Jak řešit splnění poplatkové povinnosti z žaloby, odvolání, dovolání či kasační stížnosti po uplynutí lhůty určené výzvou soudu k zaplacení soudního poplatku?

Neblahým důsledkem shora popsané doby je mj. to, že i ti, kteří poctivě pracují, se mohou čas od času dostat [byť i jen krátkodobě] do nepříznivé finanční situace způsobené pozdním vyplacením mzdy nebo platu, či prodlením s úhradou faktury zákazníkem.

A pokud se zrovna soudíte, a ke shora popsané situaci doje ve chvíli, kdy je třeba na základě výzvy soudu zaplatit soudní poplatek, je tu problém.      

 Podle ustanovení § 9 odst. (1) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění od 30.09. 2017, stanoví, že: „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“

Právní úprava účinná do 29.09. 2017[1] umožňovala poplatníkům řešit shora uvedený problém tak, že po uplynutí soudem určené dodatečné lhůty vyčkali na vydání usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, a pokud do té doby u nich krátkodobý nedostatek volných peněžních prostředků takříkajíc „nepominul“, pak jednoduše podali proti procesnímu usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku odvolání, přičemž ve většině případů v jeho průběhu potřebné peněžní prostředky získali, a problém byl vyřešen - byť „pozdním“, ale přesto „účinným“ - zaplacením soudního poplatku. Tento postup však ustanovení § 9 odst. (1) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30.09. 2017, zapovídá.       

Pokud má poplatník problém zaplatit soudní poplatek z žaloby, odvolání, dovolání či kasační stížnosti, z důvodu krátkodobého nedostatku volných peněžních prostředků, pak jeho situace zpravidla není řešitelná skrze procesní institut individuálního osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. (1) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o.s.ř.“) nebo ve správním soudnictví podle § 36 odst. (3) zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní (dále též „s.ř.s.“). A pokud poplatník tuto nepříznivou situaci „řeší“ až po uplynutí soudem určené dodatečné lhůty k zaplacení soudního poplatku, nepřichází v úvahu ani řešení skrze ustanovení § 9 odst. (4) písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Vzniká tak zcela legitimní, a ryze praktická otázka, co s tím?

Za prvé:

Reklama

Aktuální judikatura k otázkám rodinného práva (online - živé vysílání) - 27.3.2026

27.3.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Mám za to, že řešením může být aplikace institutu posečkání podle ustanovení § 156 odst. (1) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též „daňový řád“), přičemž jsem toho názoru, že aplikaci institut posečkání by nemělo bránit ani uplynutí soudem určené dodatečné lhůty pro zaplacení soudního poplatku, neboť podle ustanovení § 156 odst. (4) daňového řádu lze posečkání povolit i zpětně.

K tomuto závěru mě vedou následující argumenty:

Podle ustanovení § 156 odst. (1) daňového řádu je poplatník oprávněn požádat správce daně nebo poplatku [v případě soudních poplatků soud] o povolení posečkání s úhradou daně nebo poplatku, popřípadě rozložení její úhrady na splátky.

Podle ustanovení § 2 odst. (1), § 2 odst. (2) písm. a) a § 2 odst. (3) písm. a) daňového řádu a § 13 odst. (2) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích [„Při správě placení poplatků se postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak.“], se ustanovení § 156 daňového řádu, které upravuje institut „posečkání“, použije i na správu placení soudních poplatků.  

Podle ustanovení § 156 odst. (1) písm. a) daňového řádu: „Na žádost daňového subjektu nebo z moci úřední může správce daně povolit posečkání úhrady daně, popřípadě rozložení její úhrady na splátky (dále jen „posečkání“), … pokud by neprodlená úhrada znamenala pro daňový subjekt vážnou újmu, …“

Podle ustanovení § 156 odst. (4) daňového řádu: „Posečkání lze povolit nejdříve ode dne splatnosti, a to i zpětně.“

V nálezu ze dne 28.05. 2019 spisové značky spisové značky IV.ÚS 2338/18 se Ústavní soud přihlásil k doktríně (principu), podle níž má soud při „aplikaci práva“ dát přednost takovému výkladu, který umožní věcné projednání žaloby před výkladem, který věcné projednání žaloby zapovídá[2]. Jen takovýto výklad a aplikaci práva lze považovat za ústavně-konformní. 

Prizmatem principu uvedeného v předcházejícím odstavci mám za to, že v případech, kdy se poplatník dostane přechodně do nepříznivé finanční situace, by soud měl řešit vzniklou situaci formou „posečkání“ s tím, že pokud daňový řád umožňuje povolit posečkání i zpětně, nemělo by aplikaci tohoto institutu daňového práva bránit ani marné uplynutí soudem dodatečně určené lhůty pro zaplacení soudního poplatku.

V souvislosti s výše uvedenou argumentací je třeba vypořádat se s tím, zda lhůta uvedená v § 9 odst. (1) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je lhůtou hmotněprávní, kterou nelze nikterak „překročit“, nebo zda jde o lhůtu soudcovskou, kterou lze v odůvodněných případech prodloužit.  

Z hlediska právního charakteru lhůty bylo ustanovení § 9 odst. (1) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zformulováno mimořádně nešťastným způsobem. 

Je tomu tak mj. proto, že na straně jedné má soud po marném uplynutí lhůty řízení zastavit a k soudnímu poplatku zaplacenému po marném uplynutí lhůty nemá přihlížet, na straně druhé je 15 denní lhůta k zaplacení soudního poplatku kodifikována jako „nejkratší možná“ [k tomu viz. obrat „alespoň“ 15 dnů, výjimečně může soud určit lhůtu kratší], a soud je oprávněn v rámci soudcovské úvahy určit lhůtu delší, tedy pokud je lhůta delší než 15 dní, pak de iure ji soud může určit v jakékoliv délce, neboť soud není v tomto směru zákonem o soudních poplatcích nikterak limitován. 

Z důvodů uvedených v předchozím odstavci mám za to, že i vzdor zákonodárcem použitému imperativu, že soud má po marném uplynutí lhůty řízení zastavit a k soudnímu poplatku zaplacenému po marném uplynutí lhůty nemá přihlížet, je třeba formou ústavně-konformního výkladu ustanovení § 9 odst. (1) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dospět k závěru, že:

• zde uvedená lhůta je lhůtou soudcovskou, kterou lze v odůvodněných případech prodloužit, a proto i v případě soudních poplatků lze postupovat podle ustanovení § 156 odst. (1) a (4) daňového řádu, a v odůvodněných případech lze i po uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku povolit posečkání se zpětnými účinky, které umožní věcné projednání podané žaloby, odvolání, dovolání či kasační stížnosti.                

Správnost shora uvedeného výkladu pak „potvrzuje“ usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.04. 2019 spisové značky 30 Cdo 825/2019, podle něhož pokud soud pravomocně nevyhoví žádosti poplatníka [tj. žalobce, odvolatele, dovolatele, stěžovatele] o přiznání individuálního osvobození od soudních poplatků, musí mu znovu zaslat výzvu k jeho zaplacení spolu se stanovením  nové lhůty k jeho zaplacení. Pokud by na základě ustanovení  § 9 odst. (1) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jednou soudem stanovená lhůta k zaplacení soudního poplatku byla lhůtou hmotněprávní a prekluzivní [propadnou], po jejímž uplynutí by nebylo možné následek v podobě zastavení řízení jakkoliv „zvrátit“, bylo by třeba na shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.04. 2019 spisové značky 30 Cdo 825/2019 pohlížet jako na rozhodnutí excesivní, které by bylo zjevně jako rozporné s textem zákona projevem libovůle moci soudní.   

Za druhé:

Stává se, a to zejména v řízeních před vyššími soudy, že soud ještě před zaplacením soudního poplatku, nebo spolu s odesláním výzvy k zaplacení soudního poplatku, si vyžádá od protistrany vyjádření, nebo v řízení před správním soudem nebo Nejvyšším správním soudem si vyžádá od žalovaného správního orgánu spisy. 

Princip judikovaný v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28.05. 2019 spisové značky spisové značky IV.ÚS 2338/18, podle něhož má soud při „aplikaci práva“ dát přednost takovému výkladu, který umožní věcné projednání žaloby před výkladem, který věcné projednání žaloby zapovídá, by se měl promítnout i do ústavně-konformního výkladu ustanovení § 9 odst. (4) písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož: „pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, … začal-li již jednat o věci samé, …“.

Klíčovou otázkou je, od jakého časového okamžiku již soud „jedná o věci samé“.

Mám za to, že za ústavně-konformní nelze považovat takový výklad § 9 odst. (4) písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, který „jednání o věci samé“ spojuje až s přednesem žaloby na soudem nařízeném ústním jednání, nebo vyhlášením rozsudku o věci samé v případech, kdy jednání před soudem nebylo konáno.

Zákonodárcem v ustanovení § 9 odst. (4) písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, použitý obrat „začal-li“ již jednat, zcela vylučuje, aby předmětný časový okamžik v případech, kdy jednání před soudem nebylo konáno, byl spojován s vyhlášením rozsudku o věci samé, neboť vyhlášením rozsudku řízení o věci samé na daném stupni soudní soustavy „končí“ a nikoliv „začíná“. Tato skutečnost pak prima facie již činí zcela nepoužitelnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která shora uvedený časový okamžik váže k rozhodnutí soudu.       

Je notorietou, že ve správním soudnictví je [na základě ustanovení § 51 s.ř.s.] významná část nápadu rozhodována bez nařízení jednání, a proto k „přednesu“ správní žaloby žalobcem nikdy nedojde.   

Procesní princip rovnosti [k tomu viz. § 18 odst. (1) o.s.ř. - „Účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení.“ / věta první § 36 odst. (1) s.ř.s. - „Účastníci mají v řízení rovné postavení.“], jakož i ústavní princip rovnosti [k tomu viz. článek 96 odst. (1) Ústavy ČR - „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.“] pak zapovídá, aby okamžik, s nímž lze spojovat jednání soudu o věci samé, byl v různých soudních řízeních posuzován odlišně [rozdílně], a navíc, aby byl tento okamžik činěn závislým buď na procesním postoji účastníků řízení [k tomu viz. § 51 odst. (2) s.ř.s.], nebo na tzv. kabinetním posouzení napadeného správního rozhodnutí správním soudem z hledisek uvedených v ustanovení § 76 odst. (1) a (2) s.ř.s.

Prizmatem argumentů uvedených v odstavcích 23. až 28. mám shodně s kasačním usnesením[3] Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.06. 2018 číslo jednací 32 Cdo 1279/2018-411, jakož i zamítavým usnesením[4] Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10. 2012 spisové značky 33 Cdo 3273/2011, za to, že:

• za okamžik, s nímž lze spojit jednání soudu o věci samé, lze považovat jakýkoliv procesní úkon soudu, který procesní právo předvídá a upravuje, a který má vliv na zahájení, průběh, nebo skončení řízení,

přičemž

zajisté není sporu, že za úkon soudu, který má zcela nepochybně bezprostřední vliv na samotný průběh i skončení řízení [tj. rozhodnutí o věci samé, včetně způsobu, jakým bude o žalobě nebo návrhu žalobce rozhodnuto] lze považovat výzvu soudu k podání vyjádření žalovaného [odpůrce, povinného … atp.] k podané žalobě, odvolání, dovolání [v řízení před Nejvyšším soudem ČR], ke kasační stížnosti [v řízení před Nejvyšším správním soudem], a také výzvu občanskoprávního soudu [v řízení podle ustanovení § 244 až § 250t o.s.ř.], správního soudu nebo kasačního soudu [NSS] k předložení úplné spisové dokumentace žalovaným správním orgánem.

Tento výklad pak utvrzuje mj. i to, že zákonodárce v ustanovení § 9 odst. (4) písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, použil obrat „jednat o věci samé“, a nikoliv obrat „jednat ve věci samé“. Významově jednat o věci - tedy jednat „o něčem“ - znamená učinit jakýkoliv úkon, který s řešenou materií nějak souvisí, a to bez ohledu na druh či kvalitu úkonu. Zatímco výzva soudu k zaplacení soudního poplatku není spojena s vlastní věcí [nápadem] samou, ale s druhem řízení na konkrétním stupni soudní soustavy [nalézací řízení o občanskoprávní žalobě, řízení o správní žalobě, odvolací řízení, dovolací řízení, řízení o kasační stížností], výzva soudu k podání vyjádření žalovaného k podané žalobě, k odvolání, k dovolání či ke kasační stížnosti, či výzva občanskoprávního soudu nebo správního soudu anebo kasačního soudu k předložení úplné spisové dokumentace žalovaným, je zcela zjevně úkonem soudu, kterým přímo souvisí s vlastním řešením věci [řešením nápadu], a soud jím v souladu s procesními předpisy i směrem navenek dává najevo, že se již začal zabývat [tedy slovy zákona „začal jednat“] případem, který je předmětem toho či onoho nápadu.    

Závěr:

Na to, zda bude soudní praxe akceptovat řešení předestřené v tomto článku, si bude odborná veřejnost muset nějakou dobu počkat. Nicméně k včasné a právně přípustné ústavní stížnosti ze dne 03.08. 2019, která směřuje proti výroku I. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 04.07. 2019 číslo jednací 4 As 246/2019-23, o zastavení řízení o kasační stížnosti pro pozdní zaplacení soudního poplatku z důvodu krátkodobého nedostatku volných peněžních prostředků na straně stěžovatele, a to poté, kdy si Nejvyšší správní soud již vyžádal vyjádření žalovaného odvolacího správního orgánu a vyzval žalovaný odvolací správním orgán, aby mu předložil kompletní spisovou dokumentaci vzešlou z řízení před správní orgánem I. stupně i správním orgánem odvolacím, se touto otázkou bude zabývat Ústavní soud ČR.

Vinohradská 938/37
120 00 Praha 2