epravo.cz

k § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů

Rozhodnutím podle ustanovení § 97 odst. 3 správního řádu ministerstvo zrušilo pravomocné rozhodnutí M. (dále jen „magistrát“), ze dne 10. 8. 2005, č. j. MHMP-158498/2005/OOP-III-Nov/R-3288, kterým bylo na základě žádosti odvolatele, zastoupeného Ing. P., vydáno povolení podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších právních předpisů, ke změně stavby středního zdroje znečišťování ovzduší - instalaci dvou kotlů V. o celkovém výkonu 450 kW v rámci rekonstrukce kotelny v domech v ulici N. Podle ministerstva bylo rozhodnutí magistrátu ze dne 10. 8. 2005 vydáno v rozporu s právními předpisy, protože bylo vydáno na základě žádosti podané Ing. P., který však k tomu podle ministerstva nebyl zmocněn všemi spoluvlastníky předmětné kotelny.

Proti rozhodnutí ministerstva podal odvolatel rozklad. Odvolatel nesouhlasí s argumentací napadeného rozhodnutí ministerstva. Upozorňuje, že většina spoluvlastníků předmětné kotelny zmocnila Ing. P. k podání žádostí o povolení ke stavebním změnám předmětné kotelny dodatečně a že plné moci od těchto spoluvlastníků jsou k dispozici na příslušném stavebním úřadě. Odvolatel upozorňuje, že postupoval v dobré víře, měl všechna potřebná povolení a výměna kotlů proběhla bez nejmenších problémů. Odvolatel také uvádí, že všichni spoluvlastníci byli o plánované výměně kotlů informováni.

Na základě návrhu rozkladové komise ministr napadené rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 10. 2006 (vypraveno dne 17. 10. 2006) zrušil a přezkumné řízení zahájené ministerstvem zastavil.

K argumentaci rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 10. 2006, že rozhodnutí magistrátu ze dne 10. 8. 2005 bylo nesprávně vydáno na základě žádosti menšiny spoluvlastníků plynové kotelny, resp. jednotky č. 434/101, bez zmocnění většiny spoluvlastníků této kotelny, jsem nucen konstatovat, že ze správního spisu vyplývá, že žádost o povolení podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší ke změně stavby podal provozovatel plynové kotelny, kterým je podle odborného posudku Ing. M. z července 2005 odvolatel (prostřednictvím svého statutárního orgánu). Pokud odvolatel jako provozovatel zdroje (plynové kotelny) není rovněž jejím vlastníkem, není to důvodem pro nevyhovění žádosti tohoto provozovatele o vydání povolení podle § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší. Doložení vlastnických vztahů je věcí příslušného stavebního úřadu, který rozhoduje o následném stavebním povolení stavebních změn, k nimž vydal orgán ochrany ovzduší povolení, neboť až na základě pravomocného stavebního povolení může dojít k zásahu do vlastnického práva spoluvlastníků dané kotelny, kteří zřejmě nedali souhlas se stavebními úpravami kotelny. V dané věci se proto jedná zejména o pochybení příslušného stavebního úřadu, který povolil provedení stavebních změn na objektu, k němuž však stavebník nedoložil svoje vlastnické právo, resp. souhlas většiny spoluvlastníků plynové kotelny, resp. jiného nebytového prostoru, jehož vybavením je plynová kotelna. Z ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku totiž vyplývá, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů.

k § 37 odst. 2 a § 38 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

Dne 17. 5. 2006 bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy I (dále jen „ministerstvo“), zamítnuto odvolání občanského sdružení S., a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru ochrany životního prostředí (dále jen „magistrát hl. m. Prahy“), ze dne 1. 11. 2005, jímž byl společnosti, podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), udělen souhlas ke stavební činnosti v ochranném pásmu zvláště chráněného území Přírodní památky P. pro stavbu „R.“.

Podáním ze dne 10. 7. 2006 podalo S. podnět k přezkoumání citovaného rozhodnutí ministerstva a současně rozhodnutí magistrátu hl. m. Prahy. Podle S. nevycházela uvedená rozhodnutí ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci a byla vydána v rozporu se správním řádem a zákonem č. 114/1992 Sb.

Rozhodnutím ministra životního prostředí (dále jen „ministr“) ze dne 27. 9. 2006 (vypraveno dne 2. 10. 2006) byla ve zkráceném přezkumném řízení v souladu s ustanovením § 97 odst. 3 a ustanovením § 98 správního řádu zrušena rozhodnutí ministerstva ze dne 17. 5. 2006 a rozhodnutí magistrátu hl. m. Prahy ze dne 1. 11. 2005 a věc byla vrácena magistrátu hl. m. Prahy jako správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání.

Rozpor podnětem napadených rozhodnutí s právními předpisy shledal ministr zejména ve skutečnosti, že správní uvážení správních orgánů, které ve věci rozhodovaly v 1. a 2. stupni, se opírá především o předložené podklady pro územní řízení, které se zaměřují na bezpečné založení stavby z hlediska její stability a bezpečnosti, nikoliv především o ty podklady, které sledují ochranu předmětné přírodní památky před účinky zamýšlené stavby. Správní orgány 1. i 2. stupně podle ministra přesvědčivě nezdůvodnily, z jakých důvodů nevzaly za relevantní podklad rozhodnutí schválený plán péče a dále některé odborné studie a stanoviska.

Výše uvedené rozhodnutí ministra napadl rozkladem ze dne 18. 10. 2006 zplnomocněný zástupce společnosti JUDr. R. V rozkladu uvádí, že napadené rozhodnutí ministra bylo vydáno v rozporu se zákonem a nesprávnostmi trpí i řízení v rozkladové komisi, které jeho vydání předcházelo. Je toho názoru, že magistrát hl. m. Prahy a ministerstvo jako orgány 1. a 2. stupně vzaly v daném řízení v úvahu veškeré známé skutečnosti a na jejich základě rozhodly. Uvádí dále, že plán péče byl v konkrétním případě vyhotoven pro plochu 3.969 ha, jejíž podrobný průzkum nebyl nikdy jako podklad pro plán péče proveden, v průběhu platnosti plánu péče se může objevit řada nových skutečností, na které je nutno reagovat, rozhodnutí provést po zvážení nových hledisek, a že není vyloučeno, že schválený plán péče bude nově přehodnocen. Za nepravdivé označuje tvrzení ministra cit. „Z uvedených ustanovení je zřejmé, že schválený plán péče o zvláště chráněné území a jeho ochranné pásmo nemá sice povahu obecně závazného právního předpisu, je však nepochybně závazným podkladem pro rozhodování orgánu ochrany přírody, který jej schválil“. Účastník řízení je přesvědčen, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že riziko poškození vlastní přírodní památky je vyloučeno, a správní orgány postupovaly a rozhodovaly zcela v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.

Na základě doporučení své rozkladové komise ministr rozklad zamítl a napadené rozhodnutí ministra ze dne 27. 9. 2006 (vypraveno dne 2. 10. 2006) potvrdil.

Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. „Ke stavební činnosti, terénním a vodohospodářským úpravám, k použití chemických prostředků, změnám kultury pozemků a ke stanovení způsobu hospodaření v lesích v ochranném pásmu je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody“. Ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. slouží jako podklad pro jiné druhy plánovacích dokumentů a pro rozhodování orgánů ochrany přírody, tj. i pro rozhodování o udělení souhlasu podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., plán péče. Zákon č. 114/1992 Sb. v ustanovení § 38 odst. 6 stanoví, že „Realizaci péče o zvláště chráněná území a jejich ochranná pásma zajišťují orgány ochrany přírody podle schváleného plánu péče“. Podle odst. 1 cit. ustanovení „Plán péče o zvláště chráněné území a jeho ochranné pásmo je odborný a koncepční dokument ochrany přírody, který na základě údajů o dosavadním vývoji a současném stavu zvláště chráněného území navrhuje opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu ochrany ve zvláště chráněném území a na zabezpečení zvláště chráněného území před nepříznivými vlivy okolí v jeho ochranném pásmu. Plán péče slouží jako podklad pro jiné druhy plánovacích dokumentů a pro rozhodování orgánů ochrany přírody. Pro fyzické ani právnické osoby není závazný“.

Nelze se zcela ztotožnit s názorem, že plán péče je závazným podkladem pro rozhodování orgánu ochrany přírody, neboť závaznost by musela být výslovně stanovena v zákoně, nicméně je výstupem určitého odborného procesu a znaleckého hodnocení posuzovaného území a orgán ochrany přírody pokud má v úmyslu navrhovat, resp. dát souhlas ke stavební činnosti, která je v rozporu s plánem péče, musí mít dostatečně zjištěn skutkový stav a znalecky odůvodněno, že taková činnost nebude v rozporu s cílem ochrany dané přírodní památky a jejího ochranného pásma. Plán péče je zpracováván na základě dlouhodobých pozorování a analýzy přírodních podmínek zvláště chráněného území a lidských činností ovlivňujících stav přírody a krajiny ve zvláště chráněném území. Návrh plánu péče je také předmětem odborných posouzení a oponentských posudků. Plán péče je tedy pro ochranu zvláště chráněného území klíčovým dokumentem, a to bez ohledu na to, zda byl vydán před nebo po schválení aktuálního územního plánu lokality.

k § 28 odst. 1 a § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb.

Ministerstvo usnesením ze dne 1. 11. 2006, č. j. 500/1714/502 12/06, rozhodlo podle ustanovení § 28 odst. 1 správního řádu o tom, že odvolatel není účastníkem řízení o povolení ke stavbě zdroje znečišťování ovzduší podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že tímto řízením se rozumí řízení, v němž Krajský úřad S. (dále jen „krajský úřad“) vydal rozhodnutí ze dne 10. 7. 2006, kterým rozhodl o vydání povolení ke stavbě velkého zdroje znečišťování ovzduší „H.“ podle cit. ustanovení zákona o ochraně ovzduší. V odůvodnění usnesení ministerstvo uvádí, že toto povolení má charakter podkladového rozhodnutí předběžné povahy, se kterým nejsou přímo a bezprostředně spojena žádná práva a povinnosti vlastníka sousedící nemovitosti. Náležitosti žádosti o toto povolení jsou stanoveny právními předpisy a zdroj se posuzuje z hlediska požadavků právních předpisů na ochranu ovzduší.

Podle ministerstva je toto povolení jedním z podkladů pro rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, s nímž může být teprve spojen zásah do subjektivních práv a oprávněných zájmů odvolatele.

Proti usnesení ministerstva ze dne 1. 11. 2006 podal odvolatel rozklad ze dne 14. 11. 2006. Odvolatel nesouhlasí s názorem ministerstva, že není účastníkem řízení v dané věci.

Na základě návrhu rozkladové komise ministr napadené usnesení ministerstva ze dne 1. 11. 2006 zrušil.

Rozpor usnesení ministerstva ze dne 1. 11. 2006 s právními předpisy spočívá v tom, že jím ministerstvo rozhodlo podle ustanovení § 28 odst. 1 správního řádu, že odvolatel není účastníkem řízení, i když odvolatel podal odvolání ze dne 28. 8. 2006 proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 10. 7. 2006, které bylo vydáno podle zákona č. 71/1967 Sb. Jelikož toto rozhodnutí krajský úřad vydal ve správním řízení vedeném podle zákona č. 71/1967 Sb. (správní řízení v dané věci bylo zahájeno za účinnosti tohoto zákona dne 29. 12. 2003 doručením žádosti společnosti S. o vydání povolení podle § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší krajskému úřadu), mělo ministerstvo rozhodnout o tomto odvolání podle zákona č. 71/1967 Sb., a nikoliv podle správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb.) vydat usnesení ze dne 1. 11. 2006. Jelikož odvolatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 10. 7. 2006 odvolání ze dne 28. 8. 2006, o kterém ministerstvo dosud nerozhodlo, je nezbytné, aby tak učinilo. Pokud ministerstvo dospěje k závěru, že odvolatel nemá postavení účastníka řízení v dané věci podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., zamítne toto odvolání jako nepřípustné podle ustanovení § 60 zákona č. 71/1967 Sb.

k § 44, § 45, § 66 odst. 1 písm. c) a § 100 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb.

Pokud žadatel v určené lhůtě nedoplní svoji žádost o obnovu řízení o relevantní důvody, správní orgán řízení zastaví usnesením podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žádost nelze zamítnout z důvodu marně uplynulé preklusivní subjektivní lhůty pro zahájení řízení o obnově, neboť toto řízení již bylo zahájeno podáním žádosti (ustanovení § 44 správního řádu).

Rozkladem napadeným rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost odvolatele ze dne 3. 7. 2006, doplněnou podáním ze dne 30. 7. 2006, o obnovu řízení pravomocně ukončeného rozhodnutím ministerstva ze dne 30. 5. 2006, kterým bylo zamítnuto odvolání odvolatele ze dne 9. 4. 2006 proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu B. (dále jen „inspekce“), ze dne 3. 3. 2006.

Ministerstvo v předmětném rozhodnutí ze dne 8. 1. 2007 konstatovalo, že protože z obsahu žádosti odvolatele nebyly zřejmé skutečnosti a důvody, které by obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu osvědčovaly, vyzvalo odvolatele usnesením ze dne 17. 8. 2006, aby svoji žádost o obnovu řízení doplnil o věcné skutečnosti nebo důvody podle ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu ve lhůtě do 15. 9. 2006. Proti usnesení ministerstva ze dne 17. 8. 2006 podal odvolatel rozklad ze dne 15. 9. 2006. Tento rozklad byl rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 22. 11. 2006 (vypraveno dne 23. 11. 2006) zamítnut jako opožděný. Odvolatel svoji žádost o obnovu řízení nedoplnil v uvedené lhůtě ani ve svém rozkladu proti usnesení ministerstva ze dne 17. 8. 2006. Ministerstvo proto dospělo k závěru, že řízení nelze obnovit, neboť žadatel podáním ze dne 3. 7. 2006 žádné zákonné důvody pro obnovu řízení neuvádí. Ministerstvo posoudilo žádost odvolatele také z hlediska zákonem určených lhůt pro zahájení obnovy řízení. Konstatovalo, že datum učinění podání se žádostí o obnovu řízení (3. 7. 2006) je třeba považovat za den, kdy se odvolatel dozvěděl o důvodu obnovy řízení a kdy počala běžet tříměsíční lhůta pro podání žádosti o obnovu řízení podle ustanovení § 100 odst. 2 správního řádu. Ministerstvo dospělo k závěru, že jelikož odvolatel neuplatnil v této tříměsíční lhůtě žádné skutečnosti nebo důkazy pro obnovu řízení, nelze podle ministerstva z důvodu marného uplynutí této lhůty řízení o obnově zahájit.

Proti rozhodnutí ministerstva ze dne 8. 1. 2007 podal odvolatel rozklad.

Na základě návrhu rozkladové komise ministr napadené rozhodnutí ministerstva ze dne 8. 1. 2007 zrušil a řízení zastavil.

Podle ustanovení § 45 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 37 odst. 2 správního řádu musí žadatel ve své žádosti mimo jiné uvést, co žádá nebo čeho se domáhá. Vzhledem k tomu, že pravomocně skončené řízení lze obnovit pouze z důvodů uvedených v zákoně, je podstatnou náležitostí žádosti o obnovu řízení uvedení kvalifikovaného důvodu obnovy ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu a skutečností, v nichž je naplnění tohoto důvodu spatřováno. Bez toho nelze o žádosti o obnovu řízení meritorně rozhodnout. Nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí jinými vadami, vyzve správní orgán k jejich odstranění a poskytne k tomu přiměřenou lhůtu (ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu). Správní orgán podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení zastaví, pokud žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení. Na základě podání odvolatele ze dne 3. 7. 2006 a 30. 7. 2006 a námitek jeho rozkladu jsem dospěl k závěru, že odvolatel nepředložil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly obnovu řízení podle ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu. Odvolatel tak neučinil ani na základě usnesení ministerstva ze dne 17. 8. 2006 s výzvou, aby doplnil svůj návrh na obnovu řízení o důvody podle ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu. Podle ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Jelikož odvolatel nedoplnil svoji žádost o obnovu řízení o relevantní důvody, mělo ministerstvo řízení usnesením zastavit podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, a nikoliv žádost odvolatele o obnovu řízení zamítnout z důvodu marně uplynulé preklusivní subjektivní lhůty pro zahájení řízení o obnově (toto řízení již bylo zahájeno podáním žádosti - ustanovení § 44 správního řádu).