ú.“
§ 405
Založení ústavu
(1) Ústav se zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ
smrti. Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň
a) název ústavu a jeho sídlo,
b) účel ústavu vymezením předmětu jeho činnosti, popřípadě i předmět
jeho podnikání,
c) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,
d) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů
a
e) podrobnosti o vnitřní organizaci ústavu, nevyhradí-li se její
úprava statutu ústavu.
(2) Zřídí-li zakladatelské právní jednání dozorčí radu, uvedou se v
něm počet členů dozorčí rady a jména i bydliště jejích prvních členů.
§ 406
(1) O změnách zakladatelského právního jednání rozhoduje i za trvání
ústavu zakladatel.
(2) Není-li rozhodování zakladatele možné, nabývá jeho práva vůči ústavu
osoba určená zakladatelským právním jednáním v rozsahu tam uvedeném, jinak je nabývá
správní rada; v takovém případě se však k rozhodnutí správní rady o změně účelu ústavu
nebo o jeho zrušení vyžaduje předchozí souhlas soudu.
§ 407
Vznik ústavu
Ústav vzniká zápisem do veřejného rejstříku.
§ 408
Ředitel
(1) Ředitel je statutární orgán ústavu. Statut může pro tento orgán
zvolit i jiné označení, pokud tím nevzbudí klamný dojem o jeho povaze.
(2) Ředitel nemůže být členem správní rady a byla-li zřízena dozorčí
rada nebo jiný orgán obdobné povahy, pak ani členem takového orgánu. Byla-li ředitelem
zvolena osoba odsouzená za úmyslný trestný čin, nepřihlíží se k volbě.
Správní rada
§ 409
(1) Neurčí-li zakladatelské právní jednání jiný způsob, jmenuje a
odvolává členy správní rady zakladatel. Není-li to možné, volí a odvolává členy správní
rady dozorčí rada, pokud byla zřízena; jinak správní rada volí a odvolává své členy
sama.
(2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání jiné funkční období člena
správní rady, je tříleté. Nevyloučí-li to zakladatelské právní jednání, lze člena
správní rady volit i opakovaně; pokud však správní rada volí a odvolává své členy
sama, lze tutéž osobu opakovaně zvolit nanejvýš na dvě po sobě jdoucí funkční období.
(3) Byla-li zřízena dozorčí rada, je členství ve správní radě a v
dozorčí radě neslučitelné.
§ 410
Správní rada volí i odvolává ředitele, dohlíží na výkon jeho působnosti
a rozhoduje o právních jednáních ústavu vůči řediteli; není-li určeno jinak, projevuje
za ústav při těchto právních jednáních vůli předseda správní rady.
§ 411
(1) Správní rada schvaluje rozpočet, řádnou a mimořádnou účetní závěrku
a výroční zprávu ústavu.
(2) Správní rada rozhoduje o zahájení provozu obchodního závodu nebo
jiné vedlejší činnosti ústavu nebo o změně jejího předmětu, pokud zakladatelské právní
jednání neurčí něco jiného.
§ 412
(1) Neurčí-li zakladatelské právní jednání další omezení, uděluje
správní rada předchozí souhlas k právnímu jednání, kterým ústav
a) nabývá nebo pozbývá vlastnického práva k nemovité věci,
b) vlastní nemovitou věc zatěžuje,
c) nabývá nebo pozbývá právo autorské nebo průmyslové nebo
d) zakládá jinou právnickou osobu nebo se na takové osobě podílí
vkladem.
(2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání něco jiného, uděluje správní
rada předchozí souhlas i k právnímu jednání, kterým ústav nabývá nebo pozbývá vlastnické
právo k movité věci, jejíž hodnota je vyšší než hodnota zakázky malého rozsahu podle
zákona upravujícího veřejné zakázky.
§ 413
Statut ústavu
(1) Určí-li to zakladatelské právní jednání nebo je-li to účelné,
vydá správní rada statut ústavu a upraví v něm vnitřní organizaci ústavu a podrobnosti
o jeho činnosti.
(2) Ústav statut uveřejní uložením do sbírky listin. Každý může ve
veřejném rejstříku do statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, opisy nebo kopie.
Stejné právo lze uplatnit také v sídle ústavu.
§ 414
Neurčí-li zakládací listina, že členům orgánů ústavu náleží za výkon
funkce odměna a způsob jejího určení, platí, že řediteli náleží odměna obvyklá a
má se za to, že funkce členů ostatních orgánů jsou čestné. V takovém případě určí
výši odměny ředitele nebo způsob jejího určení správní rada.
§ 415
(1) Ústav účtuje odděleně o nákladech a výnosech spojených s hlavním
předmětem činnosti, s provozem obchodního závodu nebo jinou vedlejší činností a se
správou ústavu.
(2) Účetní závěrku ústavu ověřuje auditor, pokud mu to ukládá zakladatelské
právní jednání nebo statut, anebo pokud výše čistého obratu ústavu překročí deset
milionů Kč. V těchto případech auditor ověřuje i výroční zprávu ústavu.
§ 416
Výroční zpráva
(1) Výroční zpráva ústavu obsahuje kromě náležitostí stanovených
jiným právním předpisem upravujícím účetnictví další významnější údaje o činnosti
a hospodaření ústavu, včetně výše plnění poskytnutých členům orgánů ústavu, a o případných
změnách zakladatelského právního jednání nebo změnách členství v orgánech ústavu.
(2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání i další způsob uveřejnění,
uveřejní ústav výroční zprávu nejpozději do šesti měsíců po skončení účetního období
uložením do sbírky listin. Každý může ve veřejném rejstříku do statutu nahlížet a
pořizovat si z něj výpisy, opisy nebo kopie.
§ 417
Nenaplňuje-li ústav dlouhodobě svůj účel, zruší jej soud na návrh
osoby, která osvědčí právní zájem.
§ 418
V ostatním se na právní poměry ústavu použijí obdobně ustanovení
o nadaci; nepoužijí se však ustanovení o nadační jistině a nadačním kapitálu.
Díl 4
Spotřebitel
§ 419
Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti
nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem
nebo s ním jinak jedná.
Díl 5
Podnikatel
§ 420
(1) Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou
činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem
dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.
(2) Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele
považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní,
výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě
osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.
§ 421
(1) Za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za
jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon.
(2) Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské
nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.
§ 422
Podnikatel, který nemá obchodní firmu, právně jedná při svém podnikání
pod vlastním jménem; připojí-li k němu dodatky charakterizující blíže jeho osobu
nebo obchodní závod, nesmí být klamavé.
Obchodní firma
§ 423
(1) Obchodní firma je jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního
rejstříku. Podnikatel nesmí mít víc obchodních firem.
(2) Ochrana práv k obchodní firmě náleží tomu, kdo ji po právu použil
poprvé. Kdo byl dotčen ve svém právu k obchodní firmě, má stejná práva jako při ochraně
před nekalou soutěží.
§ 424
Obchodní firma nesmí být zaměnitelná s jinou obchodní firmou ani nesmí
působit klamavě.
§ 425
(1) Člověk se zapíše do obchodního rejstříku pod obchodní firmou tvořenou
zpravidla jeho jménem. Změní-li se jeho jméno, může používat v obchodní firmě i nadále
své dřívější jméno; změnu jména však uveřejní.
(2) Zapíše-li se člověk do obchodního rejstříku pod jinou obchodní
firmou než pod svým jménem, musí být zřejmé, že nejde o obchodní firmu právnické
osoby.
§ 426
Je-li více obchodních závodů několika podnikatelů spojeno do podnikatelského
seskupení, mohou jejich jména nebo obchodní firmy obsahovat shodné prvky; veřejnost
však musí být schopna je odlišit.
§ 427
(1) Kdo nabude obchodní firmu, má právo ji používat, pokud k tomu má
souhlas svého předchůdce nebo jeho právního nástupce; vyžaduje se však, aby k obchodní
firmě připojil údaj vyjadřující právní nástupnictví.
(2) Při přeměně právnické osoby přejde obchodní firma na právního nástupce,
pokud s tím souhlasí; souhlas jiné osoby se nevyžaduje. Má-li právnická osoba více
právních nástupců a neurčí-li se, na kterého z nich obchodní firma přechází, nepřejde
obchodní firma na žádného z nich.
§ 428
Odvolat souhlas s užitím svého jména v obchodní firmě právnické osoby
má právo ten, kdo k tomu má tak závažný důvod, že po něm nelze spravedlivě požadovat,
aby jeho jméno bylo v obchodní firmě využíváno; takovým důvodem může být zejména
změna převažující povahy podnikání právnické osoby nebo změna vlastnické struktury
obchodní korporace. Za těchto podmínek má právo odvolat souhlas i právní nástupce
osoby, která souhlas udělila.
§ 429
Sídlo podnikatele
(1) Sídlo podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku.
Nezapisuje-li se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku, je jeho sídlem
místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má bydliště.
(2) Uvádí-li podnikatel jako své sídlo jiné místo než své sídlo skutečné,
může se každý dovolat i jeho skutečného sídla. Proti tomu, kdo se dovolá sídla podnikatele
zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže podnikatel namítat, že má skutečné sídlo
v jiném místě.
Zastoupení podnikatele
§ 430
(1) Pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou
činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti
obvykle dochází.
(2) Podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud
byla třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba je k jednání oprávněna.
§ 431
Překročí-li zástupce podnikatele zástupčí oprávnění, podnikatele právní
jednání zavazuje; to neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení nebo musela-li o
něm vědět vzhledem k okolnostem případu.
§ 432
Zákaz konkurence
(1) Osoba, která vystupuje jako podnikatelův zástupce při provozu obchodního
závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo cizí účet nic, co spadá
do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak, může se podnikatel domáhat, aby se jeho
zástupce takového jednání zdržel.
(2) Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat,
aby zástupcovo jednání bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li zástupce
na cizí účet, může se podnikatel domáhat, aby mu bylo postoupeno právo na odměnu
nebo aby mu byla vydána odměna již poskytnutá. Tato práva zanikají, pokud nebyla
uplatněna do tří měsíců ode dne, kdy se podnikatel o jednání dozvěděl, nejpozději
však rok ode dne, kdy k jednání došlo.
(3) Namísto práva podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu
škody; to však jen tehdy, měl-li a mohl zástupce vědět, že svou činností podnikatele
poškozuje. Měl-li a mohl vědět také ten, v jehož prospěch podnikatelův zástupce nedovoleně
jednal, že jde o činnost poškozující podnikatele, je povinen k náhradě škody také
on.
§ 433
(1) Kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském
styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření
nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy
ve vzájemných právech a povinnostech stran.
(2) Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli
v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.
§ 434
Dá-li podnikatel veřejnosti najevo, ve kterém místě podniká, umožní
veřejnosti vstupovat s ním v tomto místě do právního styku v určené provozní době;
jinak v době obvyklé.
§ 435
(1) Každý podnikatel musí uvádět na obchodních listinách a v rámci
informací zpřístupňovaných veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu své jméno
a sídlo. Podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku uvede na obchodní listině též údaj
o tomto zápisu včetně oddílu a vložky; podnikatel zapsaný v jiném veřejném rejstříku
uvede údaj o svém zápisu do tohoto rejstříku; podnikatel nezapsaný ve veřejném rejstříku
uvede údaj o svém zápisu do jiné evidence. Byl-li podnikateli přidělen identifikující
údaj, uvede i ten.
(2) Na listině podle odstavce 1 lze uvést i další údaje, nejsou-li
způsobilé vyvolat klamavý dojem.
HLAVA III
ZASTOUPENÍ
Díl 1
Všeobecná ustanovení
§ 436
(1) Kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze
zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Není-li zřejmé, že někdo
jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
(2) Je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti,
přihlíží se k tomu i u zastoupeného; to neplatí, jedná-li se o okolnost, o které
se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Není-li zastoupený v dobré víře, nemůže
se dovolat dobré víry zástupce.
§ 437
(1) Zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo
musel vědět.
(2) Jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného,
s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět,
může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce
a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní
záležitosti.
§ 438
Zástupce jedná osobně. Dalšího zástupce může pověřit, je-li to se zastoupeným
ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná potřeba, odpovídá však za řádný výběr jeho osoby.
§ 439
Má-li zastoupený pro tutéž záležitost více zástupců, má se za to, že
každý z nich může jednat samostatně.
§ 440
(1) Překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání
zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí i v případě,
kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna.
(2) Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba,
která právně jednala za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo jednáno a která
byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo
aby nahradil škodu.
Díl 2
Smluvní zastoupení
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 441
(1) Ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném
rozsahu jako zmocněnec.
(2) Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. Netýká-li
se zastoupení jen určitého právního jednání, udělí se plná moc v písemné formě. Vyžaduje-li
se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc. Vyžaduje-li
se pro právní jednání forma veřejné listiny, postačí, bude-li plná moc k tomuto právnímu
jednání udělena v písemné formě s úředně ověřeným podpisem.
§ 442
Zmocnitel se nemůže vzdát práva odvolat zmocnění, ujednají-li si však
strany pro jeho odvolání určité důvody, nelze zmocnění odvolat z jiného důvodu. To
neplatí, má-li zmocnitel pro odvolání zmocnění zvlášť závažný důvod.
§ 443
Při zmocnění právnické osoby náleží výkon zástupčího oprávnění do působnosti
jejího statutárního orgánu. K výkonu zastoupení je oprávněna i osoba, kterou statutární
orgán určí.
§ 444
(1) Kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil někoho
jiného k právnímu jednání, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba
v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno.
(2) Dal-li zmocnitel jiné osobě najevo, že zmocněnce zmocnil k určitým
právním jednáním, může se vůči ní dovolat, že zmocnění později zaniklo, jen pokud
jí to před zmocněncovým jednáním oznámil, nebo pokud tato osoba při zmocněncově jednání
o zániku věděla.
§ 445
Jednala-li jako zástupce osoba nezpůsobilá v příslušné záležitosti
sama právně jednat, nelze se toho dovolat vůči tomu, kdo o této skutečnosti nevěděl
ani nemohl vědět.
§ 446
Překročil-li zmocněnec zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím zmocnitel,
oznámí to osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez zbytečného odkladu poté,
co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li to, platí, že překročení schválil; to
neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez
pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.
§ 447
Jsou-li pokyny zmocnitele obsaženy v plné moci a musely-li být známy
osobě, vůči níž zmocněnec jednal, považuje se jejich překročení za porušení zástupčího
oprávnění.
§ 448
(1) Zmocnění zanikne vykonáním právního jednání, na které bylo zastoupení
omezeno; zmocnění zanikne i v případě, že je zmocnitel odvolá nebo zmocněnec vypoví.
Zemře-li zmocněnec nebo zmocnitel, nebo je-li některým z nich právnická osoba a zanikne-li,
zanikne i zmocnění, ledaže bylo ujednáno něco jiného.
(2) Dokud není odvolání zmocněnci známo, má jeho právní jednání tytéž
účinky, jako by zmocnění ještě trvalo. Toho se však nemůže dovolat strana, která
o odvolání zmocnění věděla, nebo měla a mohla vědět.
§ 449
(1) Zemře-li zmocnitel nebo vypoví-li zmocněnec zmocnění, učiní zmocněnec
ještě vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní nástupce neutrpěl újmu.
Jeho právní jednání má tytéž účinky, jako by zmocnění ještě trvalo, neodporuje-li
tomu, co nařídil ještě zmocnitel nebo jeho právní nástupce.
(2) Zmocněnec vydá bez zbytečného odkladu po zániku zmocnění vše, co
mu zmocnitel propůjčil, popřípadě co pro zmocnitele získal. Zemřel-li zmocněnec,
má vůči zmocniteli tuto povinnost každý, kdo má tyto věci u sebe.
Oddíl 2
Prokura
§ 450
(1) Udělením prokury zmocňuje podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku
prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě
pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Zcizit nebo
zatížit nemovitou věc je však prokurista oprávněn, je-li to výslovně uvedeno.
(2) Při udělení prokury musí být výslovně uvedeno, že jde o prokuru.
Uděluje-li podnikatel prokuru pro některou pobočku svého obchodního závodu nebo pro
některý z několika svých obchodních závodů, označí výslovně pobočku nebo obchodní
závod.
§ 451
Prokurista není oprávněn přenést prokuru na někoho jiného ani udělit
další prokuru; k opačným ujednáním se nepřihlíží.
§ 452
(1) Zakazuje se udělit prokuru právnické osobě.
(2) Je-li prokura udělena několika osobám, zastupuje každá z nich podnikatele
samostatně, ledaže je při udělení prokury určeno něco jiného.
§ 453
Omezení prokury vnitřními pokyny nemá účinky vůči třetím osobám, i
když bylo zveřejněno.
§ 454
Prokurista vykonává prokuru s péčí řádného hospodáře.
§ 455
Prokurista se podepisuje tak, že k firmě podnikatele připojí svůj podpis
a údaj označující prokuru; byla-li prokura udělena pro jednotlivou pobočku nebo jeden
z více obchodních závodů, připojí také údaj označující pobočku nebo obchodní závod.
§ 456
Prokura zaniká i převodem nebo pachtem obchodního závodu nebo pobočky,
pro které byla udělena. Smrtí podnikatele prokura nezaniká, ledaže bylo ujednáno
něco jiného.
Díl 3
Zákonné zastoupení a opatrovnictví
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 457
Zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného
a naplňování jeho práv.
§ 458
Zákonný zástupce nebo opatrovník není oprávněn za zastoupeného právně
jednat v záležitostech týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských
povinností a práv, jakož i pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a
jejich odvolání.
§ 459
Zákonný zástupce nesmí odejmout zastoupenému věc zvláštní obliby, ledaže
to odůvodňuje ohrožení jeho života či zdraví, a jedná-li se o nezletilého, který
není plně svéprávný, také jiný závažný důvod. Věc zvláštní obliby musí být zastoupenému
ponechána i při jeho umístění ve zdravotnickém zařízení, v zařízení sociálních služeb,
zařízení sociálněprávní ochrany dětí nebo podobném zařízení.
§ 460
Dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem
zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem
nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního
opatrovníka.
§ 461
(1) Spravuje-li zákonný zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného,
náleží mu běžná správa takového jmění. Nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje
se k naložení se jměním zastoupeného schválení soudu.
(2) Dar, dědictví nebo odkaz určené pro zastoupeného s podmínkou, že
jej bude spravovat třetí osoba, jsou ze správy podle odstavce 1 vyloučeny. Zákonný
zástupce nebo opatrovník však může přijetí takového daru, dědictví nebo odkazu odmítnout;
k odmítnutí se vyžaduje schválení soudu.
§ 462
Zákonný zástupce ani opatrovník nemůže požadovat od zastoupeného odměnu
za zastoupení. Má-li však povinnost spravovat jmění, lze za správu přiznat odměnu.
O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného
majetku a k výnosům z něho, jakož i k časové i pracovní náročnosti správy.
§ 463
(1) Opatrovníka jmenuje soud; současně určí rozsah opatrovníkových
práv a povinností. Osoba, které byl opatrovník jmenován, se na dobu trvání opatrovnictví
stává opatrovancem.
(2) Požádá-li o to opatrovník, soud ho odvolá; soud opatrovníka odvolá
i v případě, že neplní své povinnosti. Zároveň opatrovanci jmenuje nového opatrovníka.
§ 464
(1) Nejedná-li se o správu jmění, lze osobě jmenovat pouze jediného
opatrovníka. Je-li jmenován zvláštní opatrovník pro správu jmění zastoupeného nebo
pro správu části jeho jmění a zároveň opatrovník osoby, náleží druhému z nich výlučné
zastoupení zastoupeného před soudem, a to i když se záležitost týká spravovaného
jmění.
(2) Jmenuje-li soud více opatrovníků a nerozhodne-li, ve kterých záležitostech
je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci
povinni jednat společně.
Oddíl 2
Opatrovnictví člověka
§ 465
(1) Soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho
zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu,
koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku
zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí
obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
(2) Odůvodňují-li to okolnosti, může soud opatrovníku uložit, aby se
v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci
nebo jiné osobě škodu.
§ 466
(1) K povinnostem opatrovníka náleží udržovat s opatrovancem vhodným
způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o opatrovance skutečný
zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat se o naplnění opatrovancových
práv a chránit jeho zájmy.
(2) Rozhoduje-li opatrovník o opatrovancových záležitostech, vysvětlí
opatrovanci srozumitelně povahu a následky rozhodnutí.
§ 467
(1) Opatrovník při plnění svých povinností naplňuje opatrovancova právní
prohlášení a dbá jeho názorů, i když je opatrovanec projevil dříve, včetně přesvědčení
nebo vyznání, soustavně k nim přihlíží a zařizuje opatrovancovy záležitosti v souladu
s nimi. Není-li to možné, postupuje opatrovník podle zájmů opatrovance.
(2) Opatrovník dbá, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu
s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním
opatrovancovým představám a přáním.
§ 468
Smrtí opatrovníka nebo jeho odvoláním opatrovnictví nezaniká a dokud
soud nejmenuje opatrovanci nového opatrovníka, přechází na veřejného opatrovníka
podle jiného zákona.
§ 469
(1) Člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo
při hájení jeho práv obtíže, jmenuje soud na jeho návrh opatrovníka a ve shodě s
takovým návrhem určí opatrovníkovi rozsah působnosti. Na návrh opatrovance soud opatrovníka
také odvolá.
(2) Opatrovník jedná zpravidla společně s opatrovancem; jedná-li opatrovník
samostatně, jedná v souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li vůli opatrovance zjistit,
rozhodne na návrh opatrovníka soud.
§ 470
Opatří-li si někdo správce svého jmění sám, nelze mu jmenovat opatrovníka
pro správu jmění. To neplatí, není-li správce jmění znám, odmítne-li jednat v zájmu
zastoupeného nebo zanedbává-li tuto povinnost, anebo nemůže-li jmění spravovat.
§ 471
(1) Rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka člověku, může tak učinit
až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka; musí též vyslechnout
jeho vyjádření nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z něho.
(2) Soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li
to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci
blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat
jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která
splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle
jiného zákona.
(3) Způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec
bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování
veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Opatrovnická rada
§ 472
(1) Je-li jmenován opatrovník, může opatrovanec nebo každá osoba
opatrovanci blízká žádat o ustavení opatrovnické rady; opatrovník svolá schůzi osob
blízkých opatrovanci a jeho přátel, jsou-li mu známi, tak, aby se schůze konala do
třiceti dnů po obdržení žádosti. Není-li schůze včas svolána nebo nekoná-li se z
jiného důvodu, anebo není-li na ní zvolena opatrovnická rada, svolá schůzi soud,
a to i bez návrhu.
(2) Schůze se může zúčastnit opatrovanec, každá osoba opatrovanci
blízká a kdokoli z jeho přátel, třebaže nebyl pozván; každý z nich má jeden hlas.
Zúčastní-li se schůze alespoň pět osob, může být opatrovnická rada zvolena.
§ 473
(1) Osoby přítomné na schůzi volí členy opatrovnické rady, případně
i jejich náhradníky, většinou hlasů. Při volbě musí být dbáno, je-li to možné, o
rovnoměrné zastoupení osob uvedených v § 472.
(2) Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance
osvědčí dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna a jejíž
zájmy neodporují zájmům opatrovance. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady.
§ 474
Opatrovnická rada má alespoň tři členy. Je schopna usnášet se za
přítomnosti většiny členů; má-li však opatrovnická rada tři členy, vyžaduje se přítomnost
všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů.
§ 475
O volbě členů opatrovnické rady a náhradníků vyhotoví zápis zapisovatel,
kterého určí přítomní. Ze zápisu musí být zřejmé, kdy se schůze konala, kdo se jí
zúčastnil, kdo byl zvolen zapisovatelem, členem opatrovnické rady a náhradníkem a
kolika hlasy, zda proti průběhu jednání někdo protestoval a z jakého důvodu. Protesty
podané v písemné formě musí být k zápisu připojeny. Zápis o volbě členů opatrovnické
rady zapisovatel doručí opatrovníkovi a soudu, který opatrovníka jmenoval.
§ 476
(1) Soud může na návrh opatrovníka nebo kterékoli osoby oprávněné
k účasti na schůzi, anebo bez návrhu prohlásit volbu za neplatnou, pokud při ní došlo
k takovému porušení zákona, že v důsledku toho hrozí opatrovancova újma. V takovém
případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu.
(2) Jsou-li pro to vážné důvody, může soud po zahájení řízení pozastavit
výkon práv člena opatrovnické rady až do rozhodnutí o neplatnosti volby.
§ 477
(1) Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Ze své funkce
může odstoupit; odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníku a soudu.
Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady.
(2) Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka
nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu,
pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li
o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance.
Ustanovení § 476 odst. 2 se použije obdobně.
(3) Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda
opatrovnické rady zařídí volbu nového člena opatrovnické rady nebo náhradníka. Neuskuteční-li
se volba bez zbytečného odkladu, postupuje soud podle § 472 odst. 1 obdobně.
§ 478
(1) Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok; k zasedání ji
svolá její předseda, nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě
soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu.
(2) Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka.
(3) Ze zápisu o zasedání opatrovnické rady musí být zřejmé, kdy se
konalo, kdo se jej účastnil, jaká rozhodnutí byla přijata, kdo vznesl protest a kdo
zápis pořídil. Není-li v zápise uvedeno, kdo hlasoval pro návrh a kdo proti návrhu,
má se za to, že všichni přítomní členové opatrovnické rady hlasovali pro přijetí
návrhu. Zápis doručí předseda opatrovnické rady opatrovníkovi a soudu, který opatrovníka
jmenoval.
§ 479
(1) Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu
opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění
opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka
za správu jmění.
(2) Usnese-li se na tom opatrovnická rada, podá její člen pověřený
k tomu usnesením návrh soudu na změnu výše odměny opatrovníka za správu jmění opatrovance.
(3) Usnese-li se na tom opatrovnická rada, podá její pověřený člen
soudu návrh na zrušení opatrovnictví, nebo na odvolání opatrovníka a jeho nahrazení
jinou osobou.
§ 480
(1) Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník rozhodnout
o
a) změně bydliště opatrovance,
b) umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení
v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje, nebo
c) zásazích do integrity opatrovance, nejedná-li se o zákroky
bez závažných následků.
