Novela čl. II zákona č. 396/2012 Sb., občanského soudního řádu, kazuisticky

Podle novelizovaného ustanovení § 251 odst. 2 občanského soudního řádu, které určuje působnost soudů v oblasti výkonu rozhodnutí, již soudy nenařizují a neprovádějí výkon rozhodnutí ve věcech daňové a správní exekuce.

Probíhala-li daňová nebo správní exekuce do konce roku 2012, správní orgány si mohli vybrat, zda exekuci provedou sami, prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí nebo prostřednictvím soudního exekutora. Po novém roce mohou být exekuční tituly plynoucí z daňového nebo správního řízení vykonány buďto správním orgánem nebo exekutorem. Článek II. zákona č. 396/2012 Sb. se s přechodem agendy výkonu rozhodnutí ve věcech správních a daňových vyrovnal zejména v bodě 2, ve kterém, zjednodušeně řečeno, stanoví, že řízení výkonu rozhodnutí, která již nespadají do působnosti soudu, a která byla zahájena před 1.1.2013 zůstávají běžet se všemi jejich účinky, ale zřízení výkonu rozhodnutí se změní na exekuční řízení. Dále zákon stanoví, že soudy rozvrhnou tato řízení rovnoměrně mezi soudní exekutory, kteří byli jmenování do obvodu soudu. Po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud předá spisy soudním exekutorům.

V praxi toto předávání spisů vypadá tak, že soud předávají stovky spisů výkonu rozhodnutí soudním exekutorům. Pozastavme se nad pravidlem „rovnoměrného rozvržení“, které se na první pohled jeví spravedlivě. Podle bodu 4 jmenované novely může oprávněný do 2 měsíců od předání soudního spisu i bez uvedení důvodu požádat o změnu exekutora. V daňových a správních exekucích jsou oprávněnými instituce, které jsou právně znalé, a tak tito oprávnění posílají návrhy na změnu exekutora ještě do spisu soudu – čili před jeho předáním soudnímu exekutorovi. Soudy, ačkoli o návrzích na změnu exekutora vědí, neboť je ve spisech evidují, a navíc o nich musejí rozhodnout, předávají soudním exekutorů i tyto spisy. Počítají je do poměrného rozdělování spisů, ačkoli se spisy musejí vrátit zpět soudu, případně poslat jinému pověřenému exekutorovi. Jestliže soud vyžaduje vrácení těchto spisů zpět na soud, je k zamyšlení, proč soudy jednoduše tyto spisy nedají na jinou „hromadu“, kterou mezi soudní exekutory rozdělovat nebudou. Exekutor by pak nemusel vydávat zbytečné výdaje za svážení spisů zpět na soud. Dále také může nastat situace, že některý exekutor z obvodu soudu bude mít pouze pět spisů s návrhem na změnu exekutora a jiný bude mít spisů padesát. Pak se jeví pravidlo rovnoměrného rozdělování soudu dosti nespravedlivě.

Zvláštní je dále neunifikovaná praxe jednotlivých soudů při předávání spisů. Soudy si mohou pro předávání spisů schválit podrobnější vlastní pravidla, např. že pro spisy může přijet pověřená osoba, případně je zašlou poštou. Podle některých soudů si soudní exekutor musí přijet pro spisy osobně, a to i k soudu vzdáleného 500 km od sídla exekutora. Tuto cestu by měl vyjet i pro jediný spis, který získal na základě návrhu oprávněného podle bodu 5 čl. II. zákona č. 386/2012 Sb., respektive díky usnesení o zproštění původně pověřeného exekutora. Kdo by měl v takovém případě zaplatit soudnímu exekutorovi náklad za cestu za spisem? Pokud by si exekutor vyúčtoval plnou výši cestovních výdajů např. z Nového Jičína do Mostu a zpět, při spotřebě automobilu 7 l / 100 km by náklady činili přibližně 5.400,-Kč. Jestliže jde o exekuci ve výši cca 500,-Kč pro nezaplacení poplatku za komunální odpad, posuďte sami, jaký obrázek by udělalo ono vyúčtování cestovních výdajů o exekutorovi v očích veřejnosti.

Podle bodu 6 zmiňované novely zůstávají účinky výkonu rozhodnutí zachovány. To v praxi znamená například to, že pokud bylo soudem rozhodnuto o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, soudní exekutor již nevydává exekuční příkaz pro tento způsob exekuce. Pouze pokud již povinnému původní plátce mzdy neplatí mzdu, vydá usnesení o změně plátce mzdy s tím, že zůstávají zachovány účinky původního usnesení soudu, zejména tedy rozhodné datum pro pořadí exekuce, jakožto den doručení usnesení soudu původnímu zaměstnavateli povinného.

Na druhou stranu novela v bodě 7 nařizuje soudnímu exekutorovi, aby poslal povinnému výzvu podle § 46 odst. 6 exekučního řádu. Exekutor může provést exekuci až po uplynutí 30ti denní lhůty od doručení výzvy povinnému. Ve většině předaných případů nebude postup odeslání výzvy činit problém, ale soudním exekutorům jsou podle pokynů ministerstva předávány i případy, kde již proběhla dražba a chybí vydat pouze rozvrhové usnesení. Jak se v tomto případě postupovat – poslat povinnému výzvu s tím, že pokud v zákonem stanovené lhůtě zaplatí sumu dle výzvy, uhradí se exekuce z těchto zaplacených peněz a výtěžek dražby se vrátí povinnému? Anebo neposílat v takovém případě výzvu povinnému a výtěžek z dražby rovnou rozdělit?

Domnívám se, že v případě neposlání výzvy podle § 46 odst. 6 exekučního řádu by exekutor nebyl legitimně k provedení exekuce pověřen, a tak by byl postup, v případě rozdělení výtěžku dražby bez výzvy, napadnutelný.

Závěrem si dovolím poznamenat, že ačkoli bylo cílem uvedené novely soudům práci ubrat, alespoň letos jim práci spíše přidala, ať již jde o kompletaci soudních spisů, sepisování protokolů o předání spisu nebo rozhodování o návrhu na změnu exekutora.

Mgr. Barbora Slováková

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz