Náhrada škody

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 29 Cdo 843/2018-241, ze dne 28.8.2019)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce FOBOS INVEST, a. s. se sídlem v P., zastoupeného Mgr. A.L., advokátem, se sídlem v P., proti žalovanému IREKON, v. o. s., se sídlem v T., o zaplacení částky 322.685,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 150/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017, č. j. 15 Cmo 24/2016-214, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017, č. j. 15 Cmo 24/2016-214, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2016, č. j. 39 Cm 150/2015-188, se zrušují a věc se postupuje Okresnímu soudu v Semilech jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.

Z odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. srpna 2017, č. j. 15 Cmo 24/2016-214, potvrdil rozsudek ze dne 8. června 2016, č. j. 39 Cm 150/2015-188, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobce (FOBOS INVEST, a. s.) domáhal vůči žalovanému (IREKON, v. o. s.) zaplacení částky 322.685,90 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měl žalovaný způsobit žalobci při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka (CZ 2013 s. r. o.) tím, že do majetkové podstaty dlužníka sepsal majetek [těžký topný olej – mazut (položka č. 24)], který z majetkové podstaty vyloučil až na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2015, č. j. KSHK 35 INS 15627/2013-B-61.

Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož žalovaný sepsal těžký topný olej do soupisu majetkové podstaty dlužníka v souladu s ustanovením § 224 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když mu „nebylo známo, že by těžký topný olej patřil osobě odlišné od dlužníka“ (konkrétně České republice).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č.99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že v daných skutkových poměrech dosud nebyla Nejvyšším soudem zodpovězena otázka, zda insolvenční správce porušil své povinnosti, když zahrnul do majetkové podstaty dlužníka majetek podléhající zvláštnímu režimu ve vlastnictví státu a ani po doložení potřebných podkladů tuto položku nevyňal, a učinil tak až na základě usnesení insolvenčního soudu vydaného v rámci dohlédací činnosti.

Dovolatel s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, a ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněných pod čísly 16/2018, 30/2016 a 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za nesprávná a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se vykladu ustanovení § 36 a § 37 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanoveními § 208 a § 224 insolvenčního zákona, dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Taková vada řízení je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení § 7a insolvenčního zákona (ve znění účinném ke dni zahájení řízení – 20. července 2015), krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně a) v insolvenčním řízení, b) v incidenčních sporech, c) ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla porušením povinnosti podat insolvenční návrh, d) ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, e) ve věcech vyplývajících z právních vztahů mezi dlužníkem a insolvenčním správcem týkajících se majetku patřícího do dlužníkovy majetkové podstaty.

Podle ustanovení § 159 insolvenčního zákona incidenčními spory jsou a) spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, b) spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 5, c) spory o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, d) spory na základě odpůrčí žaloby, e) spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem, f) spory o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, g) spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem, h) další spory, které zákon označí jako spory incidenční (odstavec 1). Pro jiné spory, jejichž účastníkem je insolvenční správce, nelze ustanovení o incidenčních sporech použít, i když probíhají za trvání insolvenčního řízení (odstavec 2).

Vzhledem k předmětu řízení je zjevné, že nejde o věc předvídanou ustanovením § 7a písm. a), b), c) a e) insolvenčního zákona.

Současně nejde ani o spor o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu [§ 7a písm. d) insolvenčního zákona], když označené ustanovení má zjevnou vazbu na ustanovení § 147 insolvenčního zákona.

Jelikož nejde ani o žádný ze sporů (a věcí) určených ustanovením § 9 odst. 2 o. s. ř. (a ve věci nebylo rozhodnuto o věcné příslušnosti ani ve smyslu ustanovení § 104a o. s. ř.), rozhodl ve věci v prvním stupni věcně nepříslušný soud.

Jinými slovy, věcně příslušným k projednání a rozhodnutí sporu o náhradu škody, kterou měl způsobit žalobci insolvenční správce dlužníka tím, že neoprávněně sepsal věc do majetkové podstaty dlužníka (respektive věc včas nevyňal z majetkové podstaty dlužníka), je okresní soud.

Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval právní otázkou dovoláním otevřenou, rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Semilech jako soudu věcně (a místně) příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Bez vazby na výše uvedené Nejvyšší soud pro další průběh řízení doplňuje, že úkolem soudu prvního stupně bude posoudit, zda žalovaný (případně) porušil povinnost určenou ustanovením § 36 insolvenčního zákona nejen tím, že sepsal těžký topný olej do soupisu majetkové podstaty dlužníka, ale i tím, že tento majetek vyňal z majetkové podstaty dlužníka až na základě usnesení insolvenčního soudu.