Některé aspekty trestněprávní odpovědnosti majitele psa za újmu na zdraví

V případě napadení člověka psem není otázka možné odpovědnosti majitele, za tuto událost  vždy jednoznačná a v úvahu připadá posouzení více variant odpovědnosti.

     V režimu trestního zákona[1], může jít o odpovědnost za ublížení na zdraví, a sice v obou zákonem předvídaných formách, tj.jak ve formě úmyslné (§ 221 a 222 TrZ), tak i formě nedbalostní ( § 223,224 TrZ).

     Pokud jde o úmysl, trestní zákon definuje úmysl v ustanovení § 4, kde stanoví, že trestný čin je spáchán úmyslně, pokud pachatel svým jednáním chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit, nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (tzv.úmysl přímý), nebo,věděl, že svým jednáním může takové porušení, nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto srozuměn (tzv.úmysl nepřímý). Jádrem této formy trestného činu je tedy minimálně vědomost pachatele o tom, že danou skutkovou podstatu může svým jednáním naplnit (nepřímý úmysl), anebo o toto usiluje (úmysl přímý). Nejprve k přímému úmyslu.Úmyslný trestný čin ublížení na zdraví pomocí psa, může nastat v případech, kdy majitel zcela vědomě poštve svého psa na jinou osobu a zároveň zde neexistují okolnosti vylučující trestní odpovědnost. Modelová situace může vypadat následujícím způsobem: majitel psa  poštve svého psa na člověka kterého chce z určitého důvodu zastrašit, ale pes i přes okamžitý zásah svého pána, dotyčného pokouše a způsobí mu tímto újmu na zdraví. Pokud tuto situaci posoudíme z právního pohledu, dospějeme k  závěru, že pachatel (majitel psa) svým jednáním ve formě úmyslu nepřímého za předpokladu, že cílem poštvání psa byla jen zmíněná snaha zastrašit druhého,naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví dle § 221, nebo § 222 (o tom, které ustanovení se použije, se rozhodne po vyhodnocení charakteru způsobeného zranění. Pokud soudní znalec z oboru medicíny určí, že stupeň poranění dosahuje takové intenzity, že je na místě jej posoudit jako zranění těžké, půjde o odpovědnost dle § 222, pokud se jedná o formu poranění lehkého, bude tento trestný čin kvalifikován dle § 221 TrZ.).

     O  horší situaci půjde, kdy se pachateli prokáže, že psa poštval na osobu jiného, veden úmyslem mu takto způsobit újmu na zdraví. Za těchto okolností půjde o formu úmyslu přímého, může se zde přihlédnout (stejně i u předchozí modelové situace) ke způsobu spáchání tohoto trestného činu (§ 34 TrZ[2], zejm. písmen a),b), a d),tedy zhodnocení, zda byl tento trestný čin spáchán ze zvláště zavrženíhodné pohnutky, nebo zákeřně, případně s využitím lsti. Stejně tak pachateli nebude polehčovat okolnost, že ke spáchání trestného činu použil psa, neboť psa, je možno považovat za zbraň. Trestní zákon v ustanovení § 89 odst.5 říká, že za zbraň se dle tohoto zákona mimo jiné považuje cokoliv, čím je možno učinit útok proti tělu důraznější.

     Teoreticky  by bylo možné v případě, že pachatel měl dostatečné zkušenosti z chovem daného plemene psa a věděl, zejména s přihlédnutím k osobě poškozeného, že tento nemá šanci (nebo jeho šance je minimální), útok psa přežít a bylo-li usmrcení této osoby jeho cílem, předpokládat, že by takové jednání mohlo  být  posouzeno jako trestný čin vraždy.V  takovém případě by bylo důležité posoudit způsob útoku psa, trvání útoku a intenzitu utrpení poškozeného, a úmysl pachatele pro účely trestněprávní kvalifikace.

      Pokud jde o   nedbalostní formu trestného činu ublížení na zdraví, k naplnění příslušných skutkových podstat postačí  nesplnění takové povinnosti, jež má za následek útok psa na člověka a způsobení újmy na zdraví. Typicky půjde o špatný stav oplocení, který umožní psovi opustit vyhrazený areál a zaútočit, nebo nesplnění povinnosti kladené vyhláškami obcí,  spočívající v tom, že pes musí být veden na vodítku a mít košík.

     Nedbalost je definována v § 5 trestního zákona a má stejně jako úmysl dvě různé formy. Jedná se o tzv. vědomou nedbalost, kdy pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit, nebo ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení, nebo ohrožení nenastane. Další formou je tzv. nevědomá nedbalost, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení, nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Rozdíl mezi těmito dvěma formami nedbalosti je zřejmý.

     Z právě uvedeného nástinu nedbalosti, tak jak jí vymezuje trestní zákon můžeme určit, že v případě majitelů psů se zřejmě bude jednat o její vědomou formu. Povinnosti majitele psa jsou totiž natolik známy, že   jsou zakotveny  i v podvědomí lidí,  kteří žádného psa nemají.