10 otázek pro ... Janu Zwyrtek Hamplovou

1. Co máte na své práci nejraději?
Kontakt se starosty a starostkami, které považuji za jedny z nejpracovitějších a nejotevřenějších lidí u nás. A pak mám velkou radost, že se mi občas podaří prosadit nový pohled na určité právní situace, a to třeba až u nejvyšších soudů nebo soudu Ústavního. Právě nyní očekávám jeden důležitý ústavní nález, který doufám změní jednu z mého pohledu protiústavní praxi, která se zatím běžně děje. Takové okamžiky mne skutečně naplňují. Tedy nejraději mám obor, který jsem si kdysi zvolila – právo samospráv, a všechna ostatní právní odvětví navazuji na něj.
 
2. Největší pracovní úspěch?
To nedokážu říct – někdy je velkým úspěchem i výhra o zdánlivou maličkost, která je ale důležitá třeba z principu. Umím však říct, který úspěch byl pro mou pracovní kariéru nejdůležitější – byla to první výhra u Ústavního soudu, která přišla pár měsíců poté, co jsem si otevřela advokátní kancelář, a kdy jsem zachránila obci Dolní Bečva velkou část majetku – tím, že jsem prosadila nový pohled na jednání obce bez schválení zastupitelstva. Dodalo mi to tehdy zdravé profesní sebevědomí, o které jsem se pak opírala u řady dalších případů. Od té doby bylo podobných případů hodně, včetně trestních kauz, a pyšná jsem třeba i na to, že moje kancelář zachránila samosprávě už více jak půl miliardy, když chtěl stát vrátit dotace, a my jsme tomu zabránili. Ne vše se vždy podaří, ale pokud jde o právo samospráv, snad to tak mohu říct, cítím se profesně silná. Jen občas nestíhám, protože za mnou jezdí z celé republiky, ale starostové pro mne mají v tomto směru pochopení.

3. Jak často Vás ve Vašem oboru něco překvapí?
Z překvapení těch dvacet jedna let své praxe nevycházím (úsměv). Ale není se co divit – samospráva byla znovuobnovena po padesáti letech, a právní prostor, který se jí dotýká, se teprve usazuje a nachází. Přiznávám, že jsem ráda součástí toho procesu, a díky němu mám na svém kontě nejeden judikát. Z poslední doby mne mile překvapil opavský soud, který tzv. jen z důvodu apelu na dobré mravy dal najevo, že je připraven přikázat státu prodat obci Březová v Moravskoslezském kraji budovu, kde sídlí obecní úřad, a stát nám tu budovu pak raději prodal dobrovolně – napřed ji chtěl totiž po dvouletém vyjednávání dát do dražby. Tu žalobu jsme přitom s odvážným panem starostou podávali spíše jako morální políček státu, a ejhle – vítězství. Mám proto ráda odvážné starosty, kteří mi dávají možnost prostě něco nestandardního zkusit. Druhé překvapení, tentokrát negativní, naštěstí s dobrým koncem, bylo, že jednu paní starostku chtěl státní zástupce odsoudit za to, že způsobila obci prospěch, a to jen proto, že usoudil, že neměla právo uzavírat nějaké smlouvy. Absurdní. Už je pravomocně zproštěna. A z posledních týdnů mne nadzvedl pan ministr životního prostředí, který chtěl po obcích na jihu Moravy omluvu za to, že si dovolili v žalobě negativně hodnotit práci ministerstva. To už mi přišlo jako jiná planeta, ne právní stát. A pak tu máme obec Turovice, po které chce stát vedle odvodu dotace 40 milionů ještě penále 100%, tedy taky 40 milionů. Podotýkám, že jde o obec s cca 250 občany. Tomu říkám prostě pseudolichva. Tedy na poli samosprávy je stále nějaké téma. Kdybych to chtěla okomentovat s humorem, tak pokud jsem se chtěla prosadit a dostat se na onu právní špičku,  nemohla jsem si vybrat lepší obor.
 
