S pečetí již pouze pro veřejné orgány

V prvé řadě cítíme potřebu upozornit na podstatnou změnu ve vymezení tlumočnické a překladatelské činnosti. Právě této změně je nutno věnovat zvýšenou pozornost.

Tlumočnická činnost dle staré právní úpravy[2] byla vymezena jako „činnost v řízení před orgány veřejné moci, jakož i činnost prováděná v souvislosti s právními úkony fyzických nebo právnických osob“. Jinými slovy, tlumočník mohl provádět tlumočnickou činnost bez ohledu na povahu subjektu (orgán veřejné moci či soukromoprávní subjekt) a bez ohledu na účel tlumočnického úkonu (např. ověřovaný překlad v rámci trestního řízení či ověřovaný překlad pro pojišťovnu, která si takový překlad dle vlastní vůle vyžádala). V nové právní úpravě jsou účely tlumočnického a překladatelského úkonu vymezeny úžeji.[3] Zákonodárce z nové právní úpravy zcela vypustil činnost v souvislosti s právními úkony fyzických nebo právnických osob, kdy takovou činnost již nelze podřazovat pod tlumočnickou a překladatelskou činnost dle nového zákona.

Pokud tedy jde o tlumočnický úkon, ten se provádí buď „před orgány veřejné moci nebo v souvislosti s právním jednáním ve formě notářského zápisu[4]“. Pouze v těchto případech se tak jedná o tlumočnickou činnost.

Reklama

Aktuální otázky rodinného práva (online - živé vysílání) - 15.12.2023

15.12.2023 09:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Účel překladatelského úkonu je nově vymezen činností „před orgány veřejné moci a vyhotovení úředně ověřeného překladu vyžadovaného podle jiného právního předpisu nebo přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy“. Jelikož se překladatelský úkon provádí vždy písemně[5], formulaci „před orgány veřejné moci“ musíme rozumět tak, že se překladatelský úkon provádí „pro orgány veřejné moci“. Účelem tedy bude vždy řízení či jednání před orgánem veřejné moci, v němž se má předložit překládaná listina.[6] Dále může být překladatelský úkon vázán i na jiný (soukromý) účel, avšak pouze tehdy, stanoví-li tak zákon, mezinárodní smlouva či přímo použitelný předpis Evropské unie. Jako příklad lze uvést požadavek na úřední překlad spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení § 1860 občanského zákoníku.[7] Podstatné je, že soudní překladatel již nemůže provést překladatelský úkon bez návaznosti na uvedené účely, tj. nemůže vyhotovit úřední překlad pouze pro soukromé účely zadavatele, aniž by povinnost předložit překlad opatřený úředním razítkem soudního překladatele vyplývala z jiného právního předpisu. Dosavadní praxe přitom ukazuje, že takové úřední překlady jsou často zadavateli vyžadovány (např. překlad zdravotnické dokumentace, překlady korporátních dokumentů, osvědčení o dosaženém vzdělání, překladysmluv apod.). Mohou tedy nastat situace, kdy si obchodní partneři sjednají, že určitá část obchodní dokumentace bude předložena v úředním překladu, avšak ponovu již je takové ujednání patrně neplatné pro nemožnost jeho plnění.[8] Na to také navazuje otázka, zda český soudní překladatel může vyhotovit ověřený překlad do zahraničí.

Pro úplnost je nutno dodat, že zadavatelem i nadále může být jak orgán veřejné moci, tak i fyzická či právnická osoba. To lze dovodit zejména z odlišení zadavatelů při sjednávání a stanovení odměny ve smyslu ustanovení § 29 odst. 2 zákona.[9]

Užší vymezení účelu tlumočnické a překladatelské činnosti bude pro soudní tlumočníky a soudní překladatele jistě znamenat i vyšší nároky na znalosti potřebné k posouzení toho, zda jsou oprávněni požadovaný úkon provést. Zákonodárce v tomto ohledu nijak neurčil, jak se má daný účel ověřit. Není tedy jasné, zda je dostačující, pokud se tlumočník či překladatel pouze dotáže zadavatele (soukromé osoby) na účel, anebo zda si tento účel musí náležitě ověřovat. S tím totiž bezprostředně souvisí i odpovědnost soudních tlumočníků a soudních překladatelů, pokud provedou tlumočnický či překladatelský úkon pro jiný účel než stanovený zákonem (tj. pro soukromý účel). Provedení tlumočnického úkonu či překladatelského úkonu bez návaznosti na zákonem stanovený účel je přestupkem dle ustanovení § 37 odst. 1 a 2 zákona.[10] Za takový přestupek se uloží pokuta až do 200.000, - Kč nebo správní trest zákazu činnosti.

