Kam se po rekodifikaci poděl „kultovní“ § 196a obchodního zákoníku?

Notoricky známý § 196a ObchZ obsahoval řadu pravidel na ochranu společnosti, jejích společníků a věřitelů před jednání osob, které za tuto společnost jednaly nebo na ní měly přímý či nepřímý vliv. V době svého přijímání, tedy v době, kdy slova „tunel“ a „tunelování“ dostala v češtině zcela nový význam, mělo toto ustanovení zcela jistě svůj smysl a význam. Postupně však začalo činit více problémů než užitku, a stalo se spíše terčem kritiky než chvály. Málokteré ustanovení však bylo předmětem tolika diskusí, článků, seminářů (JUDr. Čech jistě potvrdí) či soudních rozhodnutí (a zvratů v nich), takže slovo „kult“ – byť v tomto případě asi převážně negativní – je na místě. Jak s touto problematikou naložila rekodifikace našeho soukromého práva?

V předmětném § 196a ObchZ byly upraveny v zásadě dva okruhy transakcí – jednak převody majetku ze společnosti nebo na společnost (§ 196a odst. 3 ObchZ), jednak smlouvy o úvěru nebo půjčce a zajišťování závazků ze strany společnosti (§ 196a odst. 1 a 5 ObchZ). V rámci rekodifikace byl celý obchodní zákoník a s ním i § 196a ObchZ v plném rozsahu zrušen, to však neznamená, že byla v plném rozsahu zrušena i jím upravená materie. Uvedenou problematiku nyní upravuje nový ZOK s tím, že materie § 196a odst. 3 ObchZ (převody majetku) je v poněkud „osekané“ formě řešena v § 255 ZOK a materie § 196a odst. 1 a 5 ObchZ (úvěry, půjčky, zajištění závazků) je spolu s ostatními smlouvami řešena v rámci obecné úpravy střetu zájmů při uzavírání smluv v § 55 – 57 ZOK.

„Osekaný“ pohrobek § 196a odst. 3 ObchZ

Podle § 255 odst. 1 ZOK pokud akciová společnost nabývá od zakladatele nebo akcionáře v průběhu 2 let po svém vzniku majetek za úplatu převyšující 10 % svého upsaného základního kapitálu, musí být (a) úplata stanovena tak, aby nepřesahovala hodnotu nabývaného majetku stanovenou posudkem znalce; a (b) nabytí, včetně výše úplaty, schváleno valnou hromadou.

Z této úpravy vyplývají zejména následující rozdíly (omezení restrikcí) oproti ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ:

úprava se vztahuje pouze na akciové společnosti, tedy již nikoliv též na SRO (které nově může mít základní kapitál pouze 1,- Kč, 10 % tohoto základního kapitálu by tedy činilo 10 haléřů);
byla opuštěna „dvousměrnost zákazu“, když se nově reguluje pouze nabývání majetku společností, nikoliv převody majetku ze společnosti (tento úmysl výslovně potvrzuje i důvodová zpráva k ZOK);
je zde výrazné časové omezení pouze na dobu prvních 2 let po vzniku společnosti (po této době je tedy možné § 255 ZOK zcela ignorovat; naproti tomu § 196a odst. 3 ObchZ stanovil časové omezení pouze ve vztahu k obecně méně významnému požadavku na schválení valnou hromadou, a to na 3 roky od vzniku společnosti);
došlo též ke zúžení okruhu osob, na které se vedle chráněné společnosti úprava vztahuje (nově pouze zakladatelé a akcionáři, dříve to byli např. též osoby jednající s nimi ve shodě, členové představenstva či dozorčí rady, prokuristé a osoby blízké, ovládané či koncernové);
znalce již nebude jmenovat soud, ale vybírá jej přímo společnost, jíž se transakce týká (to vyplývá z odkazu na obdobné užití § 251 ZOK, podle kterého znalce vybírají při zakládání společnosti zakladatelé, jinak představenstvo).

Pokud jde o sankce za nedodržení ustanovení § 255 ZOK, nepůjde již o absolutní neplatnost (byť judikatorně zmírněnou), jako tomu bylo za účinnosti ObchZ, nýbrž nastoupí sankce adekvátnější. Nebude-li úplata stanovena tak, aby nepřesahovala hodnotu nabývaného majetku stanovenou posudkem znalce, platí podle § 255 odst. 4 ZOK, že členové představenstva, kteří pro nabytí majetku hlasovali, nejednali s péčí řádného hospodáře, přičemž zakladatel nebo akcionář bude povinen vrátit společnosti částku převyšující cenu stanovenou posudkem znalce (myšleno posudkem ex post vyhotoveného).

V případě absence souhlasu valné hromady se jako sankce uplatní obecně platné ustanovení § 48 ZOK, podle kterého právní jednání, k němuž nedal souhlas nejvyšší orgán obchodní korporace v případech vyžadovaných zákonem, je neplatné; této neplatnosti se lze dovolat do 6 měsíců ode dne, kdy se o neplatnosti oprávněná osoba dozvěděla nebo dozvědět měla a mohla, nejdéle však do 10 let od dne, kdy k takovému jednání došlo. Jde tedy o relativní neplatnost, z čehož plyne, že ke schválení nabytí majetku valnou hromadou může dojít i ex post, přičemž v takovém případě bude vhodnější odložit účinnost smlouvy na odkládací podmínku jejího schválení.

Zbytek § 196a ObchZ nahradí obecná pravidla o střetu zájmů

Pokud jde o smlouvy o úvěru nebo půjčce a zajišťování závazků ze strany společnosti, ZOK nepřevzal speciální úpravu § 196a odst. 1 a 5 ObchZ, nýbrž tyto smlouvy podřadil pod obecný režim pravidel o střetu zájmů při uzavírání smluv v § 55 – 57 ZOK. Pod tento režim tedy ovšem budou logicky patřit i všechny transakce, které nespadají pod působnost věcně, personálně i časově „osekaného“ § 255 ZOK.

Podle § 55 odst. 1 ZOK hodlá-li člen orgánu obchodní korporace uzavřít s touto korporací smlouvu, informuje o tom bez zbytečného odkladu orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen (typicky dozorčí radu), jinak nejvyšší orgán (typicky valnou hromadu). Zároveň uvede, za jakých podmínek má být smlouva uzavřena. Personální působnost je zde širší než u § 255 ZOK, neboť § 55 odst. 1 ZOK výslovně uvádí, že uvedený režim platí obdobně pro smlouvy mezi obchodní korporací a osobou členovi jejího orgánu blízkou nebo osobami jím ovlivněnými nebo ovládanými. Navíc je zřejmé, že „členy orgánu obchodní korporace“ jsou také společníci či akcionáři společnosti, neboť ti mohou vykonávat své právo podílet se na řízení společnosti na valné hromadě jakožto jejím nejvyšším orgánu (k tomu viz též § 70 ZOK). Z ustanovení § 56 odst. 1 ZOK též výslovně vyplývá, že režim informační povinnosti se použije také tehdy, má-li obchodní korporace zajistit nebo utvrdit dluhy dotčených osob nebo se stát jejich spoludlužníkem.

Namísto informování orgánu, jehož je členem, a současně kontrolního orgánu může člen příslušného orgánu alternativně splnit svoji informační povinnost přímo vůči nejvyššímu orgánu, ledaže sám jako jediný společník vykonává jeho působnost (§ 55 odst. 2 ZOK).

Poskytnuté informace slouží k tomu, aby kontrolní nebo nejvyšší orgán korporace posoudil, zda uzavření smlouvy je či není v zájmu obchodní korporace, a případně uzavření příslušné smlouvy podle § 56 odst. 2 ZOK zakázal. Samozřejmě i výkon tohoto práva podléhá (u kontrolního orgánu) povinnosti péče řádného hospodáře, takže pokud členové kontrolního orgánu určitou nevýhodnou smlouvu nezakáží a společnosti vznikne újma, budou členové tohoto orgánu za takovou újmu odpovídat. Zakáže-li naopak kontrolní orgán uzavření smlouvy, uplatní se § 49 odst. 1 ZOK, podle kterého jestliže tento orgán zakáže statutárnímu orgánu určité jednání, odpovídají namísto členů statutárního orgánu za případnou újmu způsobenou společnosti ti členové kontrolního orgánu, kteří nejednali s péčí řádného hospodáře.

Závěr

Uvolnění příliš restriktivního režimu nastoleného před rekodifikací paragrafem 196a ObchZ je třeba přivítat, když dotyčné ustanovení se postupem času přežilo a činilo praxi spíše obtíže. Jako nutná úlitba požadavkům Druhé směrnice přežila předmětná úprava jako taková pouze v hodně „osekaném“ § 255 ZOK, zbytek materie je řešen v rámci obecných pravidel o střetu zájmů, což je v kombinaci s povinností příslušných orgánů jednat s péčí řádného hospodáře (a odpovědností za ní) úprava bezpochyby rozumnější.

Dr. Mgr. Daniel Mališ, LL.M.