Překážka věci rozsouzené

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 20 Cdo 1604/2024-156 ze dne 3.7.2024)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněné Expohledávky s. r. o., se sídlem v P., zastoupené JUDr. P.M., advokátkou se sídlem ve V., proti povinnému J. K., zastoupenému Mgr. R.M., advokátkou se sídlem v Č.K., pro 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 EXE 4/2022, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2023, č. j. 24 Co 1126/2023-106, tak, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2023, č. j. 24 Co 1126/2023-106, a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. července 2023, č. j. 2 EXE 4/2022-60, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 17. července 2023, č. j. 2 EXE 4/2022-60, k návrhu povinného zastavil exekuci (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K zastavení exekuce došlo podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále též jen „o. s. ř.“, z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení spočívajícím v existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté. Soud uvedl, že v téže věci již byla v minulosti právním předchůdcem oprávněné proti povinnému vedena exekuce, která byla usnesením soudního exekutora pravomocně zastavena (dále též jen „první exekuce“). Zastavení první exekuce navrhl povinný z důvodu údajného zániku vymáhané povinnosti splněním, z čehož dovozoval důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Soudní exekutor podle ustanovení § 55 odst. 3 zákona 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) – dále též jen „e. ř.“, vyzval tehdejší oprávněnou, aby se k návrhu na zastavení exekuce vyjádřila, ta však na výzvu nezareagovala, a soudní exekutor proto na základě tzv. fikce souhlasu s odkazem na ustanovení § 55 odst. 3 e. ř. ve spojení s § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. exekuci zastavil. Soud v nyní řešené věci dále uvedl, že nynější exekuce je vedena na podkladě stejného exekučního titulu, ve prospěch stejné oprávněné (resp. její právní nástupkyně), vůči stejnému povinnému, pro totožný předmět plnění, a to navíc stejným soudním exekutorem jako první exekuce. Jestliže byla v minulosti první exekuce pravomocně zastavena z obecného důvodu dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nelze opětovně připustit její nařízení, a byla-li nařízena, je podle soudu namístě ji v každé její fázi zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté. Soud dále uvedl, že zastaví-li soudní exekutor exekuci k návrhu povinného s výslovně vyjádřeným či jen fingovaným souhlasem oprávněného, činí tak standardně s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aby vyjádřil postavení oprávněného jakožto „pána sporu“. Materiální, tj. skutečný důvod pro zastavení exekuce, však vyplývá z návrhu povinného [v případě první exekuce jde o důvod dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.], přičemž oprávněný vyslovením souhlasu či mlčením dává najevo, že povinným tvrzený zastavovací důvod akceptuje.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. října 2023, č. j. 24 Co 1126/2023-106, k odvolání oprávněné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok), neboť se plně ztotožnil se závěry exekučního soudu, že exekuce je nepřípustná z důvodu věci pravomocně rozsouzené, když předchozí exekuce v téže věci byla pravomocně zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť povinný splnil vymáhanou povinnost, která v důsledku toho zanikla, a otázku splnění dluhu nelze již v novém exekučním řízení znovu přezkoumávat.

Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná v celém rozsahu dovoláním, v němž formulovala dvě právní otázky, na jejichž řešení podle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a které podle dovolatelky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. První otázka zní, zda je soud v řízení o zastavení nynější exekuce vázán důvodem pro zastavení exekuce uvedeným v usnesení soudního exekutora či exekučního soudu o zastavení předchozí exekuce v téže věci. Druhá otázka zní, zda důvod pro zastavení první exekuce uvedený v ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje pro vedení nynější exekuce v téže věci překážku věci pravomocně rozhodnuté, když v první exekuci nedošlo k provedení dokazování tvrzení povinného o tom, že je vymáhaná pohledávka skutečně zaplacena. Podle dovolatelky soudy obou stupňů shodně mylně uvádějí, že první exekuce byla zastavena z obecného důvodu uvedeného v ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ačkoliv ve skutečnosti byla první exekuce zastavena podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka se domnívá, že překážku věci pravomocně rozhodnuté zakládají pouze meritorní usnesení o zastavení exekuce, tedy takové, které se opírají o důvody podle ustanovení § 268 odst. písm. a), b), g) a h) o. s. ř. K zastavení první exekuce však došlo nikoliv z důvodu prokázání tvrzení povinného o zániku jeho dluhu splněním, ale z důvodu zákonné fikce, která nastala v důsledku nevyjádření se oprávněné na výzvu soudního exekutora, zda souhlasí s návrhem na zastavení exekuce. Takové rozhodnutí podle dovolatelky nemá meritorní povahu, a tedy ani nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Povinný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že není sporu o tom, že zastavení první exekuce nepředcházelo posouzení, zda vymáhaná pohledávka existuje či nikoliv. Rozhodnutí bylo odůvodněno procesní pasivitou oprávněné, která se k výzvě soudního exekutora nevyjádřila, ač byla o následku řádně poučena. Povinný v (prvním) návrhu na zastavení exekuce podrobně popsal skutkové okolnosti, a bylo tehdy na oprávněné, aby v případě nesouhlasu tvrdila a prokazovala, že tvrzení povinného nejsou pravdivá. Povinný proto pokládá usnesení o zastavení první exekuce za meritorní rozhodnutí, které zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na řešení otázky, zda zastavení exekuce na základě tzv. fikce souhlasu oprávněného podle ustanovení § 55 odst. 3 e. ř. zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 52 odst. 1 e. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 55 odst. 3 e. ř. podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu.

Podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky.

Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Podle ustanovení § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

Podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení.

Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.

Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že ustanovení § 55 odst. 3 e. ř. jednoznačně předpokládá, že exekutor návrhu na zastavení exekuce vyhoví, uplynula-li oprávněnému marně lhůta pro vyjádření se k návrhu. Podává se v něm totiž, že jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Povinnost exekutora vyhovět návrhu povinného na zastavení exekuce se tedy za daných okolností opírá přímo o ustanovení § 55 odst. 3 větu druhou e. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2021, sp. zn. 20 Cdo 3347/2020, ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2675/2011, a ze dne 10. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 1185/2020).

Tzv. fikce souhlasu oprávněného s návrhem na zastavení exekuce obsažená v ustanovení § 55 odst. 3 e. ř. je vůči oprávněnému velmi přísná, neboť jediné jeho opomenutí spočívající v nevyjádření se k návrhu povinného na zastavení exekuce finguje jeho souhlas se zastavením exekuce z důvodu tvrzeného povinným bez ohledu na to, zda se takový důvod zakládá na skutečnosti. Ve srovnání s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., které upravuje možnost fikce souhlasu mlčícího účastníka řízení s návrhem dotýkajícím se postupu a vedení řízení (a které se podle shora uvedené judikatury v případě postupu podle § 55 odst. 3 e. ř. neaplikuje), se tedy fikce souhlasu podle ustanovení § 55 odst. 3 e. ř. uplatní i v případě rozhodnutí o zastavení exekuce. Jinými slovy, navrhne-li povinný zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. s tvrzením, že vymáhaná povinnost již byla povinným splněna a oprávněný se z jakéhokoliv důvodu opomene k návrhu na výzvu soudního exekutora vyjádřit, soudní exekutor na základě fikce souhlasu oprávněného exekuci zastaví z důvodu tvrzeného povinným, neboť předpokládá, že právě s takovým postupem oprávněný souhlasí. Jelikož souhlas oprávněného s návrhem na zastavení exekuce činí v návrhu tvrzené skutečnosti nespornými, soudní exekutor oprávněnost návrhu nezkoumá a povinný svá tvrzení nijak neprokazuje. Rozhodnutí o zastavení exekuce je v takovém případě v zásadě nezvratné, neboť případné odvolání oprávněného může věcně uspět jen tehdy, pokud exekutor dospěl k nesprávnému závěru, že nastala fikce souhlasu oprávněného (srov. Svoboda, K. Exekuční řád, C. H. Beck, 2022, strana 423–424).

V nyní řešeném případě tedy měl soudní exekutor první exekuci zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g), jak navrhoval povinný, neboť právě k tomuto důvodu se vztahoval fingovaný souhlas oprávněného, a nikoliv podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c), jak učinil. Soud prvního stupně správně dovodil, že podstatný je toliko materiální důvod pro zastavení exekuce, který vyplývá z návrhu povinného, a tedy nesprávný (formální) důvod uvedený v rozhodnutí soudního exekutora není z pohledu posuzování existence překážky věci pravomocně rozhodnuté relevantní. Nelze totiž připustit, aby rozdílná (nesprávná) praxe různých soudních exekutorů v totožné (zde uvedené) skutkové situaci ovlivnila to, zda k zastavení exekuce dojde s účinky meritorního rozhodnutí či nikoliv. Naopak, otázku, zda rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce na základě fikce souhlasu oprávněného s návrhem na její zastavení zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, je třeba vyřešit jednotně, bez ohledu na formální důvod uvedený v rozhodnutí o zastavení exekuce.

V usnesení ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2019 (z něhož vycházel soud prvního stupně), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jestliže předchozí exekuce byla zastavena (nebo exekuční návrh byl zamítnut) pro existenci některého z obecných důvodů, pro které nelze pozdější exekuci mezi týmiž účastníky z téhož exekučního titulu a pro totéž plnění vést bez ohledu na to, jaký majetek může být postižen [ustanovení § 268 odst. 1 písm. a), b), g) a h) o. s. ř.], vytváří pravomocné rozhodnutí o zamítnutí dřívějšího exekučního návrhu nebo o zastavení předchozí exekuce překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 a § 254 odst. 1 o. s. ř. Uvedený závěr Nejvyšší soud odůvodnil tím, že si nelze představit, aby exekuční soud musel znovu a znovu k dalším exekučním návrhům oprávněného posuzovat, zda je naplněn některý z obecných důvodů pro zamítnutí exekučního návrhu nebo pro zastavení exekuce, který již byl zjištěn v předchozí exekuci a pro který byl exekuční návrh pravomocně zamítnut nebo dřívější exekuční řízení pravomocně zastaveno. Přitom není podstatné, zda dřívější exekuce byla zastavena přímo exekutorem podle § 55 odst. 4 e. ř. nebo zda k zastavení exekuce přistoupil soud, protože nebyly naplněny předpoklady pro zastavení exekuce exekutorem. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále výslovně uvedl, že obecným důvodem pro zastavení exekuce je mimo jiné i skutečnost, že po vydání exekučního titulu ve smyslu § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zaniklo právo exekučním titulem přiznané, např. proto, že povinný již plnil.

Pokud by závěry uvedené v citovaném usnesení měly dopadat i na situaci, kdy k zastavení první exekuce došlo v důsledku fikce souhlasu oprávněného s návrhem na zastavení exekuce, resp. založilo-li by takové rozhodnutí překážku věci pravomocně rozhodnuté, pro oprávněného by to znamenalo vedle již shora popsaného přísného následku spočívajícího v zastavení exekuce i trvalou ztrátu možnosti svou vykonatelnou pohledávku soudně vymáhat, a tedy by o ni de facto přišel. Na jednu stranu platí právní zásada vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým), přičemž je to nepochybně oprávněná (její právní předchůdkyně), kdo svým opomenutím zastavení exekuce zavinil, avšak závěr, že by pouze v důsledku opomenutí vyjádřit se k výzvě soudního exekutora mělo dojít k faktické ztrátě vykonatelné pohledávky považuje Nejvyšší soud za natolik přísný, že jej nelze akceptovat, neboť aprobace takového závěru by představovala zjevnou nespravedlnost hraničící s principy právního státu. Ostatně z odůvodnění citovaného usnesení sp. zn. 20 Cdo 4987/2017 je zjevné, že smyslem jeho závěru je zamezení opakovaného a nehospodárného zkoumání existence důvodu pro zastavení exekuce tvrzeného povinným. Jestliže však k věcnému přezkumu existence tvrzeného důvodu pro zastavení exekuce nikdy nedošlo, neboť ji zastavil soudní exekutor na základě fikce souhlasu oprávněného, potom nejde o meritorní rozhodnutí, které by bránilo opakovanému zahájení exekučního řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce vydané na základě tzv. fikce souhlasu oprávněného podle ustanovení § 55 odst. 3 e. ř. nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Není proto dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a exekuční řízení (natož exekuci!) nelze z tohoto důvodu zastavit. Nyní je na exekučním soudu, aby se znovu zabýval návrhem povinného na zastavení exekuce a v případě prokázání zániku vymáhané pohledávky exekuci z příslušného důvodu zastavil.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.