Dohody o určování cen pro další prodej (RPM) nemusí mít vždy za cíl narušení hospodářské soutěže (rozsudek SuperBock)

Co jsou to RPM dohody

Dohody o určování cen pro další prodej jsou dohody, na jejichž základě dodavatel omezuje kupující (standardně své distributory) při dalším určování ceny nabízeného zboží či služeb. Může tak činit přímo (například explicitním smluvním ujednáním), anebo nepřímo (například stanovením marže pro kupujícího, ovlivněním výše poskytovaných slev apod.). Z pohledu soutěžního práva se může jednat o delikt, protože RPM dohody mohou vést k oslabení soutěže na navazujícím trhu (tj. trhu, na němž kupující dále prodává zboží, které sám koupil od dodavatele).

Zakázané jsou zejména dohody, jejichž prostřednictvím dochází k fixaci cen (kupující musí dále prodávat za stanovenou cenu) a určení minimální prodejní ceny (kupující nesmí prodávat za méně než stanovou cenu). Naopak stanovení maximálních prodejních cen či pouhé doporučení prodejních cen (nijak dále nevynucované) není ve standardních tržních podmínkách z pohledu soutěžního práva problematické.[2] Detailnější rozbor jednotlivých aspektů je obsažen v části 6.1.1. Pokynů Komise k vertikálním omezením („Vertikální pokyny“).[3]

RPM dohody jsou považovány za tzv. tvrdé (hardcore) omezení. Tedy kategorii dohod definovanou Nařízením o blokové výjimce pro vertikální dohody („Nařízení VBER“).[4] Obecně Nařízení VBER stanoví podmínky, při jejichž splnění se aplikuje výjimka, podle které vertikální dohody nelze vůbec posuzovat jako zakázané ve smyslu čl. 101 SFEU.[5] Jinými slovy: Nařízení VBER stanoví, za jakých podmínek nemohou být vertikální dohody považovány za soutěžně problematické. Tato legislativní výjimka má však své limity. Nemůže se mimo jiné uplatnit pro případy, kdy dohoda mezi soutěžiteli obsahuje tzv. tvrdé omezení. Výčet tvrdých omezení je obsažen v čl. 4 Nařízení VBER. Bod 15 preambule Nařízení VBER pak vysvětluje, že by se základní výjimka stanovená Nařízením VBER neměla aplikovat na „omezení, která pravděpodobně omezují hospodářskou soutěž […]“ a konkrétně i na „vertikální dohody obsahující určitá závažná omezení hospodářské soutěže, jakými jsou stanovení minimálních nebo pevných prodejních cen […].“

Reklama

ChatGPT od A do Z v právní praxi (online - živé vysílání) - 5.8.2025

5.8.2025 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Dohody s cílem narušení soutěže a tvrdá omezení

A právě zde hrozí určité zmatení pojmů. Základní úprava zakázaných dohod obsažená v čl. 101 SFEU a § 3 ZOHS totiž rozlišuje dvě kategorie zakázaných dohod: (i) dohody, jejichž cílem je narušení hospodářské soutěže (by object); a (ii) dohody, jejichž výsledkem je narušení hospodářské soutěže (by effect). Dohody s cílem narušit hospodářskou soutěže vykazují samy o sobě dostatečný stupeň škodlivosti pro hospodářskou soutěž a není proto nutné zkoumat dále jejich důsledek. Naopak u výsledkových dohod je nutno provést šetření, zda účinkem konkrétní uzavřené dohody bylo skutečně narušení hospodářské soutěže. Toto rozlišení může mít zásadní význam pro průběh správního řízení před Úřadem, ale také například i pro výši případně uložené pokuty.

Kategorie tvrdých omezení a cílových dohod mají do určité míry podobné definiční rysy (srov. výše citovanou preambuli Nařízení VBER) a mohou být proto občas zaměňovány. Proto i RPM dohody bývají občas považovány za dohody s cílem narušit hospodářskou soutěž. Ostatně i v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze srpna 2022 byl učiněn závěr, že: „[d]ohoda o maloobchodních cenách je podle názoru soudu automaticky tzv. cílovou dohodou, tj. dohodou s cílem narušit hospodářskou soutěž.“[6] Rovněž i rozhodovací praxe Úřadu směřuje k tomu automaticky posoudit RPM dohodu jako dohodu s cílem narušit hospodářskou soutěž.[7] Je však nutno uznat, že obdobný přístup se vyskytuje i v dokumentech Evropské komise – za všechny lze jmenovat body 179 a 180(a) Vertikálních pokynů, podle kterých tvrdá omezení jsou obecně cílovými dohodami. Obdobné závěry obsahuje dokonce i starší judikatura Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“).[8]

Rozsudek SuperBock

Dne 29. 6. 2023 vydal SDEU rozsudek ve věci C-211/22 SuperBock („Rozsudek“), který bude pro budoucí posuzování RPM dohod zřejmě zásadní. Zabýval se v něm posouzením RPM dohody v krystalické podobě. Prodejní oddělení portugalského pivovaru SuperBock v období let 2006 až 2017 zpravidla každý měsíc schvalovalo seznam minimálních cen dalšího prodeje, který předávalo svým distributorům (tj. kupujícím soutěžitelům). Distributoři měli v rámci systému kontroly a dohledu zavedeného společností SuperBock povinnost sdělovat jí údaje týkající se dalšího prodeje, například pokud jde o množství a částky. V případě nedodržení cen se distributoři v souladu s obchodními podmínkami stanovenými společností SuperBock vystavovali různým represím.[9] Řízení před portugalskými soudy vyústilo v položení několika předběžných otázek k SDEU. Jednou z nich bylo právě posouzení, za jakých podmínek mohou být RPM dohody považovány za cílové dohody.

Tvrdá omezení nejsou bez dalšího cílové dohody

Rozsudek se věnuje mimo jiné vztahu kategorie tvrdých omezení a kategorie dohod s cílem narušit hospodářskou soutěž. Zcela jednoznačně stanoví, že tyto kategorie nelze zaměňovat. Kategorie tvrdých omezení upravená v Nařízení VBER znamená, že na určité typy dohod nelze aplikovat výjimku, kterou Nařízení VBER obecně stanoví. Rozsudek zdůrazňuje, že v Nařízení VBER se neuvádí nic ve vztahu k rozlišování dohod s cílem narušení hospodářské soutěže a dohod s účinkem narušení hospodářské soutěže. Proto je nutno dohody, které lze kvalifikovat jako tvrdé omezení posuzovat vždy případ od případu.[10] Skutečnost, že určitý typ dohody (tedy i RPM dohoda) je považován za tvrdé omezení, může mít pouze vliv jako jedna z okolností při posuzování, zda má určitá dohoda skutečně za cíl narušení hospodářské soutěže[11]

Kritéria pro posouzení, že dohoda má za cíl narušit hospodářskou soutěž

Zároveň SDEU stanovil kritéria, které musí soutěžní úřady vzít v úvahu při posuzování, zda určitá dohoda je skutečně dohodou s cílem narušit hospodářskou soutěž. Uvádí, že je třeba se soustředit na (i) obsah jejích ustanovení, (ii) na cíle, kterých má dosáhnout, jakož i na (iii) hospodářský a právní kontext, do něhož spadá. V rámci posuzování tohoto kontextu je třeba rovněž zohlednit (iv) povahu dotčeného zboží nebo služeb, jakož i (v) skutečné podmínky fungování a struktury dotčeného trhu nebo dotčených trhů.[12] Zároveň SDEU dodává, že nelze opomíjet ani prověření (vi) možných prosoutěžních účinků dohody jako prvky kontextu této dohody, pokud se jich strany dovolávají. Pokud by byly tyto prosoutěžní účinky prokázány a byly dostatečně významné, mohly by totiž vyvolat důvodné pochybnosti o škodlivosti posuzované dohody pro hospodářskou soutěže.[13] Minimálně z pohledu, zda se jedná o dohodu s cílem narušení hospodářské soutěže.

Výše uvedená kritéria je nutno posuzovat v rámci požadavku na restriktivní výklad kategorie dohod s cílem narušit hospodářskou soutěž.[14] Zároveň je nutno každou dohodu posuzovat specificky „případ od případu.“[15] Až poté, kdy je po zohlednění všech výše uvedených kritérií učiněn závěr, že posuzovaná dohoda vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti pro hospodářskou soutěž, je možné dovodit, že se jedná o dohodu s cílem narušení hospodářské soutěže.

S ohledem na výše uvedené a množství faktorů, které mají být posuzovány (navíc vždy případ od případu), si lze klást otázku, jaký je rozdíl šetření (posuzování soutěžním úřadem) dohod s cílem narušit hospodářskou soutěž a dohod, jejichž výsledkem je narušení hospodářské soutěže. Možnou odpověď lze nalézt v dřívějším stanovisku Generálního advokáta Bobka ze dne 5. 9. 2019 ve věci C-228/18 Budapest Bank („Stanovisko“). Stanovisko uvádí, že „rozdíl v analýze, kterou má dotčený orgán v těchto dvou situacích provést, je spíše rozdílem v míře a hloubce dané analýzy než rozdílem co do druhu.“[16] Při posuzování navrhuje dvoustupňovou analýzu: „V první fázi se orgán soustředí zejména na znění ustanovení dohody a její cíle. Hlavním cílem tohoto procesního kroku je určit, zda dotyčná dohoda spadá do kategorie dohod, jejichž škodlivá povaha je s přihlédnutím k nabyté zkušenosti běžně přijímaná a snadno odhalitelná. […] Jako druhý krok je dotčený orgán povinen ověřit, že předpokládaná protisoutěžní povaha dohody, určená na základě jejího čistě formálního posouzení, není zpochybněna úvahami týkajícími se právního a hospodářského kontextu, v jehož rámci byla dohoda prováděna. Pro tyto potřeby je nutno zohlednit povahu dotčeného zboží nebo dotčených služeb, jakož i skutečné podmínky fungování a struktury sporného trhu či trhů. […]“[17]

Nic nekončí, jedeme dál?

Je otázkou, zda aktuální rozhodovací praxe Úřadu i českých soudů odpovídá požadavkům vyjádřeným v Rozsudku. Lze se důvodně ptát, zda jsou dostatečně zohledňovány hospodářský kontext, povaha zboží, fungování trhu a další okolnosti každého konkrétního případu (v zásadě tedy druhý krok dvoufázového testu popsaného ve Stanovisku) atd. Tendence automaticky posuzovat RPM dohody jako dohody s cílem narušit hospodářskou soutěž by totiž do budoucna neměla obstát.[18]

Na Rozsudek by proto měla reagovat dosavadní praxe Úřadu i českých soudů.  Do určité míry si to zřejmě uvědomuje i sám Úřad. V nedávném soft law „Oznámení o de minimis“, které bylo vydáno dne 29. 7. 2023 (tedy až po vydání Rozsudku), se v poznámce pod čarou č. 16 ve vztahu k posuzování, zda má dohoda za cíl narušení hospodářské soutěže uvádí, že „Úřad vždy posuzuje každý případ ad hoc s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu.“ Lze se tak domnívat, že do budoucna dojde k odlišnému přístupu při posuzovaní RPM dohod a většímu zohlednění konkrétních okolností.

Mgr. David Línek,
advokát