Sdělení Ministerstva zahraničních věcí
Sbírka: 41/1996 | Částka: 13/1996
29.2.1996
Celé znění předpisu ve formátu PDF ke stažení ZDE
41
Sdělení
Ministerstva zahraničních věcí
Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 6. listopadu 1990 byl v Římě sjednán Protokol č. 9 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.1)
Jménem České a Slovenské Federativní Republiky byl Protokol podepsán ve Štrasburku dne 5. února 1992.
S Protokolem vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a schválilo jej podle článku 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, jako mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách podle § II ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod. Prezident České a Slovenské Federativní Republiky Protokol ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u depozitáře, generálního tajemníka Rady Evropy, dne 7. května 1992.
Dne 1. ledna 1993 dopisem ministra zahraničních věcí Česká republika oznámila generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že v souladu s platnými zásadami mezinárodního práva se jako nástupnický stát České a Slovenské Federativní Republiky považuje s účinností od 1. ledna 1993 za smluvní stát Protokolu č. 9 ze dne 6. listopadu 1990. Dne 30. června 1993 Výbor ministrů Rady Evropy na 496. zasedání delegátů ministrů potvrdil, že Česká republika se považuje za smluvní stát Protokolu č. 9 s účinností od 1. ledna 1993.
Protokol č. 9 vstoupil v platnost na základě svého článku 7 odst. 1 dne 1. října 1994 a tímto dnem vstoupil v platnost i pro Českou republiku.
Český překlad Protokolu č. 9 se vyhlašuje současně.
Protokol
č. 9 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále jen „Úmluva”),
rozhodnuty dále zdokonalovat proceduru stanovenou Úmluvou,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Pro Strany Úmluvy, které jsou vázány tímto protokolem, se Úmluva doplňuje, jak je uvedeno v článcích 2 až 5.
Článek 2
Článek 31 odst. 2 Úmluvy zní takto:
„2. Zpráva bude doručena Výboru ministrů; rovněž bude doručena dotčeným státům, a pokud se týká stížnosti předložené podle článku 25, i stěžovateli. Dotčené státy a stěžovatel nejsou oprávněni ji zveřejnit.”.
Článek 3
Článek 44 Úmluvy zní takto:
„Pouze vysoké smluvní strany, Komise a osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob, které podaly stížnost podle článku 25, mají právo předložit případ Soudu.”.
Článek 4
Článek 45 Úmluvy zní takto:
„Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny případy týkající se výkladu a provádění této úmluvy, které jsou mu předloženy v souladu s článkem 48.”.
Článek 5
Článek 48 Úmluvy zní takto:
„1. Jestliže dotčená Vysoká smluvní strana, je-li jen jedna, nebo dotčené Vysoké smluvní strany, je-li jich více, podléhají obligatorní pravomoci. Soudu, anebo není-li tomu tak, pak se souhlasem dotčené Vysoké smluvní strany, je-li jen jedna, nebo dotčených Vysokých smluvních stran, je-li jich více, může případ předat Soudu:
a) Komise;
b) Vysoká smluvní strana, jejíž státní příslušník se považuje za poškozeného;
c) Vysoká smluvní strana, která předložila případ Komisi;
d) Vysoká smluvní strana, proti níž byla stížnost podána;
e) osoba, nevládní organizace nebo skupina osob, které podaly stížnost Komisi.
2. Je-li případ předán Soudu pouze v souladu s odstavcem 1 písm. e), je nejprve předložen výboru složenému ze tří členů Soudu. V tomto výboru zasedne coby soudce ex officio soudce zvolený za Vysokou smluvní stranu, proti níž byla stížnost podána, anebo není-li takový, osoba určená Vysokou smluvní stranou, aby zasedala ve funkci soudce. Byla-li stížnost podána proti více než jedné Vysoké smluvní straně, počet členů výboru se příslušně zvýší.
Nevznáší-li případ žádnou závažnou otázku s dopadem na výklad či provádění Úmluvy a nevyžaduje-li z jiných důvodů projednání Soudem, výbor může jednomyslně rozhodnout, že případ nebude posuzován Soudem. V tomto případě rozhodne Výbor ministrů v souladu s ustanoveními článku 32, zda došlo k porušení Úmluvy.”.
Článek 6
1. Tento protokol je otevřen k podpisu členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu a které mohou vyjádřit svůj souhlas být jím vázány:
a) podpisem bez výhrady ratifikace, přijetí nebo schválení; nebo
b) podpisem s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, po němž bude následovat ratifikace, přijetí nebo schválení.
2. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.
Článek 7
1. Tento protokol vstoupí v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí lhůty tří měsíců od data, kdy deset členských států Rady Evropy vyjádřilo svůj souhlas být vázány Protokolem v souladu s ustanoveními článku 6.
2. Pro každý členský stát, který následně vyjádří svůj souhlas být jím vázán, vstoupí Protokol v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců ode dne podpisu nebo uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení.
Článek 8
Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady Evropy:
a) každý podpis;
b) uložení každé ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení;
c) každé datum vstupu tohoto protokolu v platnost v souladu s článkem 7;
d) každý jiný úkon, oznámení nebo prohlášení vztahující se k tomuto protokolu.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol.
Dáno v Římě dne 6. listopadu 1990 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem členským státům Rady Evropy.
1) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednaná dne 4. listopadu 1950. Dodatkový protokol ze dne 20. března 1952, Protokol č. 2 ze dne 6. května 1963, Protokol č. 4 ze dne 16. září 1963, Protokol č. 6 ze dne 28. dubna 1983 a Protokol č. 7 ze dne 22. listopadu 1984 byly vyhlášeny pod č. 209/1992 Sb.
