Vývoj judikatury k poskytování informací o platu zaměstnanců veřejné správy aneb „tak kolik teda bere?“

Souboj těchto základních lidských práv, a to konkrétně v oblasti sdělování informací o příjmech zaměstnanců veřejné zprávy, zaznamenal v judikatuře našich soudů nemalý vývoj. Tento vývoj zachycený ve vybraných rozhodnutích a ve světle nedávného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 07. 03. 2019, č.j. 11 A 125/2018-70, přináší následující článek.

Jednotný postup?

Prvotní sjednocení do toho okamžiku ne zcela jednotné judikatury správních soudů v otázce sdělování informací o příjmu zaměstnanců povinných subjektů dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím[2], přinesl rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č.j. 8 As 55/2012-62. Ten se vyjádřil tak, že informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků[3] se zásadně vždy poskytují. Výjimku tvoří pouze případy, kdy se zaměstnanec povinného subjektu na podstatě jeho vlastní činnosti podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem a zároveň nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně.

Vymezení podmínek „platovým nálezem“

Na podzim roku 2017 došlo v předkládané otázce k dalšímu vývoji, když se Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16 věnoval problematice duelu základních lidských práv, a to právě práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a před shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužitím osobních údajů versus práva zaručující svobodu projevu a práva na informace. Tento nález, který vešel ve známost též jako tzv. „platový nález“, stanovil 4 základní podmínky, které pokud nejsou splněny, umožňují povinnému subjektu poskytnutí informace o platu a odměnách svého zaměstnance odmítnout.

Podmínky, které bychom mohli nazvat jako čtyřbodový test proporcionality, vytyčil ÚS následovně:

• účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu;
• informace samotná se týká veřejného zájmu;
• žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“;
• informace existuje a je dostupná[4].

Platový nález v praxi a jeho další možná specifikace?

Bylo jen otázkou času, kdy na platový nález naváže a v určitém směru jej rozšíří či lépe specifikuje další judikatura, a to i „nižších“ instancí. K předvídanému došlo v rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 07. 03. 2019, č. j. 11 A 125/2018 – 70, který se zkoumanou problematikou zabýval.

V předmětném řízení se žalobkyně domáhala poskytnutí informací po Kanceláři prezidenta republiky, a to mimo jiné o výši veškerých vyplacených platů včetně osobního ohodnocení a příplatků, a to u osob na pozici vedoucího, zástupce vedoucího a dalších. V řízení před správním orgánem, tedy v řízení předcházejícím řízení před MS v Praze, Kancelář prezidenta republiky žádost žalobkyně (v té době označované ještě jako žadatelky) odmítla s tím, že závěry platového nálezu, kterým argumentovala žalobkyně, je třeba vykládat komplexně a nikoli z něj vybírat jen některé prvky a tedy, že neshledává v žádosti žalobkyně odůvodnění veřejného zájmu ani vysvětlení, jak by poskytnuté informace mohly vést k veřejné diskuzi. Žalobkyně (žadatelka) se bránila odvoláním, o kterém vedoucí Kanceláře prezidenta republiky rozhodl tak, že odvolání zamítnul mimo jiné s odůvodněním, že zveřejnění požadovaných informací nemůže objektivně přispět k diskuzi ve veřejném zájmu, což je zjevné z předchozích let. Žalobkyně následně podala žalobu k MS v Praze.

MS v Praze žalobu posoudil a přezkoumal a rozhodl tak, že žalobu zamítnul, když se v podstatných bodech ztotožnil s argumentací žalované. Při posuzování žaloby však nadto mimo jiné uzavřel, že na projednávanou věc dopadá i Obecné nařízení o ochraně osobních údajů, tzv. GDPR a že zveřejňování informací o platech a odměnách konkrétních osob, když žalobkyně měla v plánu všechny takto získané informace zveřejnit na svých internetových stránkách, je dle jeho názoru zpracováním osobních údajů. Poskytnuté osobní údaje by tak měly být přiměřené, relevantní a omezené na to, co je nezbytné z hlediska účelu, pro který jsou zpracovávány.

MS v Praze zároveň ve svých úvahách rozvinul třetí kritérium výše citovaného čtyřbodového testu proporcionality platového nálezu, když k roli „společenského hlídacího psa“ uvedl následující. Jak již bylo uvedeno, žalobkyně měla záměr získané údaje zveřejnit na svých webových stránkách. Tento záměr, kterým odůvodňovala svou žádost o zisk informací, posoudil MS v Praze jako nedostačující pro závěr o roli žalobkyně jako „hlídacího psa“. MS uvedl, že pasivní zveřejnění získaných informací není nic jiného, než to, že žalobkyni poskytnutá informace je pouze zpřístupněna dalším osobám. Pro to, aby totiž určitý subjekt mohl hlídat, nemůže se spokojit s pasivním obstaráváním informací, ale musí s nimi aktivně pracovat, tedy např. provádí jejich analýzu a činí z nich závěry. To žalobkyně ve svém podání netvrdila a nijak nedoložila. I z tohoto důvodu proto Městský soud v Praze podané žalobě nevyhověl[5].

Závěr

Problematika ochrany osobních údajů v kontextu práva na poskytování informací o platech zaměstnanců veřejné správy je v současné době aktuálním tématem, které zažívá významný vývoj. I přes to, že stále dle našeho názoru převažuje povinnost v poskytnutí takových informací a pomyslný souboj základních lidských práv vyhrává spíše právo na informace, tak naznačený judikaturní směr ukazuje, že nastolené „dogma“ je více a více konkretizováno a specifikováno a ve svém důsledku omezováno s výsledkem v podobě převážení misky vah na stranu práva na ochranu soukromí a osobních údajů.

Mgr. Jan Mučka,
advokátní koncipient