Může být statutární orgán nebo jeho člen zároveň zaměstnancem téže společnosti?

Otázkou daleko zajímavější a probouzející výraznější emoce však zůstává, zda je s osobou, která je statutárním orgánem nebo jeho členem, vůbec možné sjednat pracovní poměr. V praxi se setkáváme velmi často s tím, že jednatel společnosti nebo člen jejího představenstva jsou zároveň řediteli nebo jinými vedoucími zaměstnanci (např. generální ředitel, finanční ředitel) téže společnosti.

Bohužel, je třeba konstatovat, že praxe v tomto směru nesleduje výkladové tendence ustálené judikatury soudů. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že výše uvedenou argumentaci je třeba použít nejen v situaci, kdy pracovní smlouva, popř. jmenování, stanoví jako druh práce přímo výkon funkce statutárního orgánu, ale i na případy, kdy práce, kterou koná v pracovním poměru, fakticky zahrnuje i výkon činnosti statutárního orgánu, tj. výkon funkce statutárního orgánu je druhem práce nepřímo. Nejvyšší soud pak činí závěr, že pracovní smlouva nebo pracovněprávní jmenování do takové funkce jsou v takovém případě neplatné.

Popis činností statutárního orgánu je přitom v obchodním zákoníku vymezen značně široce – např. u jednatele je to dle § 134 a 135 obchodního zákoníku obchodní vedení společnosti, zajištění vedení předepsané evidence a účetnictví apod. V případě jednatele tedy výkon funkce téměř každého vedoucího zaměstnance koliduje s výkonem funkce jednatele. Prakticky je proto vyloučeno, aby jednatel mohl vedle výkonu funkce jednatele být platně rovněž zaměstnancem společnosti – mohl by vykonávat pouze specializované technické práce (např. hodinář) nebo práce zřetelně se odlišující od obchodního vedení (např. uklízečka).

Určité nejasnosti vznikaly v minulosti ohledně členů představenstva. Představenstvo je totiž, na rozdíl od jednatele, kolektivním orgánem, a proto nelze jednotlivým členům představenstva přiřazovat konkrétní činnosti a odpovědnosti. Nicméně i zde Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. srpna 2004 (21 Cdo 737/2004) dospěl k závěru, že je třeba aplikovat stejnou logiku, tj. pokud se funkce vykonávaná na základě pracovního poměru překrývá s výkonem funkce člena statutárního orgánu, je pracovní poměr neplatný.

U představenstva má neplatnost pracovního poměru, na rozdíl od výkonu funkce jednatele, i daňové důsledky. Zatímco odměna jednatele má stejný daňový režim jako mzda zaměstnance (daň z příjmu ze závislé činnosti, pojistné na zdravotní pojištění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, přičemž odměna i mzda jsou pro společnost náklady daňově uznatelné), má odměna člena představenstva režim jiný (pojistné na zdravotní pojištění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se z odměny představenstva neplatí, ale odměna člena představenstva není daňově uznatelným nákladem společnosti). V případě, že pracovní poměr člena představenstva bude neplatný, může se dotčená společnost dočkat i nemilých překvapení v daňové oblasti.

V souvislosti s konkurencí výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena a pracovního poměru užil Nejvyšší soud i další argumentaci pro neplatnost sjednaného pracovního poměru. Podle § 14 odst. 2 zákona 65/1965 Sb., zákoník práce, nemůže jiného zastupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Z tohoto ustanovení Nejvyšší soud dovodil, že pracovní smlouva nebo jmenování, které uzavřel/učinil statutární orgán nebo jeho člen se sebou samým, je z výše uvedeného důvodu neplatné. U společností s jediným statutárním orgánem tak dle interpretace Nejvyššího soudu dochází k situaci, kdy jednatel nebo člen představenstva nemůže se společností uzavřít pracovní poměr ani na pozici uklízečky.

S přihlédnutím k výše uvedené výkladové tendenci Nejvyššího soudu je nekonzistentní ustanovení § 4 odst. 5 zákona 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku („je-li statutární orgán zaměstnancem, určuje mu mzdu orgán, který jej do funkce jmenuje nebo volí“), které indikuje, že i se zaměstnanci, kteří jsou statutárními orgány, lze sjednat pracovní poměr. Toto ustanovení však zřejmě směřuje jen vůči výše uvedeným uklízečkám nebo hodinářům, a to pouze v případě, že s nimi může pracovní poměr sjednat jiný statutární orgán, popř. jeho člen.

Praxe však prozatím postupuje bez ohledu na výše uvedenou judikaturu – jednatel nebo člen představenstva jsou často zároveň vedoucími zaměstnanci. Pokud by ale jejich pracovní poměr byl prohlášen za neplatný, může to mít vedle výše uvedených daňových dopadů i implikace právní, a to zejména pro samotné statutární orgány, popř. jejich členy (zejména v případě, že se společnost rozhodne jejich činnost pro společnost ukončit). Na závěr lze uvést, že otevřenou otázkou rovněž zůstává, na jakou odměnu by v takovém případě měla daná osoba mít nárok, neboť ve většině případů je větší část příjmu vyplácena na základě pracovního poměru.