12. 9. 2019
ID: 109881upozornění pro uživatele

Otazníky kolem úrazů na pracovních cestách

Pracovní cesta je časové omezení vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce (§ 42 zákoníku práce – dále ZP). Protože jde o výkon práce na dobu nezbytné potřeby, musí s vysláním na pracovní cestu zaměstnanec souhlasit. Cestu pak vykoná podle pokynu zaměstnavatele na pracoviště, které je buď mimo obvod obce jeho pravidelného pracoviště, nebo v obvodu obce jeho bydliště.

Vždy tedy jde o plnění úkolů (podle pokynů zaměstnavatele) na jiném místě, než je místo pravidelného pracoviště zaměstnance. Pravidelným pracovištěm je třeba chápat místo výkonu práce, které bylo sjednáno v pracovní smlouvě nebo na které byl zaměstnanec převeden nebo přeložen.

Vždy tedy jde o plnění úkolů (podle pokynů zaměstnavatele) na jiném místě, než je místo pravidelného pracoviště zaměstnance. Pravidelným pracovištěm je třeba chápat místo výkonu práce, které bylo sjednáno v pracovní smlouvě nebo na které byl zaměstnanec převeden nebo přeložen.

Pracoviště zaměstnance

Vždy je třeba především vymezit pracoviště zaměstnance. U některých zaměstnanců to nebude činit potíže, protože jejich pravidelné pracoviště je určeno budovou, kanceláří apod. Jsou však povolání, u nichž je místo výkonu práce se zaměstnancem sjednáno v pracovní smlouvě šířeji. Například u opravářů, pracovníků služeb apod.  je sjednán jako výkon práce určitý obvod města nebo okresu, u obchodních dealerů dokonce i území České republiky. Pokud tedy opraváři konají cesty za opravami v "rámci" takto vymezeného obvodu, nejde u nich o pracovní cestu, ale o plnění pracovních úkolů v rámci pracovní smlouvy. Cesty z jednoho místa opravy na druhé je třeba posuzovat jako úkony, které jsou potřebné během práce.

Může se však stát, že cesta z místa jednoho zaměstnavatele k jiné firmě, může u některého zaměstnance znamenat pracovní cestu, u jiného plnění pracovních úkolů. Např. půjde-li mechanik do firmy, která je mimo obvod místa jeho pravidelného pracoviště, jedná se u tohoto zaměstnance o pracovní cestu. Půjde-li z této firmy do jiné montér v rámci obvodu svého pravidelného pracoviště, jedná se u něho o plnění pracovních úkolů a tuto cestu  je nutno posuzovat jako cestu potřebnou během práce.

ZP v § 34a reaguje na případy, kdy mezi účastníky nebylo sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad a místo výkonu práce, které se považuje za pravidelné pracoviště, bylo v pracovní smlouvě sjednáno v širším rozsahu, než je jedna obec. V tomto případě je pro počátek pracovní cesty rozhodující místo (obec), z něhož tyto cesty nejčastěji začínají. 

Příklad: Zaměstnanec má v pracovní smlouvě uvedeno jako místo výkonu práce Středočeský kraj. Pro účely cestovních náhrad však místo výkonu práce sjednáno nemá. Pravidelným pracovištěm je to místo, z něhož začínají pracovní cesty. Bydlí-li např. v Benešově a odtud vyjíždí na pracovní cesty, pak je pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad Benešov.

Činnost na pracovní cestě

Činnost, která je předmětem pracovní cesty, je vlastní plnění úkolů zaměstnance na pracovní cestě. Mezi ně patří i činnosti konané na pracovní cestě pro zaměstnavatele na podnět spoluzaměstnanců, nebo činnosti konané na podnět odborové organizace, a činnosti, které zaměstnanec koná z vlastní iniciativy, pokud k ní nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele.

Za úkon nutný před počátkem práce a po jejím skončení je nutno považovat i cestu do zaměstnání a zpět. Pro účely náhrady škody způsobené pracovním úrazem platí však omezení uvedené v § 271k odst. 3 ZP. Podle tohoto ustanovení pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Toto omezení však neplatí pro jiný druh škody, např. utrpí-li zaměstnanec na cestě do zaměstnání věcnou škodu. Protože pro účely odškodnění pracovních úrazů je třeba zjistit, kdy jde u zaměstnance o cestu do zaměstnání a kdy jde o úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení, je nutné se tímto rozlišováním zabývat i u pracovní cesty.

