Agnoskace jako důkazní prostředek v trestním řízení

Popsaný princip současně přímo vyplývá z textace zákona, když podle § 1 odst. 1 věta první zákona č.  141/1961 Sb., trestní řád (dále jen jako „trestní řád“ či „TŘ“), platí: „Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.“ Je taktéž kontinuálně zdůrazňován soudní praxí, kdy např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 268/03 se z tohoto pohledu podává: „Účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i „fair“ proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu.“

Důkazní břemeno nese a tím, kdo je povinen prokázat obviněnému (obžalovanému) vinu, je stát (orgány činné v trestním řízení). Tento tak odpovídá za provedení náležitého dokazování. Jde o požadavek, který vychází z principu presumpce neviny a z něj vyvěrajících subprincipů (včetně zásady in dubio pro reo), jak se ostatně opakovaně vyjadřuje i kupř. Ústavní soud.[1]

Předmět a rozsah dokazování v rámci trestního stíhání[2] obecně stanovuje § 89 odst. 1 TŘ, podle kterého je třeba dokazovat zejména: „a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, c) podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu, d) podstatné okolnosti k posouzení osobních, rodinných, majetkových a jiných poměrů obviněného, e) podstatné okolnosti umožňující stanovení následku, výše škody způsobené trestným činem a bezdůvodného obohacení, f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.“

Citované ustanovení § 89 odst. 1 TŘ navazuje na obecné vymezení rozsahu dokazování podle § 2 odst. 5 TŘ,[3] přičemž další konkretizace je provedena podle povahy věci a podle probíhajícího stádia trestního řízení. Z tohoto důvodu je v předmětném ustanovení „toliko“ demonstrativní výčet dokazovaných okolností („zejména“), další takové okolnosti vyplývají např. z § 126 písm. b), d) a e) TŘ,[4] tj. „zda skutek má všechny znaky některého trestného činu, zda je obžalovaný za tento skutek trestně odpovědný, zda trestnost skutku nezanikla.“

Obecné vymezení okruhu důkazních prostředků, které slouží v trestním řízení k dokazování skutečností, které jsou jeho předmětem,[5] pak zakotvuje § 89 odst. 2 věta první TŘ. Podle tohoto zákonného ustanovení platí: „Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání.“ Jedná se o demonstrativní výčet důkazních prostředků („zejména“), resp. těch důkazních prostředků, se kterými se lze v rámci trestního procesu setkat nejčastěji. Další důkazní prostředky jsou pak definovány především praxí.

Reklama

Náhrada nemajetkové újmy na zdraví, při zásazích do důstojnosti a odpovědnost státu za nezákonný výkon veřejné moci (online - živé vysílání) - 16.6.2026

16.6.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Je jistě žádoucí, že zákon (trestní řád) nelimituje rozsah důkazních prostředků sloužících pro objasnění (zjištění) skutkových okolností nezbytných pro přijetí rozhodnutí. Umožňuje tak soudní praxi, popř. i literatuře, zohledňovat rozličné situace či reagovat na vývoj technologií a pokrok obecně. Na druhou stranu současně v důsledku této konstrukce bezpochyby klade na výklad dotčeného ustanovení § 89 odst. 2 věta první TŘ, který je utvářen a precizován typicky soudní praxí, zvýšené nároky, a to stran jednoznačného definování dalšího, resp. nového, tj. trestním řádem výslovně neupraveného, důkazního prostředku, jakož i toho, aby takovému důkaznímu prostředku byla přisouzena odpovídající důkazní hodnota.

Jedním z důkazních prostředků, který se v praxi objevuje a který současně trestní řád výslovně neupravuje, je tzv. agnoskace. Agnoskací, jak vyplývá např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003 ve věci sp. zn. II. ÚS 2/03, je potřeba rozumět způsob ztotožnění osoby, popř. věci, v trestním řízení, resp. v rámci hlavního líčení, kdy poznávající osobě je za účelem identifikace ukázána jen jedna osoba, popř. věc.

Agnoskace se přitom jako důkazní prostředek v trestním řízení počala užívat jednoduše vzniklou praktickou situací. Bylo zároveň snahou v rámci obhajoby obžalovaných existenci agnoskace jako důkazního prostředku zpochybňovat či znevažovat, nicméně Ústavní soud se ke konformitě tohoto důkazního prostředku (byť jej trestní řád nezná) s ústavně zaručenými právy vyjádřil již opakovaně, kdy agnoskaci jako důkazní prostředek připustil a akceptoval tak jako další způsob ztotožnění osoby či věci v trestním řízení. Takto zaujatý právní názor Ústavního soudu je vyjádřen vedle již výše zmíněného usnesení ze dne 25. 2. 2003 ve věci sp. zn. II. ÚS 2/03 i kupř. v usnesení stejného soudu ze dne 30. 8. 2011 ve věci sp. zn. IV. ÚS 1335/11 anebo v usnesení ze 24. 3. 2014 ve věci sp. zn. I. ÚS 2414/13.

Často bývá agnoskace vzhledem ke svému vymezení a povaze připodobňována k rekognici (lze se setkat i s tím, že se jedná o rekognici v užším slova smyslu), kterou jako typový důkazní prostředek upravuje trestní řád ve svém § 104b. Smyslem rekognice je (zjednodušeně) znovupoznání osob anebo věcí. V praxi se přitom preferuje rekognice in natura a teprve tehdy, pokud nemůže být tato provedena, se přistupuje k rekognici podle fotografie.

Ústavní soud nicméně zdůraznil, že agnoskace kvalitu důkazního prostředku rekognicí nemá. Tento závěr Ústavní soud přijal již v usnesení ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 542/05. Své náhledy pak rozvinul kupř. v nálezu ze dne 3. 4. 2018 ve věci sp. zn. III. ÚS 3579/17, v němž podrobněji vyložil (s přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu) argumenty, pro které agnoskaci nelze přiznat kvalitu důkazního prostředku rekognicí, a  z něhož se v tomto směru podává: „Poznávající je totiž postaven do situace, v rámci které jsou účastníkům již přiřazeny určité role, přičemž nemá možnost volby z figurantů. Jestliže pak je agnoskace prováděna až poté, co jí předcházela rekognice, je její důkazní význam ještě výrazně omezenější, neboť paměťová stopa poznávajícího je v takové situaci ovlivněna dříve ukázanými osobami (či jejich fotografiemi). V posuzovaném případě je navíc třeba zohlednit, že agnoskace u hlavního líčení proběhla poté, kdy byl stěžovatel poškozenému ukázán nikoliv jednou, ale hned dvakrát v rámci úkonů přípravného řízení (rekognice podle fotografií a rekognice in natura). Tato skutečnost zajisté ještě více zeslabuje důkazní sílu agnoskace jakožto usvědčujícího důkazu. A konečně skutečnost, že ani v rámci agnoskace u hlavního líčení, kdy byl stěžovatel poškozenému ukázán orgány činnými v trestním řízení celkem potřetí, si poškozený nebyl jist, zda-li je stěžovatel totožný s osobou pachatele loupežného přepadení (pouze jej jako možného pachatele nevyloučil), pak snižuje důkazní hodnotu celého úkonu téměř na minimum.“ K takto prezentovaným závěrům se Ústavní soud přihlásil i ve svém nedávném rozhodnutí, a to v nálezu ze dne 5. 1. 2021 ve věci sp. zn. III. ÚS 928/20.

Agnoskaci je tudíž s ohledem na výše popsané skutečnosti nutno považovat za další možný důkazní prostředek, který mohou orgány činné v trestním řízení, popř. i obžalovaný (obhajoba), využít za účelem náležitého objasnění (zjištění) skutkových okolností nezbytných pro učinění rozhodnutí. Vzhledem k důkazní síle, kterou tomuto důkaznímu prostředku soudní praxe (zejména na úrovni Ústavního soudu, jak je výše popsáno) přisuzuje a která odpovídá povaze a vymezení tohoto důkazního prostředku přijatých soudní praxí, lze nicméně podle našeho názoru jednoznačně dedukovat, že se bude jednat o důkazní prostředek spíše podpůrného charakteru, tedy důkazní prostředek, u něhož bude potřeba, aby jej v konkrétním případě podporovaly i další důkazy. Jinými slovy, evidentně nepůjde o důkazní prostředek, který by mohl, měl-li by vést k odsouzení obžalovaného v souladu se zákonnými principy trestního procesu a principy právního státu vůbec, zůstat osamocen.

Mgr. Ester Šamajová,
spolupracující advokátka