(2) Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník naložit s majetkem
opatrovance, jedná-li se o
a) nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku
odpovídající stonásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
b)
nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu třetinu opatrovancova majetku, ledaže
tato třetina představuje hodnotu jen nepatrnou, nebo
c) přijetí nebo poskytnutí zápůjčky,
úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených v písmenu a) nebo b),
ledaže se k takovým
rozhodnutím vyžaduje i souhlas soudu.
(3) Je-li to v zájmu opatrovance, může se opatrovnická rada usnést,
jaká další rozhodnutí opatrovníka o opatrovanci podléhají jejímu souhlasu; taková
usnesení nesmí omezovat opatrovníka nad míru přiměřenou okolnostem.
§ 481
Člen opatrovnické rady, který pro její rozhodnutí nehlasoval, opatrovník
nebo opatrovanec může do patnácti dnů od přijetí rozhodnutí navrhnout soudu, aby
rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Dokud soud nerozhodne,
nenabude rozhodnutí opatrovnické rady právní účinky.
§ 482
(1) Nelze-li opatrovnickou radu zřídit pro nezájem dostatečného počtu
osob uvedených v § 472 odst. 1 nebo z jiných podobných důvodů, může soud na návrh
některé z těchto osob rozhodnout, že působnost opatrovnické rady bude vykonávat jen
jedna z těchto osob a rozhodne zároveň o jejím jmenování.
(2) Není-li zvolena opatrovnická rada a není-li možný ani postup
podle odstavce 1, schvaluje opatření opatrovníka stran opatrovance nebo jeho jmění
namísto opatrovnické rady soud.
§ 483
(1) Neschválil-li to soud, nesmí opatrovník vyslovit souhlas se změnou
osobního stavu opatrovance.
(2) Spravuje-li opatrovník opatrovancovo jmění, nesmí bez souhlasu
soudu, nerozhodl-li soud o dalších omezeních,
a) zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické
rady nebo osoby tomuto členu blízké,
b) nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani
opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
c) nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu
nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí,
jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný
výnos,
d) uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu
nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
e) odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti, nebo
f) zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže
se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném
rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.
(3) Bez zřetele na ustanovení odstavce 2 opatrovník nesmí, neschválil-li
to soud, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o
a) nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající
pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
b) nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova
majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc,
která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby, nebo
c) přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách
uvedených pod písmenem a) nebo b).
(4) Soud si před rozhodnutím podle odstavců 1 až 3 vyžádá stanovisko
opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě,
potom soud rozhodne sám.
§ 484
(1) Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby
se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, má právo navrhnout, aby byla svolána
schůze k ustavení opatrovnické rady.
(2) Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby
se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě
alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce,
má právo být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání, schůze k
ustavení opatrovnické rady a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil
a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva
v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka
nebo členů opatrovnické rady odejme.
§ 485
Soupis jmění a vyúčtování správy
(1) Opatrovník, který spravuje jmění opatrovance, vyhotoví do dvou
měsíců od svého jmenování soupis spravovaného jmění a doručí jej soudu, opatrovanci
a opatrovnické radě.
(2) Za trvání opatrovnictví vyhotoví opatrovník vyúčtování správy
jmění každoročně vždy do 30. června, ledaže se s členy opatrovnické rady dohodne,
že vyúčtování předloží dříve. Je-li pro to důležitý důvod, může opatrovanec nebo
opatrovnická rada navrhnout soudu, aby opatrovníkovi uložil povinnost vyhotovit mimořádné
vyúčtování. Opatrovník doručí každé vyúčtování opatrovanci, opatrovnické radě a soudu.
(3) Opatrovník, jehož funkce končí, doručí konečné vyúčtování správy
jmění opatrovanci, opatrovnické radě a soudu, popřípadě také dalšímu opatrovníkovi
nebo soudnímu komisaři jmenovanému v řízení o dědictví. Zemře-li opatrovník, vydá
soudu, který jej jmenoval, listiny a další doklady týkající se opatrovance a jeho
záležitostí každý, kdo má tyto listiny a doklady u sebe.
Oddíl 3
Opatrovnictví právnické osoby
§ 486
(1) Soud jmenuje opatrovníka právnické osobě, která to potřebuje, aby
mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její práva.
(2) Opatrovníkem právnické osoby může soud jmenovat jen osobu, která
splňuje podmínky stanovené pro způsobilost být členem statutárního orgánu. Přestane-li
opatrovník tyto podmínky splňovat, oznámí to soudu bez zbytečného odkladu. Dozví-li
se soud, že opatrovník uvedené podmínky nesplňuje, nahradí ho bez zbytečného odkladu
novým opatrovníkem.
§ 487
(1) Pro práva a povinnosti opatrovníka právnické osoby platí obdobně
ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu. Působnost opatrovníka
se přiměřeně řídí ustanoveními o působnosti statutárního orgánu.
(2) Soud opatrovníku uloží, aby s odbornou péčí usiloval o řádné obnovení
činnosti statutárního orgánu právnické osoby; je-li toho třeba, soud působnost opatrovníka
dále vymezí s přihlédnutím k působnosti dalších orgánů právnické osoby, popřípadě
i k právům společníků.
§ 488
Určuje-li zakladatelské právní jednání, že má být právnické osobě jako
opatrovník jmenována určitá osoba, soud takovou osobu opatrovníkem jmenuje, pokud
je k tomu způsobilá a souhlasí se jmenováním.
HLAVA IV
VĚCI A JEJICH ROZDĚLENÍ
Díl 1
Všeobecná ustanovení
§ 489
Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby
a slouží potřebě lidí.
§ 490
Věc určená k obecnému užívání je veřejný statek.
§ 491
(1) Plod je to, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené povahy,
jak je dáno jejím obvyklým účelovým určením a přiměřeně k němu, ať s přičiněním člověka
nebo bez něho.
(2) Užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy.
§ 492
(1) Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci
se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem.
(2) Mimořádná cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s
přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi
věci.
§ 493
Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.
§ 494
Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor.
Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v
rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.
§ 495
Souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn
jejího majetku a jejích dluhů.
Díl 2
Rozdělení věcí
§ 496
Věci hmotné a nehmotné
(1) Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného
předmětu.
(2) Nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci
bez hmotné podstaty.
§ 497
Ovladatelné přírodní síly
Na ovladatelné přírodní síly, se kterými se obchoduje, se použijí přiměřeně
ustanovení o věcech hmotných.
§ 498
Nemovité a movité věci
(1) Nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým
určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon.
Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést
z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.
(2) Veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná, jsou
movité.
§ 499
Zastupitelná věc
Movitá věc, která může být nahrazena jinou věcí téhož druhu, je zastupitelná;
ostatní věci jsou nezastupitelné. V pochybnostech se případ posoudí podle zvyklostí.
§ 500
Zuživatelná věc
Movitá věc, jejíž běžné použití spočívá v jejím spotřebování, zpracování
nebo zcizení, je zuživatelná; zuživatelné jsou i ty movité věci, které náleží ke
skladu nebo k jinému souboru, pokud jejich běžné užití spočívá v tom, že jsou prodávány
jednotlivě. Ostatní věci jsou nezuživatelné.
§ 501
Hromadná věc
Soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden
předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou
věc.
§ 502
Obchodní závod
Obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který
podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se
za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.
§ 503
Pobočka
(1) Pobočka je taková část závodu, která vykazuje hospodářskou a funkční
samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou.
(2) Je-li pobočka zapsána do obchodního rejstříku, jedná se o odštěpný
závod; to platí i o jiné organizační složce, pokud o ní jiný právní předpis stanoví,
že se zapíše do obchodního rejstříku. Vedoucí odštěpného závodu je oprávněn zastupovat
podnikatele ve všech záležitostech týkajících se odštěpného závodu ode dne, ke kterému
byl jako vedoucí odštěpného závodu zapsán do obchodního rejstříku.
§ 504
Obchodní tajemství
Obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné
a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí
se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich
utajení.
Díl 3
Součást věci a příslušenství věci
Součást věci
§ 505
Součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být
od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
§ 506
(1) Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby
zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných,
včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.
(2) Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i
když zasahuje pod jiný pozemek.
§ 507
Součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé.
§ 508
(1) Stroj nebo jiné upevněné zařízení (dále jen „stroj“) není součástí
nemovité věci zapsané do veřejného seznamu, byla-li se souhlasem jejího vlastníka
zapsána do téhož seznamu výhrada, že stroj jeho vlastnictvím není. Výhrada bude vymazána,
prokáže-li vlastník nemovité věci nebo jiná osoba oprávněná k tomu podle zápisu ve
veřejném seznamu, že se vlastník nemovité věci stal vlastníkem stroje.
(2) Má-li být takovým strojem nahrazen stroj, který je součástí nemovité
věci, lze výhradu do veřejného seznamu zapsat, pokud proti tomu osoba zapsaná ve
výhodnějším pořadí nevznese odpor. Právo odporu však nemá osoba, jejíž právo nemůže
být zápisem výhrady zkráceno, ani osoba, jejíž pohledávka byla již splněna; za tím
účelem může být splněna i pohledávka dosud nedospělá.
§ 509
Liniové stavby, zejména vodovody, kanalizace nebo energetická či jiná
vedení, a jiné předměty, které ze své povahy pravidelně zasahují více pozemků, nejsou
součástí pozemku. Má se za to, že součástí liniových staveb jsou i stavby a technická
zařízení, která s nimi provozně souvisí.
Příslušenství věci
§ 510
(1) Příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li
účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich
hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává
být příslušenstvím.
(2) Má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající
se hlavní věci týkají i jejího příslušenství.
§ 511
Jsou-li pochybnosti, zda je něco příslušenstvím věci, posoudí se případ
podle zvyklostí.
§ 512
Je-li stavba součástí pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby
příslušenstvím pozemku, je-li jejich účelem, aby se jich se stavbou nebo pozemkem
v rámci jejich hospodářského účelu trvale užívalo.
§ 513
Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené
s jejím uplatněním.
Díl 4
Cenný papír
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 514
Cenný papír je listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem,
že je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést.
§ 515
Nevydal-li emitent cenný papír jako druh s náležitostmi zvlášť upravenými
zákonem, musí listina určit alespoň odkazem na emisní podmínky právo, které je s
cenným papírem spojeno, a údaj o emitentovi.
§ 516
Zastupitelné cenné papíry
(1) Cenné papíry téhož druhu vydané týmž emitentem v téže formě, z
nichž vznikají stejná práva, jsou zastupitelné.
(2) Podpis emitenta na zastupitelném cenném papíru může být nahrazen
jeho otiskem, pokud jsou na listině současně použity ochranné prvky proti jejímu
padělání nebo pozměnění.
§ 517
Je-li z cenného papíru zavázána osoba odlišná od emitenta a poruší-li
svou povinnost, nahradí emitent škodu z toho vzniklou.
§ 518
Forma cenného papíru
(1) Cenný papír může mít formu cenného papíru na doručitele, na řad,
nebo na jméno.
(2) Obsahuje-li cenný papír jméno oprávněné osoby, má se za to, že
se jedná o cenný papír na řad. Neobsahuje-li cenný papír jméno oprávněné osoby, platí,
že se jedná o cenný papír na doručitele.
§ 519
Emise cenného papíru
(1) Datum emise cenného papíru označuje den, kdy může dojít k vydání
cenného papíru prvnímu nabyvateli. Není-li stanoveno jinak, určí datum emise cenného
papíru emitent.
(2) Emisní podmínky vymezují práva a povinnosti emitenta a vlastníků
cenných papírů, jakož i podrobnější údaje o emisi.
§ 520
Vydání cenného papíru
(1) Cenný papír je vydán dnem, kdy splňuje náležitosti stanovené pro
něj zákonem nebo jiným právním předpisem a kdy se stanoveným způsobem stane majetkem
prvého nabyvatele.
(2) Peněžní částka, za kterou emitent cenný papír vydává, je emisní
kurs cenného papíru.
§ 521
(1) Byl-li nabyvatel v dobré víře, že nabývá řádně vydaný cenný papír,
je vydán i přesto, že nebyly dodrženy náležitosti postupu při vydání cenného papíru
nebo že se cenný papír nestal vlastnictvím prvního nabyvatele stanoveným způsobem.
(2) Ten, do jehož práva bylo zasaženo tím, že nebyly dodrženy náležitosti
postupu při vydání cenného papíru nebo že se cenný papír nestal vlastnictvím prvého
nabyvatele stanoveným způsobem, má právo na náhradu škody vůči emitentovi i vůči
osobě, která v této záležitosti jednala jménem emitenta nebo na jeho účet, za podmínek
stanovených tímto zákonem.
§ 522
Stejnopisy
(1) Je-li cenný papír vydán ve více stejnopisech, musí být stejnopisy
v textu listiny číslovány, jinak se každý stejnopis považuje za samostatný cenný
papír.
(2) Bylo-li plněno na jeden stejnopis, zanikají práva ze všech ostatních
stejnopisů.
§ 523
Kupón
(1) Je-li s cenným papírem spojeno právo na výnos, lze pro uplatnění
tohoto práva vydat kupón jako cenný papír na doručitele; kupóny se vydávají v kupónovém
archu. Je-li součástí kupónového archu talón, vyplývá z něho právo na vydání nového
kupónového archu; talón však není cenným papírem.
(2) Kupón musí obsahovat alespoň údaje o
a) druhu a emitentovi cenného papíru, ke kterému byl vydán; byl-li
kupón vydán k cennému papíru, vyžaduje se i jeho číselné označení,
b) výši výnosu nebo způsobu jejího určení a
c) datu a místu uplatnění práva na výnos.
§ 524
Hromadná listina
(1) Zastupitelné cenné papíry lze nahradit hromadnou listinou. Pro
emisi a vydání hromadné listiny platí stejné podmínky jako pro vydání jednotlivého
cenného papíru. Hromadná listina obsahuje alespoň ty náležitosti, které zákon stanoví
pro jednotlivý cenný papír včetně čísla cenného papíru, jež nahrazuje; hromadná listina
však nemusí obsahovat číselné označení.
(2) Vlastník hromadné listiny má právo na její výměnu za jednotlivé
cenné papíry; určí-li emitent podmínky pro její výměnu, pak při splnění těchto podmínek.
(3) Práva z hromadné listiny nelze převodem dělit na podíly. To neplatí,
pokud došlo k imobilizaci cenného papíru při jeho hromadné úschově; v tom případě
musí takový podíl odpovídat jednotlivým cenným papírům, které jsou hromadnou listinou
nahrazovány.
Oddíl 2
Zaknihované cenné papíry
§ 525
Zaknihovaný cenný papír
(1) Je-li cenný papír nahrazen zápisem do příslušné evidence a nelze-li
jej převést jinak než změnou zápisu v této evidenci, jedná se o zaknihovaný cenný
papír. Zaknihované cenné papíry jsou zastupitelné, pokud byly vydány týmž emitentem
a pokud z nich vznikají stejná práva.
(2) Ustanovení o cenných papírech se použijí i na zaknihované cenné
papíry, ledaže to vylučuje jejich povaha, tento zákon nebo jiný právní předpis.
§ 526
Evidence zaknihovaných cenných papírů
Evidence zaknihovaných cenných papírů se vede na majetkových účtech;
jimi jsou účet vlastníka nebo účet zákazníků.
§ 527
Účet vlastníka
(1) Na účtu vlastníka jsou evidovány zaknihované cenné papíry toho,
pro něhož byl účet zřízen.
(2) Má se za to, že vlastníkem zaknihovaného cenného papíru je osoba,
na jejímž účtu vlastníka je zaknihovaný cenný papír evidován.
§ 528
Účet zákazníků
(1) Na účtu zákazníků jsou evidovány zaknihované cenné papíry osob,
které zaknihovaný cenný papír svěřily tomu, pro něhož byl účet zákazníků zřízen.
(2) Ten, pro koho byl účet zákazníků zřízen, není vlastníkem zaknihovaných
cenných papírů evidovaných na tomto účtu.
Oddíl 3
Přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír a přeměna zaknihovaného
cenného papíru na cenný papír
Pododdíl 1
Přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír
§ 529
(1) Rozhodl-li emitent o přeměně cenného papíru na zaknihovaný cenný
papír, bez zbytečného odkladu zveřejní své rozhodnutí včetně lhůty, ve které vlastník
cenného papíru emitentovi cenný papír odevzdá, a rozhodnutí v téže lhůtě uveřejní
způsobem umožňujícím dálkový přístup.
(2) Zakazuje se určit lhůtu k odevzdání cenného papíru emitentovi
kratší než dva měsíce a delší než šest měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí.
(3) Emitent, kterému jiný právní předpis ukládá vést evidenci vlastníků
cenných papírů, zašle osobě uvedené v této evidenci a na adresu tam uvedenou oznámení
o přeměně tohoto cenného papíru na zaknihovaný cenný papír.
§ 530
(1) Vlastník cenného papíru sdělí při jeho odevzdání emitentovi číslo
účtu v příslušné evidenci, na který má být cenný papír zaevidován; pokud mu tento
údaj nesdělí, určí mu k tomu emitent dodatečnou lhůtu, která nesmí být kratší než
dva měsíce.
(2) Odevzdal-li vlastník emitentovi cenný papír a nesdělil-li mu
číslo účtu v příslušné evidenci, na který má být cenný papír zaevidován, ani v dodatečné
lhůtě, přejde na emitenta vlastnické právo k tomuto cennému papíru dnem, kdy za něj
jeho vlastníku zaplatí spravedlivou cenu.
§ 531
Je-li vlastník cenného papíru v prodlení s odevzdáním cenného papíru,
určí emitent k jeho odevzdání dodatečnou lhůtu způsobem stanoveným v § 529 odst.
1 a při jejím vyhlášení upozorní, že cenný papír, který nebude odevzdán ani v dodatečné
lhůtě, prohlásí emitent za neplatný.
§ 532
(1) Na žádost emitenta zaeviduje centrální depozitář zaknihované
cenné papíry do centrální evidence obdobně jako při vydání zaknihovaného cenného
papíru a zaeviduje cenné papíry na majetkové účty uvedené v žádosti. Žádost emitent
podá po uplynutí lhůty stanovené v § 529 odst. 1 nebo i před jejím uplynutím, pokud
mu byly odevzdány všechny cenné papíry, nejpozději však po uplynutí dodatečné lhůty.
(2) Od podání žádosti emitenta o zaevidování zaknihovaného cenného
papíru do centrální evidence do zaevidování celé emise nelze s těmito cennými papíry
obchodovat na evropském regulovaném trhu.
§ 533
(1) Cenný papír, který nebyl odevzdán, eviduje centrální depozitář
na zvláštním technickém účtu; majitelem technického účtu je emitent. Zaevidováním
na tomto účtu jsou tyto cenné papíry přeměněny na zaknihované cenné papíry.
(2) Právo na výnos z cenného papíru uvedeného v odstavci 1 za dobu
od skončení lhůty podle § 529 odst. 1 nedospěje dříve, než vlastník cenného papíru
emitentovi cenný papír odevzdá.
§ 534
(1) Nebyl-li cenný papír odevzdán ani v dodatečné lhůtě, prohlásí
jej emitent za neplatný.
(2) Po prohlášení cenného papíru za neplatný prodá emitent zaknihovaný
cenný papír, který jej nahrazuje, s odbornou péčí. Rozhodne-li emitent prodat zaknihovaný
cenný papír ve veřejné dražbě, uveřejní místo, dobu a předmět dražby alespoň dva
týdny před jejím konáním.
(3) Emitent vyplatí výtěžek z prodeje zaknihovaného cenného papíru
osobě, jejíž cenný papír byl prohlášen za neplatný, po započtení pohledávek vzniklých
emitentovi prohlášením cenného papíru za neplatný a prodejem zaknihovaného cenného
papíru, který jej nahrazuje.
§ 535
Ustanovení § 529, 531 až 533 se přiměřeně použijí na cenné papíry,
které se přeměňují na zaknihované cenné papíry, které mají být vedeny v samostatné
evidenci.
Pododdíl 2
Přeměna zaknihovaného cenného papíru na cenný papír
§ 536
Rozhodl-li emitent o přeměně zaknihovaného cenného papíru na cenný
papír, bez zbytečného odkladu své rozhodnutí zveřejní a rozhodnutí v téže lhůtě uveřejní
způsobem umožňujícím dálkový přístup.
§ 537
(1) Centrální depozitář předá emitentovi do třiceti dnů ode dne,
kdy obdrží emitentovo oznámení o přeměně zaknihovaného cenného papíru na cenný papír,
výpis z centrální i navazující evidence obsahující údaje o emisi zaknihovaného cenného
papíru, o vlastnících zaknihovaných cenných papírů, zda bylo nakládání se zaknihovaným
cenným papírem pozastaveno a zda byl zaknihovaný cenný papír zastaven včetně označení
zástavního věřitele.
(2) Centrální depozitář ani majitel účtu zákazníků nesmí po vyhotovení
výpisu provést ve své evidenci žádný zápis týkající se zaknihovaného cenného papíru
přeměňovaného na cenný papír.
§ 538
(1) Centrální depozitář zruší evidenci zaknihovaného cenného papíru
ke dni určenému emitentem, nejdříve však ke dni vyhotovení výpisu podle § 537 odst.
1 a nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy byl výpis vyhotoven.
(2) Zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru oznámí centrální
depozitář organizátorovi evropského regulovaného trhu, na kterém jsou tyto zaknihované
cenné papíry přijaty k obchodování, účastníkům centrálního depozitáře, kteří tuto
skutečnost oznámí vlastníkům zaknihovaných cenných papírů a majiteli účtu zákazníků.
(3) Majitel účtu zákazníků zruší evidenci zaknihovaných cenných papírů
k témuž dni jako centrální depozitář.
§ 539
(1) Vlastníku zaknihovaného cenného papíru, který byl přeměněn na
cenný papír, vzniká dnem zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru právo na odevzdání
cenného papíru emitentem.
(2) Cenný papír je vydán nejdříve ke dni zrušení evidence.
§ 540
(1) Je-li ke dni zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru pozastaveno
nakládání s cenným papírem, k němuž dal příkaz orgán veřejné moci, odevzdá emitent
cenný papír tomuto orgánu.
(2) Je-li ke dni zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru pozastaveno
nakládání se zaknihovaným cenným papírem, k němuž dala příkaz osoba k tomu oprávněná
podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu, vznikne vlastníkovi tohoto
zaknihovaného cenného papíru právo na odevzdání cenného papíru až po uplynutí doby,
na kterou bylo nakládání se zaknihovaným cenným papírem pozastaveno. To neplatí,
jestliže osoba, která dala příkaz k tomu, aby bylo pozastaveno nakládání, souhlasí
s odevzdáním cenného papíru vlastníku.
§ 541
(1) Je-li ke dni zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru zaknihovaný
cenný papír zastaven, zůstávají účinky zastavení nedotčeny; právo na odevzdání cenného
papíru vzniká zástavnímu věřiteli. Povinnost odevzdat cenný papír emitent splní též
tím, že se souhlasem zástavního věřitele uloží vydaný cenný papír do úschovy ve prospěch
vlastníka a schovateli předá prvopis zástavní smlouvy nebo její úředně ověřenou kopii.
(2) V případě přeměny zaknihovaného cenného papíru na cenný papír
na řad na něm emitent vyznačí prohlášení o zastavení cenného papíru.
§ 542
(1) Po zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru emitent bez
zbytečného odkladu zveřejní výzvu vlastníkům cenných papírů z této emise k jejich
převzetí a výzvu v téže lhůtě uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup. Lhůty
k převzetí cenného papíru určí ve výzvě obdobně podle § 529 odst. 2 a § 531.
(2) U cenného papíru na jméno nebo na řad zašle emitent výzvu k převzetí
cenného papíru i na adresu sídla nebo bydliště vlastníka uvedenou v příslušné evidenci.
§ 543
(1) Nepřevezme-li vlastník cenný papír ani v dodatečné lhůtě, emitent
jej prodá s odbornou péčí. Rozhodne-li emitent prodat cenný papír ve veřejné dražbě,
uveřejní místo, dobu a předmět dražby alespoň dva týdny před jejím konáním.
(2) Emitent vyplatí výtěžek z prodeje cenného papíru vlastníku po
započtení pohledávek vzniklých emitentovi v souvislosti s jeho prodejem.
§ 544
Na zaknihované cenné papíry vedené v samostatné evidenci se § 536
až 543 použijí přiměřeně.
HLAVA V
PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI
Díl 1
Právní jednání
Oddíl 1
Všeobecná ustanovení
§ 545
Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny,
jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe
stran.
§ 546
Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně
nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.
§ 547
Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
Podmínka
§ 548
(1) Vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky. Je-li
zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k ní.
(2) Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní
následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím splnění, zda
právní následky již nastalé pominou.
(3) Neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má
se za to, že podmínka je odkládací.
§ 549
(1) K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně
osoba, která není oprávněna tak učinit a které je splnění podmínky na prospěch.
(2) Zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky
strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka za splněnou.
§ 550
Doložení času
Je-li k účinnosti právního jednání určena počáteční doba, použijí se
obdobně § 548 a 549 o odkládací podmínce. Omezí-li se účinnost právního jednání konečnou
dobou, použijí se obdobně § 548 a 549 o rozvazovací podmínce.
Zdánlivé právní jednání
§ 551
O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.
§ 552
O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.
§ 553
(1) O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost
zjistit jeho obsah ani výkladem.
(2) Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží
se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.
§ 554
K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
Oddíl 2
Výklad právních jednání
§ 555
(1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
(2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání,
posoudí se podle jeho pravé povahy.
§ 556
(1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího,
byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit
úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala
osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
(2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami
v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně
daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
§ 557
Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech
k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
§ 558
(1) V právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý
výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li však druhá strana
podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být
takový význam znám.
(2) V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem
zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo
zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením
zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li,
že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.
Oddíl 3
Forma právních jednání
§ 559
Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li
ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.
§ 560
Písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí
věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění
nebo ruší.
§ 561
(1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje
podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je
to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými
prostředky písemnost elektronicky podepsat.
(2) Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině
při právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci,
anebo kterým se takové právo mění nebo ruší.
§ 562
(1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými
nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající
osoby.
(2) Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém
systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny
proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana
k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.
§ 563
(1) Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát,
ale je schopen seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či speciálních
pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, opatří listinu podpisem;
není-li s to se podepsat, učiní namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině
rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího.
(2) O svědcích platí § 39 obdobně.
(3) Nelze-li postupovat podle odstavce 1, vyžaduje se k jednání osoby,
která nemůže číst a psát, forma veřejné listiny. Taková forma se vyžaduje i tehdy,
stanoví-li zákon, že projev vůle jednajícího musí být na listině napsán vlastní rukou.
Je-li toho jednající schopen, připojí na zápis o svém právním jednání vlastní znamení.
§ 564
Vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního
jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu
jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání
stran nevylučuje.
Oddíl 4
Soukromá listina a veřejná listina
Soukromá listina
§ 565
Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její
pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně
podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně
právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny
byla uznána.
§ 566
(1) Není-li soukromá listina podepsána, je na tom, kdo ji použil,
aby dokázal, že pochází od osoby, o níž to tvrdí.
(2) Má se za to, že písemnosti týkající se právních skutečností,
k nimž dochází při běžném provozu závodu, dokazují, dovolává-li se jich druhá strana
k svému prospěchu, co je v listině obsaženo a že listina byla vystavena v době na
ní uvedené; to platí i v případě, že listina nebyla podepsána.
Veřejná listina
§ 567
Veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho
pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to neplatí, pokud
trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by veřejnou listinou nebyla.
§ 568
(1) Je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá
to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily,
o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil,
že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak.
(2) Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání
a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu
vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího nahrazen způsobem, který stanoví
zákon.
§ 569
Byla-li veřejná listina pořízena, aby popřela dřívější veřejnou listinu
o právním jednání mezi týmiž osobami, nabývá vůči třetím osobám účinky, byl-li její
obsah zveřejněn ve veřejném seznamu, anebo byla-li třetí osobě předložena.
Oddíl 5
Právní jednání vůči nepřítomné osobě
§ 570
(1) Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí
projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.
(2) Právní jednání nepůsobí vůči osobě, která není plně svéprávná,
dříve, než projev vůle dojde jejímu zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi. Sleduje-li
se však právním jednáním poskytnout takové osobě jen právní výhodu, působí právní
jednání již od okamžiku, kdy je učiněno vůči této osobě.
§ 571
Dojde-li projev vůle změněn vlivem prostředků použitých tím, kdo jednal,
anebo jiných okolností nastavších během přepravy, posoudí se právní případ podle
ustanovení o omylu.
§ 572
Osoba jednající v písemné formě, může svůj projev vůle odvolat, dojde-li
odvolání druhé straně nejpozději současně s původním projevem vůle.
§ 573
Domněnka doby dojití
Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních
služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném
státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
Oddíl 6
Neplatnost právních jednání
Všeobecná ustanovení
§ 574
Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na
neplatné.
§ 575
Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání,
které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že
vyjadřuje vůli jednající osoby.
§ 576
Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou
lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat,
že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost
včas.
§ 577
Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového,
územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému
uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda
by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.
§ 578
Chyby v psaní nebo v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li
jeho význam nepochybný.
§ 579
(1) Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout
neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.
(2) Kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradí škodu z toho
vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla.
Hlavní důvody neplatnosti
§ 580
(1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož
i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
(2) Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco
nemožného.
§ 581
Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému
není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která
ji činí neschopnou právně jednat.
§ 582
(1) Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo
stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev
vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé
z nich sám o sobě neplatnost ostatních.
(2) Není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze
neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu
určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona.
Omyl
§ 583
Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden
druhou stranou, je právní jednání neplatné.
§ 584
(1) Týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily
za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči původci
omylu právo na přiměřenou náhradu.
(2) Bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání
neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti.
§ 585
Vyvolala-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné.
Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl, anebo o něm
věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za původce omylu.
Následky neplatnosti
§ 586
(1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu
určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.
(2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje
se právní jednání za platné.
§ 587
(1) Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního
násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k
osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout
neplatnost právního jednání.
(2) Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí
vždy újmu z toho vzniklou.
§ 588
Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které
se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný
pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Oddíl 7
Relativní neúčinnost
§ 589
(1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky
věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka
není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí
osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.
(2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu
o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).
§ 590
(1) Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání,
a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit
své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele,
musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo
c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech
došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch
takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.
(2) Věřitel se může dovolat neúčinnosti kupní nebo směnné smlouvy uzavřené
v posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově jednání mrhání majetkem,
kterým je dlužníkův věřitel zkracován.
§ 591
Neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel
dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li
se o
a) plnění povinnosti uložené zákonem,
b) obvyklé příležitostné dary,
c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel,
nebo
d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.
§ 592
Stejně jako právní jednání uvedená v § 590 nebo 591 se posoudí i opomenutí,
kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě vůči sobě vznik, zachování
nebo zajištění jejího práva majetkové povahy způsobil. To platí i tehdy, odmítl-li
dlužník dědictví, ledaže bylo předluženo.
§ 593
Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou,
právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře,
exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může
dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud
se pohledávka vykonatelnou nestane.
§ 594
(1) Neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem
právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici
nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce.
(2) Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen
tehdy, jestliže
a) právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se
věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání,
b) právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo
c) je právním nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo
po předchůdci nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat
neúčinnosti právního jednání.
§ 595
(1) Neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se
uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo.
Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada.
(2) Kdo je zavázán plnit, považuje se za nepoctivého držitele; jeho
dědic nebo jiný všeobecný právní nástupce však jen tehdy, jestliže mu musely být
známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.
(3) Poctivý příjemce bezúplatného plnění uspokojí věřitele z tohoto
plnění v rozsahu, v němž jím byl obohacen. To neplatí, mohl-li se věřitel dovolat
neúčinnosti právního jednání, i kdyby se stalo za úplatu.
§ 596
Nabyla-li třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci
uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat nelze, má ten,
proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a za jehož
držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli povinnost k náhradě škody.
§ 597
(1) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596, může se jí
zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem. Může tak učinit i předtím,
než se věřitel neúčinnosti dovolá.
(2) Kdo má vůči věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596, může od dlužníka
požadovat vrácení vzájemného plnění nebo splnění pohledávky oživlé následkem toho,
že se věřitel dovolal neúčinnosti.
§ 598
Dovolává-li se neúčinnosti téhož právního jednání více věřitelů, nemůže
být od povinné osoby požadováno v souhrnu více, než stanoví § 595 a 596.
§ 599
(1) Dovolá-li se věřitel neúčinnosti právního jednání týkajícího se
věci zapsané ve veřejném seznamu, může spolu s předložením odpůrčí žaloby a důkazu
o jejím podání žádat orgán pověřený vedením takového seznamu, aby v něm poznamenal
dovolání se neúčinnosti právního jednání.
(2) Vyhoví-li soud žalobě, má rozsudek účinky i proti osobám, které
po provedení poznámky nabyly věc nebo právo k věci v takovém seznamu zapsané.
Díl 2
Právní události
§ 600
Všeobecné ustanovení
Zákon stanoví, která práva a které povinnosti vznikají, mění se nebo
zanikají z právních skutečností nezávislých na vůli osoby. Takový následek může též
určit ujednání stran.
Význam času
§ 601
(1) Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude
se nebo vznikne počátkem toho dne; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne
koncem toho dne. To neplatí, vylučuje-li to povaha právního případu.
(2) Podmiňuje-li zánik určitého práva vznik jiného práva ve vzájemné
návaznosti, nastává oboje v týž okamžik. Není-li ujednáno nebo stanoveno něco jiného,
nastane takový právní účinek koncem dne.
§ 602
Má-li se právo vykonat nebo povinnost splnit v určitý den nebo do určitého
dne, vyžaduje se, aby se tak stalo v obvyklou denní dobu, ledaže něco jiného plyne
ze zvyklostí, ze zavedené praxe stran, popřípadě ze zvláštních okolností případu.
§ 603
Práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny.
§ 604
Změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá vliv na běh doby nebo lhůty.
Počítání času
§ 605
(1) Lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po
skutečnosti rozhodné pro její počátek.
(2) Konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá
na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost,
od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne
konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce.
§ 606
(1) Polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů a středem měsíce jeho patnáctý
den.
(2) Je-li lhůta nebo doba určena na jeden nebo více měsíců a část měsíce,
počítá se část měsíce naposled.
§ 607
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním
dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.
§ 608
Lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny,
se počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí.
Díl 3
Promlčení a prekluze
Oddíl 1
Promlčení
Pododdíl 1
Všeobecná ustanovení
§ 609
Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník
není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat
vrácení toho, co plnil.
§ 610
(1) K promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo
promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se
k tomu.
(2) Jsou-li si strany povinny vrátit, co nabyly podle neplatné smlouvy
nebo ze zrušeného závazku, přihlédne soud k námitce promlčení, jen pokud by promlčení
mohla namítnout i druhá strana. To platí i v případě, že bylo plněno na základě zdánlivého
právního jednání.
§ 611
Promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených
zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.
§ 612
V případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest,
soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené
na těchto právech.
§ 613
Právo na výživné se nepromlčuje, práva na jednotlivá opětující se
plnění však promlčení podléhají.
§ 614
Nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné
věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene.
§ 615
(1) Je-li splnění dluhu zajištěno zástavním právem, nepromlčí se
zástavní právo dříve než pohledávka. Promlčení pohledávky nebrání zástavnímu věřiteli
v uspokojení ze zástavy.
(2) Zástavní právo se nepromlčí, dokud má zástavní věřitel movitou
zástavu u sebe, popřípadě dokud ji pro něho opatruje třetí osoba.
(3) Má-li věřitel zadržovací právo, použijí se odstavce 1 a 2 obdobně.
§ 616
Při poskytnutí jistoty převodem práva není promlčení pohledávky důvodem
pro zpětný převod práva osobě, která jistotu poskytla.
§ 617
(1) I po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva
při obraně proti právu uplatněnému druhou stranou, pokud se obě práva vztahují k
téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu v závislosti na sobě.
(2) I po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva
při započtení, pokud mohlo být k započtení přistoupeno kdykoli před uplynutím promlčecí
lhůty.
§ 618
Promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku
zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav
vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.
Počátek promlčecí lhůty
§ 619
(1) Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne
promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
(2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla
o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět
měla a mohla.
§ 620
(1) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva
na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí
obdobně i pro odčinění újmy.
(2) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva
na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 zahrnují vědomost o škodě,
vadě a totožnosti výrobce.
§ 621
Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na
vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo,
a o osobě povinné k jeho vydání.
§ 622
Jedná-li se o újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný,
počne promlčecí lhůta nejdříve běžet, až se nezletilý stane plně svéprávným. Nenabude-li
plné svéprávnosti, nepočne promlčecí lhůta běžet, dokud mu po dovršení zletilosti
nebude jmenován opatrovník.
§ 623
Při dílčích plněních dluhu počne promlčecí lhůta běžet u každého
dílčího plnění ode dne jeho dospělosti. Dospěje-li pro nesplnění některého dílčího
plnění celý dluh, počne pro celý dluh běžet promlčecí lhůta ode dne dospělosti nesplněného
dílčího plnění.
§ 624
U práva na vydání peněžních prostředků uložených na účtu nebo představujících
vklad počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy smluvní závazek zanikl.
§ 625
U práva vzniklého z celkového zničení nebo ztráty dopravované věci
počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy zásilka měla být příjemci doručena. Byla-li
však dopravovaná věc jen poškozena nebo byla-li doručena opožděně, počne promlčecí
lhůta běžet ode dne doručení zásilky.
§ 626
U práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden
rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo
na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči
pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu
nebo jinou újmu.
§ 627
Má-li být podle zvyklosti nebo podle praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, pohledávka vyrovnána na základě vyúčtování předkládaného koncem určitého
období, počne promlčecí lhůta běžet ode dne následujícího po konci období, kdy vyúčtování
mělo být předloženo.
§ 628
U práva, které musí být uplatněno nejprve u příslušné osoby, počne
promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy u ní bylo právo takto uplatněno.
Pododdíl 2
Délka promlčecí lhůty
Obecná ustanovení
§ 629
(1) Promlčecí lhůta trvá tři roky.
(2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let
ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.
§ 630
(1) Strany si mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou
ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však
v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.
(2) Je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší
strany, nepřihlíží se k ujednání. Nepřihlíží se ani k ujednání kratší promlčecí lhůty,
jde-li o právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě nebo zdraví nebo o
právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti.
Zvláštní ustanovení
§ 631
Bylo-li právo zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se za deset
let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé.
§ 632
Bylo-li do veřejného seznamu zapsáno právo, které může být vykonáváno
nepřetržitě nebo opakovaně, promlčí se, pokud není vykonáváno po dobu deseti let.
Bylo-li však do veřejného seznamu zapsáno právo, které se vykonává jen zřídka, vyžaduje
se, aby osoba, které právo náleží, měla v průběhu deseti let alespoň třikrát příležitost
je vykonat a nikdy je nevykonala; nevyskytne-li se v průběhu deseti let příležitost
právo vykonat třikrát, prodlužuje se promlčecí lhůta, dokud nebude využita žádná
ze tří příležitostí.
§ 633
(1) Brání-li osoba zavázaná z věcného břemene výkonu práva, promlčí
se věcné břemeno, pokud oprávněná osoba neuplatní své právo do tří let.
(2) Právo na jednotlivé plnění z reálného břemene se promlčuje
jako pohledávka.
§ 634
Právo požadovat, aby soud určil na základě smlouvy o smlouvě budoucí
obsah budoucí smlouvy, se promlčí za jeden rok od posledního dne lhůty, kdy měla
být budoucí smlouva uzavřena. To platí i v případě, že bylo ujednáno, že určitou
náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud.
§ 635
(1) Jedná-li se o životní pojištění, promlčí se právo na pojistné
plnění za deset let.
(2) Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí
nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.
§ 636
(1) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději
za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
(2) Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo
na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To
platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství
spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém
či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného.
(3) Pro právo vzniklé z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví
se odstavce 1 a 2 nepoužijí.
§ 637
Právo na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 se
promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy výrobce uvedl vadný výrobek na trh.
§ 638
(1) Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději
za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.
(2) Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo
na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.
§ 639
Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne,
kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí
se právo za deset let od posledního dne určené doby.
§ 640
Právo přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset
let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
§ 641
Bylo-li v uznání dluhu nebo v rozhodnutí orgánu veřejné moci plnění
rozloženo na jednotlivá dílčí plnění, platí desetiletá promlčecí lhůta i pro tato
dílčí plnění a počíná běžet ode dne dospělosti každého dílčího plnění. Dospěje-li
nesplněním některého dílčího plnění celý dluh, počne promlčecí lhůta běžet ode dne
dospělosti nesplněného dílčího plnění.
§ 642
Byl-li dluh uznán nebo bylo-li právo přiznáno rozhodnutím orgánu
veřejné moci, neplatí desetiletá promlčecí lhůta pro úroky a pro ta opětující se
plnění, které dospěly po uznání dluhu nebo po přiznání práva.
§ 643
(1) Přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve
uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno.
(2) Byla-li právnická osoba obnovena, skončí jejím věřitelům promlčecí
lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy byl zápis právnické osoby ve veřejném
rejstříku obnoven.
§ 644
Splní-li věřiteli dluh za dlužníka zástavní dlužník, nepromlčí
se jeho právo vůči dlužníku dříve než za šest měsíců po splnění dluhu.
Pododdíl 3
Běh promlčecí lhůty
§ 645
Vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,
počne promlčecí lhůta běžet ohledně práva takové osoby nebo ohledně práva proti ní
až ode dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Již započatá lhůta běží
dále, avšak neskončí dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky.
§ 646
Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství
trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti,
mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem
a poručníkem.
§ 647
V případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka
o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté,
co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li
promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.
§ 648
Uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci
a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu
již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení
exekuce.
§ 649
Uplatní-li věřitel u orgánu veřejné moci vzájemné právo a vztahují-li
se obě práva k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu v závislosti
na sobě, přestává běžet promlčecí lhůta dnem, kdy bylo zahájeno řízení ohledně toho
práva, proti němuž vzájemné právo směřuje. V ostatních případech přestává promlčecí
lhůta běžet dnem, kdy bylo vzájemné právo uplatněno.
§ 650
Promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo
uplatnit. To platí i v případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa dlužníkem nebo
osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl.
§ 651
Promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli
v posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit.
§ 652
Pokračuje-li běh promlčecí lhůty po odpadnutí některé z překážek
uvedených v § 646 až 651, neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest měsíců ode dne,
kdy začala znovu běžet.
Pododdíl 4
Obnovení nároku a běh nové promlčecí lhůty
§ 653
(1) Bylo-li právo již promlčeno a uznal-li dlužník svůj dluh, nárok
se obnoví a počne běžet nová promlčecí lhůta ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li
však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního
dne určené doby.
(2) Bylo-li právo, ačkoli bylo již promlčeno, přiznáno rozhodnutím
orgánu veřejné moci, použije se odstavec 1 obdobně.
Oddíl 2
Prekluze
§ 654
(1) Nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v případech
stanovených zákonem výslovně. K zániku práva soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne.
(2) Ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i
pro prekluzivní lhůtu.
ČÁST DRUHÁ
RODINNÉ PRÁVO
HLAVA I
MANŽELSTVÍ
Díl 1
Všeobecné ustanovení
§ 655
Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví
tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná
podpora a pomoc.
Díl 2
Vznik manželství
§ 656
(1) Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže
a ženy, kteří hodlají vstoupit do manželství (dále jen „snoubenci“), že spolu vstupují
do manželství.
(2) Sňatečný obřad je veřejný a slavnostní; činí se v přítomnosti dvou
svědků.
§ 657
(1) Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně
před orgánem veřejné moci provádějícím sňatečný obřad v přítomnosti matrikáře, jedná
se o občanský sňatek.
(2) Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně
před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomu podle jiného právního
předpisu (dále jen „oprávněná církev“), jedná se o církevní sňatek.
§ 658
(1) Jedná-li se o občanský sňatek, jiný právní předpis stanoví, kdo je
orgánem veřejné moci provádějícím sňatečný obřad.
(2) Jedná-li se o církevní sňatek, je orgánem oprávněné církve osoba
pověřená oprávněnou církví.
§ 659
Manželství se uzavírá tak, že osoba jednající za orgán veřejné moci,
anebo osoba, která jedná za orgán oprávněné církve, položí snoubencům jako oddávající
otázku, zda spolu chtějí vstoupit do manželství; kladnou odpovědí obou snoubenců
vznikne manželství. Manželství vznikne i jinak, je-li zřejmé, že snoubenci prohlašují
svou sňatečnou vůli.
§ 660
Snoubenci při sňatečném obřadu prohlásí, že
a) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným,
b) si oba svá příjmení ponechají, nebo
c) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, a ten,
jehož příjmení nemá být příjmením společným, bude ke společnému příjmení na druhém
místě připojovat své dosavadní příjmení.
§ 661
(1) Ponechají-li si snoubenci svá dosavadní příjmení, prohlásí při sňatečném
obřadu také, které z jejich příjmení bude příjmením jejich společných dětí.
(2) Ponechali-li si manželé svá dosavadní příjmení, mohou i později učinit
prohlášení orgánu veřejné moci, že se dohodli na společném příjmení jednoho z nich.
§ 662
(1) Má-li v případě volby podle § 660 písm. c) snoubenec, jehož příjmení
nemá být příjmením společným, připojované příjmení, může jako připojované příjmení
zvolit pouze první příjmení.
(2) Volba podle § 660 písm. c) není možná, má-li již snoubenec, jehož
příjmení bude příjmením společným, připojované příjmení.
§ 663
(1) Jedná-li se o občanský sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na místě,
které k tomu určí orgán veřejné moci provádějící sňatečný obřad; přihlíží při tom
k vůli snoubenců.
(2) Jedná-li se o církevní sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na místě
určeném vnitřními předpisy oprávněné církve.
§ 664
(1) O provedení sňatečného obřadu snoubenci požádají orgán veřejné moci,
v jehož správním obvodu má být manželství uzavřeno, a předloží doklady osvědčující
jejich totožnost a způsobilost k uzavření manželství; jiný právní předpis stanoví,
jaké doklady je třeba předložit.
(2) Orgán veřejné moci může předložení stanovených dokladů prominout,
je-li jejich opatření spojeno s těžko překonatelnou překážkou.
§ 665
Snoubenci při sňatečném obřadu uvedou, dříve než učiní sňatečný projev
vůle, že jim nejsou známy překážky, které by jim bránily uzavřít manželství, že navzájem
znají svůj zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého
bydlení a hmotné zajištění po uzavření manželství.
§ 666
(1) Má-li být uzavřen církevní sňatek, musí snoubenci nejprve předložit
oddávajícímu osvědčení vydané matričním úřadem, v jehož správním obvodu má být manželství
uzavřeno. Osvědčení musí obsahovat potvrzení o tom, že snoubenci splnili všechny
požadavky stanovené zákonem pro uzavření manželství. Od vydání tohoto osvědčení do
sňatečného obřadu nesmí uplynout více než šest měsíců.
(2) Byl-li uzavřen církevní sňatek, je oddávající povinen do tří pracovních
dnů od uzavření manželství doručit matričnímu úřadu, v jehož správním obvodu bylo
manželství uzavřeno, protokol o uzavření manželství s uvedením skutečností podle
jiného právního předpisu.
§ 667
(1) Je-li život snoubence přímo ohrožen, může sňatečný obřad provést
každý orgán podle § 658, popřípadě jiný úřad stanovený jiným právním předpisem, a
to na kterémkoli místě; to platí obdobně i pro církevní sňatek. Mimo území České
republiky může sňatečný obřad provést také velitel námořního plavidla plujícího pod
státní vlajkou České republiky nebo velitel letadla zapsaného v leteckém rejstříku
v České republice a je-li alespoň jeden ze snoubenců státním občanem České republiky
rovněž velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.
(2) V případech uvedených v odstavci 1 není třeba předložit doklady jinak
potřebné; přítomnosti matrikáře není zapotřebí.
§ 668
Státní občan České republiky může mimo území republiky uzavřít manželství
také před diplomatickou misí nebo konzulárním úřadem České republiky.
§ 669
(1) Jsou-li pro to důležité důvody, může krajský úřad, v jehož správním
obvodu má být manželství uzavřeno, na žádost snoubenců povolit, aby projev vůle jednoho
ze snoubenců o vstupu do manželství za něj učinil jeho zmocněnec.
(2) Plná moc musí obsahovat údaje osvědčující totožnost a další rozhodné
skutečnosti týkající se obou snoubenců a zmocněnce a prohlášení o příjmení. Musí
v ní být rovněž uvedeno, že snoubencům nejsou známy překážky, které by jim bránily
uzavřít manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili uspořádání
budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění po uzavření manželství.
Plná moc vyžaduje písemnou formu a podpis na ní musí být úředně ověřen.
(3) Odvolání plné moci je účinné jen tehdy, dozví-li se o něm druhý snoubenec
dříve, než učiní svůj sňatečný projev vůle.
§ 670
(1) Byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady
právní následky.
(2) Byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský sňatek.
§ 671
Způsobilost uzavřít manželství
Manželství může uzavřít každý, pokud mu v tom nebrání zákonná překážka
podle § 672 až 676.
Zákonné překážky manželství
§ 672
(1) Manželství nemůže uzavřít nezletilý, který není plně svéprávný.
(2) Soud může ve výjimečných případech povolit uzavření manželství
nezletilému, který není plně svéprávný a dovršil šestnácti let věku, jsou-li pro
to důležité důvody.
§ 673
Manželství nemůže uzavřít osoba, jejíž svéprávnost byla v této oblasti
omezena.
§ 674
Manželství nemůže uzavřít osoba, která již dříve uzavřela manželství,
ani osoba, která již dříve vstoupila do registrovaného partnerství nebo jiného obdobného
svazku uzavřeného v zahraničí, a toto manželství, registrované partnerství nebo jiný
obdobný svazek uzavřený v zahraničí trvá.
§ 675
Manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky, ani mezi sourozenci;
totéž platí o osobách, jejichž příbuzenství vzniklo osvojením.
§ 676
Manželství nemůže být uzavřeno mezi poručníkem a poručencem, mezi dítětem
a osobou, do jejíž péče bylo dítě svěřeno, nebo pěstounem a svěřeným dítětem.
Díl 3
Zdánlivé manželství a neplatnost manželství
Oddíl 1
Zdánlivé manželství
§ 677
(1) Manželství nevznikne, pokud alespoň u jedné z osob, které hodlaly
uzavřít manželství, nebyly v projevu vůle o vstupu do manželství nebo ve sňatečném
obřadu nebo v souvislosti s ním splněny takové náležitosti, na jejichž splnění je
k tomu, aby manželství vzniklo, nutno bezvýhradně trvat.
(2) V případě církevního sňatku náleží k těmto náležitostem i skutečnost
uzavření sňatku před orgánem oprávněné církve. Neprovádí-li se sňatečný obřad v případě
přímého ohrožení života snoubence, jsou těmito skutečnostmi i osvědčení matričního
úřadu, že snoubenci splnili všechny požadavky zákona pro uzavření manželství, jakož
i že mezi vydáním tohoto osvědčení a uzavřením sňatku uplynula doba nejvýše šest
měsíců.
§ 678
Soud může určit, že manželství není, i bez návrhu.
§ 679
(1) Neprodleně poté, kdy soud určí, že manželství není, rozhodne soud
o otcovství ke společnému dítěti i o povinnostech a právech rodičů k němu.
(2) Majetkové povinnosti a práva muže a ženy se posoudí jednotlivě
podle své povahy. Nelze-li jinak, použijí se ustanovení o bezdůvodném obohacení.
V těchto záležitostech je třeba brát ohled na muže nebo ženu jednající v dobré víře,
jakož i na práva a právní zájmy společných dětí a třetích osob.
Oddíl 2
Neplatnost manželství
§ 680
Došlo-li k uzavření manželství, přestože tomu bránila zákonná překážka,
soud prohlásí manželství za neplatné na návrh každého, kdo na tom má právní zájem,
ledaže manželství bránila překážka omezené svéprávnosti.
§ 681
Manželství se považuje za platné, dokud není prohlášeno za neplatné.
Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené.
§ 682
Manželství nelze prohlásit za neplatné, pokud zaniklo, nebo pokud již
došlo k nápravě.
§ 683
Manželství nelze prohlásit za neplatné, pokud bylo uzavřeno nezletilým,
který není plně svéprávný, nebo osobou, jejíž svéprávnost byla v této oblasti omezena,
a bylo počato dítě, které se narodilo živé.
§ 684
(1) Soud prohlásí manželství za neplatné na návrh manžela, jehož projev
vůle o vstupu do manželství byl učiněn pod nátlakem spočívajícím v užití násilí nebo
vyhrožováním násilím nebo jehož projev vůle o vstupu do manželství byl učiněn jen
v důsledku omylu o totožnosti snoubence nebo o povaze sňatečného právního jednání.
Návrh lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy tak manžel mohl vzhledem
k okolnostem nejdříve učinit, popřípadě kdy se dozvěděl o pravém stavu věcí.
(2) V případě stanoveném v odstavci 1 prohlásí soud manželství za neplatné,
třebaže zaniklo smrtí manžela dříve, než skončilo řízení o neplatnost manželství
zahájené na návrh druhého manžela, nebo pokud potomci manžela, který podal návrh
na prohlášení manželství za neplatné, navrhnou do jednoho roku po jeho smrti, aby
soud prohlásil manželství za neplatné.
§ 685
Soud prohlásí manželství za neplatné i bez návrhu, a to i v případě,
že již zaniklo, pokud bylo uzavřeno
a) osobou, která již dříve uzavřela manželství, nebo která již
dříve vstoupila do registrovaného partnerství nebo jiného obdobného svazku uzavřeného
v zahraničí, pokud takové manželství, partnerství nebo jiný obdobný svazek trvá,
b) mezi předkem a potomkem, mezi sourozenci nebo mezi osobami,
jejichž příbuzenství vzniklo osvojením.
§ 686
(1) O povinnostech a právech muže a ženy, jejichž manželství bylo prohlášeno
za neplatné, ke společnému dítěti a o jejich majetkových povinnostech a právech v
době po prohlášení manželství za neplatné platí ustanovení o povinnostech a právech
rozvedených manželů ke společnému dítěti a o jejich majetkových povinnostech a právech
v době po rozvodu obdobně.
(2) Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné podle § 684, je při rozhodování
o majetkových povinnostech a právech třeba brát ohled na toho, kdo jednal v dobré
víře.
Díl 4
Povinnosti a práva manželů
Oddíl 1
Obecná ustanovení
§ 687
(1) Manželé mají rovné povinnosti a rovná práva.
(2) Manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu,
být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné
společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.
§ 688
Manžel má právo na to, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech
a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných pracovních, studijních
a podobných činnostech.
§ 689
Manžel je povinen při volbě svých pracovních, studijních a podobných
činností brát zřetel na zájem rodiny, druhého manžela a nezletilého dítěte, které
nenabylo plné svéprávnosti a které žije spolu s manžely v rodinné domácnosti, a popřípadě
dalších členů rodiny.
§ 690
Uspokojování potřeb rodiny
Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné
domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak,
aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování majetkových
plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy.
§ 691
(1) Nemají-li manželé rodinnou domácnost, nese každý z nich náklady
své domácnosti; to je nezbavuje povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat se.
(2) Žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému
mají oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti
a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a druhý manžel opustí rodinnou
domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního zřetele hodný, a odmítá se vrátit, je
tento manžel povinen přispívat i na náklady rodinné domácnosti. Důvod opuštění rodinné
domácnosti, popřípadě důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad slušnosti
a dobrých mravů.
§ 692
Rozhodování o záležitostech rodiny
(1) O záležitostech rodiny, včetně volby umístění rodinné domácnosti,
popřípadě domácnosti jednoho z manželů a dalších členů rodiny, především dětí, které
nenabyly plné svéprávnosti, a o způsobu života rodiny, se mají manželé dohodnout.
(2) Nedohodnou-li se manželé o podstatné záležitosti rodiny, může soud
na návrh jednoho z nich nahradit svým rozhodnutím souhlas druhého manžela, odmítá-li
svůj souhlas v takové záležitosti rodinného života bez vážného důvodu a v rozporu
se zájmem rodiny, anebo není-li schopen vůli projevit. Soud však vede manžele především
k dohodě.
Obstarávání záležitostí rodiny
§ 693
Záležitosti rodiny obstarávají manželé společně, nebo je obstarává
jeden z nich.
§ 694
(1) V běžných záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela
zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně; to neplatí, sdělil-li manžel,
který právně nejednal, předem třetí osobě, že s právním jednáním nesouhlasí. Také
soud může na návrh manžela pro něho vyloučit následky budoucího právního jednání
druhého manžela vůči třetím osobám. Taková opatření se netýkají právních jednání,
jimiž manžel obstarává běžně nezbytné životní potřeby rodiny a jejích členů, zejména
dětí, které nenabyly plné svéprávnosti.
(2) V ostatních záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela
zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně, dal-li druhý manžel k právnímu
jednání manžela souhlas; ustanovení § 692 odst. 2 se použije obdobně. Nedovolá-li
se však manžel, který s právním jednáním druhého manžela nesouhlasí, pomoci soudu
předem, může se dovolat neplatnosti takového právního jednání.
(3) Nežijí-li manželé spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2, právní
jednání jednoho manžela v záležitostech rodiny druhého manžela bez jeho souhlasu
nezavazuje ani neopravňuje.
§ 695
Ustanovení § 693 a 694 se nepoužijí pro záležitosti upravené ustanoveními
o majetkovém právu manželském.
§ 696
Vzájemné zastupování manželů
(1) Manžel má právo zastupovat svého manžela v jeho běžných záležitostech.
(2) Manžel právo uvedené v odstavci 1 nemá, sdělí-li předem manžel,
který má být zastoupen, tomu, s nímž jeho manžel má právně jednat nebo má v úmyslu
právně jednat, že se zastoupením nesouhlasí, anebo zruší-li soud na návrh manžela
zástupčí právo druhého manžela.
(3) Právo uvedené v odstavci 1 manžel nemá ani tehdy, nežijí-li manželé
spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2.
§ 697
Výživné mezi manžely
(1) Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který
oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi
manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.
(2) Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení
o výživném.
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti
§ 698
(1) Obvyklé vybavení rodinné domácnosti tvoří soubor movitých věcí,
které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů; přitom není
rozhodné, zda jednotlivé věci náleží oběma manželům nebo jen jednomu z nich.
(2) K nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné
domácnosti, potřebuje manžel souhlas druhého manžela; to neplatí, jedná-li se o věc
zanedbatelné hodnoty.
(3) Manžel se může dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý
manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, naložil bez
jeho souhlasu.
§ 699
(1) Opustí-li manžel rodinnou domácnost v úmyslu učinit tak trvale
a odmítá se vrátit, může žádat, aby mu manžel vydal to, co patří k obvyklému vybavení
rodinné domácnosti a náleží výhradně jemu. Co náleží manželům společně, si manželé
rozdělí rovným dílem, ledaže to povaha věci vylučuje; v takovém případě se použijí
obecná ustanovení tohoto zákona o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
(2) Potřebuje-li manžel to, co patří k obvyklému vybavení rodinné
domácnosti, zejména také pro společné nezletilé dítě manželů, které nenabylo plné
svéprávnosti a vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, nebo pro nezletilé dítě,
které nenabylo plné svéprávnosti, bylo svěřeno do společné péče manželů žijící v
rodinné domácnosti a v rodinné domácnosti zůstalo, odstavec 1 se nepoužije.
Rodinný závod
§ 700
(1) Za rodinný se považuje závod, ve kterém společně pracují manželé
nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo osoby
s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve vlastnictví některé z těchto
osob. Na ty z nich, kteří trvale pracují pro rodinu nebo pro rodinný závod, se hledí
jako na členy rodiny zúčastněné na provozu rodinného závodu.
(2) Ustanovení o právech a povinnostech členů rodiny zúčastněných
na provozu rodinného závodu se nepoužijí v případech, kdy jsou tyto práva a povinnosti
upraveny společenskou smlouvou včetně zakladatelského právního jednání o založení
obchodní společnosti nebo družstva, smlouvou o tiché společnosti nebo smlouvou a
ustanoveními jiného zákona o pracovním poměru, popřípadě jinou obdobnou smlouvou.
Jsou-li členy rodiny zúčastněnými na provozu rodinného závodu manželé, použijí se
před ustanoveními o rodinném závodu přednostně ustanovení tohoto zákona o manželském
majetkovém právu.
§ 701
Členové rodiny zúčastnění na provozu rodinného závodu se podílejí
na zisku z něho i na věcech z tohoto zisku nabytých, jakož i na přírůstcích závodu
v míře odpovídající množství a druhu své práce. Vzdát tohoto práva se může jen osoba
plně svéprávná osobním prohlášením; prohlášení vyžaduje formu veřejné listiny.
§ 702
Rozhodnutí o použití zisku z rodinného závodu nebo jeho přírůstků,
jakož i rozhodnutí týkající se záležitosti mimo obvyklé hospodaření včetně změn základních
zásad závodního provozu nebo jeho zastavení se přijímají většinou hlasů členů rodiny
zúčastněných na provozu rodinného závodu. Je-li mezi nimi osoba, která není plně
svéprávná, zastupuje ji při hlasování zákonný zástupce, pokud je nezletilá, jinak
opatrovník.
§ 703
Účastenství na provozu rodinného závodu se váže na osobu člena rodiny
a nelze je přenést na jiného, ledaže se jedná o některého z členů rodiny uvedených
v § 700 odst. 1 a souhlasí s tím všichni členové rodiny, kteří již jsou na provozu
rodinného závodu zúčastněni.
§ 704
(1) Má-li být rodinný závod rozdělen při dělení pozůstalosti soudem,
má na něj člen rodiny zúčastněný na jeho provozu přednostní právo.
(2) Má-li být rodinný závod zcizen, má k němu člen rodiny zúčastněný
na jeho provozu předkupní právo, ledaže bylo ujednáno něco jiného. To platí i v případě,
že má být zcizen spoluvlastnický podíl na rodinném závodu nebo že má být zcizena
věc, která má podle své povahy a dosavadního určení provozu rodinného závodu trvale
sloužit.
§ 705
(1) Zcizením závodu účastenství na provozu rodinného závodu zanikne.
(2) Členu rodiny zanikne účastenství na provozu rodinného závodu
i v případě, že přestane vykonávat práci pro rodinu nebo v rodinném závodě, anebo
že se změní právní důvod, ze kterého pokračuje ve výkonu práce v rodinném závodu.
§ 706
Zaniklo-li účastenství na provozu rodinného závodu, lze platbu členu
rodiny na provozu závodu dosud zúčastněnému rozložit do splátek, pokud to bude ujednáno
nebo pokud to schválí soud. Není-li pro rozložení platby do splátek rozumný důvod,
soud placení ve splátkách neschválí, popřípadě rozhodne o neplatnosti ujednání o
splátkách.
§ 707
Rodinná společenství vzniklá k provozu rodinného závodu bez výslovného
ujednání členů rodiny se řídí zvyklostmi a praxí v nich zavedenou, pokud to neodporuje
§ 700 až 706.
Oddíl 2
Manželské majetkové právo
§ 708
(1) To, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno
z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen „společné jmění“).
To neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání manželství na základě zákona.
(2) Společné jmění podléhá zákonnému režimu, nebo smluvenému režimu,
anebo režimu založenému rozhodnutím soudu.
Zákonný režim
§ 709
(1) Součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů
nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co
a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů,
b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže
dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl,
c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých
přirozených právech,
d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho
výlučnému vlastnictví,
e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo
ztrátu svého výhradního majetku.
(2) Součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně
jednomu z manželů.
(3) Součástí společného jmění je také podíl manžela v obchodní společnosti
nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti
nebo členem družstva. To neplatí, pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím
podle odstavce 1 jeho výlučné vlastnictví. Nabytí podílu nezakládá účast druhého
manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.
§ 710
Součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství,
ledaže
a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů,
a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo
b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž
se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
§ 711
(1) O nabytí a pozbytí jednotlivých součástí společného jmění platí
obecná ustanovení tohoto zákona.
(2) Částky výdělku, platu, mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní
a jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění v okamžiku, kdy manžel,
který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost s nimi nakládat.
(3) Pohledávky z výhradního majetku jen jednoho z manželů, které
se mají stát součástí společného jmění, se součástí společného jmění stávají dnem
splatnosti.
§ 712
Není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné
jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví.
Správa v zákonném režimu
§ 713
(1) Součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky,
udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden
z nich podle dohody.
(2) Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi
náleží oběma manželům společně a nerozdílně.
(3) Z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho součástí
jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
§ 714
(1) V záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí,
které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden
manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v
rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli
projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud.
(2) Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě,
kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.
§ 715
(1) Má-li být součást společného jmění použita k podnikání jednoho
z manželů a přesahuje-li majetková hodnota toho, co má být použito, míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, vyžaduje se při prvním takovém použití souhlas druhého
manžela. Byl-li druhý manžel opomenut, může se dovolat neplatnosti takového jednání.
(2) Má-li být součást společného jmění použita k nabytí podílu v
obchodní společnosti nebo družstvu, nebo je-li důsledkem nabytí podílu ručení za
dluhy společnosti nebo družstva v rozsahu přesahujícím míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů, platí odstavec 1 obdobně.
Smluvený režim
§ 716
(1) Snoubenci a manželé si mohou ujednat manželský majetkový režim
odlišný od zákonného režimu. Ujednají-li si smluvený režim manželé, upraví zpravidla
své povinnosti a práva týkající se již existujícího společného jmění. Ujedná-li se
pro smluvený režim zpětný účinek, nepřihlíží se k tomu.
(2) Smlouva o manželském majetkovém režimu vyžaduje formu veřejné
listiny.
§ 717
(1) Smluvený režim může spočívat v režimu oddělených jmění, v režimu
vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství, jakož i v režimu rozšíření
nebo zúžení rozsahu společného jmění v zákonném režimu. Ustanovení o režimu oddělených
jmění se použijí obdobně v režimu vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku
manželství.
(2) Smluvený režim lze změnit dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu;
taková změna vyžaduje dohodu manželů nebo rozhodnutí soudu o součástech společného
jmění v dosavadním režimu.
§ 718
(1) Smlouva může obsahovat jakékoli ujednání a týkat se jakékoli
věci, ledaže to zákon zakazuje; může se týkat zejména rozsahu, obsahu, doby vzniku
zákonného nebo jiného režimu společného jmění, jednotlivých věcí i jejich souborů.
Smlouvou lze změnit zařazení již existujících i upravit zařazení budoucích součástí
jmění rozdílně od zákonného režimu.
(2) Smlouvou lze rovněž uspořádat majetkové poměry pro případ zániku
manželství; jedná-li se o uspořádání pro případ zániku manželství smrtí, považuje
se v této části smlouva za smlouvu dědickou, má-li její náležitosti.
(3) Smlouvou nelze vyloučit ani změnit ustanovení o obvyklém vybavení
rodinné domácnosti, ledaže jeden z manželů opustil trvale domácnost a odmítá se vrátit.
§ 719
(1) Smlouva o manželském majetkovém režimu nesmí svými důsledky vyloučit
schopnost manžela zabezpečovat rodinu.
(2) Smlouva o manželském majetkovém režimu se nesmí svým obsahem
nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila; tato smlouva
uzavřená bez souhlasu třetí osoby nemá vůči ní právní účinky.
§ 720
(1) Smlouva snoubenců o manželském majetkovém režimu nabývá účinnosti
uzavřením manželství. Týká-li se smlouva již existující věci zapsané do veřejného
seznamu, lze provést do tohoto seznamu zápis změny až po uzavření manželství.
(2) Týká-li se smlouva manželů o manželském majetkovém režimu již
existující věci zapsané do veřejného seznamu, nabývá smlouva v této části účinky
vůči třetím osobám zápisem do tohoto seznamu, ledaže tento zákon stanoví jinak.
§ 721
(1) Smlouva o manželském majetkovém režimu se zapíše do veřejného
seznamu, je-li to v ní ujednáno; jinak na žádost obou manželů. Do seznamu se zapíše
vše, co mění zákonný majetkový režim manželů.
(2) Zápis provede bez zbytečného odkladu ten, kdo smlouvu sepsal,
a není-li to možné, ten, kdo seznam vede.
Správa ve smluveném režimu
§ 722
(1) Snoubenci i manželé mohou uzavřít smlouvu o správě toho, co je
součástí společného jmění, která se odchyluje od ustanovení § 713 a 714; ustanovení
§ 719 a 720 platí i pro tuto smlouvu.
(2) Smlouva podle odstavce 1 obsahuje ujednání o tom, který manžel
bude spravovat společné jmění nebo jeho součást a jakým způsobem.
§ 723
(1) Manžel, který spravuje společné jmění, právně jedná v záležitostech
týkajících se společného jmění samostatně, a to i v soudním nebo jiném řízení, ledaže
je dále stanoveno jinak.
(2) Manžel, který spravuje všechno společné jmění, může právně
jednat jen se souhlasem druhého manžela
a) při nakládání se společným jměním jako celkem,
b) při nakládání s obydlím, v němž je rodinná domácnost manželů,
je-li toto obydlí součástí společného jmění, nebo které je obydlím jednoho z nich,
anebo obydlím nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a o něž manželé
pečují, jakož i při ujednání trvalého zatížení nemovité věci, která je součástí společného
jmění.
(3) Ustanovení § 714 odst. 2 platí obdobně.
Režim založený rozhodnutím soudu
§ 724
(1) Je-li pro to závažný důvod, soud na návrh manžela společné jmění
zruší nebo zúží jeho stávající rozsah.
(2) Závažným důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje
zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně
tomuto manželu, že manžela lze považovat za marnotratného, jakož i to, že manžel
soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika. Jako závažný důvod může být
shledáno také to, že manžel začal podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem
právnické osoby.
§ 725
Režim založený rozhodnutím soudu lze změnit smlouvou manželů nebo
rozhodnutím soudu.
§ 726
(1) Soud může společné jmění poté, co je zrušil, obnovit; soud tak
rozhodne zejména, když pominou důvody zrušení společného jmění. To platí i v případě,
že manžel navrhne, aby společné jmění, jehož rozsah byl zúžen, bylo rozšířeno do
zákonného rozsahu.
(2) Zaniklo-li společné jmění na základě zákona, soud jej na návrh
manžela obnoví, pokud je to v zájmu obou manželů.
§ 727
(1) Rozhodnutím soudu nelze vyloučit ani změnit ustanovení upravující
obvyklé vybavení rodinné domácnosti.
(2) Rozhodnutí soudu o změně, zrušení nebo obnovení společného jmění
nesmí svými důsledky vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a nesmí se obsahem
nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by s rozhodnutím souhlasila.
§ 728
Správa v režimu založeném rozhodnutím soudu
Jedná-li manžel při správě společného jmění způsobem, který je ve
zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo rodinné domácnosti, a snoubenci
nebo manželé neuzavřeli smlouvu o správě toho, co je součástí společného jmění, může
soud na návrh druhého manžela rozhodnout, jakým způsobem bude společné jmění spravováno.
Režim oddělených jmění
§ 729
V režimu oddělených jmění smí manžel nakládat se svým majetkem bez
souhlasu druhého manžela.
§ 730
Podnikají-li v režimu oddělených jmění manželé společně nebo jeden
z manželů podniká s pomocí druhého manžela, rozdělí si příjmy z podnikání, jak si
v písemné formě ujednali; jinak se příjmy rozdělí rovným dílem.
Ochrana třetích osob
§ 731
Vznikl-li dluh jen jednoho z manželů za trvání společného jmění,
může se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném jmění.
§ 732
Vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela,
který nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu
dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl
dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742. To platí i
v případě povinnosti manžela plnit výživné nebo jde-li o dluh z protiprávního činu
jen jednoho z manželů nebo v případě, že dluh jen jednoho z manželů vznikl ještě
před uzavřením manželství.
§ 733
Zavázal-li se jeden z manželů v době, od které do změny nebo vyloučení
zákonného majetkového režimu, ať smlouvou manželů nebo rozhodnutím soudu, uplynulo
méně než šest měsíců, může být pohledávka jeho věřitele uspokojena ze všeho, co by
bylo součástí společného jmění, kdyby ke smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu
nedošlo.
§ 734
Je-li smlouvou manželů nebo rozhodnutím soudu, kterými byl zákonný
majetkový režim změněn nebo vyloučen, dotčeno právo třetí osoby, zejména věřitele,
může tato osoba své právo uplatnit u příležitosti vypořádání toho, co bylo dříve
součástí společného jmění, stejně, jako by ke smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu
nedošlo; přitom se použije § 742.
§ 735
Zvláštní ustanovení
Neuzavřou-li spolu manželé, kteří mají v úmyslu dosáhnout rozvodu manželství
způsobem uvedeným v § 757, dohodu o uspořádání majetkových povinností a práv pro
případ rozvodu, v níž pod podmínkou, že manželství bude rozvedeno, rovněž ujednají,
jak budou v době odděleného hospodaření nabývat práva a zavazovat se, platí pro dobu
odděleného hospodaření manželů ustanovení o společném jmění přiměřeně, ledaže tento
zákon stanoví jinak.
Vypořádání společného jmění
§ 736
Je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho
stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich
vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí
se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.
§ 737
(1) Vypořádáním jmění nesmí být dotčeno právo třetí osoby. Bylo-li
její právo vypořádáním dotčeno, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil, že je
vypořádání vůči ní neúčinné.
(2) Vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely.
§ 738
(1) Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění
bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před
anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání
věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části
týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu.
(2) Platnosti dohody o vypořádání nebrání, týká-li se jen části společných
majetkových povinností a práv.
§ 739
(1) Dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena
za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou
formu i smlouva o převodu vlastnického práva.
(2) Nevyžaduje-li dohoda o vypořádání písemnou formu a požádá-li
o to jeden z manželů, doručí mu druhý manžel potvrzení, jak se vypořádali.
§ 740
Nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout,
aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení,
zrušení nebo zániku společného jmění.
§ 741
Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného
jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani
nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí
manželé vypořádali tak, že
a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který
je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá,
b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém
spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné,
c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně
oběma; jejich podíly jsou stejné.
§ 742
(1) Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li
se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla:
a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,
b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo
vynaloženo na jeho výhradní majetek,
c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co
ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek,
d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,
e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu,
zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost,
f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí
a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.
(2) Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní
majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo
na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená
podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo,
zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl
náklad vynaložen.
Některá ustanovení o bydlení manželů
§ 743
(1) Manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost.
(2) Žádá-li manžel z vážných důvodů o přeložení rodinné domácnosti,
má mu druhý manžel vyhovět, ledaže důvody pro setrvání převažují nad důvody pro tuto
změnu.
(3) Manželé se mohou dohodnout, že budou bydlet trvale odděleně.
Dohoda manželů o odděleném bydlení má stejné právní účinky jako opuštění rodinné
domácnosti s úmyslem žít trvale jinde.
§ 744
Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní
právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, vznikne
uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení. Vznikne-li jednomu z manželů
takové výhradní právo za trvání manželství, vznikne tím druhému z manželů právo bydlení.
§ 745
(1) Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž měl jeden z manželů
ke dni uzavření manželství nájemní právo, vznikne uzavřením manželství k domu nebo
bytu oběma manželům společné nájemní právo; při pozdějším uzavření nájemní smlouvy
vzniká oběma manželům společné nájemní právo účinností smlouvy. To platí obdobně
i v případě jiného obdobného závazkového práva.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, ujednají-li si manželé něco
jiného.
§ 746
(1) Mají-li manželé k domu nebo bytu společné nájemní právo, jsou
zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
(2) Manžel, který má právo bydlení, má postavení ručitele svého manžela.
§ 747
(1) Má-li alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem,
ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, a tohoto domu nebo bytu
je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se zdržet všeho a předejít
všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit. Manžel zejména nesmí bez souhlasu
druhého manžela takový dům nebo byt zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému
bytu zřídit právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže
zajistí manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením dosavadním.
(2) Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem
1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
§ 748
(1) Mají-li manželé společné nájemní právo k domu nebo bytu, ve kterém
se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, platí § 747 odst. 1 věta první
obdobně. Manžel nesmí bez souhlasu druhého manžela nájem ukončit, nebo jej omezit
právem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny.
(2) Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem
1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
§ 749
Souhlas manžela podle § 747 a 748 vyžaduje písemnou formu.
§ 750
(1) Dohodnou-li se manželé, popřípadě snoubenci, odchylně od ustanovení
§ 747 a 748, nesmí dohoda zhoršit postavení jejich společného nezletilého dítěte,
které nenabylo plné svéprávnosti, které žije s nimi v rodinné domácnosti a vůči kterému
mají vyživovací povinnost, popřípadě nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti
a bylo svěřeno do společné péče manželů nebo jednoho z nich; dohoda se dále nesmí
dotknout práv třetích osob, ledaže s takovou dohodou souhlasily.
(2) Dohoda i souhlas třetích osob podle odstavce 1 vyžadují písemnou
formu.
Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí
§ 751
(1) Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě,
v němž se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z důvodu
tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo v rodinné domácnosti
manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela omezit, popřípadě i vyloučit na
určenou dobu právo druhého manžela v domě nebo bytě bydlet.
(2) Stejně jako v odstavci 1 lze postupovat v případě, že se jedná
o manžele rozvedené, jakož i v případě, kdy manželé nebo rozvedení manželé bydlí
společně jinde než v rodinné domácnosti.
§ 752
Omezení, popřípadě vyloučení práva manžela v domě nebo bytě bydlet,
určí soud nejdéle na dobu šesti měsíců. Soud na návrh rozhodne znovu, jsou-li pro
to zvlášť závažné důvody.
§ 753
Právo domáhat se ochrany proti domácímu násilí má také každá jiná
osoba, která žije spolu s manžely nebo rozvedenými manžely v rodinné domácnosti.
Díl 5
Zánik manželství
Oddíl 1
Obecné ustanovení
§ 754
Manželství zaniká jen z důvodů stanovených zákonem.
Oddíl 2
Rozvod manželství
§ 755
(1) Manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale
a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.
(2) Přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství
rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu
a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné svéprávnosti,
který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na trvání manželství soud zjistí
i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na
dobu po rozvodu, nebo
b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských
povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná
újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže
manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let.
(3) Mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud
manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů.
§ 756
Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu
manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak.
§ 757
(1) Připojí-li se manžel k návrhu na rozvod manželství, který podá
druhý z manželů, soud manželství rozvede, aniž zjišťuje příčiny rozvratu manželství,
dojde-li k závěru, že shodné tvrzení manželů, pokud se jedná o rozvrat manželství
a o záměr dosáhnout rozvodu, je pravdivé a pokud
a) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden
rok a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí,
b) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo
plné svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po rozvodu
a soud jejich dohodu schválil,
c) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého
bydlení, a popřípadě výživného pro dobu po tomto rozvodu.
(2) Dohody uvedené v odstavci 1 písm. c) vyžadují písemnou formu a
podpisy musí být úředně ověřeny.
§ 758
Manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství,
bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň
jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce.
Oddíl 3
Následky zániku manželství
§ 759
Příjmení rozvedeného manžela
Manžel, který přijal příjmení druhého manžela, může do šesti měsíců
po rozvodu manželství oznámit matričnímu úřadu, že přijímá zpět své dřívější příjmení.
To platí i tehdy, hodlá-li manžel, který přijal příjmení druhého manžela s tím, že
bude ke společnému příjmení připojovat své dosavadní příjmení, popřípadě první ze
svých příjmení, užívat napříště jen své dřívější příjmení.
Výživné rozvedeného manžela
§ 760
(1) Není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost
má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel
v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat,
zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo
skončení péče o společné dítě rozvedených manželů.
(2) Při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel,
jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda
a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože
mu v tom nebránila závažná překážka,
b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením
s vlastním majetkem,
c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o
rodinnou domácnost,
d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo
osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo
e) je dán jiný obdobně závažný důvod.
(3) Pro vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná
ustanovení o výživném.
§ 761
(1) Rozsah vyživovací povinnosti a způsob poskytování výživného se
řídí dohodou manželů nebo rozvedených manželů; ujednají-li si, že se výživné nahradí
odbytným, zanikne právo rozvedeného manžela na výživné poskytnutím odbytného.
(2) Nedojde-li k dohodě rozvedených manželů o výživném, může potřebný
bývalý manžel navrhnout, aby o vyživovací povinnosti druhého manžela rozhodl soud.
§ 762
(1) Nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může
manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil
a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací
povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé
měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v
tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však
po dobu tří let od rozvodu.
(2) Dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání,
které naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné podle odstavce 1, ač
by jinak podmínky přiznání práva na výživné splňoval.
§ 763
Právo rozvedeného manžela na výživné zanikne, uzavře-li oprávněný
rozvedený manžel nové manželství, nebo vstoupí-li do registrovaného partnerství.
Majetkové povinnosti a práva při zániku manželství
§ 764
(1) Zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové povinnosti
a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle toho majetkového režimu,
který existoval mezi manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě
za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla
uvedená v § 742, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel dohodne
s dědici o vypořádání jinak.
(2) Byl-li manžel prohlášen za mrtvého, posoudí se jeho majetkové
povinnosti a práva ke dni, který je v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého uveden jako
den jeho smrti.
§ 765
(1) Zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti
a práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů.
(2) Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý
manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu.
Bydlení po zániku manželství
§ 766
(1) Zaniklo-li manželství smrtí manžela a manželé měli společné nájemní
právo k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, zůstane nájemcem
bytu pozůstalý manžel. Svědčilo-li manželům k domu nebo bytu společně jiné závazkové
právo, zůstane oprávněným pozůstalý manžel.
(2) Zaniklo-li manželství smrtí manžela a nájemní právo k domu nebo
bytu, v němž se nacházela rodinná domácnost manželů, měl jen jeden z nich, použijí
se ustanovení o nájmu bytu.
§ 767
(1) Zaniklo-li manželství smrtí manžela, který měl k domu nebo bytu,
v němž se nacházela rodinná domácnost manželů, výhradní právo umožňující v domě nebo
bytě bydlet, a bylo-li to jiné právo než závazkové, zatímco druhý manžel měl v domě
nebo bytě právo bydlení, zanikne tomuto manželu právo bydlení, pokud výhradní právo
zemřelého manžela přešlo na jinou osobu než na pozůstalého manžela. To neplatí, nelze-li
na pozůstalém manželu spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil.
(2) Je-li to přiměřené poměrům pozůstalého manžela, především proto,
že pečuje o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, o něž manželé pečovali,
nebo o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, jehož rodičem je zemřelý
manžel, anebo o dítě nezaopatřené, které s pozůstalým manželem žije, může soud na
návrh pozůstalého manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému břemenu
bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než takové dítě nabude trvale
schopnost samo se živit, a za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým; toto
právo nezanikne, nabude-li dítě schopnost samo se živit jen na přechodnou dobu.
(3) Měl-li pozůstalý manžel právo bydlet z jiného důvodu, použijí
se odstavce 1 a 2 obdobně.
§ 768
(1) Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu,
v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li
se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle
okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě
žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za
ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla
svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé
pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném
postavení.
(2) Rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam
bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle
odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet
nejdéle jeden rok. Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo
plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené,
které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo
bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.
§ 769
Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu,
v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a
manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který
má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než
právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu
právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné
závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst.
2 platí obdobně.
§ 770
Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli v domě nebo bytě právo
bydlet, s tím, že jedno právo bylo odvozeno od druhého, má právo žádat vystěhování
toho z rozvedených manželů, který měl jen právo odvozené, ten, kdo má k domu nebo
bytu věcné nebo závazkové právo, od kterého bylo právo druhého z manželů bydlet přímo
odvozeno.
HLAVA II
PŘÍBUZENSTVÍ A ŠVAGROVSTVÍ
Díl 1
Všeobecná ustanovení
Příbuzenství
§ 771
Příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý
osvojením.
§ 772
(1) Osoby jsou příbuzné v linii přímé, pochází-li jedna od druhé.
(2) Osoby jsou příbuzné ve vedlejší linii, mají-li společného předka,
ale přitom nepocházejí jedna od druhé.
§ 773
Stupeň příbuzenství mezi dvěma osobami se určuje podle počtu zrození,
jimiž v linii přímé pochází jedna od druhé a ve vedlejší linii obě od svého nejbližšího
společného předka.
§ 774
Švagrovství
Vznikem manželství vznikne švagrovství mezi jedním manželem a příbuznými
druhého manžela; v jaké linii a v jakém stupni je někdo příbuzný s jedním manželem,
v takové linii a v takovém stupni je sešvagřen s druhým manželem. Zanikne-li manželství
smrtí jednoho z manželů, švagrovství tím nezaniká.
Díl 2
Poměry mezi rodiči a dítětem
Oddíl 1
Určování rodičovství
§ 775
Mateřství
Matkou dítěte je žena, která je porodila.
Otcovství
§ 776
(1) Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého
dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co
byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky.
(2) Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, má se za to, že otcem
je manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne poté, co
předchozí manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.
§ 777
(1) Narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství
a třístým dnem po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel matky prohlásí,
že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte, má se za to,
že otcem je tento muž, připojí-li se matka k oběma prohlášením.
(2) Prohlášení manžela matky dítěte, popřípadě jejího bývalého manžela,
muže, který tvrdí, že je otcem dítěte, a matky dítěte se činí v řízení před soudem,
zahájeném na návrh některého z nich; návrh lze podat nejpozději do uplynutí jednoho
roku od narození dítěte.
(3) K určení otcovství k dítěti podle odstavců 1 a 2 nemůže dojít
dříve, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství.
(4) Jde-li o řízení o neplatnost manželství, použijí se odstavce
1 až 3 obdobně.
§ 778
Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané,
má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas.
§ 779
(1) Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, má se
za to, že otcem je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením matky
a tohoto muže. Takto lze určit otcovství i k dítěti ještě nenarozenému, je-li již
počato.
(2) Prohlášení se činí osobně před soudem nebo před matričním úřadem.
Nezletilý, který není plně svéprávný, činí prohlášení vždy před soudem.
§ 780
Činí-li prohlášení ten, kdo není plně svéprávný, může je učinit pouze
před soudem. Soud podle okolností případu posoudí, zda ten, kdo není plně svéprávný,
je schopen jednat sám, nebo zda za něho bude jednat jeho opatrovník.
§ 781
Nemůže-li matka pro duševní poruchu posoudit význam svého prohlášení
nebo je-li opatření jejího prohlášení spojeno s těžko překonatelnou překážkou, není
možné určit otcovství souhlasným prohlášením.
§ 782
Na prohlášení otcovství jako zvláštní projev vůle se použijí obecná
ustanovení o právním jednání, není-li stanoveno jinak. Neplatnosti se však lze dovolat
jen ve lhůtě pro popření otcovství.
§ 783
(1) Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, ani
podle § 779, může matka, dítě i muž, který tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství
určil soud.
(2) Má se za to, že otcem je muž, který s matkou dítěte souložil
v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více než tři
sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti.
(3) Není-li domnělý otec naživu, podává se návrh proti opatrovníkovi,
kterého k tomu jmenuje soud.
§ 784
(1) Zemře-li během řízení navrhovatel, může v řízení pokračovat další
k návrhu oprávněný.
(2) Zemře-li během řízení dítě, může do šesti měsíců od jeho smrti
podat návrh též potomek tohoto dítěte, má-li právní zájem na tomto určení.
(3) Zemře-li během řízení domnělý otec, pokračuje řízení proti opatrovníkovi,
kterého k tomu jmenuje soud.
(4) Zemře-li během řízení muž, který tvrdil, že je otcem, a nepokračuje-li
v řízení dítě nebo matka, soud řízení zastaví.
Popírání otcovství
§ 785
(1) Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech
zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce,
popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Otcovství
popírá vůči dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému;
není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá.
(2) Byla-li svéprávnost manžela před uplynutím popěrné šestileté
lhůty omezena tak, že sám otcovství popřít nemůže, může je popřít jeho opatrovník,
kterého pro tento účel jmenuje soud, a to ve lhůtě šesti měsíců od jmenování soudem.
§ 786
(1) Narodí-li se dítě mezi stošedesátým dnem od uzavření manželství
a třístým dnem po jeho zániku nebo prohlášení za neplatné, lze otcovství popřít s
výjimkou uvedenou v ustanovení § 777, jen je-li vyloučeno, aby manžel matky byl otcem
dítěte.
(2) Narodí-li se dítě před stošedesátým dnem od uzavření manželství,
postačí k tomu, aby se nemělo za to, že otcem dítěte je manžel matky, popře-li své
otcovství. To neplatí, souložil-li manžel matky s matkou dítěte v době, od níž do
narození dítěte neprošlo méně než sto šedesát a více než tři sta dní, nebo věděl-li
při uzavření manželství, že je těhotná.
§ 787
Otcovství nelze popřít k dítěti narozenému v době mezi stošedesátým
dnem a třístým dnem od umělého oplodnění provedeného se souhlasem manžela matky,
nebo se souhlasem jiného muže, když matka není vdaná, bez ohledu na to, jaké genetické
látky bylo použito. To neplatí, otěhotněla-li matka dítěte jinak.
§ 788
Popřel-li pozdější manžel své otcovství k dítěti matky znovu provdané,
počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství dřívějšího manžela dnem následujícím
poté, kdy se dozvěděl o rozhodnutí.
§ 789
Matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte
je její manžel. Ustanovení o popření otcovství manželem platí obdobně.
§ 790
(1) Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů,
může otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte.
Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; dojde-li
k určení otcovství před narozením dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po
jeho narození.
(2) Ustanovení § 785 odst. 1 věta druhá a § 785 odst. 2 platí obdobně.
§ 791
Matka dítěte může popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství
bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, a to ve lhůtách stanovených v § 790 odst.
1 větě druhé.
§ 792
Je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty,
může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a
veřejný pořádek.
§ 793
Vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení
zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření
otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte
takto určený nemůže být jeho otcem. Soud zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské
odpovědnosti.
Oddíl 2
Osvojení
Pododdíl 1
Osvojení, osvojitel a osvojované dítě
§ 794
Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní.
§ 795
Předpokladem osvojení je takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem,
jaký je mezi rodičem a dítětem, nebo že tu jsou alespoň základy takového vztahu.
Osvojení nezletilého musí být v souladu s jeho zájmy.
§ 796
(1) O osvojení nezletilého rozhodne soud na návrh osoby, která chce
dítě osvojit. K návrhu na osvojení dítěte z ciziny nebo do ciziny připojí navrhovatel
rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci o souhlasu s osvojením.
(2) O osvojení zletilého rozhodne soud na návrh osoby, která chce
zletilého osvojit, k němuž se připojil zletilý, který má být osvojen.
§ 797
Na základě rozhodnutí soudu o osvojení se osvojitel, popřípadě osvojitelé,
zapíší do matriky jako rodič, popřípadě rodiče dítěte.
§ 798
Z činností souvisejících se zprostředkováním osvojení nesmí nikdo
získat nepatřičný zisk.
§ 799
(1) Osvojitelem se může stát pouze zletilá a svéprávná osoba, zaručuje-li
svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i důvody a pohnutkami, které
jí vedou k osvojení, že bude pro osvojované dítě dobrým rodičem.
(2) Zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů nesmí omezovat
péči o osvojené dítě ve značné míře.
§ 800
(1) Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně
může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky
vypouští zápis o druhém rodiči.
(2) Osvojují-li manželé, podávají návrh na osvojení společně jako
společní osvojitelé.
§ 801
Osvojuje-li osoba, která je rodičem, soud zhodnotí, není-li osvojení
v zásadním rozporu se zájmy dětí osvojitele; majetkové zájmy nejsou pro posouzení
rozhodující.
§ 802
Osvojit lze nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
§ 803
Mezi osvojitelem a osvojovaným dítětem musí být přiměřený věkový
rozdíl, zpravidla ne menší než šestnáct let; jen souhlasí-li s osvojením opatrovník
zastupující dítě v řízení a je-li osvojení v souladu se zájmy dítěte, může být věkový
rozdíl mezi osvojitelem a osvojovaným dítětem výjimečně menší než šestnáct let.
§ 804
Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii
a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.
Pododdíl 2
Souhlas s osvojením
§ 805
O osvojení nemůže být rozhodnuto bez souhlasu dítěte, rodičů dítěte
nebo osob, které jsou oprávněny dát souhlas za rodiče, popřípadě manžela osvojitele.
To platí i v případě, že byl souhlas vzat zpět.
Souhlas dítěte s osvojením
§ 806
(1) Dosáhlo-li osvojované dítě alespoň dvanácti let, je třeba vždy
jeho osobního souhlasu, ledaže je mimo jakoukoli pochybnost, že by byl postup požadující
osobní souhlas osvojovaného dítěte v zásadním rozporu se zájmy dítěte, nebo že dítě
není schopno posoudit důsledky souhlasu.
(2) Dříve než se osvojované dítě vyjádří, soud je řádně poučí o
účelu, obsahu a důsledcích souhlasu s osvojením.
§ 807
(1) Nedosáhlo-li dítě věku alespoň dvanácti let, dá jeho jménem
souhlas s osvojením jeho opatrovník; opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní
ochrany dětí. Dříve než dá opatrovník souhlas, zjistí všechny rozhodné skutečnosti,
které ho povedou k závěru, že osvojení bude v souladu se zájmy dítěte.
(2) Je-li to možné, soud vyslechne i osvojované dítě a vezme na
jeho vyjádření zřetel s ohledem na stupeň jeho duševního vývoje.
§ 808
Osvojované dítě může svůj souhlas s osvojením odvolat až do rozhodnutí
o osvojení.
Souhlas rodičů
§ 809
K osvojení je třeba souhlasu rodičů osvojovaného dítěte.
§ 810
(1) Souhlas dává rodič osobním prohlášením vůči soudu. Prohlášení
musí splňovat obecné náležitosti právního jednání, je-li však souhlas vázán na splnění
podmínky nebo je-li časově omezený, nepřihlíží se k němu.
(2) Dříve než se rodič vyjádří, soud ho řádně poučí o podstatě
a důsledcích prohlášení souhlasu a o podstatě osvojení.
§ 811
(1) Souhlasu rodiče k osvojení jeho dítěte je třeba i tehdy, nenabyl-li
plné svéprávnosti. Rodič, který ještě nedosáhl věku šestnácti let, nemůže dát souhlas
k osvojení.
(2) Dává-li souhlas rodič, který nenabyl plné svéprávnosti, nelze,
aby za něho jednal jeho opatrovník; jeho způsobilost dát souhlas posoudí soud podle
obecných ustanovení.
§ 812
Rodič, jehož svéprávnost byla omezena rozhodnutím soudu, může ve
věcech osvojení, včetně udělení souhlasu k osvojení, právně jednat pouze v rozsahu,
ve kterém jeho svéprávnost omezena nebyla.
§ 813
(1) Matka osvojovaného dítěte může dát souhlas k osvojení nejdříve
šest týdnů po narození dítěte. Otec osvojovaného dítěte může dát souhlas k osvojení
i před uplynutím této doby, nejdříve však po narození dítěte.
(2) Byl-li souhlas otce nebo matky dán dříve, nepřihlíží se k němu.
§ 814
Není rozhodné, zda byl souhlas k osvojení dán s určením pro určitou
osobu osvojitele, nebo bez takového určení.
§ 815
Byl-li souhlas k osvojení dán s určením pro určitou osobu jako
osvojitele a bude-li návrh na osvojení vzat zpět, nebo zamítnut, pozbude souhlas
účinnosti.
§ 816
Souhlas k osvojení pozbude účinnosti vždy, nedojde-li k osvojení
do šesti let ode dne, kdy byl souhlas dán.
§ 817
(1) Souhlas k osvojení lze odvolat po dobu tří měsíců ode dne,
kdy byl dán.
(2) Souhlas k osvojení lze odvolat i po uplynutí tří měsíců
ode dne, kdy byl dán,
a) nebylo-li osvojované dítě ještě předáno do péče osvojitele
před osvojením,
b) má-li být osvojované dítě podle rozhodnutí soudu vydaného
na návrh rodičů vydáno tím, komu bylo svěřeno do péče, protože je v souladu se zájmy
dítěte, aby bylo se svými rodiči.
(3) Pro odvolání souhlasu platí obdobně ustanovení o tom, jak,
vůči komu a s jakými účinky se souhlas k osvojení dává.
§ 818
(1) Souhlasu rodiče osvojovaného dítěte není k osvojení třeba,
pokud rodič
a) byl zbaven rodičovské odpovědnosti a zároveň práva dát souhlas
k osvojení,
b) není schopen projevit svou vůli nebo rozpoznat následky
svého jednání nebo je ovládnout, nebo
c) se zdržuje na neznámém místě a toto místo se nepodaří soudu
v součinnosti s dalšími orgány veřejné moci zjistit ani při vynaložení potřebné pečlivosti.
(2) Jsou-li tyto skutečnosti dány u obou rodičů, vyžaduje se k
osvojení souhlas poručníka, popřípadě souhlas opatrovníka, kterého k tomu účelu jmenuje
soud; to platí i v případě, že oba rodiče zemřeli nebo že rodičovství k osvojovanému
dítěti nebylo určeno. Před udělením nebo odmítnutím souhlasu musí být zjištěny všechny
rozhodné skutečnosti týkající se osvojovaného dítěte a jeho rodiny, které by mohly
mít vliv na rozhodnutí o osvojení; zejména se zjistí, zda osvojované dítě má blízké
příbuzné a zda ti mají zájem o dítě pečovat, a vyslechne se i ten, v jehož péči se
osvojované dítě právě nalézá.
§ 819
(1) K osvojení dále není třeba souhlasu rodiče, který zjevně nemá
o dítě zájem.
(2) Rodič zjevně nemá o dítě zájem, neprojevuje-li soustavně o
dítě opravdový zájem, a tím trvale zaviněně porušuje své povinnosti rodiče.
§ 820
(1) Má se za to, že nezájem rodiče o dítě je zjevný, trvá-li alespoň
tři měsíce od posledního projeveného opravdového zájmu. Nelze-li však v chování rodiče
spatřovat hrubé porušování jeho povinností, je třeba, aby byl orgánem sociálně-právní
ochrany dětí poučen o možných důsledcích svého chování a aby od takového poučení
uplynuly alespoň tři měsíce. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout
rodiči nejpozději po tomto poučení poradenství a pomoc za podmínek stanovených jiným
právním předpisem.
(2) Poučení podle odstavce 1 se nevyžaduje, opustil-li rodič místo,
kde se dříve zdržoval, aniž sdělil, kde se nyní zdržuje, a nepodařilo-li se ani za
tři měsíce zjistit místo, kde se rodič zdržuje.
§ 821
(1) Soud rozhoduje ve zvláštním řízení, je-li, nebo není-li třeba
k osvojení souhlasu rodiče.
(2) Rozhodne-li soud, že k osvojení není třeba souhlasu obou rodičů,
je k osvojení zapotřebí souhlasu opatrovníka, kterého soud k tomu účelu jmenuje.
Dříve než dá opatrovník souhlas, zjistí všechny rozhodné skutečnosti týkající se
osvojovaného dítěte a jeho rodiny, které by mohly mít vliv na rozhodnutí o osvojení;
zejména zjistí, má-li osvojované dítě blízké příbuzné, kteří mají zájem o ně pečovat,
a vyslechne toho, v jehož péči se osvojované dítě právě nalézá.
§ 822
(1) Nastaly-li okolnosti, kdy k osvojení není třeba souhlasu rodiče,
nelze přesto o osvojení kladně rozhodnout, je-li tu někdo z blízkých příbuzných dítěte,
který je ochoten a schopen o dítě pečovat a učiní v tomto smyslu návrh soudu.
(2) Soud svěří dítě do péče jeho blízkého příbuzného, je-li to
v souladu se zájmy dítěte a je-li zjevné, že tato osoba je schopna o dítě pečovat.
Pododdíl 3
Péče před osvojením
§ 823
(1) Se souhlasem budoucího osvojitele je možné předat mu osvojované
dítě do péče ihned poté, kdy oba rodiče dali k osvojení souhlas. Souhlasí-li s tím
rodiče, lze dítě předat budoucímu osvojiteli do péče i dříve, jakmile to zdravotní
stav dítěte dovolí. Rodiče osvojovaného dítěte jsou povinni o předání dítěte informovat
orgán sociálně-právní ochrany dětí.
(2) Péče o dítě v době před uplynutím tří měsíců ode dne, kdy byl
dán souhlas k osvojení, není péčí před osvojením. Po tuto dobu má ten, komu bylo
dítě předáno do péče, pouze povinnost a právo o dítě řádně pečovat a chránit je;
v záležitostech dítěte, které s touto péčí souvisí, může jednat, jen je-li toho nezbytně
třeba.
§ 824
(1) O předání dítěte do péče podle § 823 rozhodne soud.
(2) Má-li soud za to, že jsou dány okolnosti, kdy k osvojení není
třeba souhlasu rodiče, může použít § 823 odst. 1 obdobně.
§ 825
Po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy byl dán souhlas k osvojení, se
pozastavuje výkon práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti; soud
jmenuje poručníkem osvojovaného dítěte orgán sociálně-právní ochrany dětí, ledaže
byl poručník jmenován již dříve. Ustanovení § 929 platí obdobně.
§ 826
Po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy byl souhlas k osvojení dán, může
být osvojované dítě předáno osvojiteli do péče před osvojením. O takovém předání
rozhoduje na návrh osvojitele soud.
§ 827
(1) Soud o předání dítěte osvojiteli do péče před osvojením rozhodne
až poté, co provede šetření ohledně vzájemné vhodnosti dítěte a osvojitele, zejména
se zřetelem na
a) osobnost a zdravotní stav osvojitele i jeho sociální prostředí,
zvláště bydlení a domácnost, jakož i schopnost osvojitele pečovat o dítě a pohnutky
osvojitele k osvojení,
b) osobnost a zdravotní stav dítěte, sociální prostředí, ze kterého
dítě pochází, jakož i jeho statusová práva,
c) etnické, náboženské a kulturní prostředí dítěte a osvojitele,
d) dobu, po kterou bylo dítě v péči osvojitele.
(2) Chce-li dítě osvojit jeden z manželů, soud zjistí, z jakého důvodu
se druhý manžel k návrhu nepřipojil.
§ 828
Bylo-li osvojované dítě již dříve předáno do péče osvojitele, považuje
se jeho další péče za péči před osvojením. Pro péči před osvojením není nutné další
rozhodnutí orgánu veřejné moci.
§ 829
(1) Dříve než bude o osvojení rozhodnuto, musí být osvojované dítě
v péči osvojitele na jeho náklad. Osvojitel má povinnosti a práva osoby, do jejíž
péče je dítě svěřeno podle § 953 až 957.
(2) Péče osvojitele o osvojované dítě před osvojením trvá po dobu
dostatečnou pro přesvědčivé zjištění, že se mezi osvojitelem a dítětem vytvořil takový
poměr, jaký je smyslem a cílem osvojení; tato péče neskončí dříve než uplynutím šesti
měsíců.
(3) Po dobu, v níž je dítě v péči osvojitele, se pozastavuje dříve
stanovená vyživovací povinnost jiné osoby k dítěti.
§ 830
(1) Podá-li muž, který tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte, návrh
na určení otcovství, nelze o osvojení rozhodnout, dokud o návrhu na určení otcovství
nebude rozhodnuto.
(2) Bylo-li osvojované dítě předáno do péče budoucího osvojitele
podle § 823 a uplynula-li tříměsíční lhůta, ve které lze souhlas k osvojení odvolat,
dříve, než byl návrh podle odstavce 1 podán, použije se § 817 obdobně.
§ 831
Podá-li osoba, která tvrdí, že je blízkým příbuzným osvojovaného
dítěte, návrh na svěření dítěte do péče podle § 953, nelze o osvojení rozhodnout,
dokud o tomto návrhu nebude rozhodnuto.
Pododdíl 4
Následky osvojení
§ 832
(1) Dítě, které bylo společně osvojeno manžely, nebo manželem svého
rodiče, má postavení společného dítěte manželů; jinak má postavení dítěte osvojitele.
(2) Osvojitelé mají rodičovskou odpovědnost.
§ 833
(1) Osvojením zaniká příbuzenský poměr mezi osvojencem a původní
rodinou, jakož i práva a povinnosti z tohoto poměru vyplývající. Zanikají také práva
a povinnosti opatrovníka, popřípadě poručníka, který byl jmenován, aby za rodiče
tato práva a povinnosti vykonával.
(2) Je-li osvojitel manželem jednoho z rodičů osvojence, nedotýká
se osvojení příbuzenského poměru mezi osvojencem a tímto rodičem i jeho příbuznými,
ani práv a povinností vyplývajících z tohoto poměru.
§ 834
Bylo-li osvojeno dítě, které je rodičem, vztahují se účinky osvojení
i na jeho dítě.
§ 835
(1) Osvojenec má příjmení osvojitele; společný osvojenec manželů
má příjmení, které bylo určeno pro jejich děti při uzavření manželství.
(2) Nesouhlasí-li osvojenec, který má právo vyslovit se ke svému
příjmení, se změnou svého příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke svému příjmení
připojovat příjmení osvojitele. Má-li osvojenec připojované příjmení, lze osvojitelovo
příjmení připojit jen k prvnímu příjmení osvojence; má-li osvojitel připojované příjmení,
lze k osvojencovu příjmení připojit jen první příjmení osvojitele.
§ 836
Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení,
jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky.
§ 837
Utajení osvojení
(1) Osvojitel nebo osvojenec může navrhnout, aby soud rozhodl, že
osvojení a jeho okolnosti mají být utajeny před rodinou původu dítěte. To obdobně
platí i pro utajení pokrevního rodiče a jeho souhlasu k osvojení.
(2) Třebaže byly osvojení a jeho okolnosti nebo pokrevní rodič a
jeho souhlas k osvojení utajeny, může soud rozhodnout o jejich odtajnění, odůvodňuje-li
to velmi závažná situace ohrožující osvojené dítě na životě nebo na zdraví.
§ 838
Jakmile osvojenec nabude svéprávnosti, vznikne mu právo seznámit
se s obsahem spisu, který byl veden v řízení o jeho osvojení.
§ 839
Dohled nad úspěšností osvojení
(1) Bez zřetele k tomu, zda je dohled nad úspěšností osvojení uložen,
poskytne zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí osvojitelům poradenství a služby
spojené s péčí o osvojence.
(2) Odůvodňují-li to okolnosti případu, nařídí soud i bez návrhu
nad osvojitelem a osvojencem dohled na dobu nezbytně nutnou, jejíž délku zároveň
určí; dohled vykonává zpravidla prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
Zrušení osvojení
§ 840
(1) Jsou-li pro to důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojitele
nebo osvojence zruší; podá-li návrh jen jeden z nich, může se druhý k návrhu připojit.
(2) Osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení.
To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem.
§ 841
(1) Zrušením osvojení zaniká poměr vzniklý osvojením i povinnosti
a práva z tohoto poměru vyplývající a obnovuje se předchozí příbuzenský poměr.
(2) Majetková práva a majetkové povinnosti osvojence vzniklé před
tím, než bylo osvojení zrušeno, nejsou zrušením osvojení dotčeny.
§ 842
Osvojenec bude mít po zrušení osvojení příjmení, které měl před
osvojením, ledaže prohlásí, že si stávající příjmení ponechá.
§ 843
Opětovné osvojení osvojence
Osvojenec může být opětovně osvojen, jen
a) bylo-li dřívější osvojení zrušeno,
b) má-li být osvojen pozdějším manželem osvojitele poté, co předchozí
manžel, který byl společným osvojitelem, zemřel, nebo
c) zemřel-li ten, kdo byl jediným osvojitelem, anebo ti, kdo
byli společnými osvojiteli.
§ 844
Je-li to v souladu se zájmy dítěte, může soud na návrh osvojitele
rozhodnout i před uplynutím doby tří let od rozhodnutí o osvojení, že je osvojení
nezrušitelné.
§ 845
Nezrušitelné osvojení nebrání tomu, aby osvojenec byl opětovně osvojen.
Pododdíl 5
Osvojení zletilého
§ 846
Zletilého lze osvojit, není-li to v rozporu s dobrými mravy.
§ 847
Osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého
(1) Zletilého lze osvojit, jestliže
a) přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem,
b) v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý,
c) osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního již v době
jeho nezletilosti nebo
d) osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela.
(2) Zletilého nelze osvojit, jestliže by to bylo v rozporu s odůvodněným
zájmem jeho pokrevních rodičů.
(3) Ustanovení o osvojení nezletilého, včetně ustanovení o následcích
osvojení, se použijí, s výjimkou § 838 a 839, obdobně.
Osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého
§ 848
(1) Není-li to na újmu důležitých zájmů potomků osvojitele nebo
potomků osvojovaného, lze osvojit zletilého výjimečně také z důvodů hodných zvláštního
zřetele, pokud to je přínosné pro osvojitele a osvojence navzájem, nebo v odůvodněných
případech alespoň pro jednoho z nich.
(2) Ustanovení o osvojení nezletilého, včetně ustanovení o jeho
následcích, se použijí přiměřeně.
§ 849
(1) Osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr
vůči členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim žádných majetkových práv. Osvojitel
nenabývá osvojením žádných majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům.
(2) Osvojenec a jeho potomci nepozbývají osvojením práv ve vlastní
rodině.
Společná ustanovení pro osvojení zletilého
§ 850
(1) Není-li osvojovaný plně svéprávný, jedná za něho zákonný zástupce,
popřípadě opatrovník, kterého k tomu jmenuje soud.
(2) Trvá-li manželství osvojovaného, může být osvojen jen se souhlasem
svého manžela. Nemůže-li manžel dát souhlas proto, že není plně svéprávný, nebo je-li
opatření jeho souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou, soud zvlášť posoudí,
zda osvojení není v rozporu s oprávněnými zájmy tohoto manžela, popřípadě dalších
členů rodiny.
§ 851
(1) Osvojení zletilého nemá vliv na jeho příjmení.
(2) Souhlasí-li s tím osvojitel, může osvojenec připojit osvojitelovo
příjmení k svému příjmení; trvá-li manželství osvojitele a mají-li manželé společné
příjmení, vyžaduje se souhlas i druhého manžela.
(3) Trvá-li manželství osvojence a mají-li manželé společné příjmení,
může osvojenec připojit osvojitelovo příjmení k svému příjmení jen se souhlasem svého
manžela.
§ 852
Osvojení má právní následky pro osvojence a jeho potomky, pokud
se narodili později. Pro dříve narozené potomky osvojence má osvojení právní následky,
jen když dali k osvojení souhlas.
§ 853
(1) Vyživovací povinnost osvojence vůči jeho předkům nebo potomkům
trvá nadále jen tehdy a jen v té míře, nejsou-li jiné osoby, které mají vyživovací
povinnost, popřípadě nejsou-li tyto osoby schopny své vyživovací povinnosti dostát.
Osvojenec má právo na výživné vůči svým předkům nebo potomkům jen tehdy a jen v té
míře, není-li osvojitel s to své vyživovací povinnosti dostát.
(2) Osvojenec dědí po osvojiteli v první zákonné třídě dědiců,
nevstupuje však v dědické právo osvojitele vůči jiným osobám.
(3) Má-li osvojení právní následky i pro potomky osvojence, použijí
se odstavce 1 a 2 obdobně.
§ 854
Pro osvojení nezletilého, kterému byla přiznána svéprávnost, se
ustanovení o osvojení zletilého použijí obdobně.
Oddíl 3
Rodiče a dítě
Pododdíl 1
Obecná ustanovení
§ 855
(1) Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto
vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.
(2) Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného
prospěchu dítěte.
§ 856
Povinnosti a práva rodičů spojená s osobností dítěte a povinnosti
a práva osobní povahy vznikají narozením dítěte a zanikají nabytím jeho zletilosti.
§ 857
(1) Dítě je povinno dbát svých rodičů.
(2) Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat
své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem,
včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných
osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.
§ 858
Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která
spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový,
rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem,
v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování
a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné
svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.
§ 859
Vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské
odpovědnosti; jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti.
Pododdíl 2
Osobní jméno a příjmení dítěte
§ 860
(1) Dítě má příjmení určené při uzavření manželství svých rodičů
pro společné děti manželů.
(2) Nemá-li dítě příjmení podle odstavce 1, zvolí rodiče pro dítě
příjmení jednoho z nich; jinak jeho příjmení určí soud. Totéž platí o osobním jménu
dítěte.
§ 861
Je-li znám jen jeden z rodičů, má dítě jeho příjmení. Tento rodič
také určí osobní jméno dítěte; jinak je určí soud.
§ 862
(1) Jde-li o dítě, jehož rodiče nejsou manžely, zvolí rodiče pro
dítě příjmení jednoho z nich; jinak jeho příjmení určí soud.
(2) Uzavře-li manželství matka dítěte, jehož otec není znám, mohou
matka dítěte a její manžel shodně prohlásit před matričním úřadem, že příjmení určené
pro jejich ostatní děti bude mít i toto dítě.
§ 863
(1) Ke změně příjmení dítěte podle § 862 je třeba vyjádření dítěte
za stejných podmínek jako v jiných záležitostech týkajících se dítěte; je-li dítě
starší patnácti let, je třeba, aby se změnou svého příjmení souhlasilo.
(2) Ustanovení § 862 nelze použít, dosáhlo-li dítě zletilosti.
§ 864
Není-li žádný z rodičů znám, určí soud i bez návrhu osobní jméno
a příjmení dítěte.
Pododdíl 3
Rodičovská odpovědnost
§ 865
(1) Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý
rodič, ledaže jí byl zbaven.
(2) Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň
o jeho rodičovské odpovědnosti.
§ 866
Pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti
nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
§ 867
(1) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud
dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit.
(2) Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě
přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento
názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit,
s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o
dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit
si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.
§ 868
(1) Výkon rodičovské odpovědnosti nezletilého rodiče, který dříve
přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství nenabyl plné svéprávnosti, je až
do doby, kdy nabude plnou svéprávnost, pozastaven; to neplatí o výkonu povinnosti
a práva péče o dítě, ledaže soud vzhledem k osobě rodiče rozhodne, že výkon také
této povinnosti a tohoto práva se pozastavuje až do doby, kdy rodič nabude plnou
svéprávnost.
(2) Výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož svéprávnost byla
v této oblasti omezena, je po dobu omezení jeho svéprávnosti pozastaven, ledaže soud
rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává výkon povinnosti a práva péče
o dítě a osobního styku s dítětem.
§ 869
(1) Brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná
okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte třeba, může soud
rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče pozastavuje.
(2) Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti nemá vliv na plnění
vyživovací povinnosti k dítěti.
§ 870
Nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li
to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon,
a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
§ 871
(1) Zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon,
anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává,
soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
(2) Spáchal-li rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo
použil-li rodič své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání trestného činu,
nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor
trestného činu spáchaného jeho dítětem, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody
pro zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti.
§ 872
Před rozhodnutím soudu o omezení rodičovské odpovědnosti soud vždy
posoudí, zda je vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit právo rodiče osobně se stýkat
s dítětem. Dojde-li ke zbavení rodiče rodičovské odpovědnosti, zůstává rodiči právo
osobně se stýkat s dítětem jen v případě, že soud rozhodne o zachování tohoto práva
rodiči s přihlédnutím k zájmu dítěte.
§ 873
Zbavil-li soud rodiče rodičovské odpovědnosti, může zároveň rozhodnout,
že jej zbavuje všech nebo některých povinností a práv stanovených v § 856, především
práva dát souhlas k osvojení.
§ 874
Zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti ani její omezení nemá
vliv na jeho vyživovací povinnost k dítěti.
Zvláštní ustanovení o výkonu rodičovské odpovědnosti
§ 875
(1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy
dítěte.
(2) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče
dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům
jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není
schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Názoru
dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.
§ 876
(1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě.
(2) Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení,
může jeden z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je ale povinen neprodleně
sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí.
(3) Jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí
osobě, která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého rodiče.
§ 877
(1) Nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná
zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to platí i tehdy,
vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče.
(2) Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné
a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění
dítěte.
§ 878
(1) Nežije-li některý z rodičů nebo není-li znám, nemá-li některý
z rodičů rodičovskou odpovědnost, nebo je-li výkon jeho rodičovské odpovědnosti pozastaven,
vykonává rodičovskou odpovědnost druhý rodič; to platí i tehdy, je-li rodičovská
odpovědnost jednoho z rodičů omezena nebo je-li omezen její výkon.
(2) Nemá-li žádný z rodičů rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu
nebo je-li výkon rodičovské odpovědnosti obou rodičů pozastaven, anebo je-li rodičovská
odpovědnost rodičů dotčena některým z uvedených způsobů, ale každého jinak, jmenuje
soud dítěti poručníka, kterému náleží povinnosti a práva rodičů nebo jejich výkon
na místě rodičů.
(3) Je-li rodičovská odpovědnost rodičů omezena nebo je-li omezen
její výkon, jmenuje soud dítěti opatrovníka.
§ 879
(1) Při právním jednání vůči dítěti, které není způsobilé ve věci
samostatně právně jednat, postačí jednání i jen vůči jednomu z rodičů jako zástupci
dítěte.
(2) Je-li právně významné, zda dítě, které není způsobilé ve věci
samostatně právně jednat, je či není v dobré víře, je třeba, aby byla posouzena dobrá
víra obou rodičů; má-li však dítě v péči jen jeden z rodičů, posoudí se jen jeho
dobrá víra.
(3) Je-li právně významné, zda dítě, které není způsobilé ve věci
samostatně právně jednat, o věci, popřípadě skutečnosti vědělo nebo nevědělo, je
třeba, aby byla posouzena vědomost obou rodičů; má-li však dítě v péči jen jeden
z rodičů, posoudí se jen jeho vědomost.
Péče o dítě a jeho ochrana
§ 880
(1) Rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají
rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte.
(2) Rozhodují-li rodiče o vzdělání nebo o pracovním uplatnění dítěte,
vezmou v úvahu jeho názor, schopnosti a nadání.
§ 881
Péči o dítě a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých
jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě; dohoda rodičů
s ní se nemusí dotknout trvání ani rozsahu rodičovské odpovědnosti.
§ 882
(1) Zadržuje-li jiná osoba dítě protiprávně, mají rodiče právo
žádat, aby jim dítě předala; to platí i mezi rodiči navzájem. Toto právo má i ten,
kdo o dítě oprávněně pečuje.
(2) Osoba, která dítě protiprávně zadržuje, má povinnost jej řádně
předat tomu, kdo má dítě po právu v péči.
§ 883
Rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou
důstojnost.
§ 884
(1) Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají
být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování
v rodině.
(2) Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která
je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské
důstojnosti dítěte.
§ 885
Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a
jeho výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti.
To platí i pro toho, kdo s rodičem dítěte žije, aniž s ním uzavřel manželství nebo
registrované partnerství, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti.
§ 886
(1) Žije-li dítě s rodiči nebo s některým z nich v rodinné domácnosti
a je-li o ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod domácnosti. Tato povinnost
dítěte zaniká zároveň s poskytováním výživy rodičů dítěti.
(2) Dítě se podílí na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací,
popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma způsoby. Pro určení
rozsahu podílu dítěte na péči o chod rodinné domácnosti jsou rozhodné schopnosti
a možnosti dítěte i odůvodněné potřeby členů rodiny.
Osobní styk rodiče s dítětem
§ 887
Výkon práva rodičů udržovat osobní styk s dítětem nemohou rodiče
svěřit jiné osobě.
§ 888
Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s
druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo
stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže; soud může také určit
podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se
smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen
dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně
umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým
rodičem spolupracovat.
§ 889
Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho,
co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li
rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku
s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů
má mít dítě ve své péči.
§ 890
Rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká
dítěte a jeho zájmů.
§ 891
(1) Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou,
jak se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li se rodiče,
nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, soud styk rodiče s
dítětem upraví. V odůvodněných případech může soud určit místo styku rodiče s dítětem.
(2) Je-li to nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně
se stýkat s dítětem, anebo tento styk i zakáže.
Zastoupení dítěte
§ 892
(1) Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních
jednáních, ke kterým není právně způsobilé.
(2) Rodiče zastupují dítě společně, jednat však může každý z nich;
ustanovení § 876 odst. 3 platí obdobně.
(3) Rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu
zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje
soud dítěti opatrovníka.
§ 893
Nedohodnou-li se rodiče, který z nich dítě při právním jednání
zastoupí, rozhodne soud na návrh rodiče, který z rodičů bude za dítě právně jednat
a jakým způsobem.
§ 894
(1) Rodiče jako zákonní zástupci mohou pro vyřízení záležitosti
dítěte, nejedná-li se o záležitost osobního stavu, uzavřít smlouvu o zastoupení osobou
s odbornými znalostmi, popřípadě i jinou vhodnou osobou.
(2) Uzavře-li dítě smlouvu o zastoupení, nemá to vliv na zákonné
zastoupení dítěte rodiči.
(3) Nedojde-li mezi zákonným a smluvním zástupcem k dohodě, rozhodne
soud v souladu se zájmy dítěte.
§ 895
Došlo-li k popření otcovství, právní jednání učiněná otcem jako
zákonným zástupcem zůstávají nedotčena.
Péče o jmění dítěte
§ 896
(1) Rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především
je jako řádní hospodáři spravovat. S peněžními prostředky, o kterých lze předpokládat,
že nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisících s majetkem dítěte, musí bezpečně
nakládat.
(2) Při právním jednání, které se týká jednotlivé součásti jmění
dítěte, vystupují rodiče jako jeho zástupci; ustanovení § 892 odst. 3 platí obdobně.
(3) Poruší-li rodiče povinnost pečovat o jmění dítěte jako řádní
hospodáři, nahradí dítěti škodu z toho vzniklou společně a nerozdílně.
§ 897
Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při péči o jmění dítěte,
rozhodne na návrh rodiče soud.
§ 898
(1) K právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího
jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu,
ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice výjimečné, ale týkající
se zanedbatelné majetkové hodnoty.
(2) Souhlasu soudu je vždy třeba k právnímu jednání, kterým
dítě
a) nabývá, zcizuje nebo zatěžuje nemovitou věc nebo podíl na
ní,
b) zcizuje nebo zatěžuje majetek jako celek, ledaže jeho hodnota
nepřevyšuje částku odpovídající dvacetinásobku životního minima jednotlivce podle
jiného právního předpisu, nebo nabývá, zcizuje nebo zatěžuje majetek v hodnotě převyšující
částku odpovídající stonásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního
předpisu,
c) uzavírá dohodu dědiců o výši dědických podílů nebo rozdělení
pozůstalosti, odmítá dědictví nebo prohlašuje, že nechce odkaz, nebo
d) uzavírá smlouvu
1. zavazující k trvajícímu nebo opětovnému
plnění nebo smlouvu týkající se jeho bydlení na dobu delší než tři roky nebo na dobu
trvající i po nabytí zletilosti dítětem, nebo
2. úvěrovou nebo obdobnou.
(3) Je-li to v zájmu dítěte, může soud zúžit okruh právních jednání,
která podléhají souhlasu soudu.
(4) Jednal-li rodič za dítě bez souhlasu soudu, lze právní jednání
prohlásit za neplatné, jen působí-li dítěti újmu.
§ 899
Co rodiče získají použitím majetku dítěte, nabývá dítě.
§ 899a
(1) Splnění peněžitého dluhu z právního jednání nezletilého, který
nenabyl plné svéprávnosti, lze vymoci pouze z majetku, který nezletilý nabyl před
nabytím plné svéprávnosti, a majetku, který nabyl právním jednáním vztahujícím se
výlučně k majetku nabytému před nabytím plné svéprávnosti; to neplatí pro peněžitý
dluh vzniklý při výdělečné činnosti podle § 33.
(2) Za peněžitý dluh dítěte, který vznikl z právního jednání učiněného
před nabytím plné svéprávnosti, ručí rodič, který za dítě jednal nebo mu k právnímu
jednání udělil souhlas; tím není dotčen § 876 odst. 3. Ručitel nemůže vymáhat po
dlužníkovi vyrovnání tohoto dluhu.
§ 900
(1) Příjmy z majetku dítěte, které rodiče nepoužijí k řádné správě
jeho majetku (zisk), použijí nejprve k výživě dítěte. Je-li toho třeba, mohou rodiče
poté použít zbývající zisk z majetku dítěte jako jeho příspěvek na vlastní výživu
rodičů a výživu nezletilého sourozence dítěte, pokud s dítětem žijí v rodinné domácnosti,
ledaže je z důležitých důvodů nezbytné zachovat je pro dítě na dobu po nabytí svéprávnosti.
(2) Majetek dítěte mohou rodiče se souhlasem soudu použít k výživě
vlastní a sourozence dítěte jen tehdy, jestliže by bez zavinění osob, které mají
vyživovací povinnost k dítěti, vznikl výrazný nepoměr mezi poměry dítěte a poměry
povinných osob.
§ 901
(1) Povinnost a právo rodiče pečovat o jmění dítěte zaniká prohlášením
konkursu na majetek rodiče nebo zastavením insolvenčního řízení z důvodu, že pro
uspokojení věřitelů je majetek rodiče zcela nepostačující. Není-li tu druhý rodič,
který by mohl pečovat o jmění dítěte, soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu
jmění dítěte.
(2) Po uplynutí tří let od zrušení konkursu nebo zastavení insolvenčního
řízení z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující,
může soud na návrh rodiče nebo opatrovníka pro správu jmění dítěte omezení rodičovské
odpovědnosti zrušit, ledaže by obnovení povinnosti a práva rodiče pečovat o jmění
dítěte bylo v rozporu se zájmy dítěte.
§ 902
(1) Jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče
jmění, které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku, popřípadě na
ně převedou jejich správu a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění bez zbytečného
odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy dítě nabylo plné svéprávnosti.
Vyúčtování není zapotřebí, pokud je dítě nežádá.
(2) Vznikly-li rodičům při správě jmění dítěte nebo v souvislosti
s ní náklady, mohou požadovat jejich náhradu.
§ 903
(1) Byla-li správa jmění značně obtížná, zejména pro rozsáhlost
či rozmanitost majetkového souboru, a rodiče správu jmění řádně vykonávali, mohou
poté, co odevzdají spravované jmění svému dítěti, žádat přiměřenou odměnu, umožňuje-li
to výnos jmění.
(2) Je-li již během trvání správy jmění z okolností zřejmé, že
správa je značně obtížná a rodiče ji vykonávají řádně, soud jim na návrh přizná přiměřenou
roční, popřípadě jinak časově určenou odměnu za správu jmění.
§ 904
Předání a převzetí jmění nemá vliv na odpovědnost rodičů za správu
jmění dítěte.
§ 905
(1) Soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění dítěte,
jestliže by zájmy dítěte mohly být ohroženy, zejména jsou-li tu společná majetková
práva rodičů a dítěte nebo dítěte a jeho sourozence. V rozsahu povinností a práv
opatrovníka pro správu jmění dítěte jsou rodiče ve výkonu povinností a práv ve vztahu
ke jmění dítěte omezeni.
(2) Pro povinnosti a práva opatrovníka pro správu jmění dítěte,
který byl jmenován vedle rodičů, se použijí obdobně ustanovení o poručníkovi, který
spravuje jmění poručence, popřípadě o opatrovníkovi, který spravuje jmění opatrovance.
Výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství
§ 906
(1) Má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud
nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu
dítěte; s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska rodičů soud odchýlí jen tehdy,
vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud vezme v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů,
ale také jeho vztah k sourozencům, popřípadě i k prarodičům.
(2) Soud může rozhodnout i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže
je zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v souladu se zájmem
dítěte.
§ 907
(1) Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé
péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče,
je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba,
aby s tím rodiče souhlasili.
(2) Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí
odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho
vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož
i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů,
na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít,
na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným
i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně
pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého
z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.
(3) Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na
právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi,
na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti,
dále soud bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte
s druhým rodičem.
§ 908
Výkon povinností a práv rodičů, kteří žijí odděleně
Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně svéprávné,
a nedohodnou-li se o úpravě péče o takové dítě, rozhodne o ní i bez návrhu soud.
V ostatním se ustanovení § 906 a 907 použijí obdobně.
§ 909
Zvláštní ustanovení
Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností
a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu.
Pododdíl 4
Vyživovací povinnost
§ 910
(1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.
(2) Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací
povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.
(3) Vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li
ji plnit bližší příbuzní.
(4) Nejedná-li se o poměr rodičů a dítěte, předchází vyživovací povinnost
potomků vyživovací povinnosti předků.
§ 911
Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.
§ 912
Nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i
když má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti
nestačí k jeho výživě.
§ 913
(1) Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby
oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry
povinného.
(2) Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného
je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího
zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje
nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného
osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou
domácnost.
§ 914
Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení,
odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů,
schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.
Výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky
§ 915
(1) Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní
rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
(2) Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.
§ 916
Neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo
o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti,
osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů
pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti
potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu,
platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního
minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.
§ 917
Rozhoduje-li soud o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo
o vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti,
a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí, lze za odůvodněné potřeby
dítěte považovat i tvorbu úspor, nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu; poskytnuté
výživné přechází do vlastnictví dítěte. O správě takto poskytnutých částek platí
obecná pravidla o jmění dítěte.
§ 918
V řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti může v případech
hodných zvláštního zřetele soud uložit osobě výživou povinné, aby složila zálohu
na výživné splatné v budoucnu; poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte
postupně k jednotlivým dnům splatnosti výživného. Na složenou zálohu se hledí jako
na majetek povinného.
§ 919
Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné
svéprávnosti, a nedohodnou-li se o plnění vyživovací povinnosti k dítěti, nebo žijí-li
rodiče takového dítěte spolu, ale jeden z nich vyživovací povinnost k dítěti neplní,
postupuje soud podle § 915 až 918. To platí i v případě, že soud rozhoduje o péči
o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, pokud se rodiče nedohodnou o
plnění vyživovací povinnosti k dítěti.
