V bodě II. se dále píše: „Avšak jeden svědek uvozuje podezření. Unus testis inducit praesumptionem, jeden svědek uvozuje potah. Svědek jeden uvozuje potah; ale za dostatek ku právu v žádné při býti nemůže.“

Jak se daná zásada projevuje ve 21. století v „Šámalově“ zákoníku je možné se dočíst v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1307/2019, ze dne 13. 11. 2019: „Porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy se přiklonily k verzi poškozeného a nikoli k verzi obviněného, a to ani když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti.“

V této souvislosti je vhodné zdůraznit (pro inženýry platí toto upozornění obzvlášť), že právo není matematika a že proto ani závěry tzv. teorii her nelze při hodnocení důkazů v trestním procesu bez dalšího použít. Zkrátka a dobře rovnice „1 + 1 = 2“ v právu dycky neplatí. O tom se mohl přesvědčit i jeden narkobaron z okolí Tábora. Šlo o kauzu vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 342/2017.

Výmluvné je již samo vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného: „Pokud tedy obviněný namítl nutnost hodnocení důkazní materie v souladu se zásadami aplikované matematiky, nutno mu oponovat, neboť soudcovská úvaha o skutkovém stavu se svou povahou zcela zjevně vymyká striktně matematickému uvažování, jak na to ostatně soudy obou stupňů podrobně poukázaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Soudy obou stupňů tak postupovaly v naprostém souladu se zákonem, na čemž nemůže nic změnit ani poněkud zavádějící argumentace obviněného stran tzv. magického myšlení a struktury rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.“

Veškeré naděje tohoto „jointového mága“ pak smetl rázně Nejvyšší soud. Není se čemu divit, jak známo, soudci jsou konzervativní a na The Big Bang Theory nekoukaj (sarkasmus):

 „Pokud obviněný v dalším okruhu námitek poukázal, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině na základě nevěrohodných svědeckých výpovědí, přičemž v rámci hodnocení důkazů nerespektovaly zásady in dubio pro reo a testis unus, testis nullus a nepostupovaly ani v souladu s disciplínou aplikované matematiky – tzv. teorií her, tak s těmito námitkami se rovněž nelze ztotožnit.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že trestní řád v § 2 odst. 6 při vyjádření zásady volného hodnocení, ale ani v žádných jiných ustanoveních, nestanovuje žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Zásada volného hodnocení důkazů je totiž vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 40-41).

Při hodnocení např. svědeckých výpovědí dvou skupin svědků, z nichž jedna potvrzuje obhajobu obviněného, je tak třeba uvážit všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž se soud musí především vypořádat s konkrétními skutečnostmi vyplývajícími ze svědeckých výpovědí jednotlivých svědků. Dále je třeba hodnotit, zda výpověď každého svědka je logická, zda se svědek, byť i pokud jde o méně významné skutečnosti, neodchyluje od své předchozí výpovědi i od ostatních svědeckých výpovědí, přičemž musí posoudit a zhodnotit všechny takové zjištěné rozpory ve výpovědích svědků a jejich příčiny, souvislost a návaznost svědeckých výpovědí navzájem i na ostatní důkazy a prokázané skutečnosti, jakož i kladný či záporný poměr svědků k obviněnému apod., neboť jedině tak může získat bezpečný a spolehlivý základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 5 Tz 107/98).

Dále nutno zdůraznit, že soudy obou stupňů se dostatečně a správně vypořádaly s námitkami obviněného stran aplikace tzv. teorie her na hodnocení důkazů (č. l. 355, 451), přičemž s jejich argumentací se plně ztotožňuje i Nejvyšší soud. Pouze ve stručnosti a s ohledem na již výše uvedená teoretická východiska tak Nejvyšší soud připomíná, že proces hodnocení důkazů nemůže být omezen toliko na matematické sčítání a odečítání důkazů svědčících o prokázání či neprokázání určité skutečnosti, tj. nemůže být vnímán jako pouhá matematická rovnice, v níž má každý důkaz stejnou důkazní sílu. Takový postup by představoval hrubý rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud totiž soud dospěje po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že určitý důkaz, resp. určitá svědecká výpověď je věrohodná, není ničím zpochybněna a je schopná vysvětlit skutkový děj tak, jak se odehrál, a zároveň na druhé straně jí odporující důkaz je vyvrácen, a soud v odůvodnění svého rozhodnutí tyto své hodnotící úvahy náležitě vyloží, nejsou splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo, a to ani v případě, že by jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť soud pochybnosti nemá…“

Trestní proces, hra s nulovým součtem…

JUDr. Vladimír Janošek,
advokát

trvale spolupracující s ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

V Jámě 699/1
110 00 Praha 1

Tel.:    +420 731 773 563
e-mail:    janosek@arws.cz