Může vedle náhrady škody za pracovní úraz náležet i odškodnění podle občanského zákoníku?

Dva pozůstalí – zletilé děti – se vůči zaměstnavateli domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim byla způsobena tím, že jejich otec zemřel při pracovním úrazu, čímž došlo k zásahu do jejich osobnostních práv.   Zaměstnavatel jejich nárok odmítal s tím, že k smrti zaměstnance došlo pochybením samotného zemřelého. Dále argumentoval, že vzhledem k tomu, že pozůstalí jsou zaopatřenými dětmi a jednorázové odškodnění pozůstalých náleží jen dětem nezaopatřeným (§ 378 odst. 1 zákoníku práce).[1]

Soudy prvního a druhého stupně pozůstalým částečně vyhověly s tím, že odpovědnost žalovaného stavěly na kombinaci pracovněprávní a občanskoprávní odpovědnosti. K dovolání zaměstnavatele (žalovaného) celou otázku znovu posuzoval Nejvyšší soud ČR.

Ten zde uzavřel, že jednorázové odškodnění pozůstalých podle zákoníku práce náleží pouze v zákoníku práce vymezených případech a tento okruh nelze dále rozšiřovat o další pozůstalé. Pokud tedy zákoník práce stanoví, že jednorázové odškodnění náleží pouze nezaopatřeným dětem, nelze je poskytnout dětem zaopatřeným. K tomu nelze využít ani ustanovení občanského zákoníku[2], které upravuje rozsah nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách při ublížení na zdraví a usmrcení. 

Nejvyšší soud však v tomto případě dospěl k závěru, že způsobení úmrtí člena rodiny je neoprávněným zásahem do soukromí členů rodiny.  To koresponduje i s výkladem Ústavního soudu, který do respektu k soukromému životu zahrnuje i právo rozvíjet vztahy s dalšími lidmi, včetně (samozřejmě) členů rodiny. Odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do absolutního osobnostního práva je tak možné podle obecné úpravy odškodňování újmy občanského zákoníku[3].

Reklama

Skončení pracovního poměru (online - živé vysílání) - 9.9.2026

9.9.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Z toho tedy vyplývá, že povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu v důsledku zásahu do osobnostního práva má jen ten, kdo do tohoto práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem; zavinění se přitom předpokládá.

Soud prvního a druhého stupně tudíž pochybily, pokud vycházely jen z toho, že zaměstnavatel za škodu odpovídá podle pracovněprávních předpisů. Tam uplatňovaná objektivní odpovědnost za škodu se vztáhne jen na ty náhrady, které upravuje přímo zákoník práce.  Vzhledem k tomu, že o tuto náhradu se nejednalo, měly soudy řešit, zda zaměstnavatel zaviněně porušil nějakou povinnost stanovenou zákonem, jaké bylo dáno zavinění a zda byla příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodlivým následkem (smrtí zaměstnance).

Nejvyšší soud věc vrátil odvolacímu soudu.

Co z toho plyne? Souběh odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce a občanského zákoníku je zcela jednoznačně možný. V případě odpovědnosti podle zákoníku práce je ale třeba postupovat podle pracovněprávních předpisů a v případě odpovědnosti podle občanského zákoníku je třeba držet se pravidel a podmínek podle zákoníku občanského. Kombinovat jednotlivá pravidla nelze. V tomto případě nepatřili pozůstalí mezi ty, které k vyplacení jednorázového odškodnění opravňuje zákoník práce. Jak bude ale posouzena situace, kdy pozůstalým bude podle zákoníku práce vyplaceno jednorázové odškodnění? Budou se moci domáhat plnění i za zásah do osobnostního práva? A pokud budou podmínky splněny, jak soud zohlední skutečnost, že již plnění podle zákoníku práce obdrželi nebo obdrží? Na tuto otázku nás ještě odpověď čeká.

Konkrétní otázka řešená v tomto případě, tedy otázka, zda jednorázové odškodnění, které neslouží pouze k zajištění, ale i k odčinění citové újmy, patří i zaopatřeným dětem zemřelého zaměstnance, bude vyřešena od 1.1.2021 změnou zákona – odškodné vypláceno těmto osobám bude a jeho výše je (stejně jako u ostatních oprávněných osob) stanovena nejméně jako dvacetinásobek průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěný za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo.