(bez) problémová smluvní pokuta?

Soudce Nejvyššího soudu Pavel Horák se zaměřil na čtyři okruhy právně-teoretických otázek, před kterými stojí soudy. Některé z otázek přitom řeší, jiné nechávají stranou. Prvním okruhem je „Výše smluvní pokuty z pohledu přiměřenosti, možnosti rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrých mravů, právní úprava smluvní pokuty v ochraně spotřebitele.“ Zde je judikatura bohatá, ale není natolik rozsáhlá v otázce rozporu smluvní pokuty a ochrany spotřebitele. Druhým okruhem je „ Vztah smluvní pokuty k dalším institutům uhrazovací a zajišťovací povahy.“ A to zejména k těm, které mají zajišťovací (uhrazovací) povahu – například úrok z prodlení. I zde Pavel Horák zdůrazňoval případy týkající se vztahů se spotřebitelem. Třetím okruhem otázek je „Hranice mezi principem autonomie vůle smluvních stran a zákonným omezením institutu smluvní pokuty při jejím sjednávání.“ Pavel Horák připomněl názor Nejvyššího soudu, a to že není možné si dohodnout smluvní pokutu pro případ odstoupení od smlouvy. Odstoupení je totiž výkonem práva a ne porušením povinnosti (na toto téma se ostře ohradili Petr Čech a Jan Dědič, viz níže). Posledním okruhem otázek, před kterými soudy stojí, je „ Možnost přiznávání smluvní pokuty sjednané v závislosti na délce prodlení dlužníka s plněním soudním rozhodnutím a otázky určení soudních poplatků v takových případech.“ Toto téma patří k těm, které soudy už částečně řešily, a to zejména délku a soudní poplatky.

Z aktuálních otázek vzešlých z rozhodovací praxe soudů, ke kterým se vyjadřoval Nejvyšší soud, připomněl Pavel Horák otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro nedostatek určitosti nebo srozumitelnosti dle § 37 odst. 1 OZ a dále neplatnost ujednání, které svým obsahem nebo účelem obchází zákon dle § 39 OZ (Rozsudek NS z 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2572/2010). Další je otázka ujednání o smluvní pokutě, která je nepřiměřená (Rozsudek NS z 14. 10. 2009 – sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 – jde o jedno z prvních rozhodnutí, které se věnuje vztahu smluvní pokuty a úroku z prodlení). Pátým tématem rozhodovací praxe soudů je smluvní pokuta vázaná na běh času a možnosti jejího přiznávání soudem (Rozsudek NS 30. 2. 2011 – sp. zn. 32 Cdo 1432/2010 a Rozsudek NS z 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010). Svůj blok soudce Pavel Horák uzavřel popsáním poslední z aktuálních otázek, a to vztahem smluvní pokuty a dalších institutů soukromého práva ve spotřebitelských smlouvách (Rozsudek NS 16. 9. 2009 sp. zn. 33 Cdo 4601/2009).

JUDr. Petr Čech, LL.M. - Smluvní pokuta v judikatuře Nejvyššího soudu

Doktor Čech z pražské právnické fakulty na úvod svého příspěvku přiznal, že bude mít „kacířské myšlenky a kritické poznámky“, a to zejména k některým rozhodnutím Nejvyššího soudu. Zároveň zdůraznil, že on i profesor Dědič jsou zastánci toho, že judikaturu je třeba znát, pracovat s ní a respektovat jí. V oblasti smluvní pokuty je masově judikováno, ale jak tvrdí: „I mistr tesař se tu a tam utne.“ S většinou rozhodnutí Nejvyššího soudu problém nemá, přesto se najdou okruhy, k nimž má obrovské výhrady. Jde o tři oblasti:

První je otázka přípustné strany ujednání o smluvní pokutě. Občanský zákoník ve svém §534 uvádí, že povinným musí být vždy dlužník zajišťované povinnost. Petr Čech si klade otázku, zda je tedy možné, aby pokutu platil někdo jiný? A může ji dlužník zaplatit někomu jinému, než věřiteli? Za první ČSR bylo obojí přípustné. Nejvyšší soud na tyto otázky dle Petra Čecha nejprve reagoval pozitivně a držel se prvorepublikové tradice, a to rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 186/2000. Několik kupujících si koupilo nemovitost do podílového vlastnictví – každý měl zaplatit část kupní ceny. Kdyby někdo nezaplatil, následovala smluvní pokuta – věřitel se mohl hojit z již zaplacené částky, a to i na kupujícím, který svůj závazek splnil. Nejvyšší soud s tímto postupem souhlasil. Poté došlo k otočení, a jako negativní rozhodnutí Petr Čech vnímá rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 498/2009. Zde jde o realizační smlouvy realitních kanceláří, kdy může propadnout rezervační poplatek. Podle Nejvyššího soudu není možné, aby byl věřitelem zajišťované a zajišťovací pohledávky někdo jiný. Tím, že „smluvní pokutu mohou sjednat pouze dlužník – věřitel hlavního (zajišťovacího) závazku“ podle Petra Čecha popírá Nejvyšší soud svůj předchozí judikát.

Druhou oblastí je otázka, zda lze sjednat smluvní pokutu jinou veličinou, než z dlužné povinnosti (sazbou z fakturované a nikoliv dlužné částky) pokud bylo částečně plněno. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích řekl, že toto sjednání možné není ( 33 Cdo 1272/2009, 23 Cdo 1462/2008). Doktor Čech je ale přesvědčen, že by to jít mělo.

Třetí oblast se týká rozhodnutí, které Petra Čecha zklamalo, protože odporuje starší judikatuře Nevyššího soudu. Jde o případ, kdy smluvní pokuta činí určité procento denně. Není ale uvedeno, z jaké veličiny je třeba ho vynásobit. Nižší instance se v těchto případech dříve vyslovily pro neurčitost (a tím pádem neplatnost) a Nejvyšší soud jim doposud případy vracel s odkazem na použití interpretačních pravidel (favor negotii – v pochybnostech pro platnosti, popř. contra proferentem v pochybnostech k tíži toho, kdo si nejasné pravidlo prosadil – pro věřitele je tíživější nižší částka, pro dlužníka vyšší; 32 Odo 1085/2006, 32 Cdo 2887/2007). Letos v červenci ale v rozhodnutí 33 Cdo 3008/2009 Nejvyšší soud opět otočil a ujednání o smluvní pokutě ve výši „1/4 denně“ bez určení „z čeho“ označil jako neplatné.

Prof. JUDr. Jan Dědič - Odstoupení od smluvní pokuty

Profesor Dědič si dle svých slov (i slov Petra Čecha) pro seminář vybral velmi kontroverzní téma, v jistém ohledu nejpalčivější „problém“. A to vztah odstoupení od smlouvy a smluvní pokuty. Judikatura NS se v této otázce vyvíjela postupně. Počáteční byla dle profesora Dědiče v pořádku, poté se ale stejná judikatura začala aplikovat na skutkově jiné (obrácené) případy, a to se stejným odůvodněním. S Nejvyšším soudem se profesor Dědič neshoduje v otázce, zda má smluvní pokutu zaplatit strana, které zákon dává právo odstoupit od smlouvy (NS to nepřipouští). Jan Dědič připomněl několik rozhodnutí NS týkající se výkladu § 544 OZ.

JUDr. Ing. Ivan Barabáš z advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners zaměřil svůj příspěvek na smluvní pokutu v kontextu podnikových transakcí. Popsal, že se tu smluvní pokuta objevuje v mnoha podobách, zejména jako nástroj v akviziční smlouvě. Přesto se používá spíše„ sleva z kupní ceny“, než smluvní pokuta. Logiku dle Ivana Barabáše dává smluvní pokuta jako nástroj na odstrašení smluvní strany (aby došlo k realizaci závazku). Hovořil také o akcesoritě smluvní pokuty - musí existovat, dokud existuje smluvní vztah. Pokud zaniknou v jeden okamžik, soudy dovozují neplatnost, což je dle Ivana Barabáše diskutabilní.

Mgr. et Mgr. Jan Petrov, LL.M. z Justiční akademie se věnoval rekodifikaci soukromého práva. Uvedl, že „ Kde končí komentář, tam začíná problém.“  Musí se tedy rozhodovat narychlo. Například v sousedním Německu existuje 5 komentářů – soudce si může vybrat. Uvedl například i to, že v moderní společnosti nelze zneplatňovat smlouvy pouze z důvodu nepřesného ujednání a nesprávného pojmenovávání institutů – rozhodující je obsah, a ne označení. Tím, že se nedá odhadnout praxe, by se neměly zavádět paušální důvody neplatnosti.

V následné diskuzi se například Matěj Petrásek vyjádřil, že se NS chová formalisticky. Pavel Horák řekl, že „ K posouzení máme skutkový stav, a ten je významný. Soudy nepostupují formalisticky jen proto, že by se jim to zrovna hodilo.“ Pavel Horák také reagoval na výhrady doktora Čecha a profesora Dědiče. Mimo jiné zopakoval názor NS, že nelze stanovit smluví pokutu k výkonu práva (tzn. odstoupení od smlouvy nemůže být porušením povinnosti).

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz