Spory FIFA s fotbalisty a jejich zástupci jako důsledek případu Diarra

Případ Diarra

Na začátek je třeba popsat příběh, který stojí za současným hnutím vyžadujícím od FIFA zásadní změny zavedených pořádků.

Dnes čtyřicetiletý Lassana Diarra měl velice úspěšnou fotbalovou kariéru. Oblékal dresy Chelsea, Arsenalu či Realu Madrid. K tomu hned čtyřiatřicetkrát reprezentoval rodnou Francii. Jako mistr Anglie a Španělska podepsal hbitý záložník v srpnu 2013 čtyřletou smlouvu s Lokomotivem Moskva, který jej vykoupil z dalšího ruského týmu, Anži Machačkala, za 12 milionů eur.[1]

Problémy nastaly, když se Diarra po několika měsících začal s Lokomotivem přít ohledně výše kontraktu a souvisejících záležitostí. Spory s klubem vyústily v jednostrannou výpověď profesionální smlouvy hráčem. Lokomotiv namítal, že jde o vypovězení kontraktu bez oprávněného důvodu, který FIFA ve svých přestupových pravidlech stanoví jako nutnou podmínku pro platné jednostranné vypovězení kontraktu.[2] Celý spor se následně dle předpisů FIFA řešil před její Komorou pro řešení sporů (FIFA Dipute Resolution Chamber) a posléze i v mezinárodní sportovní arbitráží před Court of Arbitration for Sport (CAS).

Oba tribunály daly za pravdu Lokomotivu. Diarra tak musel svému bývalému klubu zaplatit náhradu újmy ve výši 10,5 milionu eur za neoprávněné jednostranné ukončení hráčské smlouvy. Přitom po celý rok od vypovězení kontraktu nemohl hrát profesionální soutěž v jiné zemi, ani se de facto upsat jinému týmu. Přestupová pravidla FIFA totiž podmiňovala přestup hráče z jedné národní fotbalové asociace do druhé vydáním tzv. Mezinárodního osvědčení o přestupu (International Transfer Certificate, ITC). Podle vlastních pravidel FIFA není ITC vydáno ze strany asociace, z níž hráč přestupuje, pokud mezi hráčem a klubem vyvstane spor ohledně ukončení kontraktu. V takovém případě FIFA může na žádost nové asociace, do níž hráč přestupuje, přijmout v případě výjimečných okolností prozatímní opatření. FIFA poté do šedesáti dnů rozhodne o vystavení ITC a o uložení případných sportovních sankcí. Ve všech případech musí být rozhodnutí o uložení sportovních sankcí přijato před vydáním ITC. Samotným vydáním ITC není dotčeno právo na náhradu újmy za ukončení smlouvy.

Reklama

ESG Omnibus – Co se mění v reportingu a udržitelnosti? Úleva pro firmy, nebo ústup z odpovědnosti? Víte, co vás čeká? (online – živé vysílání) – 24.3.2026

24.3.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Kromě toho by nový Diarrův klub byl solidárně odpovědný za způsobenou újmu. V přestupových pravidlech FIFA totiž byla v té době zavedena vyvratitelná domněnka, podle níž se mělo za to (nebyl-li prokázán opak), že nový klub podněcoval profesionálního hráče k ukončení smlouvy. Když tak o Diarru v únoru 2015 projevil zájem belgický Sporting Charleroi, podmínil Diarrovo angažování dvěma podmínkami: jednak si měl Diarra vyřídit ITC, jednak měl předložit ujištění, že Charleroi nebude solidárně odpovědné za způsobenou újmu. Diarra se následně obrátil na Belgickou fotbalovou asociaci a FIFA s žádostí o vydání ITC a zmíněného ujištění, avšak nic takového neobdržel.

Diarra se proto už v prosinci 2015 rozhodl proti podmínkám nastaveným předpisy FIFA bojovat. U obchodního soudu v Charleroi podal žalobu na náhradu újmy ve výši 6 milionů eur od Belgické fotbalové asociace a FIFA za neumožnění přestupu do Charleroi. Jako svého právního zástupce angažoval Jeana-Louise Duponta, jenž se proslavil případem Bosman,[3] který dal základ moderním přestupovým pravidlům FIFA.

Soud první instance dal Diarrovi za pravdu. Odvolací soud se pak obrátil na Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) s předběžnými otázkami, zda je třeba články 45 a 101 Smlouvy o fungování Evropské unie vykládat tak, že zakazují solidární odpovědnost nového klubu a potřebu vydání Mezinárodního osvědčení o přestupu. Tedy zjednodušeně, zda přestupová pravidla FIFA omezují volný pohyb pracovníků v Unii a zda jde o kartelovou dohodu. SDEU se v říjnu 2024 v obou případech v zásadě postavil na stranu Diarry.[4] Šlo o přelomové rozhodnutí, po němž někteří očekávali zevrubné přepracování přestupových pravidel. K tomu ovšem zatím nedošlo.

FIFA sice rychle reagovala a v lednu 2025 vydala revidovaná přestupová pravidla.[5] Rozhodnutí SDEU v nich do jisté míry reflektovala a odstranila vyvratitelnou domněnku, která považovala nový klub za solidárně odpovědný. Nově již také není možné, aby původní klub bránil vydání ITC. V červenci pak přišla další aktualizace regulí, ta se však týkala především prodloužení přechodných pravidel souvisejících s ruskou agresí na Ukrajině.[6]

Organizace FIFPRO, která celosvětově sdružuje profesionální fotbalisty, považuje dosavadní kroky FIFA za nedostatečné.[7] Podle ní nejde o důslednou implementaci rozhodnutí, ani nedochází k dostatečné konzultaci změn se zainteresovanými stranami.

Žaloba Justice for Players

Ve světle rozhodnutí SDEU vznikla v Nizozemsku nadace „Justice for Players“. Jejím primárním cílem je odškodnit širokou základnu profesionálních fotbalistů za dosud uplatňovaná pravidla FIFA, která SDEU shledal jako nepřípustná. Nadace na svých stránkách uvádí, že podle odhadů ekonomů byly výdělky hráčů vinou vadných pravidel FIFA zkráceny o 8 procent.[8]

V srpnu 2025 tato organizace podala v Nizozemsku hromadnou žalobu proti FIFA a národním fotbalovým asociacím Francie, Německa, Belgie a Dánska, v níž vymáhá nároky všech profesionálních fotbalistů hrajících v Evropské unii a Spojeném království od roku 2002, kdy vstoupila přestupová pravidla v platnost. Podle nizozemského zákona o hromadných žalobách[9] jsou poškození hráči v Nizozemsku zahrnuti automaticky, zahraniční poškození mají možnost aktivně se do řízení přihlásit.

Justice for Players odhaduje, že nárok na odškodnění má přes 100 000 hráčů a hráček. Podle právního zástupce Justice for Players, Koena Ruttena, vynucovala FIFA přes dvacet let nezákonná pravidla, která škodila fotbalovým profesionálům. Proto chce Justice for Players kromě finančního odškodnění i větší kontrolu fotbalových profesionálů nad vlastními kariérami.[10]

Zajímavostí případu je, že žalobu financuje Deminor Litigation Funding, tedy tzv. „third party funder“. Díky tomu nemají mít poškození hráči žádné výdaje s uplatněním svých nároků. Jejich participace je údajně zcela anonymní ve vztahu k FIFA, národním fotbalovým asociacím i klubům.[11] Justice for Players přiznává, že soud si může vyžádat přístup k utajovaným informacím včetně identity hráčů, ale zavazuje se je sdílet pouze v případě, že je to nezbytně nutné pro vedení soudního řízení.[12] V říjnu získala iniciativa silného spojence, když se k žalobě přidal Francouzský národní svaz profesionálních fotbalistů.[13]

Šance na úspěch

Názory na opodstatněnost nároku a pravděpodobnost úspěchu ve věci se liší. Nizozemská verze Entertainment Weekly připomíná, že SDEU respektuje potřebu profesionálních týmů mít během sezony stabilní kádry. Kromě toho bude jistě dlouze rozporováno nárokovaných 8 procent ušlého zisku profesionálních hráčů. EW se také zamýšlí nad smyslem žalování jednotlivých národních asociací, které se jako součást FIFA musely podřídit jejím pravidlům.[14] Oproti tomu experti ze Secretariat a Morgan Sports Law očekávají, že kromě fotbalistů by se náhrady škody mohli domáhat i agenti a kluby, jelikož na pravidlech FIFA rovněž mohli tratit.[15]

Postup Diarry

Lassana Diarra nadále individuálně vymáhá svůj nárok. Aktuálně požaduje kompenzaci ve výši 65 milionů eur. Podle svých slov čekal, že po rozhodnutí SDEU obdrží od příslušných asociací návrh mimosoudního vyrovnání, což se však nestalo. Svůj již více než jedenáct let trvající boj údajně vede i v zájmu méně věhlasných fotbalistů, kteří nemají odvahu nebo prostředky postavit se FIFA a jejím pravidlům.[16]

Další spory

Uklidnění situace nepřispělo ani nejnovější rozhodnutí FIFA. Ta totiž odmítla pozvat zástupce FIFPRO, kteří reprezentují více než 65 000 fotbalistů, na jednání do marockého Rabatu, jejichž cílem je zlepšení welfare fotbalistů. Následně došlo k ostré výměně názorů mezi představiteli obou organizací. Podle FIFPRO podporuje FIFA „falešné“ a jí preferované organizace sdružující fotbalisty, naopak podle FIFA FIFPRO nemá upřímný zájem o oboustranně zdvořilý dialog a z něj pramenící progres.[17]

SDEU přitom v mezidobí ještě více rozvířil vody zavedené fotbalové praxe. V případu RFC Seraing[18] dovodil, že soudy členských států by měly mít pravomoc přezkoumávat rozhodčí nálezy CAS v případech, kdy jde o posouzení jejich souladu s veřejným pořádkem EU.[19] Dosud přitom rozhodčí nálezy vydané CAS přezkoumával švýcarský Nejvyšší federální soud.

Závěr

Konec sporů souvisejících s přestupovými pravidly FIFA se aktuálně jeví v nedohlednu. Pro nejvyšší fotbalovou asociaci ovšem představují potenciálně velký finanční i reputační problém.

Podle dostupných statistik v roce 2024 přestoupil rekordní počet profesionálních fotbalistů a celkový finanční objem přestupů přesáhl 7,71 miliard eur.[20] Jen v Evropě měly příjmy klubů z nejvyšších soutěží jednotlivých zemí za rok 2024 dohromady dosáhnout hodnoty 29 miliard eur.[21] Smlouvy mezi kluby a hráči jsou přitom základním stavebním kamenem stability a současně vývoje profesionálního sportu, což potvrdil i SDEU. Nyní ale zůstává nejisté, jak budou pravidla přestupů v celosvětově nejpopulárnějším sportu nakonec vypadat.

Celý spor má dozvuk i v České republice. Česká asociace fotbalových hráčů (ČAFH) v prosinci 2025 výslovně podpořila iniciativu Justice for Players a vyzvala všechny hráče a hráčky, aby se k hromadné žalobě připojili.[22] Je však těžké odhadovat, kolik českých hráčů a hráček se k žalobě skutečně připojí.

Mgr. Vojtěch Jiraský,
advokát

Daniel Konečný,
advokátní asistent