„Úspěšné manželství je snadnější, než si myslíte,“ tvrdí psychoterapeut Gary Smalley, autor knížky „Kdyby jen muž věděl, co žena prožívá“. Tvrdí, že stejně jako vesmírná loď je i manželství podřízeno zákonům, které určují jeho úspěch či neúspěch. Pokud zjistíme, který zákon porušujeme, a podnikneme nezbytné úpravy, manželství zůstane na správné dráze.

Mnoha šťastným manželským párům dával po léta Gary Smalley stejnou otázku: „Co si myslíte, že je hlavní důvod, že jste si tak blízko?“ Všichni bez výjimky dávali stejnou odpověď: „Protože spolu trávíme čas a máme společné zážitky.“ Zdá se, že není třeba se bát rozpadu vztahu nebo i pozdějšího vzdoru dospívajících dětí, jestliže manželé a rodina mají dostatek pěkných společných zážitků. Společné výlety, společné dovolené, společně prožitá dobrodružství jsou velice silným spojovacím článkem. Dávají pocit sounáležitosti a pomáhají k překonávání nejrůznějších těžkostí.

Klíčem k problému se zdálo, že tyto páry se shodovaly na způsobu, jak spolu volný čas trávit, což nebývá zdaleka samozřejmé. Vždy je však možné hledat způsob, jak společné zážitky i při rozdílných zájmech vyzískat. „Zatímco se moje manželka na dovolené půjde podívat po obchodech, já se mohu potápět, ale večer si zajdeme společně na večeři na nějaké romantické místo,“ uvádí Gary Smalley. „Jindy se manželka půjde ráda se mnou potápět a já s ní zase rád pojedu na prohlídku ostrova. Neříkám, že bych nebyl raději ve vodě nebo že by ona raději neoblékla nové šaty místo mokré kombinézy, ale věříme, že je důležité udělat kompromis, abychom mohli mít společné zážitky.“ Oba, manžel i manželka, jistě potřebují trávit volný čas i o samotě, činností, která je baví, ale je třeba také vstoupit do světa toho druhého a okusit jeho zábavu.

V každém případě bude užitečné, když si partneři už před vstupem do manželství odpoví na otázky: Jaké jsou moje nejoblíbenější aktivity a jaké jsou nejoblíbenější aktivity partnera? Můžeme se na některých shodnout nebo dají se naše oblíbené aktivity nějak zkombinovat? Jaká činnost ve mně naopak vyvolává největší obavy a z jakých má obavy můj partner? Jsou některé okolnosti, za kterých by byly tyto obavy překonatelné? Jaká je naše vysněná cesta nebo dovolená? Co by bylo její součástí?

„Protože jsem pracoval pro organizaci, která učila o rodinné harmonii, moc jsem toužil prožívat ji i ve své rodině,“ říká Gary Smalley. „Jistě jste už slyšeli o instalatérech, kteří mají plný byt kapajících kohoutků, které nejsou schopni spravit. Podobně to vypadalo u nás. Už jsem měl dost hádek a prázdných diskuzí, které nevedou jinam než k slzám a uraženému tichu. Tehdy mi přišel na mysl nápad, který nám už mnoho let pomáhá.“

Oba se dohodli, že žádný z nich neudělá rozhodnutí, které ovlivňuje toho druhého, aniž by měl předem jeho úplný souhlas. Pokud se chtěli takto „shodnout na shodě“, bylo třeba, aby se oba odhodlali k velké vnitřní změně. Znamenalo to zajímat se a odhalovat důvody postoje toho druhého, hledat často skrytý význam jeho nesouhlasu a rozumět úhlu jeho pohledu. Několik jejich prvních rozmluv „ shodě“ skončilo tím, že pokud se není možné dohodnout, raději se s rozhodnutím počká. „Bylo neuvěřitelné, že mnoho problémů se samo zcela přirozeně vyřešilo nebo se alespoň jejich důležitost po několika dnech jakoby zmenšila,“ konstatuje psycholog.

Hádky jsou pravděpodobně nejčastějším vedlejším účinkem důležitých rozhodnutí, která byla udělána bez souhlasu druhého. Pokud jeden z partnerů vynechá toho druhého z rozhodování, může způsobit, že si druhý začne připadat méněcenný a málo důležitý, což velice narušuje pocit sounáležitosti a bezpečí ve vztahu. Když se žena necítí bezpečně, může se zatvrdit a začít vymáhat, aby bylo po jejím. Pokud muž neporozumí, že se tak chová, protože ohrozil její pocit bezpečí, může mu připadat, že útočí na jeho ego a zpochybňuje jej. Oba se budou snažit prosadit svoje a bojovat jako vlci o vůdčí roli ve smečce. Místo toho by se měl každý snažit vstoupit do světa toho druhého, aby dosáhli porozumění.

Dělat společná rozhodnutí může znamenat přijmout na čas i velká omezení. „Moje práce zahrnovala hodně cestování, a já se předtím nikdy své ženy nezeptal, zda zvládne naše dvě malé děti sama,“ přiznává Gary Smalley. „Prostě jsem předpokládal, že to zvládne. V důsledku nahromaděného stresu za mnou přišla na pokraji zhroucení. Musel jsem přijmout práci s nižší zodpovědností, ale naučil jsem se zodpovědnosti za svoji rodinu. To mi přináší mnohem větší radost a naplnění než jakákoli práce. Nebo – lépe řečeno – když se muž naučí radovat ze své rodiny ze všeho nejvíc, všechny jeho další činnosti naberou daleko větší smysl.“

Manželé se často ptají: „Kde jsme udělali chybu?“ „Proč už mezi námi není taková romantická láska?“ „Proč už jsme raději každý sám?“ Tyto problémy se nedají přiřknout pouze zevšednění, sexuálním problémům či neslučitelnému charakteru partnerů. Jsou často přímým důsledkem nashromážděných zranění. Pokud se muž a žena naučí, jak mezi sebou udržet harmonii tím, že si okamžitě vyříkají všechna bolestivá zranění, mohou se dostat z těchto běžných manželských strastí i z toho největšího úskalí v manželství – rozvodu.

Když se nás někdo nepříjemně dotkne, když nás urazí, reagujeme obvykle především tím, že se vůči němu uzavřeme. Když se muž ke své manželce chová nedbale, nebo ona k němu s despektem, obvykle se začne ten druhý postupně uzavírat citově, duševně i tělesně. „Když jsem šel měsíc po svatbě hrát basketbal místo její romantické večeře při svíčce,“ vzpomíná Gary Smalley, „byla na mě tak rozzlobená, že se mnou nechtěla nejen mluvit, ale nechtěla mi ani dovolit, abych se jí dotkl.“

Co může člověk udělat, aby napravil, čím druhému ublížil? Jak znovu získat ztracenou harmonii? Prvním krokem musí být dobře patrná snaha ze všech sil porozumět, čím jsem toho druhého zranil a čím jsem mu ublížil, druhým krokem pak přiznat si, že mám svůj podíl na oslabení našeho vztahu. Učinit tyto dva základní kroky bývá zvláště pro muže velice těžké. Raději by vše řešili několika zlehčujícími slovy „z nadhledu“ a fyzickým sblížením. To však bývá pro ženu nepřijatelné. „Mnohé ženy jsou obviňovány z tvrdohlavosti a vzpurnosti, zatímco ve skutečnosti pouze reagují na manželovo necitlivé a špatné zacházení,“ vysvětluje psycholog. „ Někdy jsou obviňovány z toho, že zničily manželství, protože ztratily něžnou romantickou lásku ke svým mužům. Samozřejmě, že si manželé zřídkakdy uvědomí, že právě jejich necitlivé chování udusilo veškeré city.“

Zdroj: www.rodina.cz