Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci oceňování ručení
Nejvyšší soud České republiky svým rozhodnutím ze dne 22. dubna 2009, sp.zn. 29 Cdo 3276/2008 judikoval svůj právní názor ve vztahu k aplikaci § 196a odst. 3 na převzetí ručení dle § 196a odst. 5. Nejvyšší soud tímto podstatně rozvinul právní argumentaci použitou v předchozím rozhodnutí ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 996/2004.
§ 196a odst. 5 obchodního zákoníku výslovně (odkazem na odst. 1 až 3 § 196a) vztahuje režim, kdy je nutné k poskytnutí ručení souhlasu valné hromady, naplnění podmínek v obchodním styku obvyklých a stanovení hodnoty ručení na základě posudku znalce jmenovaného soudem i na převzetí ručení za závazky tzv. spřízněných osob.
Nejvyšší soud staví svůj závěr, že požadavek určení hodnoty (ceny) poskytovaného ručení na základě posudku znalce jmenovaného soudem není na převzetí ručení aplikovatelný především na dvou argumentech.
Prvním argumentem je nemožnost současné aplikace odst. 1 a 3 § 196a, kdy první odstavec stanoví povinnost předchozího souhlasu valné hromady bez ohledu na další skutečnosti (bez předchozího souhlasu vůbec platně nevznikne), ale odstavec třetí oproti tomu stanoví povinnost souhlasu valné hromady pouze v případě, kdy k dané skutečnosti dochází do 3 let od vzniku společnosti, kdy navíc postačuje souhlas následný (je tedy podmínkou účinnosti).
Druhým argumentem je zejména skutečnost, že samotné ručitelské prohlášení již obsahuje výši tohoto závazku a není zde tedy ničeho co by mohlo být předmětem ocenění. Nejvyšší soud dále rozvádí tuto argumentací tím, že ani v případě zajištění závazku spřízněných osob zástavním právem či jiný způsob smluvního zajištění takového závazku a dokonce ani v případě smlouvy o půjčce či smlouvy o úvěru, uzavřené mezi společností a spřízněnými osobami není nutné znalecký posudek vypracovávat, a podle přesvědčení Nejvyššího soudu není tedy nutné stanovit na základě znaleckého posudku ani výši úplaty za převzetí ručení společností za závazky spřízněné osoby vůči třetí osobě na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Nejvyšší soud vychází především ze skutečnosti, že odst. 3 § 196a se vztahuje na převody majetku a nikoli na poskytování zajištění, a je tedy třeba aplikovat ustanovení, která upravují povahově bližší institut právního řádu.
Přestože výše uvedené závěry Nejvyššího soudu se jeví jako významné a zjednodušující ve vztahu k poskytování ručení mezi spřízněnými osobami a mohou být impulsem pro rozvoj financování, tak je třeba je nahlížet jako na interpretaci Nejvyššího soudu ve vztahu k § 196a obchodního zákoníku, která je odchylná od doslovného znění obchodního zákoníku jako obecně závazného právního předpisu.
Není vyloučeno, a to zejména s ohledem na skutečnost, že tato rozhodnutí byla učiněna tzv. malými senáty (navíc v částečně shodném složení soudců), překonání tohoto právního názoru v další judikatorní činnosti Nejvyššího soudu.
Pouze přístup na straně věřitelů ukáže do jaké míry bude v praxi nadále vyžadováno stanovení hodnoty ručení na základě znaleckého posudku, jehož vypracování mohou věřitelé z důvodu právní jistoty požadovat po ručitelích i při odmítnutí jmenování soudem.
Mgr. David Neveselý, advokát
Mgr. Ivo Průša, advokátní koncipient
HAVEL & HOLÁSEK s.r.o.,
advokátní kancelář
Týn 1049/3
110 00 Praha 1
Česká republika
Tel.: +420 224 895 950
Fax: +420 224 895 980
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