Cesta z obce bydliště

zaměstnance na pracoviště, nebo místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení (§ 274a odstavec 2 ZP). Z tohoto ustanovení vyplývá, že u pracovní cesty část cesty, kterou zaměstnanec musí vykonat, aby se dostal do místa, které je cílem pracovní cesty, se posuzuje jako cesta do zaměstnání a část jako úkon nutný před počátkem práce. Toto rozlišování je totiž z výše uvedených důvodů nutné pro odškodňování pracovní úrazů.

Cesta na nádraží

Jde-li o pracovní cestu konanou veřejným hromadným dopravním prostředkem, je pro určení počátku a konce pracovní cesty rozhodující doba odjezdu a příjezdu stanovená jízdním řádem pro veřejný hromadný dopravní prostředek, kterého zaměstnanec použije k dopravě z místa, které je cílem pracovní cesty a zpět. Použije-li jiného dopravního prostředku, např. osobního auta, motocyklu nebo kola, je rozhodující skutečná doba odjezdu tohoto vozidla a jeho příjezdu zpět. Obdobně se posuzuje počátek pracovní cesty při použitá letadla. Je to stanovená doba odletu  a příletu letadla.

Cesta zaměstnance z jeho bytu až do vstupu do vlaku nebo autobusu, či jeho cesta do místa vstupu do auta, ať již služebního nebo soukromého,  se považuje za cestu do zaměstnání. Úraz, který by zaměstnanec utrpěl na této cestě, není možné odškodnit jako úraz pracovní.

Odjezd dopravního prostředku

V praxi - především pro odškodňování pracovních úrazů -se však ujal širší výklad, tj. že pracovní cesta nezačíná až odjezdem vlaku nebo autobusu podle jízdního řádu, ale již vstupem na vlakové či autobusové nádraží. Dojde-li tedy k úrazu zaměstnance v nádražní nebo autobusové hale či na nástupišti autobusu, tzn. ještě před vstupem do vlaku nebo autobusu, kterého zaměstnanec použije při pracovní cestě, půjde o pracovní úraz. Tento výklad je zcela na místě protože odstraňuje případy, které většina zaměstnanců považovala za nelogické. Zaměstnanec, který např. koná časově delší cestu vlakem, dostaví se na nádraží o půl hodiny dříve, aby si zajistil místo. Začátek pracovní cesty by se mu počítal až od doby odjezdu vlaku, který se může opozdit. Stejně tak by bylo nelogické, kdyby při cestě zpět měl vlak hodinové zpoždění a pracovní cesta by zaměstnanci skončila v době podle jízdního řádu, kdy zaměstnanec ještě jede ve zpožděném vlaku, a tato jeho činnost by se považovala za cestu ze zaměstnání.

Vlastní vůz

Podle tohoto širšího výkladu, jestliže zaměstnanec použije k pracovní cestě vlastního auta, motocyklu nebo jízdního kola, počíná pracovní cesta okamžikem jeho vstupu do auta, nasednutím na motocykl nebo jízdní kolo. Je však nutné si uvědomit, že zaměstnanec, než uvede vozidlo do provozu, je povinen učinit některé nutné úkony, například u auta zkontrolovat stav benzínu, oleje v motoru, brzdové kapaliny, zkontrolovat nahuštění pneumatik, čistotu skel a elektrické vybavení, včetně směrových svítidel apod. Tyto úkony lze zahrnout pod úkony nutné před počátkem pracovní cesty a po jejím skončení.

Cesta zaměstnance z bydliště do garáže je cestou do zaměstnání a úraz na této cestě nelze považovat za úraz pracovní. Utrpí-li však úraz při nahušťování pneumatik nebo při zavírání garáže, půjde již o pracovní úraz. U zaměstnanců, kteří používají k pracovní cestě motocykl nebo jízdní kolo, by šlo o pracovní úraz již při dopravě motocyklu nebo kola z místa jeho uskladnění v domě nebo  na silnici a zpět.

Za přímou souvislost s plněním pracovních úkolů se nepovažuje cesta z místa bydliště zaměstnance tehdy, jestliže je toto místo ve stejné obci jako jeho pravidelné pracoviště. Tato cesta se posuzuje jako cesta do zaměstnání a úraz utrpěný na této cestě nelze odškodnit jako úraz pracovní.

Vícedenní pracovní cesty

Pro praxi jsou důležité pracovní cesty konané ve více dnech, neboť úrazy, které se při nich přihodí, zejména při ubytování, se posuzují nesprávně. Zaměstnanec se může ubytovat v některém hotelu, ale může bydlet i v soukromí. V takovém případě se považuje za nutný úkon před počátkem pracovní cesty cesta od vstupu na nádraží v místě jeho bydliště až do doby, kdy vstoupí do hotelu nebo bytu, kde má být v cíli pracovní cesty ubytován. To platí  také v případě, kdy zaměstnanec odejde z nádraží v místě svého bydliště až do vstupu do podniku, ve kterém plní pracovní úkoly na pracovní cestě. Jestliže se potom odebere z tohoto pracoviště do místa ubytování, jde již o cestu ze zaměstnání a úraz na této cestě nelze odškodnit jako pracovní. Stejně tak se posuzuje při několikadenních pracovních cestách cesta, kterou zaměstnanec vykonává z místa přechodného ubytování do místa určeného k plnění pracovních úkolů na pracovní cestě. Po tuto dobu není chráněn a úrazy, ke kterým dojde na těchto cestách, nelze odškodnit jako úrazy pracovní.

Pro účely odškodňování pracovních úrazů se za přímou souvislost s plněním pracovních úkolů na pracovní cestě považuje jen cesta nutná k přepravě zaměstnance z místa jeho bydliště do místa ubytování nebo pracoviště v jiné obci, která je cílem pracovní cesty. Plněním pracovních úkolů je potom činnost na pracovní cestě, která je jejím předmětem. Cesta z místa ubytování (na pracovní cestě) na pracoviště a zpět je cestou do a ze zaměstnání.

Za přímou souvislost s plněním pracovních úkolů se nepovažuje činnost konaná během ubytování, stravování, při návštěvě kulturních podniků apod.

Úraz při team-buildingu

Mnohé firmy sledují zvyšování odborné připravenosti a prohlubování kvalifikace svých zaměstnanců. Proto často pořádají několikadenní školení, které se uskutečňuje o víkendu. (tzv. team-building). Pokud dojde přitom k úrazu zaměstnance (např. při sportovní činnosti si zaměstnanec zlomil nohu), je možné tento úraz považovat za pracovní. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu  je pro závěr, zda se jedná o plnění pracovních úkolů nebo zda je dána přímá souvislost s plněním takových pracovních úkolů, nutno posoudit obsahovou náplň pracovní cesty.  V případě, že by bylo prokázáno, že smyslem a účelem plánovaných aktivit „výjezdního zasedání“ bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce  s ostatními zaměstnanci, mohlo by se jednat  o školení k prohloubení kvalifikace, kterou je zaměstnavatel zaměstnanci oprávněn uložit. V  takovém případě by pak zranění, které zaměstnanec v rámci team-buildingu utrpěl, bylo nutno považovat za pracovní.

S vlastním vozem bez souhlasu

V praxi se často objevují problémy s odškodňováním pracovních úrazů na pracovních cestách, kdy zaměstnavatel nechce odškodnit úraz proto, že zaměstnanci nepovolil jet na pracovní cestu vlastním vozem.

Než odpovíme na otázku v současnosti často vyslovovanou, je třeba si ujasnit, co je předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Na tento problém nalezneme odpověď v ustanovení § 349 ZP. Předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, tedy předpisy hygienické a protiepidemické, technické normy, dopravní předpisy a další. Nelze opomenout ani konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni (§ 349 odstavec 2 ZP). Při jejich porušení zaměstnancem se zaměstnavatel může zprostit odpovědnosti za pracovní úraz.

Z toho je zřejmé, že i zaměstnavatelé mohou vydávat předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které jsou obecně platné pro jejich zaměstnance. Je na vůli zaměstnavatele, jakým způsobem bude takový předpis publikovat, zda to bude samostatné opatření, směrnice apod., nebo zda bude zahrnut do jiné normy jako její součást, např. do pracovního řádu. Z hlediska závaznosti způsob uveřejnění není rozhodující.

Pracovní řády se na pracovištích vydávají k upevnění vnitřního pořádku, pracovních povinností a k zajištění organizace práce. Kdyby zákaz použití vlastních motorových vozidel na pracovní cestu byl obsažen v pracovním řádu, šlo by o závazný předpis pro zaměstnance. Zaměstnavatel by se mohl zprostit případné odpovědnosti za pracovní úraz způsobený si zaměstnancem na pracovní cestě ve vlastním motorovém vozidle.

Je sporné, zda za konkrétní pokyn lze považovat i takový, který vydává např. mistr  několika podřízeným zaměstnancům generálně. Uvážíme-li, že pokyn musí být k o n k r é t n í, pak pod tímto pojmem nelze spatřovat jen konkrétního zaměstnance a vedoucího, ale také konkrétní podmínky, v jejichž důsledku je pokyn vydáván. Konkrétním pokynem je například pokyn, který dá vedoucí autoprovozu řidiči, aby při mazání čepů použil montážní jámu a nikoliv zvedák.

O pokyn by se např. jednalo tehdy, kdyby byl zaměstnanci vydán zákaz jízdy na pracovní cestu proto, že je na cestě nebezpečí úrazu (vozovka je zledovatělá apod.). Není vyloučeno, aby pokyn byl motivován stavem, který je u některého zaměstnance zřejmý a trvá delší dobu.

Např. vedoucí zakáže zaměstnanci jezdit na pracovní cestu vlastním autem proto, že ví o jeho nervové labilitě, řidičské nezkušenosti apod. Muselo by jít o důvody, které jsou specifické a mají vztah k pracovním povinnostem. Přitom zaměstnavatel své záporné stanovisko k použití vlastního vozidla zaměstnancem na pracovní cestě nemusí zdůvodňovat.

Kdy zaměstnavatel nehradí škodu

Použije-li zaměstnanec k pracovní cestě vlastní vozidlo a dojde na této cestě k jeho poškození, jsou právní důsledky odlišné. Rozhoduje, zda současně došlo k poškození vozidla (věcné škodě) a k ublížení na zdraví řidiče- zaměstnance.

Při současném poškození vozidla i ublížení na zdraví zaměstnance se jedná o pracovní úraz a odpovědnost zaměstnavatele se posuzuje podle § 269 ZP. Za náhradu škody na zdraví i na vozidle odpovídá zaměstnavatel, pokud se nezprostí odpovědnosti. To se může stát prohlášením zaměstnavatele, že " nebude hradit škodu na dopravním prostředku, kterého zaměstnanec použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu." (§ 265 odstavec 3 ZP). Jde však jen o zproštění odpovědnosti za věcnou škodu, tedy na dopravním prostředku, případně na dalších věcech.

Dále zaměstnavatel za škodu neodpovídá, jestliže ke škodě došlo v důsledku opilosti zaměstnance nebo porušením bezpečnostních předpisů. Mezi tyto předpisy se počítají i pravidla silničního provozu (zákon č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích), takže ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele stačí, když k nehodě došlo zaviněním zaměstnance. Např. smyk na vozovce, nepřizpůsobení rychlosti, nedání přednosti apod. -zkrátka porušení " pravidel." Bylo-li toto jednání zaměstnance jednou z příčin škody, zaměstnavatel nemá odpovědnost plně, ale zčásti a podle míry zavinění se krátí i náhrada škody. Při škodě na vozidle, kdy na štěstí nedojde k úrazu zaměstnance, se odpovědnost zaměstnavatele " přesouvá" z oblasti pracovních úrazů do " obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu."

Vždy tedy jde o pracovní cesty. Určil-li zaměstnavatel k této cestě např. hromadný dopravní prostředek a zaměstnanec použil- byť z vážných důvodů- svoje vozidlo a došlo k nehodě (bez poškození zdraví), zaměstnavatel žádnou odpovědnost nemá. Uplatní se uvedené ustanovení ZP. Pokud by nehodu zavinil někdo jiný, např. projedoucí řidič, může poškozený svůj nárok uplatňovat na něm.

Svůj souhlas či nesouhlas s použitím vozidla může např. zaměstnavatel spojovat s existencí havarijní pojistky vozidla, s nezkušeností řidiče, bezpečností provozu, povětrnostními podmínkami, technickým stavem vozidla apod. Důvod nesouhlasu s použitím vozidla nemusí však zaměstnanci sdělovat, jednoduše mu odmítne " podepsat cesťák na auto."

Z uvedeného je zřejmé, že zaměstnavatel by hradil škodu na vozidle zaměstnance pouze tehdy, jestliže k ní došlo např. zaviněným porušením povinností někoho jiného a že se škoda stala při plnění pracovních úkolů.

Příkaz, který nepatří do pracovní náplně

Často se stává, že zaměstnavatel vydá zaměstnanci příkaz, který nepatří do jeho pracovní náplně. Zaměstnanec uposlechne a při této činnosti se mu stane úraz. Správně by k takové činnosti a podobným příkazům, mělo docházet jen zcela výjimečně. Jde tedy o práci, která nespadá do pracovní náplně zaměstnance.

Například: Ředitel dá příkaz technikovi, aby řídil auto za nemocného řidiče, a zaměstnanec poslechne, ač mohl příkaz odmítnout. Přitom to nemusí být ani příkaz, jehož splnění přináší prospěch zaměstnavateli nebo který souvisí s plněním jeho úkolů. Může se týkat i soukromé věci vedoucího (např. vedoucí pošle svého zaměstnance, aby mu něco koupil). Úraz, který se zaměstnanci stane při takové činnosti, nutno považovat za úraz pracovní, neboť i v těchto případech jde o plnění pracovní úkolů.

JUDr. Ladislav Jouza                       

JUDr. Ladislav Jouza,
advokát a rozhodce pracovních sporů                           

 


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz