Výjimka z vyloučení účasti povinného v dražbě v rámci exekučního řízení

V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mají obě strany sporu (bereme-li v úvahu klasickou situaci dvou spoluvlastníků) postavení žalobce i žalovaného bez ohledu na to, kdo žalobu k soudu podal, jde o tzv. iudicium duplex. Tato skutečnost pak má vliv i na samotný výkon rozhodnutí. Velmi často totiž tato nalézací řízení končí rozhodnutím, kterým se nařizuje prodej nemovité věci s tím, že spoluvlastníkovi bude vyplacena polovina z výtěžku prodeje. A jelikož takovýto rozsudek není rozsudkem, jímž by byla stanovena nějaká povinnost, a proto se stává vykonatelným, jakmile nabude právní moci (neobsahuje tedy žádnou lhůtu ke splnění povinnosti), záleží na postoji spoluvlastníků, zda na základě takového rozhodnutí zajistí realizaci prodeje nemovitosti a rozdělení výtěžku sami nebo zda k tomu dojde v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V případě, že je podán exekuční návrh, mnoho spoluvlastníků nemovité věci žije v domnění, že oni sami se nemohou účastnit dražby této nemovité věci. Možná si říkáte, proč by to dělali, když v nalézacím řízení sami navrhovali, aby se nemovitá věc prodala a z výtěžku se každý z nich uspokojil. Existuje však spousta důvodů, které toho či onoho spoluvlastníka vedou ke změně názoru. Např. v mezidobí mezi rozhodnutím soudů v nalézacím řízení a podáním exekučního návrhu mohla nastat významná změna okolností na trhu nebo na příjmové stránce spoluvlastníka nebo také, a to je jev, který se rovněž často děje, soudy v nalézacím řízení nerespektovaly názor jednoho ze spoluvlastníků, který navrhoval, aby mu byla nemovitá věc přikázána do jeho výlučného vlastnictví, přesto soudy rozhodly o prodeji nemovité věci s tím, že bude spoluvlastníkům vyplacena polovina z výtěžku z prodeje.

Možná si ale také říkáte, proč by si spoluvlastník nemohl vydražit „svou“ nemovitou věc v rámci dražby v exekučním řízení. Jednoduše z důvodu, že soudní exekutor mu to neumožní. Narážím na postup některých soudních exekutorů, kteří při podání exekučního návrhu, jehož exekučním titulem je rozhodnutí soudu, kterým se nařizuje prodej nemovité věci, v exekučním řízení označí navrhovatele (jednoho ze spoluvlastníků) jako oprávněného, zatím co druhého spoluvlastníka označí jako povinného. No a jak vyplývá z dikce zákona: povinný se nesmí účastnit dražby.[1]

S tímto základním předpokladem lze nepochybně souhlasit, nicméně, existují případy, kdy to neplatí, resp. platit by nemělo.

Reklama

Skončení pracovního poměru (online - živé vysílání) - 9.9.2026

9.9.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Ve shora specifikovaném typu exekučního řízení se nejedná o vynucení povinnosti na povinném (zaplacení dluhu), nýbrž jde o realizaci rozhodnutí soudu o prodeji společné nemovité věci. Nejedná se tak o „klasické“ exekuční řízení, v němž povinný dluží oprávněnému, přičemž je od tohoto klasického exekučního řízení odlišné hned v několika ohledech. Jednak, exekuční řízení může iniciovat každý ze spoluvlastníků nemovité věci, jednak, označení účastníků exekučního řízení je v našem případě odlišné od označování účastníků v „klasickém“ exekučním řízení, kde je zřejmé, kdo komu kolik dluží, a tedy kdo je oprávněný a kdo povinný.

Jak už jsem shora předestřel, v rámci své advokátní praxe jsem se setkal s případy, kdy soudní exekutor nerespektoval uvedené nuance a lpěl na označování jednoho ze spoluvlastníků jako povinného. Na základě toho pak soudní exekutor neumožnil tomuto spoluvlastníkovi, kterého označil jako povinného, účastnit se dražby nemovité věci, přestože byly splněny všechny podmínky pro jeho účast na dražbě (např. zaplatil jistotu v řádech stovek tisíc Kč atd.). Dražba následně proběhla a soudní exekutor vydal usnesení, kterým byl udělen příklep nějakému vydražiteli.

V případě, že by si spoluvlastník nechal tento postup soudního exekutora líbit a proti usnesení o příklepu nebrojil, musel by se s celou svou rodinou odstěhovat. To vše na základě nesprávného postupu soudního exekutora. Naštěstí však spoluvlastník, který se chtěl dražby účastnit, podal proti usnesení o příklepu odvolání, načež soud rozhodující o odvolání byl jiného názoru než soudní exekutor. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že spoluvlastník se může dražby nemovité věci účastnit, přestože je označován v exekučním řízení jako povinný. Konkrétně odvolací soud[2] konstatoval:

„Používá-li v ust. § 348 odst. 1 o.s.ř. zákonodárce pro účely vykonávacího nebo exekučního řízení, které navazuje na rozhodnutí soudu o prodeji společné věci termínu „přiměřené“ v souvislosti možnosti aplikace obecných ustanovení upravujících exekuci prodejem nemovitých věcí, neznamená to bez dalšího možnost otrocky používat všechna ostatní (obecná) ustanovení, nýbrž je na soudním exekutorovi (exekučním soudu), aby z obecných ustanovení aplikoval jen ta, jež respektují specifika daného řízení zohledňující též jeho povahu a účel. … …

I když podle § 336h odst. 4 o.s.ř. jako dražitelé nesmí vystupovat soudci, zaměstnanci soudů, povinný, manžel povinného, vydražitel uvedený v § 336m odst. 2 o.s.ř. a ti, jimž v nabytí věci brání zvláštní předpis, pak uvedené ustanovení se z důvodů výše vyložených ani „přiměřeně“ ve vztahu k povinnému a manželovi povinného neuplatní při dražbě prováděné ve smyslu ust. § 348 o.s.ř. v exekuci prodejem společné věci.“  

Protože odvolatel prokázal, že byl z dražby soudním exekutorem vyloučen nedůvodně, byl tím naplněn předpoklad pro závěr o nezákonnosti dražby a odvolací soud proto změnou napadeného usnesení soudního exekutora vyslovil, že se příklep vydražiteli neuděluje.

Poukazuji k této problematice i na další odbornou literaturu[3] vztahující se k § 348 o.s.ř.:

„V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jde totiž o tzv. iudicium duplex, kdy obě strany (všichni účastníci) mají postavení žalobě i žalovaného, bez ohledu na to, kdo žalobu podal, neboť soud (z hlediska způsobu rozhodnutí) není vázán žalobou, ale zákonem který způsob vypořádání spoluvlastnictví stanoví. Z toho důvodu je oprávněným (jsou oprávněnými) ten, kdo návrh na výkon rozhodnutí podal, a ostatní spoluvlastníci nejsou povinnými, ale účastníky řízení o výkon rozhodnutí.“

Jak vyplývá ze shora uvedeného, nesprávné označování účastníků exekučního řízení mělo podstatný vliv na průběh celého řízení s dalekosáhlými konsekvencemi do rodinného života. Vzhledem k tomu, že se nejedná o ojedinělý exces soudních exekutorů, spousta právních laiků žije v domnění, že se jakožto spoluvlastníci nemovité věci nemohou dražby účastnit, zkrátka již jen proto, že jsou označování soudním exekutorem jako povinní.

Závěrem lze shrnout, že v exekučním řízení, jehož exekučním titulem je rozhodnutí soudu, kterým se nařizuje prodej nemovité věci s tím, že spoluvlastníkovi bude vyplacena polovina z výtěžku prodeje, je oprávněným ten, kdo návrh na výkon rozhodnutí podal, a ostatní spoluvlastníci nejsou povinnými. Na tyto osoby (ostatní spoluvlastníky) tak nelze nahlížet jako na povinné v exekučním řízení a mohou se tak účastnit i dražby předmětné nemovité věci.

Ještě bych rád k tomuto dodal, že ten ze spoluvlastníků, který jako první podá exekuční návrh, bude mít nárok na náhradu nákladů oprávněného ve smyslu § 87 odst. 2 e.ř. Říkáte si, jak je to možné, když podat exekuční návrh může kterýkoliv ze spoluvlastníků a že se tak z podání exekučního návrhu stávají jakési dostihy kdo s koho? Bohužel, možné to je, ale více k tomuto možná v dalším článku.

JUDr. Michal Božek,
advokát