1. 8. 2016
ID: 102368
Doručování
Skutečnost, že se adresát na adrese pro doručování trvale nezdržuje, nemůže být omluvitelným důvodem, pro který se nemohl seznámit s doručovanou písemností. „Omluvitelný důvod“ ve vztahu k doručování je myslitelné vztahovat jen k situaci, kdy by se adresát nezdržoval na adrese svého trvalého pobytu; nezdržoval-li by se zde například z důvodu pracovního pobytu v zahraničí (či své hospitalizace), šlo by o takový důvod. Nezdržoval-li se ve shodné situaci na adrese jiné, kde se jinak zdržuje „fakticky“, o takový důvod nepůjde.
(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 218/2016, ze dne 22.2.2016)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněné K. s. r. o., se sídlem v P., zastoupené JUDr. M.N., advokátem se sídlem v H.K., proti povinnému Ing. Z. V., zastoupenému JUDr. J.K., advokátem se sídlem v P., pro 116 295 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov pod sp. zn. 103 Ex 53017/14, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. 29 Co 227/2015-52, tak, že dovolání se zamítá.
Z odůvodnění:
Soudní exekutor usnesením ze dne 25. 6. 2015, č. j. 103 Ex 53017/14-31, zamítl návrh povinného na vyslovení neúčinnosti doručení exekučního návrhu oprávněného, pověření Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 10. 2014, č. j. 66 EXE 3819/2014-8, k provedení exekuce, vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce ze dne 31. 10. 2014, č. j. 103 Ex 53017/14-10, exekučního titulu – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2014, č. j. 25 C 2/2014-22, výzvy zde dne 12. 11. 2014, č. j. 103 Ex 53017/14-11, k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a exekučního příkazu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 103 Ex 53017/14-12, uskutečněného prostřednictvím České pošty, s. p., zásilkou u ní podanou dne 13. 11. 2014.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2015, č. j. 29 Co 227/2015-52, toto usnesení soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud nepovažoval za relevantní, že v době od 1. 6. 2014 do 20. 12. 2014 (písemnosti byly doručovány ve dnech 14. 11. 2014 – 24. 11. 2014) pobýval z pracovních důvodů v zahraničí, a rozhodnutí založil na zjištění soudního exekutora, že se povinný dlouhodobě na adrese svého trvalého pobytu nezdržuje, a nešlo tedy o to, že by místo trvalého pobytu pouze dočasně, z důležitého důvodu, opustil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost zakládá na tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ta má vycházet z ustanovení § 50d zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynou dva důvody, pro které se nemohl účastník řízení s doručovanou písemností seznámit, přičemž jeden z nich je omluvitelný a připouští vyslovení neúčinnosti doručení a druhý, takové možnosti výslovně („ex lege“), naopak zapovídá. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, jestliže upřednostnil důvod, který vyslovení neúčinnosti dovolání neumožňuje, a domnívá se, že měla být tato právní otázka posouzena opačně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a určil, že doručení výše specifikovaných listin je neúčinné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 24. 8. 2015.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1), při splněné podmínce povinného zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1), obsahovalo i náležitě vymezený a způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 až 3) a nutno je mít i za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřená otázka výkladu § 50d odst. 1 a odst. 2 o. s. ř ve vztahu ke konkurenci více (dvou) důvodů, pro které se adresát zásilky s ní nemohl seznámit, nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech aspektech vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., s účinností od 1. 7. 2009, zakotvila právní úpravu doručování písemností, jež vychází ze zásady, že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura). Uvedená zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř, z nějž vyplývá, že je věcí adresáta, zda se pojistí proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede takovou adresu pro doručování, kde je pro něj bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2724/10 ze dne 25. 11. 2010).
K odstranění případné tvrdosti zákona zde slouží právě institut rozhodnutí o neúčinnosti doručení.
Dle ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř. na návrh účastníka rozhodne odesílací soud, že doručení je neúčinné, pokud se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit. Návrh je třeba podat do 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit. V návrhu musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uveden den, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit, a označení důkazů, jimiž má být včasnost a důvodnost návrhu prokázána.
Dle § 50d odst. 2 o. s. ř. omluvitelným důvodem podle odstavce 1 nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje, skutečnost, že v případě podnikající fyzické osoby a právnické osoby se na adrese pro doručování nikdo nezdržuje.
V procesu aplikace právní normy na zjištěný skutkový stav jsou tak soudy povinny nejprve vyloučit existenci tohoto ze zákona nepřípustného důvodu omluvitelnosti; až následně, není-li tu takový důvod, se lze logicky zabývat tím, zda okolnosti, které účastník předkládá k posouzení, jsou způsobilé založit důvod omluvitelný.
Závěr, podle nějž skutečnost, že se adresát na adrese pro doručování trvale nezdržuje, nemůže být omluvitelným důvodem, pro který se nemohl seznámit s doručovanou písemností, výslovně plyne z ustanovení § 50d odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3538/11 ze dne 12. 1. 2012). Výstižně zde odvolací soud poukazuje na to, že stav, kdy se fyzická osoba trvale nezdržuje na uvedené adrese pro doručování (zde adrese trvalého pobytu) „odporuje předpisům veřejného práva“, a že „stát má právo požadovat, aby … adresa pro doručování vedená v příslušné evidenci byla adresou skutečnou, na níž se účastník trvale zdržuje“; jinak musí odlišný faktický stav s touto evidencí uvést do souladu.
Z řečeného plyne, že „omluvitelný důvod“ je myslitelné vztahovat jen k situaci, kdy by se dovolatel nezdržoval na adrese svého trvalého pobytu; nezdržoval-li by se zde z důvodu pracovního pobytu v zahraničí (či své hospitalizace, jak příkladmo uvádí), šlo by vskutku o takový důvod. Nezdržoval-li se ve shodné situaci na adrese jiné, kde se jinak zdržuje „fakticky“, o takový důvod nepůjde. Úvaha odvolatele, že to byl jeho pobyt v zahraničí, který mu „znemožňoval se seznámit s jakoukoliv písemností adresovanou na jakoukoli adresu v celé České republice“, se zcela míjí s platnou právní úpravou a možnostmi jakékoli efektivní organizace doručování vůbec, včetně té, jež práva adresáta – právě institutem neúčinnosti doručení – přiměřeně šetří.
Míní-li odvolatel, že „stát nemá právo požadovat, aby adresa pro doručování uvedená v příslušné evidenci byla adresou skutečnou“, pak již jen s touto právní úpravou polemizuje, což pro výsledek dovolacího řízení mít význam nemůže.
Lze uzavřít, že z pohledu právní otázky otevřené dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí správné, a proto Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.) zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
zdroj: www.nsoud.cz
Právní věta - redakce.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněné K. s. r. o., se sídlem v P., zastoupené JUDr. M.N., advokátem se sídlem v H.K., proti povinnému Ing. Z. V., zastoupenému JUDr. J.K., advokátem se sídlem v P., pro 116 295 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov pod sp. zn. 103 Ex 53017/14, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. 29 Co 227/2015-52, tak, že dovolání se zamítá.
Z odůvodnění:
Soudní exekutor usnesením ze dne 25. 6. 2015, č. j. 103 Ex 53017/14-31, zamítl návrh povinného na vyslovení neúčinnosti doručení exekučního návrhu oprávněného, pověření Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 10. 2014, č. j. 66 EXE 3819/2014-8, k provedení exekuce, vyrozumění soudního exekutora o zahájení exekuce ze dne 31. 10. 2014, č. j. 103 Ex 53017/14-10, exekučního titulu – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2014, č. j. 25 C 2/2014-22, výzvy zde dne 12. 11. 2014, č. j. 103 Ex 53017/14-11, k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti a exekučního příkazu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 103 Ex 53017/14-12, uskutečněného prostřednictvím České pošty, s. p., zásilkou u ní podanou dne 13. 11. 2014.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2015, č. j. 29 Co 227/2015-52, toto usnesení soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud nepovažoval za relevantní, že v době od 1. 6. 2014 do 20. 12. 2014 (písemnosti byly doručovány ve dnech 14. 11. 2014 – 24. 11. 2014) pobýval z pracovních důvodů v zahraničí, a rozhodnutí založil na zjištění soudního exekutora, že se povinný dlouhodobě na adrese svého trvalého pobytu nezdržuje, a nešlo tedy o to, že by místo trvalého pobytu pouze dočasně, z důležitého důvodu, opustil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost zakládá na tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ta má vycházet z ustanovení § 50d zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynou dva důvody, pro které se nemohl účastník řízení s doručovanou písemností seznámit, přičemž jeden z nich je omluvitelný a připouští vyslovení neúčinnosti doručení a druhý, takové možnosti výslovně („ex lege“), naopak zapovídá. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, jestliže upřednostnil důvod, který vyslovení neúčinnosti dovolání neumožňuje, a domnívá se, že měla být tato právní otázka posouzena opačně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a určil, že doručení výše specifikovaných listin je neúčinné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 24. 8. 2015.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1), při splněné podmínce povinného zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1), obsahovalo i náležitě vymezený a způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 až 3) a nutno je mít i za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřená otázka výkladu § 50d odst. 1 a odst. 2 o. s. ř ve vztahu ke konkurenci více (dvou) důvodů, pro které se adresát zásilky s ní nemohl seznámit, nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech aspektech vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., s účinností od 1. 7. 2009, zakotvila právní úpravu doručování písemností, jež vychází ze zásady, že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura). Uvedená zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř, z nějž vyplývá, že je věcí adresáta, zda se pojistí proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede takovou adresu pro doručování, kde je pro něj bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2724/10 ze dne 25. 11. 2010).
K odstranění případné tvrdosti zákona zde slouží právě institut rozhodnutí o neúčinnosti doručení.
Dle ustanovení § 50d odst. 1 o. s. ř. na návrh účastníka rozhodne odesílací soud, že doručení je neúčinné, pokud se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit. Návrh je třeba podat do 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit. V návrhu musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uveden den, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit, a označení důkazů, jimiž má být včasnost a důvodnost návrhu prokázána.
Dle § 50d odst. 2 o. s. ř. omluvitelným důvodem podle odstavce 1 nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje, skutečnost, že v případě podnikající fyzické osoby a právnické osoby se na adrese pro doručování nikdo nezdržuje.
V procesu aplikace právní normy na zjištěný skutkový stav jsou tak soudy povinny nejprve vyloučit existenci tohoto ze zákona nepřípustného důvodu omluvitelnosti; až následně, není-li tu takový důvod, se lze logicky zabývat tím, zda okolnosti, které účastník předkládá k posouzení, jsou způsobilé založit důvod omluvitelný.
Závěr, podle nějž skutečnost, že se adresát na adrese pro doručování trvale nezdržuje, nemůže být omluvitelným důvodem, pro který se nemohl seznámit s doručovanou písemností, výslovně plyne z ustanovení § 50d odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3538/11 ze dne 12. 1. 2012). Výstižně zde odvolací soud poukazuje na to, že stav, kdy se fyzická osoba trvale nezdržuje na uvedené adrese pro doručování (zde adrese trvalého pobytu) „odporuje předpisům veřejného práva“, a že „stát má právo požadovat, aby … adresa pro doručování vedená v příslušné evidenci byla adresou skutečnou, na níž se účastník trvale zdržuje“; jinak musí odlišný faktický stav s touto evidencí uvést do souladu.
Z řečeného plyne, že „omluvitelný důvod“ je myslitelné vztahovat jen k situaci, kdy by se dovolatel nezdržoval na adrese svého trvalého pobytu; nezdržoval-li by se zde z důvodu pracovního pobytu v zahraničí (či své hospitalizace, jak příkladmo uvádí), šlo by vskutku o takový důvod. Nezdržoval-li se ve shodné situaci na adrese jiné, kde se jinak zdržuje „fakticky“, o takový důvod nepůjde. Úvaha odvolatele, že to byl jeho pobyt v zahraničí, který mu „znemožňoval se seznámit s jakoukoliv písemností adresovanou na jakoukoli adresu v celé České republice“, se zcela míjí s platnou právní úpravou a možnostmi jakékoli efektivní organizace doručování vůbec, včetně té, jež práva adresáta – právě institutem neúčinnosti doručení – přiměřeně šetří.
Míní-li odvolatel, že „stát nemá právo požadovat, aby adresa pro doručování uvedená v příslušné evidenci byla adresou skutečnou“, pak již jen s touto právní úpravou polemizuje, což pro výsledek dovolacího řízení mít význam nemůže.
Lze uzavřít, že z pohledu právní otázky otevřené dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí správné, a proto Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.) zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
zdroj: www.nsoud.cz
Právní věta - redakce.
