Preventivní ztotožnění, aneb ne vždy má policie právo žádat občanku

Skutkový stav

Stěžovatel v červnu 2018 cestoval na několikadenní společenskou akci pod názvem Klimakemp. Po příjezdu na vlakové nádraží do obce, kde se měla akce konat byl ještě v prostorách vlakového nádraží vyzván hlídkou Policie ČR, aby prokázal svou totožnost. Stěžoval výzvě vyhověl a současně se ptal na její důvody. Hlídka postup odůvodnila odkazem na ustanovení § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii. Jeden z policistů navíc uvedl, že "je to k zabezpečení bezpečnosti veřejného pořádku, bezpečnosti osob a majetku", že není povinen stěžovateli sdělovat, jaký úkol v dané chvíli policie plní, a že se stěžovatel může případně se stížností obrátit na nadřízené. Stěžoval však považoval takový postup za nezákonný a podal proto žalobu na určení nezákonnosti výzvy k prokázání totožnosti a na ochranu před případně trvající nezákonnou evidencí zjištěných údajů týkajících se jeho osoby.

Průběh řízení

Městským soudem v Praze byl výše nastíněný postup shledán oprávněným. A to zejména s ohledem na vyjádření Ministerstva vnitra, které uvedlo, že důvodem prověření přijíždějících byla obdobná akce konaná o rok dříve, během níž docházelo k protiprávnímu jednání, kdy bylo některými z účastníků blokováno dolní zařízení v dole Bílina. Navíc pořadatel akce na svém webu uvedl, že podobné aktivity spočívající v občanské neposlušnosti budou součástí i Klimakempu 2018. Městský soud zhodnotil, že zákonnost zásahu policie je třeba především hodnotit v kontextu těchto skutečností a uzavřel, že policie svůj postup řádně odůvodnila, neboť uvedla konkrétní ustanovení právního předpisu, na jehož základě úkon prováděla.

Reklama

Velká novela stavebního zákona (online - živé vysílání) - 24.4.2026

24.4.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Ze stejných důvodů zamítl i Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele, neboť považoval postup policejní hlídky za oprávněný, zejména s ohledem na potenciální rizikovost pořádané akce.

Nezákonnost postupu

Podle Ústavního soudu výše zmíněným postupem Policie ČR bylo zasaženo nejen do práva na soukromí stěžovatele „výzva k prokázání totožnosti tak zpravidla představuje zásah do práva na soukromí a na informační sebeurčení, jehož součástí je právě i možnost nebýt nikým, tím spíše představitelem státu, sledován, nebýt objektem shromažďování informací o svém životě, žít v skrytu a nepozorován“[1], ale navíc i do práva shromažďovacího. Ústavní soud dospěl k závěru, že je-li výzva učiněna v souvislosti s účastí na pokojném shromáždění, může ztotožňovaný mít pocit, že je od účastni na daném shromáždění odrazován, např. v obavě ze zanesení svého jména na do nějaké formy evidence a následné persekuce za projevování protistátních názorů.

Ústavní soud připomněl, že v každém jednotlivém případě je nutné zkoumat konkrétní okolnosti učiněné výzvy, včetně toho, v jaké situaci a vůči jaké konkrétní osobě byla učiněna. Ustanovení § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii nelze totiž brát jako sběrnou klauzuli, pod kterou se vejde jakákoliv situace a výzva k prokázání totožnosti kohokoli kdekoli.

Avšak sám zásah do základních práv nečiní výzvu nezákonnou, vždy je třeba zásah poměřovat dle principu proporcionality. Ústavní soud pak především poukázal na skutečnost, že výzva nebyla nezbytná, neboť bylo možné zamýšleného cíle dosáhnout i jinými prostředky, například přítomnost příslušníků policie by sama o sobě mohla potenciální škůdce odrazovat.

Právu na shromažďování pak nelze a priori odejmout ústavní ochranu pouze z toho důvodu, že při něm dochází k občanské neposlušnosti, spočívající například, jako tomu bylo v tomto případě, ve (vědomém) porušování právních předpisů. V uvedeném případě bylo snahou podnítit debatu o změnách klimatu. Blokáda důlních zařízení tedy byla vědomým porušením právních předpisů, avšak apelujícím na obecný zájem, konkrétně zájem na příznivém životním prostředí.

Nadto již samotná výzvy trpěla vadami, neboť nebyla řádně odůvodněna. Odůvodnění musí být takové, aby i osoba, do jejíž práv je zasahováno mohla sama zhodnotit legitimitu a přípustnost zásahu v každém jednotlivém případě. Dle závěrů uvedené nálezu však pouhý odkaz na zákonné ustanovení nelze zdaleka považovat za dostačující, a to ani pokud je uvedené ustanovení parafrázováno. Uvedené ustanovení zákona o polici je nezbytné vykládat tak, aby byla vyloučena případná svévole příslušníků a zneužití tohoto institutu. V každém případě tedy musí být uvedeny konkrétní důvody, např. v případě ztotožnění z důvodu podezření ze spáchání přestupku musí být vždy podezřelému sděleno navíc v čem má tento přestupek spočívat. Jak dále Ústavní soud uvedl, nelze ani užít obecný odkaz na „nezbytnost zajištění ochrany bezpečnosti osob a majetku a veřejného pořádku, jelikož ani takové odůvodnění není způsobilé vyvrátit případné podezření, že policie vůči ztotožňované osobě využívá svá formální oprávnění bezdůvodně, tj. šikanózním způsobem. Teprve až alespoň stručné vysvětlení povahy ohrožení bezpečnosti osob a majetku či veřejného pořádku ztotožňovanému jednotlivci umožní nabýt důvěru v legitimitu postupu policie. Povinnost odůvodnění výzvy k prokázání totožnosti je též nástrojem proti možné libovůli a svévoli. Není-li policista ochoten seznatelně vysvětlit důvody svého zákroku, naznačuje to, že tyto důvody buď neexistují, nebo by sdělení skutečných důvodů výzvy odhalovalo jejich rozpor se zákonnými a ústavními požadavky“[2].

Závěr

Tento nález lze bezpochyby přivítat, neboť jasně stanovuje mantinely uplatňování státní moci, která nesmí být uplatňována svévolně. Zmíněný nález má navíc velkou relevanci především v současné době covidově, kdy je institut ztotožnění občanů využíván řádově častěji než v předchozích letech.