Nejdůležitější úlohou advokacie je ochrana práva a poskytování právní pomoci těm, kterým hrozí nebo již byla způsobena škoda na jejich právech a právem chráněných zájmech.[1]

Mezi nároky na advokáty legitimně kladené nespadá pouze  dosažené a celoživotně doplňované vzdělání, bezúhonnost ale i vysoká morální a etická úroveň. Dopustí-li se advokát[2] závažného nebo opětovného zaviněného porušení povinností stanovených zákonem o advokacii nebo zvláštním zákonem (s výjimkou zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu) nebo stavovským předpisem, jedná se o kárné provinění. Které následně řeší příslušný kárný senát.[3]

Kárná komise je jedním z orgánů ČAK. Má 83 členů volených sněmem, kteří  ze svých řad volí a odvolávají předsedu kárné komise. Ten pak v konkrétních kárných řízeních jmenuje z členů kárné komise členy tříčlenných kárných senátů. [4]

V následujícím krátkém textu se budeme zaobírat otázkou, zda si advokát může legálně pořizovat při kárném jednání, které je s ním vedeno,  zvukový (popřípadě obrazový) záznam. Jde o zajímavou otázku, jelikož zákon o advokacii ani advokátní kárný řád[5] ji nijak výslovně neřeší.

V praxi se vyskytují časté názory, že „kárně projednávaný advokát“  si nesmí jednání nahrávat (v audio ani ve video podobě),  jelikož by tím byla údajně narušena neveřejnost správního řízení.

Dodejme, že kárné řízení před profesními komorami (včetně té advokátní) možno pokládat za správní řízení sui generis, jelikož kárný senát, zde vystupuje v nadřazeném (vrchnostenském) postavení. Tedy v postavení nerovném, které je tolik typické pro správní (administrativní) řízení. S tím, že se jedná o neveřejné správní řízení se autor tohoto textu samozřejmě ztotožňuje (určitě nejde a nemůže jít o řízení soukromoprávní),  nicméně úskalí zákazu vidí jinde. Musíme rozlišovat, zda si účastník řízení pouze nahraje a zda bude nahrávku následně publikovat. Pakliže je nahrávka pořízena, avšak není s ní nijak dále nakládáno, tak samotným jejím pořízením z povahy věci nemůže být neveřejnost kárného řízení narušena.

Jinak vyjádřeno pouhopouhým pořízením zvukového záznamu z ústního jednání se nestává jednání veřejným, neboť i nadále se jej mohou kromě úředních osob (členů kárného senátu a zapisovatele) účastnit jen účastnící řízení či jiné dotčené osoby.[6] [7]Nikoliv tedy veřejnost bez omezení.

Závěrem

Docházíme k závěru, že v rámci kárných řízení u profesních komor (nejen u advokátní) by se nemělo zakazovat účastníků nahrávání jednání orgánů těchto komor. Mimo jiné posiluje právní jistotu účastníků, kteří následně mohou nahrávku z jednání pro vlastní účely analyzovat a popřípadě se i lépe poučit z chyb, které jsou jim stavovskými orgány vytýkány.

V případě „odstíhání“ za kárné provinění, je v účastníku posílena důvěra ve férový kárný proces, tedy lidověji řečeno: že byly jeho skutky kárně sankcionovány zcela po právu.

Ostatně proti správnímu rozhodnutí kárného senátu se může účastník samozřejmě následně bránit u soudu, a například při nedbalejší protokolaci ze strany kárného orgánu se zvuková nahrávka pořízená účastníkem může v rámci soudního řízení stát vysoce užitečnou. A může tedy posloužit k lepšímu naplnění zásady materiální pravdy.

Jak už jsme uvedli výše, to že si účastník může pořídit nahrávku, ještě neznamená, že ji může legálně (bez souhlasu správního orgánu) publikovat – např. v médiích či na sociálních sítích. Máme za to, že publikace nahrávky by zde byla nezákonná.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
VŠ pedagog, právník a publicista