ÚS tuto praxi odstranil, když podle Nálezu má odůvodnění rozhodnutí soudu jasně a srozumitelně vysvětlit odsouzenému, jakým konkrétním způsobem se má odsouzený chovat, aby zvýšil pravděpodobnost pro úspěšné projednání případné další žádosti o podmíněné propuštění. ÚS vyložil, že každé zamítavé rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění má obsahovat i krátký návod pro odsouzeného s popisem změn, které se od něj do budoucna očekávají.[1]

Obecně k institutu podmíněného propuštění

Institut podmíněného propuštění je důležitým prostředkem pro motivaci odsouzeného k jeho nápravě, tedy k tomu, aby vedl řádný život během výkonu trestu odnětí svobody i po jeho případném podmíněném propuštění.[2] Jedná se o mimořádný prostředek, jehož využití závisí na úvaze soudu.[3] Na druhou stranu ÚS v Nálezu upozornil na skutečnost, že soudy nemohou při vyřizování žádostí o podmíněné propuštění postupovat libovolně či nepředvídatelně. ÚS dále uvedl, že při splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění mají soudy žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění vyhovět. Naplnění zákonných podmínek je však záležitostí úvahy soudů, které o dané žádosti rozhodují.[4]

V obecné rovině může soud přistoupit k podmíněnému propuštění za předpokladu, že jsou kumulativně splněny podmínky stanovené v § 88 trestního zákoníku:

1. odsouzený vykonal část uloženého trestu stanovenou trestním zákoníkem,
2. odsouzený prokázal své polepšení v důsledku výkonu tohoto trestu svým chováním i plněním povinností, a
3. soud může očekávat, že odsouzený povede řádný život, případně přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.[5]

Reklama

Aktuální judikatura k rodinnému právu, zejména k otázkám péče o děti a jejich výživy (online - živé vysílání) - 3.6.2022

3.6.2022 09:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

První podmínku lze zcela objektivně posoudit. Splnění druhé a třetí podmínky lze zhodnotit obtížněji, jelikož se vztahuje ke konkrétní osobě odsouzeného.[6] Z tohoto důvodu nelze stanovit jednotný postup pro rozhodování soudu o žádostech o podmíněné propuštění.

Posuzování žádosti o podmíněné propuštění ve věci rozhodnuté Nálezem

V projednávaném případě bylo ÚS rozhodováno již o druhé žádosti téhož odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jednalo se o recidivistu, který dlouhodobě páchal trestnou činnost. Soud prvního stupně druhé žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění vyhověl, stížnostní soud ke stížnosti státního zástupce rozhodnutí změnil a žádost o podmíněné propuštění zamítl. Stížnostní soud sice seznal u odsouzeného projevenou sebereflexi, plnění finančních závazků i snahu o eliminaci kriminogenních faktorů, nicméně jeho žádost zamítnul s odůvodněním, že není přesvědčen o dosažení účelu trestu a o tom, že již není potřeba vykonávat uložený trest. Neshledal ani naplnění zákonné podmínky prognózy vedení řádného života. Odsouzenému do budoucna pouze doporučil, aby pokračoval ve své snaze a aby aktivně přistupoval k výkonu trestu.[7]

ÚS spatřoval v postupu stížnostního soudu porušení ústavně garantovaných práv odsouzeného, konkrétně práva na spravedlivý proces, spočívající v tom, že stížnostní soud bez bližšího odůvodnění uvedl, že účelu trestu nebylo zatím dosaženo, a je tak potřeba pokračovat ve výkonu trestu.[8] Stížnostnímu soudu bylo ÚS dále vytčeno, že při hodnocení prognózy vedení řádného života odsouzeného, vycházel pouze z předchozí trestní minulosti odsouzeného a jeho opakovaných selhání. Dle ÚS však nelze připustit, aby soudy zohlednily pouze předchozí chování odsouzeného a nereflektovaly postup jeho nápravy. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby soudy vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu v době rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění.[9]

ÚS zdůraznil, že pokud zákon připouští podmíněné propuštění u prvopachatelů i recidivistů, nelze předem vyloučit možnost podmíněného propuštění pro určitou skupinu pachatelů (např. pachatele závažné kriminality či chronické recidivisty). Bude však nezbytné posuzovat každý případ jednotlivě a rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění náležitě odůvodnit právě s ohledem na osobu odsouzeného a specifika konkrétního případu. Nelze přehlížet jeho kriminologický vývoj ani míru dosažené nápravy v průběhu výkonu trestu odnětí svobody.[10]

ÚS také odkázal na svou dřívější rozhodovací praxi, ve které dospěl k závěru, že odsouzený může úspěšně změnit své chování pouze v případě, kdy ví konkrétní důvody, pro které žádosti o podmíněné propuštění nebylo vyhověno.[11] Zcela nepochybně lze souhlasit s názorem ÚS, že nebude-li zajištěno dostatečné odůvodnění zamítavých rozhodnutí o těchto žádostech, může to mít na odsouzené spíše negativní vliv, který se projeví v poklesu jejich snahy o nápravu a rezignaci na vedení řádného života. Pokud totiž odsouzený projeví očividnou (a alespoň částečně úspěšnou) snahu se napravit, ale soud bez řádného odůvodnění žádost o podmíněné propuštění zamítne, může takový postup skutečně u odsouzeného zapříčinit pocit zmaru. Nelze ani vyloučit pokles motivace odsouzeného k nápravě a následně i jeho větší náchylnost k negativním vlivům, které se ve výkonu trestu obvykle vyskytují.[12]

Závěrem lze uvést, že dané rozhodnutí ÚS může přispět k větší a zároveň efektivnější snaze odsouzených polepšit se a zároveň splnit požadavek prognózy vedení řádného života, pokud soudy budou v zamítavých rozhodnutích o žádostech o podmíněné propuštění poskytovat odsouzeným stručný návod, jakým způsobem by se měli do budoucna chovat. Náležitě odůvodněná rozhodnutí zároveň nebudou vnímána jako výsledek libovůle soudů.[13]

Mgr. Jan Staněk, LL.M.,
advokát

Mgr. Michaela Hlavatá,
advokátní koncipient

Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s.r.o.

Na strži 2102/61a
140 00 Praha 4

Tel.:    +420 270 005 533
Fax:    +420 270 005 537
e-mail:    info@tdpa.cz