Další posílení práv poškozeného v trestním řízení - I poškozenému může být v trestním řízení navrácena promeškaná lhůta

Pozice poškozeného v trestním řízení byla relativně donedávna výlučně doplňková a jeho účast v rámci adhezního řízení byla již sama o sobě pojímána jako tzv. beneficio legi, tedy privilegium, jehož se mu dostalo již tím, že o nároku poškozeného na náhradu škody může rozhodnout soud v trestním řízení vedle rozhodnutí o vině a trestu obviněného. Touto optikou, kterou zastával v dřívějších letech i Ústavní soud ČR, tak prakticky nemohlo dojít k porušení základních práv a svobod poškozeného v trestním řízení. Postupným vývojem legislativy, judikatury i doktríny však v posledních letech dochází k posilování a prohloubení práv poškozeného v trestním řízení. Nedávný nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. srpna 2017, je dalším krokem v procesu posilování jeho postavení. V citovaném nálezu rozhodoval Ústavní soud o návrhu na zrušení ustanovení trestního řádu, a sice ustanovení § 61 odst. 1 věta první, jež upravuje okruh osob, jimž může být navrácena lhůta promeškaná z omluvitelného důvodu, a ustanovení § 143 odst. 1 v rozsahu slova „tří“, tedy délky lhůty pro podání stížnosti v trestním řízení.

Návrh na zrušení citovaných dvou ustanovení trestního řádu byl podán spolu se stížností stěžovatelů, kteří vystupovali v trestním řízení jako poškození, coby pozůstalí po oběti smrtelné dopravní nehody. Krajský soud v Praze zamítl pro opožděnost jejich stížnost ve věci náhrady nákladů, vynaložených na zastoupení v trestním řízení pro její pozdní podání, když předtím zamítl i žádost o navrácení promeškané třídenní lhůty, kterou zmocněnec poškozených nedodržel ze zdravotních důvodů. Ačkoli plénum Ústavního soudu návrh na dílčí škrty v trestním řádu zamítl, v rámci odůvodnění nálezu přesto došlo k nikoli nevýznamnému posílení práv poškozených v trestním řízení, když dal soudům návod na užití ústavně-konformního výkladu, který je třeba považovat za nosný pro všechny orgány veřejné moci.

Ústavní soud konstatoval, že obviněný a poškozený nejsou v trestním řízení subjekty se srovnatelným procesním postavením ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny, a tedy rozdílnost úpravy jejich procesního postavení v míře, v jaké vyjadřuje rozdílnost právem uznaných zájmů těchto dvou kategorií procesních subjektů ve vztahu k dosažení účelu (resp. účelů) trestního řízení, neporušuje zásadu rovnosti. Poukázal však na významný posun v postavení poškozeného v trestním řízení, k němuž došlo v posledních letech.

Vývoj legislativy po roce 1989 jednoznačně směřuje k posílení a prohloubení práv poškozeného. Novely trestního řádu provedené zákony č. 283/2004 Sb. a č. 41/2009 Sb. rozšířily možnosti ochrany poškozeného jakožto svědka; novela trestního řádu provedená zákonem č. 181/2011 Sb. rozšířila katalog způsobilých adhezních nároků o nárok na náhradu nemajetkové újmy a na vydání bezdůvodného obohacení a rovněž zavedla právo poškozeného na bezplatné zastupování či zastupování za sníženou odměnu (§ 51a trestního řádu); novela trestního zákona provedená zákonem č. 86/2015 Sb. usnadnila zajišťování nároku poškozeného; dosud ještě neúčinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 59/2017 Sb. pak rozšiřuje katalog způsobilých adhezních nároků i o dlužné výživné. Mimořádně významně postavení poškozeného posílil i zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, který přiznal celý katalog práv obětem trestných činů (jež jsou zpravidla i poškozenými v trestním řízení) a dále rozšířil práva poškozeného i novelizací trestního řádu, mimo jiné i tím, že zakotvil zásadu zajištění práv poškozeného do základního výčtu zásad trestního řízení v § 2 odst. 15 trestního řádu. Obdobný vývoj pak zejména v posledních letech zaznamenává též doktrína i soudní judikatura, a to včetně judikatury Ústavního soudu.

Ustanovení § § 61 odst. 1 tr. řádu přiznává možnost navrácení lhůty toliko obviněnému a jeho obhájci. V daném případě Ústavní soud posuzoval, zda nemožností využití institutu navrácení lhůty nedochází k porušení některého ze základních práv a svobod poškozeného. V této souvislosti uvádí, že postavení poškozeného v trestním řízení již není redukováno na čistě doplňkové, nýbrž se jedná o subjekt, který v trestním řízení může uplatňovat některá svá základní práva a svobody, které tvoří tzv. „tvrdé jádro“ lidských práv. Institut navrácení lhůty je nutné vnímat jako garanci práva na přístup k soudu, jelikož zabraňuje případům, kdy oprávněná osoba nemohla potenciálně ovlivnit průběh řízení ve svůj prospěch použitím argumentace v odvolacím řízení, a to pouze z formálních důvodů, které tato osoba ovlivnit nemohla, resp. nebylo možné to po ní žádat. Dále připomíná, že instituty obdobné navrácení lhůty dle § 61 odst. 1 trestního řádu existují ve všech ostatních procesně-právních kodexech. Jejich smyslem je zajistit subjektům řízení, aby příslušný orgán veřejné moci projednal jejich opravné prostředky, které z omluvitelných důvodů nepodaly včas. V tomto nelze institut navrácení lhůty dle § 61 odst. 1 považovat za výjimku, a je naopak raritou, že trestní řád tuto možnost omezuje jen na dvě kategorie subjektů trestního řízení, neboť naopak tato možnost představuje v zásadě běžnou součást všech českých právních řízení.

Ústavní soud konstatuje, že napadené ustanovení § 61 odst. 1 věta první trestního řádu neumožňuje poškozenému efektivní uplatnění jeho práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na účinný prostředek nápravy zaručený čl. 13 Úmluvy, za předpokladu, že poškozený opravným prostředkem podaným z omluvitelného důvodu až po uplynutí lhůty prosazuje své právo, jež nemůže uplatnit jinak, než právě v trestním řízení. S ohledem na dlouhodobě prosazovanou prioritu ústavně-konformního výkladu před zrušením napadeného ustanovení nicméně soud nevyhověl návrhu na zrušení napadeného ustanovení zákona a tuto změnu, kterou označil za žádoucí, ponechal na zákonodárci. Obecným soudům pak poskytl vodítko předestřením interpretační metody v podobě analogie, jíž lze okruh účastníků trestního řízení, jimž je možno přiznat právo na navrácení lhůty, rozšířit i na další subjekty než ty, jež jsou v předmětném ustanovení taxativně uvedeny. Ústavní soud se neztotožnil se stanoviskem Vlády ČR, zastoupené v řízení Ministrem spravedlnosti, dle nějž přiznání možnosti navrácení lhůty toliko obviněnému a jeho obhájci je výrazem principu favor defensionis, dávajícího obviněnému jistá procesní privilegia, jež kompenzují faktické nevýhody jeho postavení v řízení, způsobené omezeními, jež lze proti němu v trestním řízení uplatnit.

Lze poznamenat, že tímto nálezem Ústavního soudu dochází do jisté míry k prolomení právního názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného v usnesení 3 Tdo 1117/2013-16, v němž Nejvyšší soud zastává názor, že v adhezním řízení je soud vázán předpisy jiné než trestní povahy pouze v oblasti hmotného práva, avšak zásadně nesmí při svém rozhodování použít jiný procesní předpis, a to ani analogicky. Ústavní soud sice nepoukazuje přímo na práva všech účastníků řízení např. na prominutí zmeškání lhůty v občanském soudním řádu, a volí obecnější formulaci analogie iuris, nicméně citováním dalších procesních kodexů českého právního řádu je položen základ pro uplatnění tohoto institutu i v trestním řízení, kde sice tento institut upraven je, avšak s omezením, které shledává Ústavní soud býti v rozporu s garantovanými lidskými právy.

Při posouzení další části návrhu, týkající se ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ačkoli je třídenní lhůta pro podání stížnosti v trestním řízení krátká, tato zcela odpovídá požadavkům ústavní konformity, a návrh v v tomto rozsahu zamítl bez dalšího.

Celý text nálezu pléna Ústavního soudu je dostupný na www, k dispozici >>> zde.




JUDr. Jan Kučera,
advokát



Radek Czichon,
právní praktikant


SVOBODA & KUČERA | ADVOKÁTI

Stavitelská 1099/6
160 00 Praha 6
 
Tel.:    +420 222 965 861
e-mail:    office@sk-advokati.cz

 
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz