Nový rok přináší nový občanský zákoník

 

Po sedmi letech práce je hotova osnova nového občanského zákoníku. Je to sice běžný zákon a nezavazuje víc než normy jiné. Významný je ale tím, že zasahuje celý soukromý život a ovlivňuje věci lidí ještě před narozením i dlouho po smrti.

Představme si českého truhláře na stavbě v Bavorsku. Večer sedí v hospodě s německým a polským kolegou a u piva vypráví: Žiju u Domažlic v malém domku se ženou a dvěma dětmi. V přízemí mám dílnu, a to je celý můj podnik. I syn se vyučil truhlařinu. Starší dcera vystudovala v Praze medicínu. Její učení i stáže v cizině nás stály dost peněz, rodina se léta uskrovňovala. Dcera má teď dobré místo i plat. Chtěl jsem to synovi nějak vyrovnat.

Taky jsem pořád někde na cestách a na stavbě se leccos může stát. Napadlo mě, že by mohl sám zdědit můj dům, až umřu, ale pod podmínkou, že tam nechá byt mámě, a že se dcera zřekne dědictví, když už tolik dostala. Byli jsme u notáře, ale prý to zákon zakazuje. Jeho spolustolovníci kroutí hlavou: Co to máte za právo? U nás to je samozřejmé. ...můj strýc to udělal přesně tak a bez problémů.

Paragrafy pro normální časy

Náš dosavadní civilní kodex je spojen s ideologií 60. let, kdy byl zájem státu na budování "socialismu" vším a zájem soukromníka ničím. Tak se škrtalo, co bylo pro chudého socialistického občana v chudé společnosti nepotřebné.

Po roce 1989 bylo nutné přestavět institucionální fungování moci a otevřít prostor podnikání. Myšlenka nového občanského zákoníku čas od času oživla, leč zacházela léta na úbytě. Obrat nastal v roce 2000 za ministrů Motejla a posléze Bureše. Tehdy vznikl věcný záměr nového kodexu, obecně vlídně přijatý a vládou schválený na počátku roku 2001.

Nový kodex chce zužitkovat, co kontinentální právní kultura vytvořila a nabídnout tuzemci obdobný právní komfort, jaký má soukromník v Portugalsku, Belgii, Německu, Litvě nebo kterémkoli jiném státě EU.

Chce vytvořit pro soukromé právo obecný základ a dát mu celkové ukotvení. To dnes citelně chybí - důsledkem je zhoubné bujení "samostatných" a "komplexních" předpisů, po nichž touží kdejaká zájmová skupina. Výsledná spleť pravidel často protichůdných mate i specialistu, natož toho, kdo se má zákony řídit.

Cílem autorů bylo proto napsat obyčejný kodex pro normální evropský stát. Následkem toho je vznikající občanský zákoník jiný než současný: ne proto, že by a priori chtěl vše měnit; ale z toho důvodu, že ten stávající z evropského kontextu podstatně vybočuje a beze změn se s ním nesrovná.

Rodina, vlastnictví,smlouva

Velkým omylem je představa, že hlavní účel občanského zákoníku tkví v úpravě majetkových vztahů. Jeho smyslem je záruka volného utváření soukromého života tak, aby svobodné iniciativě jednotlivce byl ponechán co nejširší prostor. Celé občanské právo stojí na třech pilířích: rodině, vlastnictví a smlouvě.

Podle těchto zásad se staví i pět celků nového českého civilního kodexu: jeho obecná část, rodinné právo, absolutní a relativní majetkové právo i závěr převážně technické povahy. Obsah sleduje jednoduchou linii: člověk, jeho rodina, jeho majetek a jeho práva a povinnosti vůči jiným osobám.

Myšlenkově se osnova hlásí k principům našeho ústavního pořádku a k filozofickým základům evropského myšlení - důvodová zpráva poukazuje na Demokrita a Aristotela, Hobbese a Kanta i Camuse nebo Arona - jakož i k tradicím české právní vědy.

Významnou měrou a s poučením z vývoje u nás i v zahraničí se osnova věnuje právům člověka na osobní svobodu, zdraví, soukromí, jméno a čest.

Také navrhuje výrazněji liberalizovat postavení spolků i nadací. Zamýšlí se například po vzoru Švýcarska nebo Nizozemska umožnit založení nadací i za dobročinným účelem. Nikoli tedy jen k obecně prospěšným cílům, jak to je dnes.

Pojetí věci, a tedy i vlastnictví, se ve shodě s Listinou základních práv a svobod rozšiřuje: v postinformační společnosti není důvod vázat vlastnické právo jen na ovládání hmotných předmětů a odlišovat právní postavení vlastníka auta od pozice "majitele" know-how. Pokud jde o právní jednání, klade se důraz na plný respekt k projevené vůli soukromníka. Dosavadní široká pravomoc státu vstoupit do svobodně uzavřené smlouvy a prohlásit ji za neplatnou se omezuje na nejkřiklavější případy.

Tak pravil sovětský kodex

Oblast rodinného práva je proti dosavadnímu stavu zasažena změnami nejméně. Bylo totiž významně reformováno již v 90. letech. Jeho celkové pojetí se v zásadě srovnává s evropskými standardy. Hlavní důraz, pokud jde o vztahy k dětem, se klade na péči o nezletilé: vždy je třeba dbát, aby při dětech byl někdo, kdo se o ně skutečně postará. Co do majetkových poměrů mezi manžely se pak dává přednost jejich smlouvě před zákonným režimem.

Úprava věcných práv i dědického práva byla od 50. let u nás nejvíc zubožena a za drtivou většinou evropských zemí žalostně zaostává. Jde o stav tím tíživější, že věcněprávní i dědické instituty představují numerus clausus - zákonnou úpravu nelze soukromou vůlí rozšiřovat nebo měnit. Neupraví-li tedy rozličné možnosti zákon, pak neexistují vůbec.

U věcných práv jde především o vlastnictví. Platný zákoník stále kopíruje kodex sovětského Ruska z roku 1922: laskavě dovoluje vlastníku věc držet, užívat a nakládat s ní. Ale tradiční pojetí respektuje zásadu, že i tu musí být ohraničené území svobody, kde je každý králem: vlastník má právo dělat se svým vlastnictvím, co chce, ledaže mu něco zákon výslovně zakáže. Osnova se rovněž vrací k právní zásadě, podle níž je součástí pozemku vše, co je s ním pevně spojeno, tedy i budovy. Toto pojetí bylo u nás odstraněno v roce 1950 při kolektivizaci zemědělství.

Zatím setrváváme na tomto modelu, byť i samotné Rusko, odkud jsme jej převzali, jej opustilo.

Zdejší dědické právo je redukováno na techniku, jak majetek přesunout dědicům. Respekt k poslední vůli zemřelého je nadmíru potlačen, neboť - jak se tu dovodilo v polovině minulého století - mrtvý nemá pro budování socialismu význam: přál-li si něco za života, netřeba na to už brát zřetel.

Kdo má starost o uchování svého majetku do budoucna a zamýšlí s ním naložit podle své vůle, je tedy nucen převádět jej, dokud je živ. Tedy nevratnými kroky, s nimiž se pojí mnohá nebezpečí. Ale účel dědického práva je rozumně vážit zájmy zůstavitele, jeho věřitelů i dědiců, aby se všem dostalo právní ochrany. Na to současné právo nedbá: na zájmy věřitelů takřka nehledí a sleduje deformovaný koncept středověkého uherského práva, který působí kuriózně.

Právo smluv a závazků vůbec poznamenala především změť úprav občanskoprávních, obchodních a pracovněprávních. Dualita závazkového práva občanského a obchodního odráží koncepci 19. století a řada států (například Švýcarsko, Itálie, Nizozemsko, Polsko, Rusko) ji už opustila. Také česká osnova jde touto cestou. Odbourává multiplikované úpravy promlčení, prodlení, náhrady škody, dvojí úpravu kupní a příkazní smlouvy či smlouvy o dílo.

Nikoli pro blaho právníků

Mezi právníky se na osnovu nového civilního kodexu objevují názory souhlasné, rezervované i odmítavé. Vytýká se jí, že zvýší nároky na právní praxi. Že s péčí o práva soukromníků bude víc námahy a že stoupne zatížení soudů.

To je jistě zčásti pravda. Ostatně, podobné ohlasy provázely kodifikační práce vždycky. Ať šlo o starý rakouský kodex z roku 1811, anebo nový občanský zákoník Nizozemska, považovaný za jeden z výkřiků právní moderny.

Hlavně je však třeba mít na paměti, že česká osnova nesleduje jako svůj první cíl blaho a pohodlí právníků, nýbrž to, aby se soukromníkům dostalo právní ochrany, kterou si zaslouží.

Autor, profesor Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni, je vedoucím týmu, který připravoval návrh nového občanského zákoníku.


Zpracovatel: Anopress IT a.s.