V této souvislosti je také třeba se zamyslet nad tím, zda stávající tlumočníci mají potřebné znalosti a zkušenosti, aby rozpoznali a posoudili požadovaný účel prováděného úkonu dle zákona, tj. zejména zda mohou pro soukromého zadavatele vyhotovit úřední překlad listiny. U soudních tlumočníků a soudních překladatelů zapsaných dle nového zákona (tj. nově zapsaných) by tento problém měl být vyřešen tím, že takto nově zapisovaní tlumočníci a překladatelé již budou skládat zkoušku, jejíž obsahem je mimo jiné i znalost právních předpisů upravujících řízení, v nichž se tlumočnická činnost vykonává.[11]

Mohou stávající tlumočníci nadále pokračovat ve své činnosti?

Ano. Zákon o soudních tlumočnících a soudních překladatelích zachovává kontinuitu tlumočnické činnosti.[12] Stávající tlumočníci jsou tak i nadále oprávněni poskytovat své služby, aniž by museli učinit cokoliv dalšího. Daná kontinuita vyvěrá z přechodného ustanovení § 44 odst. 1 zákona a je založena zejména na zásadách[13] zachování práv nabytých v dobré víře, právní jistotě a zákazu retroaktivity. Zákonodárce formuloval právní fikci, že stávající tlumočník „je zapsán jako tlumočník a překladatel do seznamu tlumočníků a překladatelů podle tohoto zákona“. Stávající tlumočnické oprávnění se tak po dobu přechodného období vztahuje jak na tlumočnickou, tak i na překladatelskou činnost. Zároveň však zákonodárce stanovil dobu, po kterou má tato fikce účinky, tj. určil tzv. přechodné pětileté období, po které stávající tlumočníci mohou požádat o zápis podle zákona do seznamu tlumočníků a překladatelů.[14] Pokud tak neučiní, uplynutím dané doby dosavadní tlumočnické oprávnění zaniká.[15]

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že stávající tlumočníci jsou do uvedeného seznamu zapsáni ex lege, a tedy na ně nelze aplikovat postup zápisu podle ustanovení § 11 zákona. Zejména systematickým výkladem dospějeme k závěru, že citované ustanovení, resp. právní norma z něj vyvěrající je adresována novým tlumočníkům a překladatelům. Stávající tlumočníci pro zachování svého tlumočnického oprávnění tento zápis po dobu pěti let absolvovat nemusí.

Co se stane, pokud stávající tlumočníci požádají o zápis do seznamu tlumočníků a překladatelů?

Pokud si stávající tlumočníci během přechodného období požádají o zápis do seznamu tlumočníků a překladatelů podle zákona, pak musí splnit podmínky pro výkon tlumočnické činnosti dle ustanovení § 7 a násl. zákona a vykonat tzv. vstupní zkoušku dle ustanovení § 10 zákona.

Určité pochybnosti mohou vznikat z ryze jazykového výkladu ustanovení § 44 odst. 1 a 3 zákona, kdy v prvém případě se konstatuje, že tlumočník „je zapsán do seznamu […] podle tohoto zákona“ a v druhém případě jsou se „zápisem do seznamu […] podle tohoto zákona pro stejný jazyk“ spojovány účinky zániku tlumočnického oprávnění. Pokud bychom tedy trvali toliko na jazykovém výkladu daných ustanovení, pak by zákon formuloval právní fikci zápisu a zároveň s tím spojoval účinky zániku oprávnění. Takový výklad tedy jistě není správný a nesleduje účel a smysl zákona. Proto je třeba v tomto ohledu chápat zápis dle odst. 3 citovaného ustanovení právě jako zápis podle ustanovení § 11 zákona. Tlumočník má tedy během přechodného období na výběr, zda a kdy požádá o (nový) zápis podle zákona. V takovém případě však musí splnit podmínky pro výkon tlumočnické činnosti dle ustanovení § 7 a násl. zákona.

Mohou stávající tlumočníci nadále používat tlumočnickou pečeť[16] vydanou dle původní právní úpravy?

Ano. I když v se řadách stávajících tlumočníků šíří názor, že svoji „starou“ pečeť již nesmí používat a že ji musí co nejdříve vyměnit za „novou“ překladatelskou či tlumočnickou pečeť, takový názor nemá oporu v zákoně. S tím u tlumočníků nastala i nejistota, jak mají řádně vykonávat svoji činnost, když Ministerstvo spravedlnosti ČR zatím neumožňuje (z technických důvodů) obdržet tzv. poukaz na novou pečeť. Ministerstvo se k této otázce vyjádřilo tak, že „překladatelské úkony je možné opatřovat otiskem dosud užívané tlumočnické pečeti. Takto lze, v souladu se zásadou impossibilium nulla obligatio est (nemožné nezavazuje), postupovat do té doby, než bude zpřístupněn nový seznam tlumočníků a překladatelů, který mimo jiné umožní individuálně generovat příslušné potvrzení pro objednávku a převzetí pečetí elektronickou cestou.“[17]

Obavy stávajících tlumočníků z nemožnosti používání stávajících tlumočnických pečetí pramení zejména z ustanovení § 27 odst. 2 zákona: „Provádí-li se překladatelský úkon v listinné podobě, musí být každé jeho vyhotovení vlastnoručně podepsané a musí být připojen otisk překladatelské pečeti.“ Bez povšimnutí však zůstává ustanovení § 27 odst. 4 zákona: „Tlumočnickou pečetí lze opatřit pouze překladatelský úkon nebo tlumočnický úkon v písemné podobě.“ Zákon již nestanoví, že ve druhém případě jde o nějaký speciální případ. Máme-li tedy zachovat aplikovatelnost obou ustanovení, musíme připustit možnost opatřit překladatelský úkon právě i tlumočnickou pečetí. V takovém případě pak zákon nijak neodlišuje starou a novou tlumočnickou pečeť.[18] Ryze jazykovým výkladem tedy lze dospět k závěru, že stávající tlumočník může svou tlumočnickou pečetí opatřit právě i překladatelský úkon.

Podívejme se na danou otázku systematickým výkladem. Nový zákon je však v otázce tlumočnické a překladatelské pečeti systematicky nepřesný. Pokud jde o pojem překladatelské pečeti, ten lze v zákoně najít na třech místech.[19] V ostatních případech se hovoří o pečeti tlumočnické. Přitom ve smyslu § 3 odst. 3 zákona tyto pojmy (patrně) nejsou zaměnitelné, tj. pojem tlumočnická pečeť není legislativní zkratkou pojmu překladatelská pečeť.[20] O pečeťové dichotomii svědčí i systematika vyhlášky č. 506/2020 Sb., o výkonu tlumočnické a překladatelské činnosti, v účinném znění, kterou se stanovuje „způsob provedení tlumočnického úkonu a náležitosti překladatelského úkonu, užívání tlumočnické pečeti a tlumočnické doložky“.[21] O systematický výklad se tak lze opřít velmi nejistě.

Hledejme tedy odpověď ve smyslu a duchu zákona. Ten, pokud jde o stávající tlumočníky, se opírá především na již uvedené zásadě kontinuity a ochraně práv nabytých v dobré víře. Stávajícím tlumočníkům zachovává v přechodném pětiletém období stávající oprávnění, které fikcí staví na roveň novému tlumočnickému a překladatelskému oprávnění. Proč by tedy stejná kontinuita neměla platit i o stávajících pečetích? Zákon nikde neukládá stávajícím tlumočníkům povinnost vrátit či vyměnit průkazy a pečeti vydané před nabytím účinnosti nového zákona. Tlumočnická, resp. překladatelská pečeť je formální náležitostí překladatelského úkonu a osvědčuje, že takový překlad provedla osoba k tomu oprávněná.

Jak již víme, tak stávající tlumočníci jsou po dobu přechodného období oprávnění vykonávat jak tlumočnickou, tak i překladatelskou činnost. Lze-li tedy z otisku jejich stávající pečetě seznat, že jim bylo uděleno tlumočnické oprávnění ve smyslu starého zákona, pak s ohledem na již citované ustanovení § 44 odst. 1 zákona jim toto stávající oprávnění umožňuje vykonávat i překladatelkou činnost dle nového zákona. Pokud tak stávající tlumočník učiní překladatelský úkon, je k tomu oprávněn a otisk jeho stávající pečetě to osvědčuje.

Popřením možnosti používání stávající tlumočnické pečetě by byla popřena samotná kontinuita překladatelské činnosti ke dni nabytí účinnosti zákona. Argumentum ad absurdum by totiž stávající tlumočníci museli provést výměnu pečetí právě v okamžik nabytí účinnosti nového zákona, aby byla zachována možnost jejich řádné činnosti. Pokud by se však předpokládala pozdější výměna pečetí, pak musí platit, že (a) zákonodárce měl vůli vytvořit vakuum, kdy po určitou dobu nelze provádět překladatelské úkony, anebo (b) zákonodárce měl vůli zachovat (po určitou dobu přechodného období) platnost stávajících pečetí, a tím zachovat i překladatelskou činnost per definitionem.

Výzva Ministerstva spravedlnosti ČR k výměně starých pečetí za nové tedy nemá oporu v zákoně. V tomto ohledu si lze položit otázku, zda ministerstvo v takovém případě nahradí stávajícím tlumočníkům náklady na nové pečetě.

S ohledem na uvedené tedy máme za to, že výměna stávajících tlumočnických pečetí za nové tlumočnické a překladatelské pečetě není důvodná a že používání stávajících tlumočnických pečetí nemůže způsobit vadnost překladu.

Analogicky lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, čj. 7 Afs 35/2003-67, podle kterého „[p]ředevším je třeba vzít v úvahu smysl ustanovení daňového řádu o tom, že na rozhodnutí vydaném v daňovém řízení musí být mj. otisk úředního razítka se státním znakem. Smyslem je poskytnout i po formální stránce jistotu, že daňové rozhodnutí skutečně vydal kompetentní státní orgán. Z tohoto hlediska není rozhodné, že otisk úředního razítka se státním znakem byl jednobarevný; ani žalobce nenamítá, že by rozhodnutí vydal státní orgán, který by k tomu neměl pravomoc [...] chybějící náležitosti správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost (neplatnost) pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzívní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní vztah respektovali [...]“

V odborných kruzích se diskutuje možnost napadení takového překladu pro jeho neplatnost. V tomto ohledu je potřeba uvést, že překlad (překladatelský úkon) nelze označit za platný či neplatný. V prvé řadě nejde o právní jednání, když tento úkon nijak nevyvolává žádné právní následky. Je o pouhý převod jednoho jazykového kódu do jiného jazykového kódu. Pokud jde o listinu, na níž je tento převod jazykového kódu zachycen, pak tato listina není ani listinou soukromou ani listinou veřejnou, i když se s takovým označením lze někdy setkat. Překlad však nemůže být samostatnou listinou, jelikož v takovém případě není překladem ve smyslu zákona. Jak plyne z ustanovení § 23 odst. 2 vyhlášky č. 506/2020 Sb., o výkonu tlumočnické a překladatelské činnosti, v účinném znění, „[p]řeložená nebo přetlumočená písemnost se spojí s překladem nebo s přetlumočeným textem.“ Překlad (listina s překladem) je tedy nutně součástí překládané listiny, a tedy v tomto ohledu sdílí i její právní osud.

Závěrem

Jak jsme již uvedli, nový zákon o soudních tlumočnících a překladatelích sice přináší mnoho otázek, avšak na většinu z nich lze jednoduše odpovědět náležitou právní interpretací. Dle našeho názoru tak rozhodně není namístě hledat křečovitá řešení v urychlených novelách či dalších prováděcích předpisech. Každý zákon musí dozrát cestou aplikační praxe. Nechme tedy zrát i nový zákon o soudních tlumočnících a soudních překladatelích.[22]

Mgr. Ina Maertens,
soudní tlumočnice a překladatelka anglického a ruského jazyka, zakládající členka iniciativy Za lepší zákon o soudních tlumočnících a soudních překladatelích

Mgr. Konstantin Lavrushin, Ph.D.,
advokát a rozhodce u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky