Historický úvod do služeb elektronických komunikací

Někdy se v tomto kontextu nesprávně hovoří o nově vzniklém právu elektronických komunikací. Ve své podstatě se ale nejedná o samostatné a specifické právní odvětví, ale pouze o vyčlenění právních norem správního a soukromého práva, které se váží ke konkrétnímu sektoru ekonomiky. Z toho důvodu i zde platí obecná právní pravidla a principy (nejen) občanského práva, jako je např. princip smluvní volnosti a svobody či ochrana slabší smluvní strany, spotřebitele nevyjímaje.

Základní právní úpravou je zákon 127/2005 Sb., o elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZEK“), který je jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní normou a jsou v něm upraveny mimo jiné vztahy mezi účastníkem a podnikatelem či spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikacích (§ 129 ZEK).

Ve věci fenoménu interdisciplinárního prolínání se soukromého a veřejného práva nelze než souhlasit, např. se stanoviskem Staši: „Ukazuje se, že striktní pojímání dualismu veřejného a soukromého práva a zejména snaha o jeho „důsledné“ promítání do právního řádu přináší řadu sotva rozumně řešitelných problémů. Co se nedaří při tvorbě práva, nelze dohnat, popřípadě lze jen zdánlivě a na čas dohnat při jeho aplikaci.“[1] V historii vzniknuvší striktní teoretickoprávní rozdělování práva na právo veřejné a soukromé (tzv. dualismus práva)[2] se v současné době ukazuje jako již přežité, neboť dnes můžeme pozorovat, jak se soukromé právo prolíná s právem veřejným a obráceně. Důkazem tohoto jevu může být, že z pohledu současné právní teorie mezi veřejným a soukromým právem již nestojí žádná „čínská zeď“[3], ale že se do soukromého práva promítá veřejný zájem, který zákonodárce spatřuje jako nezbytný, či alespoň vhodný, což je případ i této sektorové úpravy.

Služba elektronických komunikací bývá zpravidla službou úplatnou. Spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů (nikoliv obsahu, viz níže) po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací. Nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací [§ 2 písm. n) ZEK + § 2 zákona o některých službách informační společnosti]. Zákonodárce tedy zcela jasně chtěl vyjmout obsah služeb poskytovaných prostřednictvím sítí elektronických komunikací (např. zakoupení elektronické jízdenky pro městskou hromadnou dopravu pomocí prémiové SMS).

Reklama

Rozvod s mezinárodním prvkem (online - živé vysílání) - 17.6.2025

17.6.2025 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Veřejně dostupnou službou elektronických komunikací je služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen [§ 2 písm. p) ZEK].

Historicky se zprávy šířily rychlostí pěšího posla nebo posla na koni. To se změnilo až příchodem prvních bubnů (tamtamů), hlásných věží či kouřových signálů. Posléze se informace šířily daleko rychleji, a to díky objevu optického a následně i elektromagnetického telegrafu. A konečně díky zásadnímu rychlému přechodu z telegrafu na telefon a následné první světové válce, která urychlila veškerý pokrok obecně, vznikla potřeba začít regulovat některé činnosti související s touto oblastí.[4]

Již od roku 1923 byla v prvním zákoně o telegrafech pravomoc rozhodovat stížnosti o používání telegrafů, vyměření telegrafních nebo telefonních poplatků, jakož i o žádostech o jejich vrácení, vyjmuta z obecné pravomoci obecných soudů a byla přidělena do působnosti Ředitelství pošt a telegrafů.[5] Vyloučení pravomoci soudů se tak stalo pro české země příznačné, a (proto) je tomu tak i v současné právní úpravě, ve které je přidělena pravomoc Českému telekomunikačnímu úřadu (dále jen „ČTÚ“) k rozhodování účastnických sporů (§ 129 ZEK).

Praxe se ve věci příslušnosti o rozhodování smluvních pokut na úseku elektronických komunikací rovněž musela vypořádat s otázkou, kdy je příslušný soud a kdy ČTÚ.  „Judikatura se ustálila v názoru, že „při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je nutné se zabývat povinností, která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem mezi příčinou a následkem; nelze je posuzovat odděleně. Porušení povinnosti je základní podmínkou pro stanovení, zda existuje nárok na smluvní pokutu. Pokud se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, ve kterém si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu s tímto porušením přímo souvisí.“[6] V případě vymáhání nároku na smluvní pokutu za nevrácené zapůjčené zařízení potřebné k příjmu signálu bude příslušný obecný soud, jelikož v tomto případě se nejedná o spor o otázce související se samotným poskytováním služeb elektronických komunikací a ani o ujednáních na tyto otázky úzce navazujících.[7] Tuto skutečnost lze hodnotit pozitivně. Je tím zachováno právo účastníka (tedy i spotřebitele) na rychlou právní ochranu, jelikož ČTÚ má na vydání rozhodnutí lhůtu, jejíž dodržení ze strany obecných soudů si lze stěží představit (§ 129 odst. 1 ZEK).

Dále byla tímto zákonem stanovena povinnost zachovat telefonní tajemství. Tato povinnost však postupem času ustupovala oznamovací povinnosti hlásit některé druhy trestných činů.[8]

Zásadní liberalizaci a demonopolizaci socialistického zákona 110/1964 Sb., o telekomunikacích, přinesla až velká dílčí novela po sametové revoluci. Stála na zásadách stanovených v dokumentu „Green Paper on the development of the common market for telecommunications services and equipment“, jenž byl přijat Komisí ES v roce 1987.[9] Tento dokument lze považovat za zahájení etapy regulace pomocí směrnic a nařízení EU, které regulují právo elektronických komunikací dodnes.[10] Cílem této novely bylo zejména umožnit podnikatelskou činnost v telekomunikacích i soukromým subjektům, čímž došlo k odstranění monopolu organizace spojů.[11]

Zákon 150/1992 Sb. nově definoval telekomunikační službu a telefonní službu, které začal rozlišovat z důvodu technického pokroku a z důvodu souladu se směrnicemi ES. Dne 1. ledna 1993 byl zřízen ČTÚ coby šestá sekce Ministerstva hospodářství, který převzal výkon státní správy v oboru telekomunikací od Federálního ministerstva spojů.[12]

Značně technologicky zastaralý zákon, který byl psán tak, aby vyhovoval co nejvíce monopolnímu telekomunikačnímu prostředí, odrazoval investory. Ti měli na přelomu tisíciletí velký zájem o dynamicky se rozvíjející odvětví, bylo proto potřeba přijmout zákon – zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, který vnesl potřebnou právní jistotu podnikatelům a zajistil lepší ochranu spotřebitelů. Nakonec se to povedlo tak napůl. Každopádně však tímto zákonem došlo ke zřízení nezávislého regulátora trhu telekomunikací, a to ČTÚ, jak jej známe dnes.[13]

V roce 2002 byl schválen Evropský regulační rámec pro elektronické komunikace, a proto bylo potřeba přijmout další novou právní úpravu. Tou je dosud platný a účinný ZEK, který reflektuje technologický rozvoj a zavádí novou terminologii v podobě „elektronických komunikací“ namísto „telekomunikací“. Pojem elektronické komunikace je pojmem širším oproti dosavadní terminologii. Tím pádem také vhodnějším pro označení předmětu právní úpravy, který čím dál více splýval s informačními technologiemi. Lépe reflektuje skutečnost, že se nyní již poskytují např. i služby vysokorychlostního přístupu do veřejné sítě internetu. Tento zákon měl pomoci při naplňování cílů stanovených Evropským summitem v Lisabonu roku 2000. Jinými slovy měl pomoci k dosažení stavu, ve kterém bude EU nejvíce konkurenceschopnou ekonomikou na světě.[14] Do zákona byla též upravena problematika ochrany spotřebitele (uživatele), která má přispívat k zajištění poskytování vysoce kvalitních a cenově dostupných služeb elektronických komunikací.[15]

V současné době nastala další etapa vývoje tohoto sektoru ekonomiky, neboť ke dni 1. 1. 2022 došlo k nabytí účinnosti další novely ZEK v podobě zákona 374/2021 Sb., kterou došlo k implementaci Evropského kodexu pro elektronické komunikace. Přínosy této novely budou rozebrány a popsány v některé z dalších statí.