30. 1. 2019
ID: 108785upozornění pro uživatele

Dovolená ve zvláštních pracovních režimech

Zdroj: shutterstock.com

S čerpáním dovolené nejsou problémy, pokud ji zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům pracujícím v rovnoměrném rozvrhu pracovní doby. Potíže pro personalisty i mzdové účetní nastávají v případech, kdy zaměstnanci pracují v nerovnoměrném rozvrhu pracovní doby. Otázky kolem výpočtu dovolené zaměstnanců, kteří pracují ve zvláštních pracovních režimech, zejména v nerovnoměrném rozvrhu i při kratší pracovní době, se velmi často objevují i v advokátní praxi.

Definice nerovnoměrného rozvrhu

Průměrná týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby na jednotlivé týdny v rozvrhu směn  přesáhnout podle § 83 zákoníku práce (dále ZP) stanovenou týdenní pracovní dobu za období, které může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích.

Zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním zaměstnance nejpozději 2 týdny před začátkem období, na něž je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení.

Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby na jednotlivé týdny, kdy každý týden je odpracován jiný (různý) počet hodin, je využíván převážně ve vícesměnných a nepřetržitých pracovních režimech, při sezónních  pracích  a v odvětvích, kde v průběhu kalendářního roku jsou období s větší  a s menší potřebou práce.

Nestejná délka 

pracovní doby v jednotlivých týdnech může znamenat takové rozvržení pracovní doby, kdy v jednom  týdnu je stanovena na všechny dny stejná délka směny, v dalším týdnu rovněž stejná délka směny na jednotlivé dny odlišná od předešlého týdne. Např. při dvousměnném pracovním režimu při ranní směně (první týden) bude stanoveno 5x 8 hodin a při odpolední směně (druhý týden) 5 x 7,5 hodiny. To je v průměru za 2 týdny 38, 75 hodiny, což je stanovená týdenní pracovní doba pro zaměstnance, kteří se vzájemně střídají v ranní a odpolední směně.

Při třísměnném pracovním režimu bude např. stanoveno, že první týden v ranní směně bude pracovní doba 5 x 8 hodin, v odpolední směně bude 5 x 7.5 hodiny a v noční směně bude 5 x 7 hodin, což v průměru za 3 týdny představuje 37,5 hodiny.

V jednom týdnu může být stanovena různá délka  směn v jednotlivých  dnech, v dalším týdnu rovněž, ale tak, že  tento další týden má jinou celkovou délku pracovní doby než týden předešlý nebo následujíc.

Nerovnoměrný rozvrh pracovní doby je variabilním systémem umožňující flexibilní formy zaměstnávání. Může se jednat o několik typů tohoto rozvrhu pracovní doby:

  • nepřetržité provozy v průmyslové výrobě s několika způsoby střídání 7,5hodinových směn, které zajišťují, aby v průběhu 4 nebo 8 týdnů se odpracovaná doba jednotlivých čet vyrovnala s týdenní pracovní dobou stanovenou pro tato pracoviště v rozsahu 37, 5 hodiny týdně,
  • pracovní režimy v 12 hodinovými střídavými směnami s různým kumulováním tří až sedmi dnů pracovního volna v týdenních či několikatýdenních pracovních cyklech (zejména obslužné provozy, rozvodny, teplárny, vrátní, služby, ústavy sociálních péče apod.),
  • 10 či 12 hodinové směny odpracované po dobu 10 až 18 dnů, se 4 až 7 denním pracovním volnem koncem pracovního cyklu (zejména stavební firmy na odlehlých pracovištích),
  • nerovnoměrné rozvržení pracovní doby v průběhu sezóny či celého roku. Přitom v období zvýšené potřeby práce se směna pohybuje v rozmezí 9 až 10 hodin a v období snížené potřeby práce v rozmezí 6 až 7 hodin (zejména zemědělství, potravinářský průmysl, místní služby apod.)
Při nerovnoměrném rozvrhu nesmí délka směny přesáhnout 12 hodin.

Odpočinek a přestávky

ZP v § 90 odst.1 stanoví, že zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek na dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin.

U zaměstnanců, kteří jsou mladší 18 let, je tato minimální délka nepřetržitého odpočinku zaručena zákonem absolutně a nejsou z ní připuštěny výjimky.

U zaměstnanců starších než 18 let jsou možné výjimky. Jsou situace, kdy není možno zaměstnancům zaručit při rozvržení stanovené pracovní doby nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami v délce nejméně 12 hodin.

ZP bere takové mimořádné situace v úvahu. Připouští některé výjimky, ale omezuje je jen na takové případy, kdy převažuje obecný zájem. Vyjmenovává taxativně případy, v nichž nemusí být dodržena minimální délka odpočinku mezi dvěma směnami 12 hodin, ale současně pro tyto případy stanoví zkrácenou minimální délku tohoto odpočinku při dodržení určitých podmínek.

Zkrácení odpočinku

Odpočinek může být zkrácen až na osm hodin po sobě jdoucích během 24 hodin zaměstnanci staršímu 18 let za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku

  • v nepřetržitých provozech, při nerovnoměrně rozvržené pracovní době a při práci přesčas,
  • v zemědělství,
  • ve veřejném stravování, v kulturních zařízeních a při poskytování jiných služeb obyvatelstvu,
  • u naléhavých opravných prací, jde-li o odvrácení nebezpečí pro život nebo zdraví zaměstnanců,
  • při živelních událostech a v jiných obdobných mimořádných případech.
Uvedené výjimky pro zkrácení odpočinku je možné rozdělit do dvou skupin. Jednak jsou to havarijní situace nebo živelní a obdobné mimořádné situace, kdy jde o vážné nebezpečí pro ochranu zdraví a za druhé jsou to případy, kdy nezbytnost zajištění provozu vyplývá z povahy práce.

V nepřetržitých provozech, ve veřejném stravování nebo v kulturních zařízeních jde o práci, kterou není možné přerušit, a to ani tehdy, když např. zaměstnanec, který má vystřídat předchozího zaměstnance, onemocní a nedostaví se do práce. Nebo např. v kulturních zařízeních, jako jsou divadla, by po skončení večerního představení nebylo možné ráno konat zkoušky, kdyby se musela dodržet 12 hodinová doba odpočinku mezi dvěma směnami. Obdobný příklad je možno uvést z restauračního zařízení, kdy po skončení večerní směny by kuchař ráno nemohl připravovat snídani s ohledem na odpočinek, který měl trvat, ale netrval 12 hodin.

Nezapočítávání přestávek v práci do pracovní doby se projevuje tak, že i když by - teoreticky - mohl zaměstnanec pracovat během 24 hodin po sobě jdoucích 12 hodin (12 hodin musí mít nepřetržitý odpočinek), odpracuje pouze 11 hodin. Jde o 8 hodin řádné směny, 3 hodiny práce přesčas a dvě 30 minutové přestávky na jídlo a oddech. 

Právní úprava je v  souladu s čl. 3 Směrnice ES č. 93/104/EC, který požaduje poskytování "dnu odpočinku" vždy v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. 

Prodloužení odpočinku mezi směnami

O dobu zkrácení nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami v jednom dni musí být ve druhém dni odpočinek prodloužen. Tím se v souladu s čl. 17 cit. směrnice zaměstnanci při zkrácení doby odpočinku poskytují rovnocenné náhradní doby.

To má opět praktické důsledky, které můžeme rozvést na příkladu. Zaměstnanci byl v jednom dni zkrácen odpočinek na osm hodin a na pracovišti bude celkem 16 hodin. Z toho bude 14,5 hodiny pracovat a jedna hodina budou přestávky na jídlo a oddech. Následující den musí jeho odpočinek mezi dvěma směnami trvat 16 hodin (12 hodin za tento den a 4 hodiny z předcházejícího dne). To prakticky znamená, že tento zaměstnanec nemůže odpracovat osm hodin pracovní doby, protože těchto osm hodin bude mít přerušeno přestávkou na jídlo a oddech. Tyto skutečnosti musí vzít zaměstnavatel v úvahu při rozvrhu pracovních směn.

Komplikace mohou nastat v případě přesčasové práce. Příklad: zaměstnanci byla nařízena přesčasová práce v jednom dni delší než 3 hodiny a bude mít zkrácen odpočinek pod limit 12 hodin. Ve druhém dni práce přesčas zaměstnavatel již nemůže nařizovat práci přesčas a může ji nařídit zase až ve třetím dni. V klasickém rozvrhu směn od pondělí do pátku to tedy znamená, že nepřetržitý odpočinek v týdnu může být zkrácen pouze v pondělí, ve středu a v pátek.

Jak s dovolenou?

Mezi formy odpočinku po práci patří dovolená.

Pravidla pro poskytování dovolené zaměstnancům, kteří pracují v nerovnoměrném rozvrhu pracovní doby, stanoví odst. 4 § 213 ZP.

Čerpá-li dovolenou zaměstnanec s pracovní dobou nerovnoměrně rozvrženou na jednotlivé týdny nebo na období celého kalendářního roku, přísluší mu tolik pracovních dnů dovolené, kolik jich podle rozvržení pracovní doby na dobu jeho dovolené připadá v celoročním průměru.

Dostanou tolik pracovních dnů dovolené, kolik by jinak, nebýt čerpání dovolené, podle jim určeného rozvrhu směn odpracovali. Počet dnů dovolené, na které bude mít zaměstnanec nárok, se zjistí takto: počet směn (pracovních dnů) podle harmonogramu směn nerovnoměrného rozvržení pracovní doby se vydělí počtem týdnů v období, na které byla pracovní doba nerovnoměrně rozvržena. Výsledek se pak násobí počtem týdnů dovolené, na které má zaměstnanec v daném období právo.

Příklad

Zaměstnanec má rozvrženou pracovní dobu nerovnoměrně na čtvrt roku (13 týdnů). V tomto období – v průběhu 13 týdnů – by měl podle rozvrhu odpracovat 42 směn.

Tento počet se vydělí počtem týdnů, na které byla pracovní doba nerovnoměrně rozvržena (42: 13 = 3,23). Tento počet dnů připadajících na jeden týden dovolené se vynásobí počtem týdnů dovolené, které připadají na období, na něž byla pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, tedy na čtvrt roku. Jedná se o čtvrtinu z celkového počtu týdnů za celý kalendářní rok. Má-li zaměstnanec nárok na celoroční výměru dovolené v počtu 5 týdnů, je čtvrtina 1,25 týdne. Počet dnů dovolené připadající na jeden týden (3,23) se vynásobí počtem týdnů dovolené (1,25) a zjistí se tak celkový nárok zaměstnance na dovolenou. Jsou to 4,03 dny na příslušné čtvrtletí.

Pro čerpání dovolené platí základní výkladové pravidlo pro pracovněprávní vztahy. Zaměstnavatel by měl při určování doby čerpání dovolené postupovat tak, aby nedocházelo ani ke zvýhodňování, ani ke znevýhodňování zaměstnanců. I při určování doby čerpání dovolené je třeba dodržet zásadu rovnosti a zákazu diskriminace. Nemělo by tedy docházet k situacím, kdy by zaměstnavatel určoval zaměstnanci čerpání dovolené pouze v týdnech, kdy má podle harmonogramu směn odpracovat větší počet dnů, anebo pouze v týdnech, kdy má odpracovat menší počet dnů.

Dovolená při odpracování necelého kalendářního roku

Jsou časté případy, kdy zaměstnanec není u zaměstnavatele v pracovním poměru celý kalendářní rok. Nastoupí do zaměstnání např. 1. února a končí 31. prosince a přitom pracuje jenom tři dny v týdnu.

Dovolená se poskytuje v kalendářních týdnech. Po dnech pouze tehdy, neodpracuje-li zaměstnanec do konce příslušného kalendářního roku 60 dnů nebo nepracuje-li po celý týden, jako je tomu v uvedeném případě.

Kdyby zaměstnanec pracoval celý rok, měl by nárok na 5 kalendářních týdnů. Vzhledem k tomu, že odpracuje 11 měsíců, tedy jedenáct dvanáctin (za každý měsíc trvání pracovního poměru jedna dvanáctina), musí se zjistit jedenáct dvanáctin z výměry dovolené uvedeného zaměstnance – z 15 dnů (pět týdnů dovolené × 3 dny v jednom týdnu = 15 dnů). Jedenáct dvanáctin z 15 dnů představuje 13,75 dnů, tedy 14 dnů dovolené. Pokud si ji zaměstnanec bude vybírat ve volnu, předpokládá se, že čtvrtinu pracovního dne (0,25), který zbývá do 14 dnů, napracuje. Náhrada mzdy bude proplacena za 13,75 pracovního dne.

Dovolená při kratší pracovní době

Někteří zaměstnanci mají sjednánu kratší pracovní dobu v průběhu týdne. Za týden odpracují např. 20 hodin a pracují pět dnů v týdnu.

Mají nárok rovněž na čtyři, pět, případně vyšší počet kalendářních týdnů dovolené, ale kratší pracovní doba se projeví v náhradě mzdy za dovolenou. Vyčerpají si např. čtyři nebo pět týdnů dovolené, ale náhradu mzdy obdrží jen za tolik „kratších“ dnů, které připadají do období dovolené. Např. zaměstnankyně má rozvrženu pracovní dobu na pět dnů v týdnu po čtyřech hodinách denně a má nárok na čtyři kalendářní týdny dovolené. Zaměstnavatel jí poskytne čtyři týdny dovolené, ale náhradu mzdy obdrží „jen“ za 80 hodin dovolené (za jeden týden je to 5 × 4 hodiny, celkem 20 hodin a za čtyři týdny 4 × 20 hodin).

Dovolená v rovnoměrném rozvrhu
                    
Rovnoměrné  rozvržení  je takové, kdy pracovní doba je ve všech kalendářních týdnech stejně dlouhá (např. 37,5 hodiny). Délka směn v jednotlivých dnech ale může být rozdílná.

Délka pracovní doby může být rozvržena na jednotlivé týdny odchylně tak, že v některých týdnech je delší a v jiných kratší, než je stanovená týdenní délka. Mezi týdny je tedy rozdíl. Ten se musí vyrovnat v rámci příslušného vyrovnávacího období- max. 52 týdnů. Musí se vyrovnat v průměru za týden. Není rozhodující, zda délka jednotlivých směn v rámci téhož kalendářního týdne je stejně či různě dlouhá, záleží jen na délce týdenní pracovní doby, nikoliv na délce směn.

Rozvrh pracovní doby musí zaměstnavatel provést na celé vyrovnávací období, a seznámit 2 týdny před tím zaměstnance. Zaměstnavatel může provádět změny v rozvrhu. Se souhlasem zaměstnance může zkrátit dobu seznámení.

Pro správné zpracování rozvrhu při nerovnoměrném rozvržení je nejdříve nutno vypočítat použitelný fond pracovní doby – směn za příslušné vyrovnávací období.

Použitelný fond PD = týdenní PD stanovená x počet týdnů vyrovnávací .období

Příklad: 37,5 hod. pracovní doba, období 26 týdnů. Fond pracovní doby = 37,5 x 26= 975 hodin. Jestliže zaměstnanec pracuje v 7 hodinových směnách, bude zaměstnanci rozplánováno 130 směn ---- 975: děleno 7,5 hod.

Pracuje–li zaměstnanec v rozdílně dlouhých směnách bude počet směn za vyrovnávací období vyplývat z nasčítávání pracovní doby v jednotlivých naplánovaných směnách a to až do použitelného fondu pracovní doby za vyrovnávací období.

Dovolená v tomto rovnoměrném rozvrhu se poskytuje podle § 212 a § 213  ZP v kalendářních týdnech v zákonné délce čtyř nebo pěti týdnů za předpokladu, že pracovní poměr trval celý kalendářní rok.

Novela odstraní problémy

Legislativní problémy při výpočtu dovolené ve zvláštních režimech práce může vyřešit novela ZP. Návrh by měla podle plánu legislativních prací vláda projednávat v prvním čtvrtletí 2019.

Podle návrh na novou úpravu § 213 ZP zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho v příslušném kalendářním roce práci po dobu 52 týdnů v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby připadající na toto období, přísluší dovolená za kalendářní rok v délce stanovené týdenní pracovní doby vynásobené výměrou dovolené, na kterou má zaměstnanec v příslušném kalendářním roce právo. Konal-li zaměstnanec práci po kratší týdenní pracovní dobu, přísluší mu dovolená odpovídající této kratší týdenní pracovní době. Zohlední se, kolik hodin zaměstnanec odpracoval a adekvátně k tomu bude mít dovolenou.

Podmínkou pro poskytnutí dovolené nebude již výkon práce po dobu alespoň 60 dnů v kalendářním roce.

Příklady  

Dovolená při stanovené týdenní pracovní době

Zaměstnanec, jehož stanovená týdenní pracovní doba činí 40 hodin a výměra dovolené u zaměstnavatele je 5 týdnů, konal u téhož zaměstnavatele za nepřetržitého trvání pracovního poměru práci po dobu 52 týdnů v příslušném kalendářním roce. Během této doby odpracoval celkem 2 080 hodin (52 x 8). V průměru tedy 40 hodin připadajících na jeden týden. Přísluší mu tedy dovolená nekrácená, v celkovém rozsahu za kalendářní rok v počtu 200 hodin (40 hodin x 5 týdnů) = 200 hodin. 

Pokud by tento zaměstnanec v rozvržených směnách odpracoval během 52 týdnů v kalendářním roce více hodin, například 2 200, tj. v průměru 42,38 hodin týdně, nepřihlíží se k této skutečnosti. Přísluší mu rovněž dovolená v nezměněné (neprodloužené) délce za kalendářní rok, tj. 40 x 5 = 200 hodin. 

Dovolená při sjednané kratší týdenní pracovní době 

Zaměstnanec, jehož sjednaná kratší týdenní pracovní doba činí 20 hodin a výměra dovolené u zaměstnavatele činí 5 týdnů, konal u téhož zaměstnavatele za nepřetržitého trvání pracovního poměru práci po dobu 52 týdnů v příslušném kalendářním roce. V jejich průběhu odpracoval  1100 hodin, to je v průměru 21,2 hodiny za týden. Přísluší mu dovolená za kalendářní rok, tj. 20 x 5 = 100 hodin. K odpracovaným hodinám nad průměrnou délku sjednané kratší týdenní pracovní doby, tedy nad 20 hodin, se  nepřihlíží.    

JUDr. Ladislav Jouza
JUDr. Ladislav Jouza,
advokát a rozhodce pracovních sporů


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz