Předkládaná monografie je relativně uceleným a vzhledem k současnému stavu tuzemské trestněprávní teorie i vcelku komplexním zpracováním otázek týkajících se fenoménu opomenutí v trestním právu.
V textu jsou řešeny z pohledu autora všechny významné problémy, které s trestní odpovědností za omisivní jednání souvisejí. Největší pozornost je však věnována novějšímu přístupu k trestní odpovědnosti za opomenutí a jeho východiskům, neboť to autor považuje za klíčové, nejvýznamnější téma této publikace.
Dále se pak jedná se především o materii spojenou s postavením institutu opomenutí v rámci nauky trestního práva hmotného, pojem opomenutí v trestním právu a důvod a historický vývoj trestnosti opomenutí. Pojednáno je rovněž o jednotlivých typech trestných opomenutí a otázkách s tím souvisejících, a to včetně upozornění na rozdíly mezi tradičním, dvojím členěním na straně jedné a novějším, trojím členěním trestných omisí na straně druhé, počítaje v to zdůraznění nedostatků tradičního přístupu a poukázání na přednosti novějšího konceptu.
Autor se dále vyjadřuje k velice důležité problematice příčinného vztahu, samozřejmě zejména z hlediska trestní odpovědnosti za opomenutí. Pozornost je v rámci předkládaného textu věnována též tuzemskému přístupu k trestní odpovědnosti za opomenutí, a to nejen z hlediska teoretického, nýbrž i z hlediska praxe, a to za současného promítnutí principů novějšího přístupu spočívajícího v trojím členění trestných opomenutí do českého právního prostředí. Nechybí samozřejmě ani stručné úvahy de lege ferenda.
Závěr práce je pak věnován řádkám, které se týkají zejména vztahu mezi opomenutím coby jedné ze dvou základních forem lidského jednání (vedle konání) a zvláštními formami trestné činnosti (vývojová stadia trestné činnosti a účastenství).
 
Z recenze JUDr. Miroslava Růžičky, Ph.D.:
„Předkládanou studii hodnotím jako zcela mimořádné dílo, ojedinělé jak způsobem zpracování, zvoleným pojetím, tak i komplexností a záběrem (šíří) posuzovaného tématu, kritickou analýzou provedenou jak z hlediska právní teorie, tak i z pohledu aplikační praxe. Velmi důležité je, že nezůstalo jen u pasáží věnovaných názorům českých i zahraničních autorů (zde je nutno vysoce kladně hodnotit to, že se jedná o autory německé, francouzské, španělské, autory české i prvorepublikové československé), ale vždy následovalo kritické posouzení a srovnání a zaujetí vlastních stanovisek, jež lze považovat za mimořádně zdařilá. Jako zcela výjimečně erudované hodnotím i návrhy de lege ferenda, jakkoli je faktem, že nejsou úplně ve shodě s aktuální podobou trestního zákoníku, který je přitom účinný teprve 10 let (je navrhována poměrně zásadní změna v obou klíčových ustanoveních trestního zákoníku, tedy zejména § 112, § 150, popř. i § 151), a mohly by být v této souvislosti vyslovovány kritické názory, mám však za to, že návrhy de lege ferenda jsou odůvodněné.
Je možno konstatovat, že závěry uvedené ve studii vycházející z celého jejího obsahu jsou opravdu velmi přesvědčivé. Za velký přínos posuzované studie pokládám i to, že je zcela mimořádně odborně erudovaná, ale i velmi pečlivě zpracovaná po stránce stylistické, čtivá a vedená snahou, aby se čtenář nad jinak velmi komplikovanou problematikou opomenutí v trestním právu zamyslel a sám si popř. učinil příslušné závěry.“
 Z recenze prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D.:
„Monografie je nepochybně mimořádně aktuální, neboť definice opomenutí v trestním zákoníku rozšířila možnosti jeho výkladu, byť vychází z jiného pojetí, než autor ve své práci preferuje. Navíc názory na opomenutí v dosavadním středoevropském pojetí chápané jako vůlí řízené zdržení se pohybu se jak v trestněprávní nauce, tak i v judikatuře nepochybně v posledních letech vyvíjejí. Výrazem tohoto vývoje je i zpracovaná práce.“