§ 920
Výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce
(1) Není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec
dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu
na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Povinnost k úhradě nákladů
spojených s těhotenstvím a porodem vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné,
i v případě, že se dítě nenarodí živé.
(2) Soud může na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství
je pravděpodobné, aby částku potřebnou na výživu a příspěvek na úhradu nákladů spojených
s těhotenstvím a porodem poskytl předem.
(3) Soud může rovněž na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství
je pravděpodobné, aby předem poskytl částku potřebnou k zajištění výživy dítěte po
dobu, po kterou by ženě náležela jako zaměstnankyni podle jiného právního předpisu
mateřská dovolená.
Společná ustanovení o výživném
§ 921
(1) Výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na
měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s
osobou oprávněnou jinak.
(2) Po osobě výživou povinné, která je v prodlení s placením výživného,
může osoba oprávněná požadovat zaplacení úroku z prodlení.
§ 922
(1) Výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u
výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.
(2) Výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s
těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu.
§ 923
(1) Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o
výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
(2) Dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu
pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací.
Nevrací se ani dávka výživného, která na takové dítě byla splněna na měsíc dopředu,
ale dítě před uplynutím měsíce zemřelo.
Oddíl 4
Zvláštní opatření při výchově dítěte
Preventivní, výchovná a sankční opatření
§ 924
Ocitne-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to,
zda tu je či není osoba, která má právo o ně pečovat, anebo je-li život dítěte, jeho
normální vývoj nebo jeho jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen, soud
upraví předběžně poměry dítěte na nezbytně nutnou dobu; rozhodnutí soudu nepřekáží,
pokud dítě není řádně zastoupeno.
§ 925
(1) Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, a neučiní-li
tak orgán sociálněprávní ochrany dětí, může soud
a) napomenout vhodným způsobem dítě, rodiče, osobu, do jejíž
péče bylo dítě svěřeno, popřípadě toho, kdo narušuje řádnou péči o dítě,
b) stanovit nad dítětem dohled a provádět jej za součinnosti
školy, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, popřípadě dalších institucí a osob, které
působí zejména v místě bydliště nebo pracoviště dítěte, nebo
c) uložit dítěti nebo rodičům omezení bránící škodlivým vlivům
na jeho výchovu, zejména zákazem určitých činností.
(2) Soud sleduje, zda je dodržováno výchovné opatření, o kterém rozhodl,
a hodnotí jeho účinnost zpravidla v součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany
dětí, popřípadě dalšími osobami.
§ 926
Přísluší-li péče o dítě a jeho ochrana nebo péče o jeho jmění na
základě rozhodnutí soudu jiné osobě než rodiči, a rodič a tato osoba se nemohou o
výkonu péče dohodnout, rozhodne na návrh některého ze zúčastněných soud.
Oddíl 5
Vztahy mezi dítětem a jinými příbuznými a dalšími osobami
§ 927
Právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce
či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový
vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito
osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud
tyto osoby se stykem souhlasí.
HLAVA III
PORUČENSTVÍ A JINÉ FORMY PÉČE O DÍTĚ
Díl 1
Poručenství
§ 928
(1) Není-li tu žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává
rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka.
(2) Poručník má vůči dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako rodič,
ale nemá k dítěti vyživovací povinnost. S ohledem na osobu poručníka nebo poměry
dítěte, jakož i s ohledem na to, z jakého důvodu rodiče nemají všechny povinnosti
a práva, může být výjimečně okruh povinností a práv poručníka vymezen jinak.
§ 929
Nastane-li situace uvedená v § 928 odst. 1, vykonává poručenství orgán
sociálněprávní ochrany dětí jako veřejný poručník, a to až do doby, kdy soud jmenuje
dítěti poručníka nebo dokud se poručník neujme funkce.
§ 930
(1) Soud jmenuje dítěti poručníka neprodleně poté, kdy zjistí, že jde
o dítě, jemuž je třeba poručníka jmenovat.
(2) Zemře-li poručník, ztratí-li schopnost nebo způsobilost poručenství
vykonávat, anebo je své funkce zproštěn nebo z funkce odvolán a jiná osoba dosud
nebyla do funkce poručníka jmenována, platí ustanovení § 929 obdobně.
(3) Soud neprodleně poté, co nastala situace uvedená v § 928, nebo v
odstavci 1, zjišťuje, zda tu je vhodný člověk, který by mohl poručenství vykonávat.
Nepodaří-li se takovou osobu najít, jmenuje soud do funkce poručníka orgán sociálně-právní
ochrany dětí.
§ 931
(1) Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, jmenuje soud poručníkem toho,
koho naznačili rodiče, ledaže tato osoba poručenství odmítne. Jinak soud jmenuje
poručníkem některou z osob příbuzných nebo blízkých dítěti nebo jeho rodině, ledaže
rodič takovou osobu výslovně vyloučil. Není-li takové osoby, jmenuje soud poručníkem
jiného vhodného člověka.
(2) Fyzická osoba, kterou soud jmenoval, může své jmenování do funkce
poručníka odmítnout. Soud pak jmenuje jinou osobu.
§ 932
(1) Poručníkem lze jmenovat jen plně svéprávnou osobu, která způsobem
života zaručuje, že je schopna funkci poručníka řádně vykonávat. Před jejím jmenováním
do funkce poručníka soud zjistí, zda její jmenování není v rozporu se zájmem dítěte.
(2) Do funkce poručníka může soud jmenovat i dvě osoby; budou jimi zpravidla
manželé.
§ 933
(1) Poručník odpovídá za řádné plnění své funkce a podléhá stálému dozoru
soudu.
(2) Poručník se ujímá své funkce dnem jmenování.
(3) Do devadesáti dnů po svém jmenování předloží poručník soudu soupis
jmění dítěte; soud může tuto lhůtu na žádost poručníka prodloužit, nejdéle však o
šedesát dnů.
§ 934
(1) Každé rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se
dítěte musí být schváleno soudem. K právnímu jednání poručníka, k němuž schází potřebný
souhlas soudu, se nepřihlíží.
(2) Poručník podává soudu pravidelně zprávy o osobě dítěte a o jeho vývoji
a předkládá účty ze správy jeho jmění, a to alespoň jednou za rok, neurčí-li soud
období kratší. Soud může poručníka zprostit povinnosti podávat podrobné vyúčtování
spravovaného jmění, nepřesahují-li výnosy majetku pravděpodobné náklady na zachování
majetku a na výchovu a výživu dítěte.
§ 935
(1) Poručenství zaniká, nabude-li alespoň jeden z rodičů poručence rodičovskou
odpovědnost, popřípadě nabude-li schopnost ji vykonávat. Poručenství rovněž zaniká,
nabude-li dítě svéprávnosti, nebo je-li osvojeno.
(2) Poručenská funkce zaniká smrtí poručníka, nebo rozhodnutím soudu
o zproštění poručníka jeho funkce, nebo o odvolání poručníka.
§ 936
Soud zprostí poručníka funkce, požádá-li o to z důležitých důvodů, nebo
stane-li se osoba, která funkci poručníka vykonávala, pro výkon funkce poručníka
nezpůsobilou.
§ 937
(1) Soud odvolá poručníka, který porušuje své poručnické povinnosti.
(2) Soud zváží odvolání poručníka, zjistí-li důvody, pro které není vhodné,
aby poručník svou funkci nadále vykonával.
§ 938
(1) Po skončení výkonu funkce poručníka postoupí ten, kdo funkci vykonával,
bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců, soudu všechno, co měl z
důvodu své funkce u sebe, a předloží mu závěrečnou zprávu o výkonu poručenské funkce;
její součástí je závěrečný účet ze správy jmění dítěte.
(2) Zemře-li ten, kdo vykonával funkci poručníka, postoupí jeho dědic
soudu všechno, co měl zemřelý u sebe z důvodu výkonu své poručenské funkce. Není-li
dědiců, má tuto povinnost každý, kdo má přístup k tomu, co měl zemřelý z důvodu výkonu
své poručenské funkce u sebe.
§ 939
Je-li poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje tak, jako by mu bylo
dítě svěřeno trvale do péče, náleží mu hmotné zabezpečení jako pěstounovi.
§ 940
Pečuje-li poručník o dítě osobně spolu se svým manželem, použijí se ustanovení
o poměru rodiče a jeho manžela k dítěti obdobně.
§ 941
(1) Je-li poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje, a péče o jmění
dítěte je značně obtížná, zejména pro rozsáhlost či rozmanitost majetkového souboru,
může poručník navrhnout, aby soud jmenoval pro správu jmění dítěte opatrovníka; součástí
návrhu je soupis jmění dítěte ke dni podání návrhu.
(2) Jmenuje-li soud opatrovníka podle odstavce 1, vymezí zároveň vzájemné
povinnosti a práva poručníka a tohoto opatrovníka.
§ 942
Nebyl-li opatrovník pro správu jmění jmenován, použijí se ustanovení
týkající se opatrovníka pro správu jmění obdobně pro poručníka, který pečuje o jmění
dítěte, ledaže je v ustanoveních týkajících se poručníka stanoveno jinak.
Díl 2
Opatrovnictví dítěte
Oddíl 1
Opatrovník
§ 943
Soud jmenuje dítěti opatrovníka, hrozí-li střet zájmů dítěte na straně
jedné a jiné osoby na straně druhé, nehájí-li zákonný zástupce dostatečně zájmy dítěte,
nebo je-li toho v zájmu dítěte zapotřebí z jiného důvodu, anebo stanoví-li tak zákon.
Jmenovaný opatrovník má právo podat návrh na zahájení řízení vždy, je-li z hlediska
zájmu dítěte zapotřebí, aby soud nebo jiný orgán veřejné moci v záležitosti dítěte
rozhodl.
§ 944
Pro opatrovnictví, opatrovníka a opatrovance platí ustanovení o poručenství,
poručníkovi a poručenci přiměřeně.
§ 945
V rozhodnutí o jmenování opatrovníkem soud uvede zejména, proč je opatrovník
jmenován, zda a jak je omezena doba, po niž má funkci vykonávat, jaká jsou jeho práva
a povinnosti, a to i ve vztahu k dalším osobám, zda k některému právnímu jednání
potřebuje souhlas soudu, zda a jak podává zprávy soudu, zda má právo na náhradu všech
nebo některých nákladů a právo na odměnu.
§ 946
Dříve než opatrovník přistoupí v zastoupení dítěte k právnímu jednání,
k jehož provedení byl jmenován, zjistí stanovisko rodiče, popřípadě poručníka, je-li
to možné, i stanovisko dítěte, a je-li to vhodné, rovněž stanoviska dalších osob.
§ 947
Opatrovníka, který nebyl jmenován jen k určitému právnímu jednání,
zprostí soud jeho funkce i tehdy, netrvá-li již potřeba, která vedla k jeho jmenování.
Oddíl 2
Opatrovník pro správu jmění dítěte
§ 948
V rozhodnutí o jmenování opatrovníkem pro správu jmění soud vymezí
rozsah jmění, které bude tento opatrovník spravovat; rovněž zpravidla určí, jakým
způsobem má s jednotlivými částmi jmění nakládat, popřípadě, jaký způsob nakládání
se mu zakazuje.
§ 949
Opatrovník pro správu jmění postupuje při výkonu své funkce s péčí
řádného hospodáře a nesmí podstupovat nepřiměřená rizika.
§ 950
(1) Opatrovník pro správu jmění odpovídá za řádné plnění své funkce
soudu a podléhá jeho stálému dozoru.
(2) Pro právní jednání opatrovníka pro správu jmění platí ustanovení
o tom, jak rodiče vykonávají správu jmění dítěte obdobně; soud určí, považuje-li
to za potřebné, která právní jednání opatrovníka pro správu jmění musejí být schválena
soudem.
(3) Opatrovník pro správu jmění předkládá soudu pravidelně zprávy a
účty ze správy jmění, a to vždy za dobu, jejíž délku soud stanoví; tato doba nesmí
být delší než jeden rok.
§ 951
(1) Opatrovník pro správu jmění má právo odečíst si z výnosu jmění
dítěte potřebné náklady souvisící se správou jmění dítěte. Nestačí-li výnos, může
soud rozhodnout, že náklady budou uhrazeny z majetku.
(2) Opatrovník pro správu jmění má právo na přiměřenou odměnu z výnosu
jmění dítěte; odstavec 1 platí obdobně. Výši odměny a dobu, za kterou má být odměna
opatrovníkovi pro správu jmění stanovena, určí soud s ohledem na povahu výnosu jmění
dítěte. Ustanovení § 903 odst. 2 platí obdobně.
§ 952
Zanikne-li opatrovnictví pro správu jmění, platí o povinnostech toho,
kdo vykonával funkci opatrovníka, ustanovení § 938 odst. 1 obdobně. Zemřel-li opatrovník,
použije se obdobně ustanovení § 938 odst. 2.
Díl 3
Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství
Oddíl 1
Svěření dítěte do péče jiné osoby
§ 953
(1) Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může
soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka (dále jen „pečující osoba“). Rozhodnutí
o svěření dítěte do péče musí být v souladu se zájmy dítěte.
(2) Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou
péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má přednost
před péčí o dítě v ústavní výchově.
§ 954
(1) Pečující osoba musí skýtat záruky řádné péče, mít bydliště na území
České republiky a souhlasit se svěřením dítěte do osobní péče.
(2) Ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,
dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se zájmy dítěte.
§ 955
Povinnosti a práva pečující osoby vymezí soud; jinak se přiměřeně použijí
ustanovení o pěstounství.
§ 956
(1) Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti,
schopnosti a majetkové poměry a povinnost platit výživné k rukám pečující osoby.
(2) Pečující osoba má právo vymáhat výživné stanovené rodičům na dítě,
které má v péči, jakož i právo s výživným pro dítě hospodařit v zájmu dítěte podle
jeho potřeb a v souladu s jeho zájmy. Soud může způsob hospodaření s výživným dítěte
upravit, zejména určit, jaká část bude určena na spotřebu a jaká část bude dítěti
spořena.
§ 957
Pokud není možné rodičům nebo ostatním příbuzným uložit vyživovací
povinnost k dítěti, ustanovení § 953 až 956 se nepoužijí.
Oddíl 2
Pěstounství
§ 958
(1) Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může
soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi.
(2) Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.
(3) Soud může svěřit dítě do pěstounské péče i na přechodnou dobu.
Podrobnosti stanoví jiný zákon.
§ 959
(1) O pěstounské péči může soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá
překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě.
(2) Rodič může požadovat dítě zpět do své osobní péče. Soud návrhu
vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte.
§ 960
(1) Rodiče mají vůči dítěti povinnosti a práva vyplývající z rodičovské
odpovědnosti, s výjimkou práv a povinností, které zákon stanoví pěstounovi, ledaže
soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak.
(2) Rodiče mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo
na informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak.
§ 961
(1) Svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací
povinnosti rodičů k dítěti. Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich
možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné potřeby dítěte.
(2) Náleží-li dítěti příspěvek na úhradu jeho potřeb podle jiného zákona,
přechází právo dítěte na stát. Je-li výživné vyšší než tento příspěvek, náleží rozdíl
dítěti. Soud rozhodne o způsobu platby a o hospodaření s výživným.
§ 962
(1) Kdo se má stát pěstounem, musí skýtat záruky řádné péče, mít bydliště
na území České republiky a musí souhlasit se svěřením dítěte do pěstounské péče.
(2) Ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,
dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se zájmy dítěte.
§ 963
Soud může dítě svěřit zájemcům o pěstounskou péči do předpěstounské
péče; její délku stanoví se zřetelem k okolnostem případu. Nad průběhem a úspěšností
předpěstounské péče vykonává dohled.
§ 964
(1) Dítě může být svěřeno do společné pěstounské péče společným pěstounům,
pokud jsou manželé.
(2) Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství společných pěstounů,
toto manželství nerozvede, dokud nebudou upraveny povinnosti a práva pěstounů pro
dobu po rozvodu. Rozvodem manželství společná pěstounská péče manželů zaniká.
(3) Zemře-li jeden ze společných pěstounů, zůstává dítě v pěstounské
péči pozůstalého manžela.
§ 965
(1) Se souhlasem druhého manžela může být dítě svěřeno do pěstounské
péče jen jednoho z manželů.
(2) Souhlasu druhého manžela ke svěření dítěte do pěstounské péče není
třeba, jestliže druhý z manželů není plně svéprávný nebo je-li opatření jeho souhlasu
spojeno s těžko překonatelnou překážkou.
(3) Na osobní péči o dítě v pěstounské péči se podílí i manžel pěstouna,
pokud žije v rodinné domácnosti.
§ 966
(1) Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat.
(2) Pěstoun při výchově dítěte vykonává přiměřeně povinnosti a práva
rodičů. Je povinen a oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech dítěte, v těchto
záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění. Má povinnost informovat rodiče
dítěte o jeho podstatných záležitostech. Vyžadují-li to okolnosti, stanoví další
povinnosti a práva pěstouna soud.
(3) Odstavce 1 a 2 platí obdobně pro zájemce o pěstounskou péči, kterému
bylo dítě svěřeno do předpěstounské péče.
§ 967
Pěstoun má povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost
dítěte s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými. Má povinnost
umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, ledaže soud stanoví jinak.
§ 968
Dítě svěřené do pěstounské péče pomáhá podle svých možností a schopností
v pěstounově domácnosti; má-li vlastní příjem, přispívá i na úhradu společných potřeb
rodiny.
§ 969
Dojde-li k podstatné změně poměrů nebo k neshodě mezi rodiči a pěstounem
v podstatné záležitosti týkající se dítěte, může dítě, rodič nebo pěstoun navrhnout
soudu změnu práv a povinností, zrušení pěstounské péče, nebo jiné rozhodnutí.
§ 970
Pěstounská péče zaniká nejpozději, nabude-li dítě plné svéprávnosti,
jinak jeho zletilostí.
Díl 4
Ústavní výchova
§ 971
(1) Jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav,
anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu
se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou
jeho výchovu zabezpečit, může soud jako nezbytné opatření také nařídit ústavní výchovu.
Učiní tak zejména tehdy, kdy dříve učiněná opatření nevedla k nápravě. Soud přitom
vždy zvažuje, zda není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby.
(2) V případě, že rodiče nemohou z vážných důvodů zabezpečit výchovu
dětí na přechodnou dobu, svěří soud dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou
pomoc, a to na dobu nejdéle šest měsíců.
(3) Nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů dítěte nebo
osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, nemohou být samy o sobě důvodem pro rozhodnutí
soudu o ústavní výchově, jestliže jsou jinak rodiče způsobilí zabezpečit řádnou výchovu
dítěte a plnění dalších povinností vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti.
(4) Soud v rozhodnutí, kterým nařizuje ústavní výchovu, označí zařízení,
do kterého má být dítě umístěno. Přitom přihlédne k zájmům dítěte a k vyjádření orgánu
sociálně-právní ochrany dětí. Soud dbá na umístění dítěte co nejblíže bydlišti rodičů
nebo jiných osob dítěti blízkých. To platí i tehdy, rozhoduje-li soud o přemístění
dítěte do jiného zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy.
§ 972
(1) Ústavní výchovu lze nařídit nejdéle na dobu tří let. Ústavní výchovu
lze před uplynutím tří let od jejího nařízení prodloužit, jestliže důvody pro nařízení
ústavní výchovy stále trvají. Trvání ústavní výchovy lze prodloužit opakovaně, vždy
však nejdéle na dobu tří let. Po dobu, než soud rozhodne o zrušení nebo o prodloužení
ústavní výchovy, dítě zůstává v ústavní výchově, i když už uběhla doba dříve rozhodnutím
soudu stanovená.
(2) Pominou-li důvody, pro které byla ústavní výchova nařízena, nebo
je-li možné zajistit dítěti jinou než ústavní péči, soud neprodleně ústavní výchovu
zruší a zároveň rozhodne podle okolností o tom, komu bude napříště dítě svěřeno do
péče.
(3) Ústavní výchova zaniká rozhodnutím soudu o osvojení. Bylo-li rozhodnuto
o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele podle § 823 nebo 829, ústavní výchova
se přerušuje.
§ 973
Bylo-li soudem rozhodnuto podle § 971, je soud povinen nejméně jednou
za šest měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto opatření nebo zda
není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Za tím účelem zejména
a) si vyžádá zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí,
b) si opatří vyjádření názoru dítěte, je-li dítě schopno si jej vytvořit
a sdělit poté, co jej soud, s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost, řádně poučí,
a
c) vyzve rodiče dítěte k vyjádření jejich stanoviska.
§ 974
Z důležitých důvodů může soud ústavní výchovu prodloužit až o jeden rok
po dosažení zletilosti.
§ 975
Rozhodne-li soud o umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy,
upraví také rozsah vyživovací povinnosti rodičů.
ČÁST TŘETÍ
ABSOLUTNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA
HLAVA I
VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ
§ 976
Absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li něco jiného
zákon.
§ 977
Jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní.
§ 978
Od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím
osobám, jen připouští-li to zákon.
HLAVA II
VĚCNÁ PRÁVA
Díl 1
Obecná ustanovení
§ 979
Ustanovení této hlavy se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva
však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného.
§ 980
(1) Je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho
neznalost zapsaného údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu
kromě věcného práva i právo užívání nebo požívání, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu
užívání nebo požívání věci spoluvlastníky.
(2) Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že
bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného
seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
§ 981
Je-li do veřejného seznamu zapsáno věcné právo k cizí věci, má přednost
před věcným právem, které není z veřejného seznamu zjevné.
§ 982
(1) Pro pořadí věcných práv k cizí věci rozhoduje doba podání návrhu
na zápis práva. Práva zapsaná na základě návrhů podaných v téže době mají stejné
pořadí.
(2) Zřizuje-li vlastník věcné právo k vlastní věci, může před tímto právem
vyhradit a do veřejného seznamu zapsat přednostní pořadí pro jiné právo; má-li být
výhrada do veřejného seznamu zapsána až po zřízení věcného práva, vyžaduje se souhlas
osoby, jejíž právo má být dotčeno. K zápisu práva, pro něž bylo vyhrazeno lepší pořadí,
se nevyžaduje souhlas osoby, jejíž právo je výhradou omezeno, ledaže má být právo,
jemuž svědčí výhrada lepšího pořadí, zapsáno do veřejného seznamu v širším rozsahu,
než jak to z výhrady vyplývá.
§ 983
(1) Je-li ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo ke zřízení věcného
práva jiné osobě a nebyl-li do jednoho roku od zápisu podán návrh na zápis práva,
kterého se přednostní právo týká, může se vlastník domoci výmazu přednostního práva.
Prokáže-li ten, kdo má přednostní právo, že před uplynutím lhůty podal žalobu na
převod nebo jiné zřízení věcného práva, počne lhůta běžet od skončení soudního řízení;
při zamítnutí žaloby však bude přednostní právo vymazáno na žádost vlastníka k okamžiku
právní moci rozhodnutí.
(2) Je-li ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo jako podmíněné
nebo s doložením času, počne lhůta podle odstavce 1 běžet dnem, kdy se přednostní
právo stane vymahatelným.
§ 984
(1) Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním
stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu
v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje
k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného
seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
(2) Pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona
bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1 nepoužije.
§ 985
Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním
stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu;
prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu.
Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno
do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala.
§ 986
(1) Kdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen zápisem provedeným do veřejného
seznamu bez právního důvodu ve prospěch jiného, může se domáhat výmazu takového zápisu
a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno. Orgán, který veřejný seznam
vede, vymaže poznámku spornosti zápisu, nedoloží-li žadatel ani do dvou měsíců od
doručení žádosti, že své právo uplatnil u soudu.
(2) Požádal-li žadatel o poznamenání spornosti zápisu do jednoho měsíce
ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl, působí jeho právo vůči každému, komu popíraný
zápis svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu; po uplynutí této lhůty
však jen vůči tomu, kdo dosáhl zápisu, aniž byl v dobré víře.
(3) Nebyl-li žadatel o zápisu cizího práva řádně vyrozuměn, prodlužuje
se lhůta podle odstavce 2 na tři roky; lhůta počne běžet ode dne, kdy byl popíraný
zápis proveden.
Díl 2
Držba
§ 987
Držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.
§ 988
(1) Držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které
připouští trvalý nebo opakovaný výkon.
(2) Osobní právo není předmětem držby ani vydržení. Kdo však vykonává
osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit.
§ 989
(1) Vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.
(2) Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové
právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní.
Nabytí držby
§ 990
(1) Držbu lze nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel ujme svou mocí.
Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel skutečně ujal.
(2) Držbu lze nabýt odvozeně tím, že dosavadní držitel převede svou
držbu na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako právní nástupce
dosavadního držitele. Odvozeně se nabývá držba v rozsahu, v jakém ji měl dosavadní
držitel a v jakém ji na nového držitele převedl.
§ 991
Řádná držba
Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se
ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího
držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem.
Poctivá držba
§ 992
(1) Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které
vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností
zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
(2) Nepoctivost zástupce při nabytí držby nebo při jejím výkonu zástupcem
činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním příkazem daným se zřetelem
k této držbě zástupci nařídil, aby se držby ujal nebo aby ji vykonával.
(3) Poctivému držiteli náleží stejná práva jako držiteli řádnému.
§ 993
Pravá držba
Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni
vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co
mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.
§ 994
Má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.
§ 995
Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje
se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba.
Náhoda, která by věc u vlastníka nebyla stihla, však jde k tíži držitele, jen když
spor svévolně zdržel.
Držba vlastnického práva
§ 996
(1) Poctivý držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji,
ba ji i zničit nebo s ní i jinak nakládat, a není z toho nikomu odpovědný.
(2) Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile se oddělí.
Jeho jsou také všechny již vybrané užitky, které za držby dospěly.
§ 997
(1) Poctivému držiteli se hradí nutné náklady, jichž bylo pro trvající
zachování podstaty věci potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a zvyšující užitečnost
věci nebo její hodnotu. Náhrada náleží do výše přítomné hodnoty, pokud ta nepřevyšuje
náklady skutečné.
(2) Obvyklé udržovací náklady se nehradí.
§ 998
Z nákladů učiněných poctivým držitelem ze záliby nebo pro okrasu se
hradí jen tolik, o kolik se zvýšila obvyklá cena věci; dřívější držitel však může
k svému prospěchu odstranit vše, co lze od věci oddělit bez zhoršení její podstaty.
§ 999
Ani poctivý držitel se nemůže domáhat, aby mu byla nahrazena cena,
za kterou na sebe věc převedl.
§ 1000
Nepoctivý držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí
ten, který by získala zkrácená osoba, jakož i všechnu škodu, která vzešla z jeho
držby.
§ 1001
Vynaloží-li nepoctivý držitel nutné náklady, jichž bylo potřeba pro
zachování podstaty věci, náleží mu jejich náhrada. Pokud jde o ostatní náklady, použijí
se obdobně ustanovení o nepřikázaném jednateli.
§ 1002
Držba jiných práv
Pro držitele jiných práv platí § 996 až 1001 přiměřeně.
Ochrana držby
§ 1003
Držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může
se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.
§ 1004
(1) Je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo
může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § 1013 a nezajistí-li se proti
němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby.
Zákazu se držitel domáhat nemůže, jestliže ve správním řízení, jehož byl účastníkem,
neuplatnil své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl.
(2) Dokud není o záležitosti rozhodnuto, může soud zakázat, aby se
stavba prováděla. Hrozí-li však přímé nebezpečí, nebo dá-li žalovaný přiměřenou jistotu,
že věc uvede v předešlý stav a nahradí škodu, ale žalobce jistotu za následky svého
zákazu nedá, soud nezakáže, aby se zatím v provádění stavby pokračovalo, ledaže zákaz
odůvodňují okolnosti případu.
§ 1005
Pro případ odstraňování stavby platí § 1004 obdobně.
Uchování držby
§ 1006
Držitel se smí svémocnému rušení vzepřít a věci, jež mu byla odňata,
při rušebním činu znovu zmocnit, nepřekročí-li přitom meze nutné obrany.
§ 1007
(1) Byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat,
aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Proti žalobě na ochranu držby
lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby
vypudil.
(2) Vypuzení z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit,
co dosud plnila, když někdo zabrání výkonu práva, nebo již nedbá povinnosti zdržet
se nějakého konání.
§ 1008
Prekluzivní lhůty
(1) Soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude
žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu
i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne,
kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.
(2) K námitce vypuzení z držby soud nepřihlédne, pokud ji žalovaný
uplatní po uplynutí lhůt stanovených v odstavci 1.
§ 1009
Zánik držby
(1) Držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost
vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká, je-li z ní držitel
vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.
(2) Nevykonává-li držitel držbu, držba tím nezaniká. Ani smrt držitele
nebo jeho zánik nepůsobí zánik držby.
§ 1010
Spoludržba
Spoludržba se řídí přiměřeně ustanoveními o držbě a o společných právech.
Díl 3
Vlastnictví
Oddíl 1
Povaha vlastnického práva a jeho rozsah
Předmět a obsah vlastnického práva
§ 1011
Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho
vlastnictvím.
§ 1012
Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně
nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou
poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním
účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.
Omezení vlastnického práva
§ 1013
(1) Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach,
plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek
jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují
obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět
imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování
souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
(2) Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení,
který byl úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když
byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To
neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.
§ 1014
(1) Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku
bez zbytečného odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u sebe; jinak
mu umožní vstoupit na svůj pozemek a věc si vyhledat a odnést. Stejně tak může vlastník
stíhat na cizím pozemku chované zvíře nebo roj včel; vletí-li však roj včel do cizího
obsazeného úlu, nabývá vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.
(2) Způsobí-li věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce
1 na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu.
§ 1015
Způsobila-li movitá věc na cizím pozemku škodu, může ji vlastník
pozemku zadržet, dokud neobdrží jinou jistotu nebo náhradu škody.
§ 1016
(1) Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi
sousedního pozemku. To neplatí, je-li sousední pozemek veřejným statkem.
(2) Neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused
požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo
větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže
převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných
kořenů a větví získá.
(3) Části jiných rostlin přesahující na sousední pozemek může soused
odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení.
§ 1017
(1) Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat,
aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a
vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní
předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající
obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků
3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku
les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle
jiného právního předpisu.
§ 1018
Pozemek nesmí být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou
oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění.
§ 1019
(1) Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu
na sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led
na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem z výše položeného pozemku
voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat,
aby vlastník tohoto pozemku svůj pozemek upravil.
(2) Je-li pro níže položený pozemek nutný přítok vody, může soused
na vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby odtoku vody nebránil v rozsahu,
ve kterém vodu sám nepotřebuje.
§ 1020
Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby
se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné
hranice pozemků.
§ 1021
Vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a
způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm,
nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu
tím způsobenou.
§ 1022
(1) Nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit
nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po sousedovi
požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto práce potřebné.
(2) Žádosti nelze vyhovět, převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném
užívání pozemku zájem na provedení prací.
§ 1023
(1) Vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo
pod pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník
nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.
(2) Z takového užívání cizího prostoru nemůže nikdo odvodit právo,
jehož by se mohl někdo dovolávat po odpadnutí důvodu, který k užívání opravňoval;
pokud však v důsledku tohoto užívání vzniklo úředně schválené zařízení, může vlastník
žádat náhradu škody.
Rozhrady
§ 1024
(1) Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené
nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.
(2) Společnou zeď může každý užívat na své straně až do poloviny
její tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí však
učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho části.
§ 1025
Kde jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje
každý svým nákladem, co je jeho.
§ 1026
Vlastník není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit
jinou rozhradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození
sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice
mezi pozemky stane neznatelná, má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení
rozhrady.
§ 1027
Na návrh souseda a po zjištění stanoviska stavebního úřadu může soud
uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, je-li to potřebné k zajištění
nerušeného výkonu sousedova vlastnického práva a nebrání-li to účelnému užívání dalších
pozemků.
§ 1028
Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused
právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit,
určí soud hranici podle slušného uvážení.
Nezbytná cesta
§ 1029
(1) Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak
ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat,
aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
(2) Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě
vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.
Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně
obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se
žadateli povolit zřízení nové cesty.
§ 1030
(1) Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již
kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené
náklady na její údržbu.
(2) Vlastník nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta
povolena, poskytne jistotu přiměřenou případné škodě způsobené na dotčeném pozemku;
to neplatí, je-li zjevné, že patrná škoda na dotčeném pozemku nevznikne.
(3) Plnění podle odstavců 1 a 2 náleží především vlastníku pozemku
dotčeného povolením nezbytné cesty, má-li však jím být dotčeno též věcné právo další
osoby k dotčenému pozemku, poskytnou se tato plnění v přiměřeném rozsahu i jí. Další
osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci zřízeno jiné právo, náleží náhrada za utrpěnou
újmu proti vlastníkovi dotčeného pozemku; k tomu musí být přihlédnuto při stanovení
úplaty podle odstavce 1.
§ 1031
Bylo-li povoleno zřídit na dotčeném pozemku nezbytnou cestu jako
umělou, zřídí a udržuje ji ten, v jehož prospěch byla povolena.
§ 1032
(1) Soud nepovolí nezbytnou cestu,
a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné
cesty,
b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně
ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo
c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
(2) Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem,
aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou
cestu zřídit.
§ 1033
(1) Obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků,
povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek
je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § 1029
odst. 2.
(2) Ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek
byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela.
V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty.
§ 1034
Při pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž
je na oprávněné straně nějaká jiná příčina pro zachování nezbytné cesty, soud na
návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší.
§ 1035
(1) Při zániku práva nezbytné cesty se úplata nevrací, složená jistota
se však vypořádá.
(2) Je-li úplata za nezbytnou cestu splatná ve splátkách nebo v opakujících
se dávkách, zaniká povinnost platit splátky nebo dávky, které při zániku práva nezbytné
cesty nejsou splatné.
§ 1036
Při potřebě zřídit nezbytnou cestu jako umělou může vlastník dotčeného
pozemku požadovat, aby žadatel do svého vlastnictví převzal pozemek potřebný pro
nezbytnou cestu. Tehdy se cena stanoví nejen se zřetelem k ceně postoupeného pozemku,
ale i s ohledem na znehodnocení zbývajícího nemovitého majetku dotčeného vlastníka.
Vyvlastnění a omezení vlastnického práva
§ 1037
Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu
a v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout jinak.
§ 1038
Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a jen na základě
zákona lze vlastnické právo omezit nebo věc vyvlastnit.
§ 1039
(1) Za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi
plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen.
(2) Náhrada se poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným
způsobem, pokud si to strany ujednají.
Ochrana vlastnického práva
§ 1040
(1) Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji
vydal.
(2) Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli
zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím
vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci.
§ 1041
(1) Kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými
znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.
(2) Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména
jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými věcmi téhož
druhu, se lze domáhat, jen lze-li z okolností seznat vlastnické právo osoby, jež
právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci.
§ 1042
Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho
vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
Ochrana domnělého vlastnického práva
§ 1043
(1) Na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a
pravým způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či ho
jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní důvod stejně
silný či slabší.
(2) Nabyl-li někdo držby vlastnického práva bezúplatně a jiný za
úplatu, považuje se bezúplatné nabytí za slabší právní důvod.
§ 1044
Má-li někdo věc u sebe, aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může
uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem.
Oddíl 2
Nabytí vlastnického práva
Pododdíl 1
Přivlastnění a nález
Přivlastnění
§ 1045
(1) Věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li
tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil,
protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.
(2) Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.
§ 1046
(1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě.
(2) Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu
a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze je znovu
zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li označeno takovým způsobem,
že lze jeho vlastníka zjistit.
§ 1047
(1) Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo
k vlastníkovi v přiměřené době nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem
bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník, na veřejném
statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je
doba šesti týdnů.
(2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem,
že lze jeho vlastníka zjistit.
§ 1048
Domácí zvíře se považuje za opuštěné, pokud je z okolností zřejmý
vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti v zájmovém
chovu.
§ 1049
Zvíře chované v zoologické zahradě a ryba v rybníku nebo podobném
zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není.
§ 1050
(1) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu
tří let, má se za to, že ji opustil. Byla-li movitá věc, která pro vlastníka měla
zřejmě jen nepatrnou hodnotu, zanechána na místě přístupném veřejnosti, považuje
se za opuštěnou bez dalšího.
(2) Nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po
dobu deseti let, má se za to, že ji opustil.
Nález
§ 1051
Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená
věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit
si ji.
§ 1052
(1) Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi
proti úhradě nutných nákladů a nálezného.
(2) Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a nepovažuje-li
se věc za opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž
území byla nalezena, zpravidla do tří dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově
nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto
zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li jich, postupuje,
jako by byl nálezcem.
§ 1053
(1) Obec vyhlásí nález obvyklým způsobem. Nepřihlásí-li se v přiměřené
době ten, kdo věc ztratil a má-li věc značnou hodnotu, učiní obec vhodné opatření,
aby nález vešel v širší známost.
(2) Zjistí-li obec sama vlastníka, zejména z nezaměnitelného označení
věci, oznámí mu nález a vyzve ho, aby si věc převzal.
§ 1054
(1) Obec rozhodne, jak bude nalezená věc uschována. Souhlasí-li
s tím nálezce či jiná osoba a je-li to vhodné, může obec rozhodnout, že věc bude
uschována u této osoby. Věci značné hodnoty, zejména peníze o vyšší částce, obec
odevzdá zpravidla do soudní úschovy nebo je uloží jiným vhodným způsobem.
(2) Věc, která se nedá uschovat bez patrné škody nebo kterou lze
uschovat jen s nepoměrnými náklady, obec prodá ve veřejné dražbě a s výtěžkem naloží
podle odstavce 1; předtím však odečte vlastní náklady s dosavadní správou věci. S
neprodejnou věcí obec naloží libovolným způsobem; to neplatí, jde-li o věc, o níž
nelze mít pochybnost o její výjimečnosti a hodnotě.
§ 1055
Věc nebo výtěžek za ni stržený vydá obec včetně plodů a užitků
a po odečtení nákladů a nálezného tomu, kdo věc ztratil, nebo vlastníkovi, pokud
se přihlásí do jednoho roku od vyhlášení nálezu.
§ 1056
(1) Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat
ze znamení na věci, nebo z jiných okolností.
(2) Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc
hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci nálezné
podle slušného uvážení.
§ 1057
(1) Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho roku od vyhlášení nálezu,
může nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, nakládat s věcí jako
poctivý držitel. Spočívá-li však nález v penězích, mohou je tyto osoby jen užívat;
to platí i o výtěžku za věc strženém.
(2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník po
uplynutí doby jednoho roku od vyhlášení nálezu a před uplynutím tří let od vyhlášení
nálezu, vydá se mu věc nebo výtěžek za ni stržený po zaplacení nákladů a nálezného.
(3) Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce, obec
nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, vlastnické právo k věci nebo k výtěžku za
ni strženému.
§ 1058
(1) Je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka,
oznámí nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat, komu
má být vráceno.
(2) Osoba, která nalezené zvíře opatruje, o ně pečuje jako řádný
hospodář, dokud se jej neujme vlastník.
§ 1059
(1) Je-li nalezeno zvíře zjevně určené k zájmovému chovu a nepřihlásí-li
se o ně nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude k němu nálezce vlastnické
právo.
(2) Prohlásí-li nálezce obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li
obec zvíře neodvolatelně osobě, která provozuje útulek pro zvířata, může tato osoba
se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo nepřihlásí do čtyř měsíců ode dne,
kdy jí bylo zvíře svěřeno. Byl-li nález vyhlášen až po předání zvířete, počne lhůta
běžet od vyhlášení nálezu.
§ 1060
Prohlásí-li nálezce obci, že nalezenou věc nabýt nechce, přechází
jeho právo věc nebo výtěžek za ni stržený užívat a nabýt na obec, na jejímž území
byla nalezena. Nabytím vlastnického práva vzniká obci povinnost zaplatit nálezci
nálezné.
§ 1061
Nálezci, který nález neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší
své povinnosti, nenáleží úhrada a nálezné, ani nemůže nález užívat nebo nabýt k němu
vlastnické právo podle ustanovení tohoto zákona o nálezu. Tím není dotčena jeho povinnost
nahradit škodu.
§ 1062
Nalezne-li nějakou věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány
společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil se ji dosíci,
třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný.
Nález skryté věci
§ 1063
O nálezu věci zakopané, zazděné nebo jinak skryté platí totéž,
co o nálezu ztracené věci. Nálezci však nenáleží nálezné, když vlastník o úkrytu
věci věděl.
§ 1064
(1) Není-li zřejmé, komu skrytá věc patří, oznámí nálezce její
nalezení vlastníkovi pozemku a obci, na jejímž území byla nalezena; § 1062 platí
obdobně.
(2) Nepřipadne-li skrytá věc podle jiných právních předpisů do
vlastnictví státu, kraje nebo obce, ujedná si nálezce s vlastníkem pozemku, kdo z
nich si věc ponechá a vyplatí druhému polovinu ceny věci. Neshodnou-li se, náleží
věc vlastníku pozemku a ten nálezci zaplatí polovinu její ceny.
§ 1065
Osoba zjednaná k nalezení ztracené nebo skryté věci není nálezcem
a náleží jí jen odměna za hledání, byla-li ujednána.
Pododdíl 2
Přirozený přírůstek
Přírůstek nemovité věci
§ 1066
Plody, které pozemek vydává sám od sebe, aniž je obděláván, náleží
vlastníkovi pozemku. Totéž obdobně platí o přirozených plodech jiných nemovitých
věcí.
§ 1067
Strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen
na hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný.
Naplavenina a strž
§ 1068
Zemina naplavená poznenáhla na břeh náleží vlastníkovi pobřežního
pozemku. To platí i o přírůstcích vzniklých působením větru nebo jiných přírodních
sil.
§ 1069
Velká a rozeznatelná část pozemku, kterou vodní tok odplaví k jinému
břehu, se stává součástí pobřežního pozemku, pokud původní vlastník k odplavenému
pozemku neuplatní své právo po dobu jednoho roku.
§ 1070
(1) Oddělí-li vodní tok od pozemku jeho část jako ostrov, je vlastník
původního pozemku vlastníkem ostrova.
(2) V ostatních případech náleží ostrov vlastníku vodního koryta.
§ 1071
Vodní koryto vzniklé strží nebo v důsledku vzniku ostrova se stává
vlastnictvím vlastníka původního koryta.
§ 1072
Přírůstek movité věci
Přirozený přírůstek movité věci náleží jejímu vlastníkovi.
§ 1073
(1) Plody, které vydává zvíře, náleží vlastníku zvířete.
(2) Za oplodnění zvířete lze žádat odměnu, jen byla-li ujednána.
Pododdíl 3
Umělý přírůstek
Zpracování
§ 1074
(1) Nová věc vzniklá zpracováním movitých věcí několika vlastníků
tak, že zpracované věci nelze uvést do předešlého stavu buď vůbec, anebo jen se značným
nákladem nebo se značnou ztrátou, náleží jako vlastníkovi tomu, kdo materiálem nebo
prací nejvíc přispěl hodnotě výsledku.
(2) Vlastník nové věci zaplatí tomu, kdo vlastnické právo pozbyl,
hodnotu zpracované věci a tomu, kdo se na výsledku podílel prací, odměnu za práci.
§ 1075
(1) Vlastníku věci, kterou zpracovatel nezpracoval v novou věc
v dobré víře, se ponechává na vůli, zda si přisvojí novou věc a nahradí druhému,
co on pozbyl, nebo zda mu věc za náhradu ponechá.
(2) Právo k volbě výhodnějšího řešení zanikne, nebude-li vykonáno
do jednoho měsíce ode dne, kdy se vlastník o zpracování věcí dozvěděl.
§ 1076
(1) Nelze-li určit jediného vlastníka nové věci, náleží věc do
spoluvlastnictví vlastníků zpracovaných věcí. Podíly se stanoví podle hodnot zpracovaných
věcí; není-li to možné, jsou jejich podíly stejné.
(2) Spoluvlastníci zaplatí společně a nerozdílně odměnu za práci
tomu, kdo věc zpracoval.
§ 1077
Použije-li se cizí věc jen na opravu jiné věci, připadne vlastníkovi
opravené věci, a ten nahradí vlastníkovi zpracované věci hodnotu použité cizí věci.
Smísení
§ 1078
(1) Smísí-li se movité věci několika vlastníků tak, že obnovení
předešlého stavu sice není možné, ale celek lze bez porušení podstaty rozdělit na
díly, ponechává se každému na vůli, zda si oddělí poměrnou část toho, co vzniklo
smísením, anebo zda bude požadovat náhradu toho, co pozbyl. Nebyl-li ten, kdo věci
smísil, v dobré víře, má vlastník právo přenechat mu svůj podíl na smísené věci za
plnou náhradu.
(2) Ustanovení § 1075 odst. 2 platí obdobně.
§ 1079
Při smísení movitých věcí téhož druhu, zejména dojde-li k němu
při jejich úschově, se § 1078 nepoužije; na vlastníky smísených věcí přechází vlastnictví
poměrné části smísených věcí.
§ 1080
Kdo se podílel na smísení cizích věcí a nebyl v dobré víře, nahradí
dotčeným vlastníkům také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v tom rozsahu,
v jakém vlastníci nedosáhli její náhrady podle předchozích ustanovení.
§ 1081
Kdo z těch, kteří se na spojení věci podíleli, má novou věc u sebe,
ač ji má vydat, není povinen tak učinit, dokud mu vlastník nezaplatí náhradu.
§ 1082
Společné ustanovení
Kdo je povinen poskytnout při zpracování nebo smísení náhradu jiné
osobě, nemá povinnost plnit více, než kolik by byl povinen plnit při bezdůvodném
obohacení.
Stavba
§ 1083
(1) Užije-li někdo cizí věc pro stavbu na svém pozemku, stane se
stavba součástí pozemku. Vlastník pozemku nahradí vlastníku užité věci její hodnotu.
(2) Kdo nebyl při užití cizí věci pro stavbu v dobré víře, nahradí
vlastníku užité věci také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v tom rozsahu,
v jakém vlastník nedosáhl její náhrady podle odstavce 1.
§ 1084
(1) Stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku.
(2) Vlastník pozemku nahradí osobě, která zřídila na cizím pozemku
stavbu v dobré víře, účelně vynaložené náklady. Osoba, která v dobré víře nebyla,
má táž práva a povinnosti jako nepřikázaný jednatel.
§ 1085
Soud může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že ten, kdo zřídil
stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, musí vlastním nákladem stavbu odstranit
a uvést pozemek do předešlého stavu. Soud přitom přihlédne, zda k zřízení stavby
došlo v dobré víře.
§ 1086
(1) Kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat
se po vlastníku pozemku, který o zřizování stavby věděl a bez zbytečného odkladu
ji nezakázal, aby mu pozemek převedl za obvyklou cenu. Také vlastník pozemku má právo
po zřizovateli stavby požadovat, aby pozemek koupil za obvyklou cenu.
(2) Soud na návrh některé ze stran přikáže pozemek do vlastnictví
zřizovatele stavby a rozhodne o jeho povinnosti zaplatit vlastníku pozemku náhradu.
§ 1087
Přestavek
(1) Zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou
částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem
vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré
víře.
(2) Kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část
byla zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku.
Pododdíl 4
Smíšený přírůstek
§ 1088
(1) Při osetí pozemku cizím semenem nebo osázení cizími rostlinami
náleží vlastníku pozemku, co takto přibude; rostliny mu však náleží až poté, co zapustí
kořeny.
(2) O náhradě za osivo a rostliny platí § 1083 a 1084 obdobně.
Pododdíl 5
Vydržení
Řádné vydržení
§ 1089
(1) Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží
je a nabude věc do vlastnictví.
(2) Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal
vydržení dnem, kdy nabyl držby.
§ 1090
(1) K vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala
na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo
převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
(2) Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo
vydržet ani jeho dědic, i kdyby držel poctivě. To platí obdobně i pro všeobecného
právního nástupce právnické osoby.
§ 1091
(1) K vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená
držba trvající tři roky.
(2) K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená
držba trvající deset let.
§ 1092
Do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné
a poctivé držby jeho předchůdce.
§ 1093
Držba se přeruší, nevykonával-li ji držitel v průběhu vydržecí
doby déle než jeden rok.
§ 1094
Vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,
počne vydržecí doba běžet ohledně práva proti ní až ode dne, kdy zákonného zástupce
nebo opatrovníka získá. Již započatá doba běží dále, avšak neskončí dříve, než uplyne
jeden rok po odpadnutí překážky.
§ 1095
Mimořádné vydržení
Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí,
vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho
držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
§ 1096
Započtení vydržecí doby
(1) Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba
se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090
odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce.
(2) Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého
předchůdce bez dalšího.
§ 1097
Zákaz vydržení
Vydržet vlastnické právo nemůže zákonný zástupce proti zastoupenému,
ani zastoupený proti svému zákonnému zástupci. To platí obdobně i pro opatrovníka
a opatrovance a pro poručníka a poručence.
§ 1098
Zastavení vydržecí doby
Mezi manžely nepočne vydržecí doba běžet ani neběží, dokud manželství
trvá. To platí obdobně i pro osoby žijící ve společné domácnosti, zákonného zástupce
a zastoupeného, opatrovníka a opatrovance i pro poručníka a poručence.
Pododdíl 6
Převod vlastnického práva
§ 1099
Vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou
smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem.
§ 1100
(1) Převede-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám
vlastnické právo k věci nezapsané ve veřejném seznamu, nabývá vlastnické právo osoba,
které převodce vydal věc nejdříve. Není-li nikdo takový, nabývá vlastnické právo
osoba, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla účinnosti jako první.
(2) Převede-li strana vlastnické právo k věci zapsané ve veřejném
seznamu postupně několika osobám, stane se vlastníkem osoba, která je v dobré víře
a jejíž vlastnické právo bylo do veřejného seznamu zapsáno jako první, a to i v případě,
že její právo vzniklo později.
Převod vlastnického práva k movité věci
§ 1101
Vlastnické právo k movité věci určené podle druhu se nabývá nejdříve
okamžikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu.
§ 1102
Převede-li se vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném
seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu, ledaže jiný právní
předpis stanoví jinak.
§ 1103
(1) Vlastnické právo k cennému papíru na doručitele se převádí
smlouvou k okamžiku jeho předání.
(2) Vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem
a smlouvou k okamžiku jeho předání. O náležitostech rubopisu a jeho přijetí, jakož
i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění prokazuje, platí ustanovení
právního předpisu upravujícího směnky; převodce cenného papíru však ručí za uspokojení
práv z cenného papíru, jen je-li k tomu zvlášť zavázán.
(3) Vlastnické právo k cennému papíru na jméno se převádí už samotnou
smlouvou k okamžiku její účinnosti.
§ 1104
(1) Vlastnické právo k zaknihovanému cennému papíru se nabývá zápisem
zaknihovaného cenného papíru na účet vlastníka.
(2) Zapisuje-li se zaknihovaný cenný papír i na účet zákazníků,
nabývá se vlastnické právo k němu zápisem na účet zákazníků.
(3) Na nabývání vlastnického práva k imobilizovanému cennému papíru
podle § 2413 odst. 1 se použijí obdobně ustanovení o nabývání vlastnictví k zaknihovaným
cenným papírům.
§ 1105
Převod vlastnického práva k nemovité věci
Převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném
seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.
Společná ustanovení o převodu vlastnického práva
§ 1106
Kdo nabude vlastnické právo, nabude také práva a povinnosti s věcí
spojená.
§ 1107
(1) Kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na
věci, které jsou zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a mohl-li
je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li tak zákon.
(2) Závady, které nepřejdou, zanikají.
§ 1108
Ustanovení § 1106 a 1107 platí obdobně také při nabytí vlastnického
práva jinak než převodem.
Pododdíl 7
Nabytí vlastnického práva od neoprávněného
§ 1109
Vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána
ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé
strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo
a) ve veřejné dražbě,
b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného
obchodního styku,
c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou
vystavenými na doručitele, nebo
f) při obchodu na komoditní burze.
§ 1110
Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele,
který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými
věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla
odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
§ 1111
Získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví
§ 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění
převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že
věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.
§ 1112
Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému
prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo
nabyto od neoprávněného.