Právo na svobodný projev

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 7 Tdo 608/2008, ze dne 28.5.2008)

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dovolání obviněné Mgr. M.  B.  proti usnesení Krajského soudu v  Ústí nad Labem  ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 5 To 613/2006,  v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T  148/2002  a rozhodl tak, že podle § 265k  odst. 1  tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem  ze dne 21. 9. 2007,  sp. zn. 5 To 613/2006,  a rozsudek  Okresního soudu v Děčíně  ze dne 9. 8. 2006,  sp. zn.  6 T  148/2002.  Podle § 265k odst. 2  tr. ř.  se zrušují také další rozhodnutí  na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l  odst. 1 tr. ř.  se  Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 8. 2006,  sp. zn. 6 T 148/2002,  byla  obviněná Mgr. M. B.  uznána vinnou trestným činem  pomluvy podle § 206  odst. 1, 2  tr. zák. a  odsouzena podle § 206  odst. 2 tr. zák.  k trestu odnětí svobody na tři měsíce,  jehož výkon byl podle § 58  odst. 1  tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvanáct měsíců.

Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Děčíně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněná dne 8. 2. 2002 v D. v týdeníku P. nechala otisknout své  interview poskytnuté České televizi, ve kterém uvedla výrok ve znění „advokát  JUDr. I. J. je, soudím, ten největší vyděrač“,  a tímto nepodloženým výrokem ohrozila  jeho vážnost u spoluobčanů a poškodila ho při výkonu profese advokáta.

Odvolání obviněné, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 5 To 613/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí odvolání napadla v celém rozsahu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b  odst. 1  písm. g) tr. ř. V mezích tohoto  dovolacího důvodu vytkla, že skutkem nebyly naplněny znaky trestného činu pomluvy podle  § 206 odst. 1, 2   tr. zák. Namítla, že v kontextu s celkovým obsahem zveřejněného interview  nešlo o nějaký věcný ověřitelný údaj, nýbrž o její subjektivní hodnotící úsudek, pro který  měla podle svého přesvědčení dostatečný podklad. Poukázala na to, že ve výroku o vině se ani   netvrdí, že by se jednalo o údaj, který by byl nepravdivý, ale jen  nepodložený.  Zpochybnila také to, že by byla značnou měrou ohrožena vážnost JUDr. I. J. a že by byl poškozen při výkonu profese. Vyjádřila názor, že celá věc se vymyká ze sféry trestního práva a že její   trestní postih je zásahem porušujícím její základní ústavně garantované právo na svobodný  projev. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ji zprostil obžaloby.

Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1  písm. g)  tr. ř. obviněná  projevila nesouhlas se zjištěním soudů, podle něhož   n e c h a l a  své interview otisknout,  a popřela, že by k jeho otištění došlo s jejím souhlasem. V tomto ohledu obviněná polemizovala s tím,  jak soudy v rámci postupu podle § 2 odst. 6  tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, přičemž se snažila prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na  tvrzení, že souhlas  k otištění interview nedala. Dovolacímu důvodu podle § 265b  odst. 1  písm. g)  tr. ř.  odpovídají pouze takové námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení  skutku, kterým se ovšem míní skutek, tak jak byl zjištěn soudy  prvního  a druhého stupně, a  nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Na  podkladě dovolání  podaného z uvedeného  dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku  zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů a usilujícím o jejich změnu. Na zmíněnou část dovolání obviněné proto Nejvyšší soud nebral zřetel.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření v podstatné míře ztotožnil s námitkami obviněné a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil   rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Děčíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Na podkladě té části dovolání, která odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1  písm. g)  tr. ř.,  Nejvyšší soud podle § 265i  odst. 3, 4  tr. ř.  přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1  tr. zák.  se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Podle § 206 odst. 2  tr. zák. je přísněji trestný pachatel, který spáchá uvedený čin mimo jiné tiskem.

Ze souvislostí posuzovaného případu je zřejmé, že obviněná se ocitla ve sporu, v němž zastupovala majitele bytových domů proti nájemcům, které zastupoval JUDr. I. J.  V otištěném interview obviněná výrokem, pro který byla odsouzena, v podstatě reagovala na způsob, jímž JUDr. I. J. v uvedené kauze postupoval, jeho postup komentovala a  hodnotila a zasadila ho do  spojitosti s tím, co označila za „spiknutí části regionálních činitelů,  kteří jsou zvyklí hrát výhodně jeden na druhého“. Označení JUDr. I. J. za „vyděrače“ primárně mělo hodnotící význam v tom smyslu, že obviněná tím charakterizovala celkový  postup JUDr. I. J. v kauze, v níž byli její klienti a spolu s nimi i ona vystaveni podle  jejího názoru nepřípustnému nátlaku. O hodnotící povaze výroku svědčí to, že  obsahem interview nebylo tvrzení žádných konkrétních faktů, které by naplňovaly znaky  trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Nic na tom nemění, že obviněná v interview  uvedla, že „ve věci již bylo podáno řádné trestní oznámení“, nehledě na to, že její trestní  oznámení bylo formulováno tak  vágně, že se nestalo podkladem k zahájení trestního stíhání JUDr. I. J. jako obviněného pro určitý skutek.

Vztahy mezi majiteli bytových domů a nájemci jednotlivých bytů, okolnosti týkající se správy bytů a s tím souvisící otázky se staly předmětem veřejného zájmu. V této spojitosti se obviněná k věci a zvláště pak k působení JUDr. I. J. vyjádřila v otištěném interview.

Z toho je zřejmé, že v dané věci jde o svobodu projevu obviněné na straně jedné a o právo JUDr. I. J. na to, aby byla zachována jeho osobní čest  a dobrá pověst, na straně  druhé. Uvedená práva obou stran jsou garantována  Listinou základních práv a svobod. Právo  obviněné na svobodu projevu je zaručeno v čl. 17 odst. 1, 2  Listiny, právo JUDr. I. J. na zachování osobní cti a dobré pověsti je zaručeno v čl. 10  odst. 1 Listiny. Věc proto musí být  posouzena tak, aby to odpovídalo zásadě proporcionality. Ta je vyjádřena v čl. 17 odst. 4  Listiny tou částí  tohoto ustanovení, podle níž svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o  opatření v demokratické  společnosti nezbytná mimo jiné pro ochranu práv a svobod druhých. Vyvstává tedy otázka, zda odsouzení obviněné pro trestný čin pomluvy je opatřením, které je  proporcionálním zásahem do svobody jejího projevu (čl. 17  odst. 1 Listiny) a do jejího práva  vyjadřovat své názory mimo jiné tiskem (čl. 17 odst. 2  Listiny) a  které je nezbytné pro ochranu práva JUDr. I. J.  na   zachování osobní cti a dobré pověsti, a to z hlediska zásad, na nichž je založena demokratická společnost.

Základní právo na svobodný projev náleží mezi konstitutivní znaky demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o  nich hodnotící úsudky. Věcí veřejnou je zásadně vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost.  Veřejnou věcí se v tomto smyslu staly také poměry týkající se  bytových domů  majitelů,  které  obviněná zastupovala. Z toho vyplývá, že věcí veřejnou byla i  agenda institucí, které se  uvedenými poměry zabývaly, stejně jako činnost osob působících při posuzování či   vyřizování této agendy a při řešení sporu na straně majitelů bytových domů a na straně  nájemců. V tomto rámci byla věcí veřejnou i činnost JUDr. I. J. jako advokáta  zastupujícího nájemce. JUDr. I. J. v postavení advokáta tím pádem byl osobou působící  ve veřejném životě. Z toho vyplývají některé závažné důsledky.

Veřejné záležitosti a veřejná činnost jednotlivých osob mohou být také veřejně posuzovány, a to i kriticky, přičemž pokud jde o hodnotící úsudky, je třeba vycházet  z presumpce dovolené kritiky. Je-li hodnotící úsudek vyjádřen formou přehánění či nadsázky,  byť by byly i velmi tvrdé, neznamená to, že  kritický projev je projevem nedovoleným. Z mezí  dovolené kritiky nevybočuje ani takový kritický projev, který je nepřípadný z hlediska logiky  a který ukazuje na podjatost autora. Aby  byl akceptovatelný   závěr, že kritika  na adresu osoby vystupující ve věcech veřejného zájmu přesáhla meze dovolené kritiky, muselo by   být  zjištěno, že kritika zcela postrádá jakýkoli věcný základ a že pro ni nelze najít  naprosto žádné zdůvodnění. Přitom je třeba vždy hodnotit celý  projev uskutečněný např. ve formě určitého  publicistického  útvaru, a nikoli jen jednotlivý vytržený výrok či větu. Obsahuje-li kritika na  adresu osoby působící ve veřejném životě nějakou znevažující  informaci, je nutné i takovou  kritiku považovat zásadně za dovolenou.  Zveřejnění znevažující informace o  osobě působící  ve veřejném životě nelze považovat za legitimní, pokud se neprokáže, že  existoval nějaký  rozumný důvod, pro který se autor kritiky spoléhal na pravdivost informace, dále pokud se  neprokáže, že byly podniknuty  dostupné kroky k ověření pravdivosti informace, a konečně  pokud autor kritiky měl důvod  nevěřit,  že informace je pravdivá.

Ten, kdo je osobou působící ve veřejném životě, tj. i advokát, musí unést, že je ve  zvýšené míře vystaven kritickým projevům. V tomto kontextu je třeba uvažovat i o tom, zda byl naplněn  zákonný znak trestného činu spočívající v tom, že údaj obviněné o JUDr. I. J. byl „způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání“. Naplnění tohoto znaku soudy odvozovaly od zjištění, že dva klienti z podnětu otištěného interview vypověděli  JUDr. I. J. plnou moc. Ojedinělé případy lze takto sotva hodnotit, nehledě na to, že pokud měl být jedním z oněch dvou  klientů J. K.,  obviněná předložila přípis Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn.  24 C 273/2001 ze dne  25. 6. 2002,  v němž  byl JUDr. I. J.  nadále označen za zástupce  J. K. a M. K., což činí zjištění o vypovězení plné moci nejasným.

Odsuzující rozhodnutí soudů jsou založena na tom, že výrok obviněné byl „nepodložený“, což soudy vysvětlily tím, že obviněná „svoje tvrzení nijak nedoložila“  (viz odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Děčíně), resp. že „pravdivost údaje…nebyla ničím prokázána“ (viz odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí  nad Labem). Tyto  závěry soudů  nekorespondují s tím, že zákonným znakem trestného činu je sdělení údaje,  který je „nepravdivý“, neboť nepodložený či neprokázaný údaj nemusí být nutně nepravdivý,  ale  jen pro něj není dostatek důkazů.  Navíc jsou rozhodnutí obou soudů ve skutečnosti  koncipována tak, jako by důkazní břemeno měla nést obviněná, která by měla prokázat  pravdivost sděleného údaje, a nikoli orgány činné v trestním řízení, které ve skutečnosti jsou  povinny prokázat nepravdivost údaje. V této souvislosti není bez významu to, že obviněná  vysvětlila důvody, pro které považovala kritiku dění kolem vztahů majitelů bytových domů a  nájemců a kritiku úlohy JUDr. I. J. v tomto dění za oprávněnou, a že o tom nabídla důkazy.

Jde zejména o petici  110  nájemců ze dne 21. 10. 2002, jejíž signatáři vyjádřili rozhořčení a protest „proti uměle organizovaným mediálním kampaním vedeným jak  starostou města a jeho skupinou, tak i advokátem I. J., kteří zlovolně prostřednictvím ovládaného tisku, zaštítěni několika nepřizpůsobivými asociály  a  chronickými  neplatiči   nájemného,  poškozují  jinak  dobré  jméno, klid  a pořádek v  ….. domech“.  V textu petice je  vyjádřeno, že signatáři jsou  hluboce pobouřeni nepravdami vychytralých politiků, kteří jim  nejprve naslibovali výhodný prodej užívaných bytů a následně je (míněno nájemníky)  prodali  podle výhodnosti nabídky, nejprve je (nájemníky) vyprovokovali k odporu proti stávajícímu  novému majiteli domu, a to pod záminkou údajného nedodržování jejich  práv, a  po  způsobených problémech s placením si jednoduše „umyli ruce“ a nechali je (nájemníky) i  s dluhy ve vlastní  odpovědnosti. V petici jsou kampaně proti novému majiteli domu označeny  za  cílené provokace ve složité hře o zisk, v níž nájemníci slouží jako bezduché loutky. V dalším pak jsou formulovány požadavky signatářů směřující k zajištění klidného a  nerušeného bydlení. I když je text petice formulován obecně a postrádá nějaké konkrétnější  údaje, zůstává skutečností, že vyjadřuje nelibost 110 signatářů nad děním týkajícím se poměrů  v domě, jejich negativní hodnocení JUDr. I. J. v tomto dění, a to právě  ve spojitosti  s tím, že  se cítili být  pod určitým nátlakem, v němž se podle nich angažoval JUDr. I. J.  Petice sice  pochází z doby  poté, co bylo otištěno interview  obviněné, avšak evidentně je  reakcí na dlouhodobé problémy, takže může vyjadřovat mínění i z doby, kdy bylo interview  obviněné otištěno, a  to jako mínění korespondující s tím, co v interview  vyjádřila obviněná.  Okresní soud v Děčíně provedl v hlavním líčení důkaz tím,  že petici přečetl, avšak nijak ji   nehodnotil,  nevyvodil z ní žádná zjištění a nevysvětlil, proč k ní nepřihlížel. Nijak na ni nereagoval ani Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném usnesení. Obsah petice přitom  ukazuje na to, že angažmá JUDr.  I. J.  v záležitosti týkající se bytových domů, na straně jejichž majitelů stála obviněná, mohlo být vystiženo, byť  ve značné nadsázce a s výraznou mírou přehánění, výrokem, že JUDr. I.  J. je vyděrač.