4. Kdo nebo co nejvíce ovlivnilo Váš profesní život?
Nepochybně listopad 1989. Byla jsem první generace, která vystudovala právo zbavené ideologie. A pak moje vlastní zkušenost v samosprávě. Prošla jsem tam všechny pozice – úřednice, tajemnice, opoziční zastupitelka, koaliční zastupitelka i starostka. Takže samosprávu znám dokonale i zevnitř, a to nepochybně výrazně pomohlo mé advokátní praxi. Bez obou těchto vlivů bych nebyla profesně tam, kde jsem.
 
5. Knížka, kterou jste četla naposled?
Je jich víc. Benjamin Kuras, Jak přežít padouchy. Daniela Kovářová, Jak se žije padesátkám. A Lucie Bílá – Posílám to dál. A mnoho odborných.  
 
6. Který předmět byl na studiích Vašim nejoblíbenějším a proč? A který jste naopak neměla ráda vůbec?
Na právech mne bavilo asi všechno. Na gymplu mi dávali z milosti trojku z chemie a fyziky. Z milosti proto, že zase v těch humanitních jsem byla docela dost dobrá, a vyhrávala pro gymnázium třeba literární soutěže. Proto dodnes považuji povinnou matematiku za un fair vůči lidem humanitně zaměřeným. Každý máme talent prostě na něco jiného.
 
7. Proč jste se rozhodla stát právničkou?
Původně jsem chtěla učit češtinu a dějepis, a práva mne vůbec nenapadla. Nejsem z žádné právnické rodiny, a právo mi bylo zcela cizí. Jenže pak se mi život trochu zamotal, v osmnácti letech se mi narodila dcera, a studia padla. Tak jsem si chtěla dodělat alespoň odborné střední vzdělání, a přihlásila se na školu sociálně právní. Tam nám přednášel právo jeden pan soudce, a ten si mě vzal jednou stranou, a řekl mi, ať jdu určitě studovat práva, že mám pro to všechny předpoklady – analytické myšlení, stylistické schopnosti, IQ, rychlý úsudek… A co já vím, co vše jmenoval. Tehdy mi to přišlo jako hudba z Marsu, ale pak mi to vrtalo hlavou, protože to právo mne skutečně začalo bavit… Zkrátka za rok mne přijali na dálková studia práv Karlovy Univerzity, a od té doby je právo můj osud. S úsměvem proto říkám, že právničkou jsem proto, že jsem v sedmnácti letech neplánovaně otěhotněla.
 
8. Který zákon považujete za nejzdařilejší?
Žádný zákon nepovažuji za dokonalý. Mám však vysoký respekt k naší Ústavě a k Listině základních práv a svobod, o které se často ve veřejném právu opírám. Tedy ústavní rámec při výkladu všech zákonů považuji za velmi důležitý.

9. Zážitek z praxe, který Vám nejvíce utkvěl v paměti?
První výhra u Ústavního soudu. Bylo mi 34 let, pod stolem jsme se s panem starostou Pavlem Manou z Dolní Bečvy, který je mimochodem starostou doposud, drželi za ruce jako děti ve školce, a byli šťastni. Když tehdejší předseda Ústavního soudu Pavel Varvařovský říkal něco v tom smyslu, že mladá paní kolegyně nám ukázala správný pohled na platnost a neplatnost rozhodování v obcích, bylo to skoro jako druhý diplom. Podobně jsem se cítila, když jsem obci Hamr na Jezeře po boku starosty Milana Dvořáka vysoudila zpět Hamerské jezero – to je to, u kterého trávil dovolenou Gustav Anděl… Z těchto starostů se stávají přátelé, a to je také na mé praxi neobvyklé – řada klientů zůstává natrvalo součástí mého života v rovině přátelství. Ty spory trvají často léta, a to přijde tak samo sebou. Těchto přátelství si moc vážím, a myslím, že bych jich napočítala už pár desítek.   

10. Čím byste byla, kdybyste nebyla advokátkou?
Neumím si představit už nic jiného. Právo bylo pro mne osudová volba.