Sdělení
Ministerstva zahraničních věcí
Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 6. listopadu 1990 byl v Římě sjednán Protokol č. 9 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.1)
Jménem České a Slovenské Federativní Republiky byl Protokol podepsán ve Štrasburku dne 5. února 1992.
S Protokolem vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a schválilo jej podle článku 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, jako mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách podle § II ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod. Prezident České a Slovenské Federativní Republiky Protokol ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u depozitáře, generálního tajemníka Rady Evropy, dne 7. května 1992.
Dne 1. ledna 1993 dopisem ministra zahraničních věcí Česká republika oznámila generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že v souladu s platnými zásadami mezinárodního práva se jako nástupnický stát České a Slovenské Federativní Republiky považuje s účinností od 1. ledna 1993 za smluvní stát Protokolu č. 9 ze dne 6. listopadu 1990. Dne 30. června 1993 Výbor ministrů Rady Evropy na 496. zasedání delegátů ministrů potvrdil, že Česká republika se považuje za smluvní stát Protokolu č. 9 s účinností od 1. ledna 1993.
Protokol č. 9 vstoupil v platnost na základě svého článku 7 odst. 1 dne 1. října 1994 a tímto dnem vstoupil v platnost i pro Českou republiku.
Český překlad Protokolu č. 9 se vyhlašuje současně.
Protokol
č. 9 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále jen „Úmluva”),
rozhodnuty dále zdokonalovat proceduru stanovenou Úmluvou,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Pro Strany Úmluvy, které jsou vázány tímto protokolem, se Úmluva doplňuje, jak je uvedeno v článcích 2 až 5.
Článek 2
Článek 31 odst. 2 Úmluvy zní takto:
„2. Zpráva bude doručena Výboru ministrů; rovněž bude doručena dotčeným státům, a pokud se týká stížnosti předložené podle článku 25, i stěžovateli. Dotčené státy a stěžovatel nejsou oprávněni ji zveřejnit.”.
Článek 3
Článek 44 Úmluvy zní takto:
„Pouze vysoké smluvní strany, Komise a osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob, které podaly stížnost podle článku 25, mají právo předložit případ Soudu.”.
Článek 4
Článek 45 Úmluvy zní takto:
„Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny případy týkající se výkladu a provádění této úmluvy, které jsou mu předloženy v souladu s článkem 48.”.
Článek 5
Článek 48 Úmluvy zní takto:
„1. Jestliže dotčená Vysoká smluvní strana, je-li jen jedna, nebo dotčené Vysoké smluvní strany, je-li jich více, podléhají obligatorní pravomoci. Soudu, anebo není-li tomu tak, pak se souhlasem dotčené Vysoké smluvní strany, je-li jen jedna, nebo dotčených Vysokých smluvních stran, je-li jich více, může případ předat Soudu:
a) Komise;
b) Vysoká smluvní strana, jejíž státní příslušník se považuje za poškozeného;
c) Vysoká smluvní strana, která předložila případ Komisi;
d) Vysoká smluvní strana, proti níž byla stížnost podána;
e) osoba, nevládní organizace nebo skupina osob, které podaly stížnost Komisi.
2. Je-li případ předán Soudu pouze v souladu s odstavcem 1 písm. e), je nejprve předložen výboru složenému ze tří členů Soudu. V tomto výboru zasedne coby soudce ex officio soudce zvolený za Vysokou smluvní stranu, proti níž byla stížnost podána, anebo není-li takový, osoba určená Vysokou smluvní stranou, aby zasedala ve funkci soudce. Byla-li stížnost podána proti více než jedné Vysoké smluvní straně, počet členů výboru se příslušně zvýší.
Nevznáší-li případ žádnou závažnou otázku s dopadem na výklad či provádění Úmluvy a nevyžaduje-li z jiných důvodů projednání Soudem, výbor může jednomyslně rozhodnout, že případ nebude posuzován Soudem. V tomto případě rozhodne Výbor ministrů v souladu s ustanoveními článku 32, zda došlo k porušení Úmluvy.”.
Článek 6
1. Tento protokol je otevřen k podpisu členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu a které mohou vyjádřit svůj souhlas být jím vázány:
a) podpisem bez výhrady ratifikace, přijetí nebo schválení; nebo
b) podpisem s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, po němž bude následovat ratifikace, přijetí nebo schválení.
2. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.
Článek 7
1. Tento protokol vstoupí v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí lhůty tří měsíců od data, kdy deset členských států Rady Evropy vyjádřilo svůj souhlas být vázány Protokolem v souladu s ustanoveními článku 6.
2. Pro každý členský stát, který následně vyjádří svůj souhlas být jím vázán, vstoupí Protokol v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců ode dne podpisu nebo uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení.
Článek 8
Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady Evropy:
a) každý podpis;
b) uložení každé ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení;
c) každé datum vstupu tohoto protokolu v platnost v souladu s článkem 7;
d) každý jiný úkon, oznámení nebo prohlášení vztahující se k tomuto protokolu.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol.
Dáno v Římě dne 6. listopadu 1990 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem členským státům Rady Evropy.
1) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednaná dne 4. listopadu 1950. Dodatkový protokol ze dne 20. března 1952, Protokol č. 2 ze dne 6. května 1963, Protokol č. 4 ze dne 16. září 1963, Protokol č. 6 ze dne 28. dubna 1983 a Protokol č. 7 ze dne 22. listopadu 1984 byly vyhlášeny pod č. 209/1992 Sb.