Dále se jedná o listinu označenou  jako  „Záznam rozhovoru z telefonátu s JUDr. J.“ ze dne 20. 12. 2001, podepsaný J. K.  a J. K.  Podle tohoto záznamu JUDr. I. J.  telefonoval J. K.  ve věci, která se podle zachyceného obsahu hovoru týkala poměrů v domě, jehož majitele zastupovala obviněná, avšak telefon v nepřítomnosti J.  K. vzala jeho manželka  J. K.  Ze  záznamu vyplývá, že JUDr. I. J.  vyjádřil nespokojenost  s určitým jednáním J. K.  a že po J. K. chtěl,  aby svému  manželu vyřídila mimo jiné to, že ví, že majitel domu ho používá jako  bílého koně, přičemž  prohlásil, že „by byl velmi rád, aby se to nějak vyřešilo k obojí spokojenosti, nebo by se mohlo stát, že bude mít manžela na vánoce v base“.  Také touto listinou provedl Okresní soud v Děčíně v hlavním líčení důkaz, ale nijak ji nehodnotil, neučinil na jejím podkladě žádná  zjištění a ani neuvedl, z jakého důvodu ji pominul. Obviněná v hlavním líčení navrhla, aby  byli jako svědci vyslechnuti J. K.  a J. K.,  avšak  Okresní soud  v Děčíně tento návrh zamítl. Uvedenou listinou se  nezabýval ani Krajský soud v Ústí  nad Labem, který se ztotožnil s Okresním soudem v Děčíně i v tom směru, že další dokazování  považoval za nadbytečné.  Přitom  obsah citované listiny byl velmi závažný, neboť ukazoval  na to, že JUDr. I.  J. v zaznamenaném telefonátu vystupoval způsobem, který znamenal  citelný  nátlak včetně pohrůžky vězením. Potvrzení nebo vyvrácení pravdivosti záznamu bylo  pro posouzení  věci významné. Jestliže by se totiž ukázalo, že záznam je pravdivý, resp.  jestliže by nebyla vyvrácena jeho pravdivost, svědčilo by to o tom, že obviněná objektivně  mohla mít již v době otištění interview  zcela konkrétní poznatek, který byl věrohodným podkladem pro to, aby JUDr. I. J.  jako osobu působící ve veřejném životě v rámci kritiky jeho činnosti s přijatelnou  mírou nadsázky a přehánění označila za vyděrače.

Za tohoto stavu se odsouzení obviněné pro trestný čin pomluvy jeví jako akt kriminalizace kritiky na  adresu osoby působící ve veřejném životě v postavení advokáta. Byť se jednalo o kritiku velmi vyhraněnou, nadsazenou, přehnanou a osobně zaujatou, vyjadřovala hodnotící úsudek, který nemusel být zcela odtržen od reálného základu dodávajícího kritice potřebnou míru legitimity. Takovou kritiku měl JUDr. I. J. jako osoba  působící ve veřejném životě snést.

Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudek Okresního soudu v Děčíně jako součást předcházejícího řízení jsou rozhodnutími spočívajícími na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b   odst. 1  písm. g)  tr. ř.  Nejvyšší  soud proto z podnětu dovolání obviněné zrušil  tato rozhodnutí obou soudů,  zrušil  také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal  Okresnímu soudu v Děčíně,  aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz