Zásada ne bis in idem a odpírači služby – část. I (původní argumentace Nejvyššího soudu)

Významnou část judikátů týkajících se porušení zásady ne bis in idem zabírá problematika tzv. „odpíračů služby“. Jedná se o opakované odmítání vykonávat vojenskou nebo civilní službu, a to s úmyslem nevykonávat ji vůbec nikdy do budoucnosti. Obecné soudy opakovaně odsuzovaly takové odpírače, měly za to, že takové opětovné odsouzení pachatelů za opakované odpírání služby s úmyslem trvale se jí vyhnout není porušením zásady ne bis in idem, protože nejde o tentýž skutek a každý další případ takového odpírání je novým skutkem. Proti tomuto názoru se postavil Ústavní soud, podle něhož se jedná o tentýž skutek a tudíž o porušení zásady ne bis in idem. V současné době se tento názor prosadil i do textu zákona, i když jen částečně.
Nyní tedy uvedu argumenty Nejvyššího soudu k dané problematice, proč měl za to, že opětovné odsouzení je v souladu se zákonem. Poté bude následovat argumentace Ústavního soudu, která se vzhledem k závaznosti jeho vykonatelných nálezů pro všechny orgány a osoby prosadila.

Dřívější argumentace Nejvyššího soudu je nejlépe patrná z rozsudku ze dne 21.2.1996 sp. zn. 2 Tzn 12/95, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 7/1996 str. 236 a násl., který se týkal trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TZ. Nejvyšší soud zde rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, která namítala porušení zásady ne bis in idem, a to druhým odsouzením za tentýž skutek. První odsouzení se týkalo nenastoupení vojenské služby do 24h po stanoveném termínu 1.7.1993. Druhé odsouzení se pak vztahovalo na nenastoupení do 24h po termínu 17.7.1994. Stížnost pro porušení zákona namítá nemožnost hodnocení druhého nenastoupení jako nového trestného činu, když byl v předchozím řízení před soudem zjištěn úmysl nenastoupit vojenskou službu trvale. Jde o stejné jednání a stejný následek a tedy o totožný skutek. Totožnost skutku nemůže ovlivnit změna v některých jednotlivostech, které skutek individualizují, jako např. v tomto případě povolání k vojenské službě v jiné době a k jinému vojenskému útvaru.
Podle Nejvyššího soudu se uvedenými úvahami zaměňuje existence stejného úmyslu s existencí stejného skutku, nerozlišuje se úmysl pachatele od projevu tohoto úmyslu a z toho vyplývající závěry neodpovídají dosavadnímu pojetí skutku, jak vyplývá z trestněprávních norem a jak je chápáno v trestněprávní teorii a praxi.
Trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TZ patří k tzv. omisivním deliktům pravým. Z hlediska jednání to znamená, že ho lze spáchat jen opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel povinen. Jednání zde spočívá v nenastoupení služby v ozbrojených silách po uplynutí 24 hod od doby stanovené v povolávacím rozkaze, tedy v opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle doručeného povolávacího rozkazu vydaného na základě branného zákona. Jestliže pachatel podle jednoho povolávacího rozkazu vojenskou činnou službu nenastoupí a je za to pravomocně odsouzen podle § 269 TZ, není bez dalšího opětovně povinen nastoupit k výkonu vojenské činné služby. K tomu, aby odsouzenému pachateli vznikla opětovně povinnost k nástupu vojenské činné služby, je třeba vydání a doručení nového povolávacího rozkazu, který znovu založí konkrétní povinnost nastoupit a vykonávat ve stanovenou dobu a na stanoveném místě vojenskou činnou službu. Jestliže povinná osoba zaviněně nenastoupí k výkonu vojenské služby ve stanovené lhůtě, jde o nové jednání odlišné od původního, byť by tím pachatel projevoval stejný úmysl. K jeho projevu vůle zde dochází za jiných skutkových okolností, v jiné době, často na jiném místě. Ve druhém případě pachatel opomenul povinnost založenou jiným aktem než v prvním případě a jde o jiné nenastoupení. Tím je dán i jiný konkrétní následek tohoto jednání spočívající v nepřítomnosti odvedence u součásti ozbrojených sil a v nemožnosti podrobit se vojenskému výcviku a plnění ostatních služebních povinností.
Jednotlivosti, které skutek individualizují, jako např. povolání ke službě v jiné době a k jinému útvaru, charakterizují každý konkrétní skutek a umožňují jej odlišit od skutku jiného. Trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TZ je dokonán marným uplynutím lhůty 24 hod od doby stanovené k nástupu v povolávacím rozkaze. Doručením nového povolávacího rozkazu dochází k běhu nové lhůty k nastoupení služby a jestliže ani v této lhůtě povinná osoba službu zaviněně nenastoupí, dojde po jejím marném uplynutí k dokonání dalšího skutku.
Pachatele odsouzeného za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TZ lze opětovně povolat k výkonu vojenské činné služby, což je zcela v souladu s pojetím branné povinnosti. Odsouzení za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách není důvodem zproštění branné povinnosti, tato povinnost nadále trvá. Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti vyjádřenou v čl. 1 Listiny, kdyby mělo být spáchání trestné činnosti spojeno se zproštěním pachatele od dalšího výkonu branné povinnosti, zatímco ostatní osoby podléhající branné povinnosti, které trestný čin nespáchaly, by musely služební povinnost řádně splnit.
V případě trestného činu podle § 269 TZ je zjištění úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě závěrem právním, nikoli skutkovým, a nemůže tedy zakládat nebo udržovat totožnost skutku, protože o totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové.
Zákonným znakem skutkové podstaty v ustanovení § 269 TZ je úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě. Tento úmysl může pachatel uskutečnit i jiným způsobem, např. jednáním naplňujícím znaky trestného činu maření způsobilosti k službě ve smyslu § 266 TZ. V tomto případě by pachatel realizoval svůj úmysl nepochybně jiným skutkem než nenastoupením služby, byť jde o stejný úmysl.
Trestní odpovědnost pachatele je založena na odpovědnosti za zavinění. Takovéto zavinění musí být u pachatele trestného činu v době jeho spáchání. V případě trestného činu podle § 269 TZ je tedy rozhodující existence úmyslu pachatele trvale se vyhnout vojenské činné službě v době opomenutí povinnosti stanovené v povolávacím rozkaze bez ohledu na skutečnost, zda stejný úmysl měl pachatel již v minulosti nebo zda ho bude mít i v budoucnosti. Uvedený úmysl nelze zaměňovat s trvalým úmyslem vyhnout se výkonu služby. Naopak, trest je ukládán pachateli též proto, aby svůj úmysl trvale se vyhnout vojenské službě změnil. Nelze vyvozovat beztrestnost opětovného nenastoupení služby z toho, že pachatel při novém povolání k výkonu služby jen setrval na své, dříve již projevené vůli vojenskou službu nenastoupit. Pokud by měla být tato úvaha zobecněna a dovedena do důsledků, pak např. ani pachatele pokusu trestného činu vraždy by nebylo možno opětovně odsoudit za další pokus nebo dokonání stejného trestného činu, jestliže by měl i podruhé v úmyslu usmrtit tutéž osobu, protože zákonným předpokladem už při prvním takovém trestném činu je úmysl trvale zbavit života jinou osobu a v dalším případě by rovněž pachatel jen setrval na své dříve již projevené vůli usmrtit tuto osobu. Odsouzení za již jednou projevený úmysl nemůže opravňovat pachatele, aby stejný úmysl později realizoval zcela beztrestně.
Zaměňuje se otázka nepřípustnosti opětovného potrestání za tentýž čin s otázkou přípustnosti postihu opakovaně spáchaného trestného činu téže skutkové podstaty. Každý projev vůle, jímž je způsoben jiný konkrétní následek významný pro trestní právo (nebo který směřuje ke způsobení takového následku), je samostatným skutkem, nejde-li o pokračování v trestném činu, trestný čin hromadný nebo jednočinný souběh. Jednání, za které byl pachatel pravomocně odsouzen po prvním nenastoupení služby s úmyslem trvale se vyhnout jejímu výkonu, nemůže být totožné s jednáním, které v době tohoto odsouzení ještě vůbec nespáchal. Jinak by byl pachatel po prvním nenastoupení odsouzen i za další případy nenastoupení, k nimž teprve v budoucnu může, ale také nemusí dojít, tedy i za jednání, jehož se do odsouzení ještě nedopustil. Trestní odpovědnost je však důsledně vybudována na odpovědnosti za to, co pachatel již učinil, co spáchal.
Výše uvedené je rovněž v logickém rozporu se zákonným účelem trestu podle § 23 odst. 1 TZ, podle něhož je pachateli trest ukládán též proto, aby změnil svůj postoj k zájmům chráněným trestním zákonem, a nikoli proto, aby byl potrestán i za další případy porušení zákona, k nimž by podle úmyslu pachatele v budoucnu mělo dojít. Pachatel je u trestného činu podle § 269 TZ trestán nejen za to, že úmyslně nenastoupil službu v ozbrojených silách, nýbrž i za to, že tak nechce učinit ani nikdy v budoucnu. Jde o úmysl přesahující konkrétní skutečnosti objektivní povahy, které charakterizují uvedený čin. Tímto kvalifikovaným úmyslem se skutková podstata trestného činu podle § 269 TZ odlišuje též od skutkové podstaty podle § 270 TZ, která sice rovněž umožňuje postihnout úmyslné nenastoupení služby v ozbrojených silách, ovšem bez úmyslu trvale se vyhnout výkonu vojenské činné (zvláštní) služby.
Přípustnost opětovného odsouzení za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 TZ vyplývá též ze skutečnosti, že jinak by byl pachatel trestného činu podle § 269 TZ neodůvodněně zvýhodněn oproti pachateli, který při prvním úmyslném nenastoupení služby v ozbrojených silách neměl úmysl trvale se vyhnout službě a u něhož není pochyb o možnosti opětovného odsouzení za znovu spáchaný trestný čin uvedený v § 269 nebo § 270 TZ.
Nejvyšší soud poukazuje na nutnost respektovat určité přípustné meze trestní represe při posuzování dalších případů nenastoupení služby v ozbrojených silách u pachatele, který již v minulosti byl pravomocně odsouzen za takovýto trestný čin podle § 269 TZ. Právní předpisy neobsahují zvláštní pravidla pro opětovné povolávání osoby, která předchozí povolávací rozkaz zaviněně nesplnila a byla za to případně odsouzena. Proto vojenské správě nic nebrání takovou osobu povolávat v jakémkoli intervalu a neomezeným počtem povolávacích rozkazů až do konce trvání služební povinnosti. To může vést k nelimitovanému počtu trestných činů nenastoupení služby v ozbrojených silách u téže osoby a tím neúměrného počtu odsouzení. Navíc neexistence podrobnější právní úpravy opětovného povolávání osob nezaručuje stejný postup co do četnosti a termínů povolávání vůči všem odvedencům, což může způsobit nerovnost v právech a povinnostech občanů v rozporu s čl. 1 a 4 odst. 1 Listiny. Proto s přihlédnutím k okolnostem a důvodům každého opětovného nenastoupení bude nutné zkoumat, zda je skutečně namístě i opětovný trestní postih, zejména zda je zde potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a zda, i vzhledem k délce vojenské služby, jejímuž výkonu se obviněný vyhýbá, nebyl dostatečný předchozí trestní postih a tresty pravomocně uložené za předtím spáchané trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách.
Podle Nejvyššího soudu se tedy nejednalo o dvojí odsouzení za totožný skutek, a proto bylo druhé odsouzení zcela v souladu se zákonem.
V rozsudku sp. zn. 2 Tzn 83/95 pak Nejvyšší soud řešil trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 279d odst. 3 TZ. Podle názoru zde vyjádřeného není vyloučen postih za další vyhýbání se civilní službě, pokud byl pachatel již odsouzen za trestný čin podle § 279d odst. 3 TZ, tedy již jednou svým jednáním (nepovoleným opuštěním místa výkonu civilní služby nebo nepovoleným zdržováním se mimo toto místo) projevil úmysl vyhnout se civilní službě jako celku a dlouhodobě, i kdyby byl přitom rozhodnut již nikdy takovou službu nevykonávat. Odsouzením za trestný čin podle § 279d odst. 3 TZ nezaniká povinnost občana vykonávat civilní službu.
Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení § 12 odst. 11 TŘ; sdělení obvinění ukončuje skutek, pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto okamžiku jako nový skutek, a proto se další postih za jednání po sdělení obvinění nemůže týkat totožného skutku.



© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz