Stěžovatel (v trestním řízení poškozený) zakoupil sedmdesát obrazů, které měly být díly malířů Aloise Schneiderky, Karla  Hofmana, Františka Podešvy a Františka Grosse. V trestním řízení však bylo zjištěno, že jde o falzifikáty. Odsouzeni byli dva pachatelé, z nichž jeden tyto falzifikáty vytvořil a uvedl do oběhu, a druhý zpracoval k některým obrazům nepravdivé znalecké posudky. Po odsouzení pachatelů Okresní soud v Ostravě rozhodl napadeným usnesením o zabrání obrazů z majetku stěžovatele, který však byl uvedenou trestnou činností poškozený. Krajský soud v Ostravě stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o zabrání obrazů zamítl. Podle okresního i krajského soudu bylo zabrání obrazů nezbytným opatřením v zájmu ochrany společnosti před šířením falzifikátů. Obecné soudy se zabývaly návrhem stěžovatele, aby místo zabrání obrazů pouze rozhodly o jejich označení jako kopií nebo pozměnění. Dospěly však k závěru, že nelze zajistit trvalé a neměnné označení obrazů, které by vyloučilo jejich opětovné vydávání za díla uvedených malířů a další podvodné šíření. Oba soudy nicméně shledaly, že se ve společnosti běžně vyskytují kopie uměleckých děl, aniž by s nimi byla páchána trestná činnost.

Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že ochranné opatření zabrání věci představuje zásah do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a při jeho ukládání tak musí být splněn požadavek přiměřenosti. Zejména při zabrání věci, která náleží poškozenému, je nutno zohlednit, zda stanoveného cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, který by do ústavně zaručených práv zasahoval mírněji, případně vůbec. Těmto požadavkům však obecné soudy nedostály.

Ústavní soud zjistil, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, u něhož se nachází zabrané obrazy, na základě stanoviska okresního soudu oddělil plátna od rámů obrazů. Zatímco plátna obrazů zamýšlí zničit, u rámů nevylučuje jejich další využití včetně prodeje. Již tato skutečnost svědčí o tom, že nebylo nezbytné zabrat stěžovateli obrazy jako celek, tedy včetně rámů. Obecné soudy měly možnost namísto zabrání obrazů rozhodnout pouze o jejich označení jako kopií či pozměnění, jak navrhoval stěžovatel. Tím by bylo v odpovídající míře dosaženo ochrany společnosti před šířením falzifikátů. Podle obecných soudů by sice takové označení nebylo trvalé ani nezměnitelné, avšak ani kopie uměleckých děl, které se dle těchto soudů ve společnosti běžně vyskytují a s nimiž není páchána trestná činnost, nemusí být označeny trvalým a nezměnitelným způsobem.

Současně žádná zjištěná okolnost nenasvědčovala tomu, že stěžovatel má v úmyslu obrazy dále podvodně šířit a vydávat za díla uvedených malířů. Přitom platí, že při rozhodování o zabrání věci soud nesmí předpokládat, že jednotlivec, kterému věc náleží, s ní bude nakládat nečestně, či dokonce trestněprávně zakázaně, aniž by pro tento závěr měl soud jakoukoliv oporu ve zjištěných skutečnostech, případně nevyplývá-li obava, že věc bude sloužit k trestné činnosti, zjevně z povahy věci.

Podle Ústavního soudu tak obecné soudy porušily právo stěžovatele na ochranu majetku, neboť zabraly obrazy stěžovateli kvůli hypotetickému nebezpečí, že budou šířeny jako falzifikáty, ačkoliv tomu nenasvědčovala žádná zjištěná okolnost, a přestože měly možnost zvolit některé z mírnějších opatření namísto zabrání obrazů včetně rámů.

Úplné znění citovaného nálezu je k dispozici zde.

JUDr. Tomáš Lichovník,
soudce Ústavního soudu