Volejte obhájci, aneb forma porady s klientem ve 21. století

Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) považuje za úkon právní služby další poradu s klientem přesahující jednu hodinu. Nicméně bližší podrobnosti, tedy jaká má být forma porady s klientem již advokátní tarif neuvádí. Zda se musí striktně jednat o poradu osobní, kdy s klientem mluvíme „tváří v tvář“, či zda se může jednat např. o poradu prostřednictvím telefonu či obdobného zařízení (např. videohovor prostřednictvím aplikace skype) již stanoveno není.

Nadto může rovněž vyvstat otázka, jak poradu s klientem vedenou telefonickým hovorem prokážeme, když co se týká osobní porady s klientem, je toto nejčastěji řešeno zápisem o poradě s klientem, ve kterém je vymezen i časový rámec jejího trvání a který následně klient podepíše. Na některé výše uvedené otázky odpověděl Ústavní soud svým nedávným nálezem ze dne 31. 8. 2020 sp.zn. I. ÚS 1232/20, kterému bych se v tomto článku chtěl věnovat.

Nejprve si shrňme stručně průběh daného případu. Stěžovatel, který vykonával obhajobu svého klienta, s tímto klientem uskutečnil osmdesát pět telefonických porad, kdy deset z nich přesáhlo délku jedné hodiny (do pravomocného skončení řízení se jich uskutečnilo sedm). Stěžovatel uvedl, že tak činil na výslovnou žádost klienta, z důvodů jeho zdravotního stavu, špatné pohyblivosti a celkového vyčerpání. Nicméně Obvodní soud pro Prahu 4 mu odměnu za těchto sedm účtovaných telefonických porad nepřiznal, neboť stěžovatel nedoložil podklady prokazující jejich konání. [1]

Reklama

Nemáte ještě registraci na epravo.cz?

Registrujte se, získejte řadu výhod a jako dárek Vám zašleme aktuální online kurz na využití umělé inteligence v praxi.

REGISTROVAT ZDE

Stěžovatel však namítal, že Obvodní soud pro Prahu 4 se již vůbec nezaobíral skutečností, že obhájce nemá přístup k výpisům hovorů z věznice. Až po mnoha komplikacích se stěžovateli podařilo získat výpis prokazující konání hovorů s klientem, a to v únoru 2020, kdy tento následně stěžovatel doložil ke své stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4. Přesto ani Městský soud v Praze jeho stížnosti nevyhověl. Své závěry Městský soud v Praze odůvodnil tím, že nelze jednoznačně posoudit, zda pod pojem „další porada s klientem“ lze podřadit telefonický hovor, přičemž se přiklonil k závěru že nikoliv. [2]

Proti tomuto podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní mimo jiné poukázal na to, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu neobsahuje u úkonu právní služby „další porada s klientem“ požadavek náležitosti, aby byla provedena osobně „tváří v tvář“. Právě toto si dle stěžovatele do něj nepřípustně doplnil Městský soud v Praze při stanovení svých závěrů, aniž by jakkoliv zdůvodnil, jak se liší osobní porada obhájce s klientem od porady vedené telefonicky, když délka jejího trvání bude stejná. Tento závěr však stěžovatel považuje za nelogický, a to i s ohledem na rozsáhlé možnosti dálkové komunikace. Dále stěžovatel uvedl, že Městský soud v Praze nijak nerozporoval a nezpochybňoval konání sedmi účtovaných hovorů. [3]

Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na článek JUDr. Jana Bláhy publikovaný v Bulletinu advokacie v roce 2000, který cituje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 1995 č.j. 3 To 857/95-70 dle kterého „jestliže je ze spisu zřejmé, že v průběhu trestního řízení došlo k osobnímu kontaktu mezi obhájcem a obviněným a obhájce ve svém vyúčtování žádá o přiznání odměny i za první poradu s klientem, nevznikají důvodné pochybnosti o tom, že k takovéto první poradě došlo. Lze akceptovat, že porada může trvat velmi krátkou dobu, nelze vyloučit její provedení i např. telefonicky“ [4] Rovněž stěžovatel poukázal na spuštění projektu „Skype obhajoba“ dne 16. 4. 2020, který obhájcům umožňuje se svými klienty komunikovat dálkově prostřednictvím videohovorů. [5]

Reklama

Revoluce či evoluce, aneb co se skutečně mění v oblasti úpravy péče o nezletilé děti (online - živé vysílání) - 6.5.2026

6.5.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu, když konstatoval, že výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, jak jej provedl Městský soud v Praze nemůže obstát. Předmětné ustanovení advokátního tarifu nijak dále nespecifikuje formu, jakou má být „další porada s klientem“ uskutečněna, tedy a contrario nelze tento úkon omezovat pouze na porady obhájci s klientem uskutečněné za osobní přítomnosti obou. Takovýto výklad provedený Městským soudem v Praze má dle Ústavního soudu zcela jednoznačně restriktivní charakter, který ačkoliv je principiálně přípustný, musí být vždy náležitě vyargumentován. Toto však Městský soud v Praze v napadeném usnesení zcela opominul. Otázka, zda tyto (telefonické) porady byly či nebyly uskutečněny může být až následná, která však nemá vliv na posouzení toho, zda pod ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu lze podřadit i telefonickou poradu s klientem přesahující jednu hodinu. Ústavní soud dále uvedl, že mu není znám žádný relevantní důvod, obzvláště v dnešní době, kdy je komunikace prostřednictvím telefonu zcela normální, pro který lze trvat na tom, aby porada s klientem byla vedena výhradně formou osobního setkání. Okrajově se vypořádal s námitkou, že při telefonickém hovoru může obhájce s klientem probírat i jiné záležitosti s obhajobou nesouvisející, když poukázal na to, že tyto jiné záležitosti může obhájce s klientem řešit i při osobní poradě, neboť je důvěrná a třetí osoby tak neznají její obsah. Taktéž odkázal na judikaturu obecných soudů, konkrétně na výše zmíněné usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 1995 č.j. 3 To 857/95-70 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co 547/2011 ze dne 30. 11. 2011, která se obě věnovaly otázce, zda pod úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu lze zařadit první poradu s klientem, která proběhne telefonicky nebo písemně, přičemž vyjádřili názor, že ano. Z tohoto Ústavní soud dovodil, že pokud osobní požadavek nemusí být kladen na první poradu s klientem, pak logicky nelze požadovat osobní formu ani při dalších poradách s klientem dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelově stížnosti vyhověl, avšak zrušil toliko usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. 44 To 51/2020, když do usnesení obvodního soudu nezasáhl. Ústavní soud považoval takovýto postup za dostatečný vzhledem k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnost obecných soudů a dále s ohledem na to, že obvodní soud stěžovateli odměnu neposkytl z důvodů, že stěžovatel nedoložil dokument prokazující, že se telefonické porady mezi stěžovatelem a klientem vůbec uskutečnily, což však následně v době řízení před Městským soudem v Praze již stěžovatel napravil. [6]

Právní věta

Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu nijak nespecifikuje formu „další porady s klientem“, tedy neomezuje přiznání odměny advokátovi jen na případy, kdy byla porada uskutečněna za osobní přítomnosti advokáta i jeho klienta. Bez náležitého a logického odůvodnění proto není možné zúžit výklad tohoto ustanovení advokátního tarifu tak, že by pod něj neměly spadat i porady advokáta s klientem, které byly uskutečněny prostřednictvím telefonických hovorů. [7]

Shrnutí

Lze uzavřít, že největší přínos nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2020 sp.zn. I. ÚS 1232/20 spočívá v tom, že reflektuje skutečnost, že se nacházíme ve 21. století, tedy v dobách, kdy lidé běžně používají ke komunikaci mobilních telefonů. Nadto v současné době, kdy řádí pandemie koronaviru a je doporučováno omezení osobního kontaktu s dalšími osobami na nezbytné minimum. Za těchto okolností je postavení telefonických porad s klientem na roveň osobních

porad s klientem (tzv. tváří v tvář) více než žádoucí. Samozřejmě, jak ostatně uvádí i sám Ústavní soud ve svém nálezu, pokud by Městský soud v Praze své závěry proč odmítl telefonickou poradu podřadit pod ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, náležitě a logicky odůvodnil, jednalo by se o situaci odlišnou. V daném případě se tak však nestalo. Sám za sebe mohu prohlásit, že mě žádné takové odůvodnění, které by mohlo v daném případě obstát, nenapadá. Nicméně nevylučuji, že budoucí soudní praxe ještě může, jak se jí to ostatně mnohokrát již povedlo, překvapit.

Mgr. Filip Shrbený,
advokátní koncipient