Jak je to s pracovními poměry existujícími souběžně vedle sebe

V naší společnosti není neobvyklé, že pracující není subjektem pouze jednoho pracovního poměru, ale že ve stejném čase je, ať už z jakéhokoli důvodu, zároveň  subjektem pracovního poměru jiného. Takovéto pracovní poměry, tedy poměry, které existují vedle sebe, se označují jako souběžné pracovní poměry.

 Na souběžné pracovní poměry pamatuje ve svých ustanoveních i zákoník práce, který v § 69 stanoví základní princip pro jejich hodnocení. Pokud dojde k situaci, že si zaměstnanec sjedná několik pracovních poměrů, posuzují se práva  a povinnosti, které  z  nich  vyplývají, samostatně.

 Souběžné pracovní poměry je možno odlišit podle toho, zda je lze posuzovat buď jako poměr hlavní a poměr vedlejší existující vedle sebe nebo jako dva či více vedle sebe existujících poměrů, z nichž ani jeden není hlavní a posuzují se rovnocenně.

 V prvním případě koná zaměstnanec za trvání pracovního  poměru, v němž je  zaměstnán  po  stanovenou   týdenní  pracovní  dobu, výjimečně  práce  také  v dalším pracovním  poměru. Jde o hlavní a vedlejší  pracovní poměr. Vedlejší pracovní  poměr lze  sjednat pouze na kratší než stanovenou týdenní pracovní dobu. Vzhledem k tomu, že vláda nestanovuje žádným nařízením maximální rozsah pracovní doby ve vedlejším pracovním poměru, může teoreticky dojít k situaci, kdy zaměstnanec bude subjektem tolika vedlejších pracovních vztahů, že součet jejich pracovní doby převýší i 24 hodin denně. Prakticky je ovšem takový případ vyloučen pro objektivní nemožnost zaměstnance plnit povinnosti z těchto pracovních poměrů. 

 Někteří zaměstnanci si sjednávají pracovní poměr na tu dobu, kdy čerpají dovolenou na zotavenou z hlavního pracovního poměru. Tento případ se jako vedlejší pracovní poměr neposuzuje. Zákoník práce upravuje i skončení vedlejšího pracovního, které je samozřejmě upraveno odlišně od skončení hlavního pracovního poměru. Vedlejší pracovní poměr může rozvázat výpovědí jak zaměstnavatel tak zaměstnanec z  jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu.  Výpovědní doba  činí 15  dnů a  začíná dnem,  v němž byla výpověď doručena.

Z výše uvedeného vyplývá, že není možné, aby zaměstnanec byl subjektem dvou pracovních poměrů uzavřených na stanovenou týdenní pracovní dobu („pracovních poměrů hlavních“) a z těchto pracovních poměrů plnil své povinnosti, protože to není v silách zaměstnance. Může však dojít k tomu, že zaměstnanec bude subjektem dvou pracovních poměrů uzavřených na stanovenou týdenní pracovní dobu za situace, že z jednoho takového poměru bude dlouhodobě uvolněn pro výkon druhého pracovního poměru.

Zaměstnanec také může mít více pracovních poměrů, z nichž žádný není hlavní a žádný vedlejší, protože žádný z nich není uzavřen na stanovenou týdenní pracovní dobu.  Tyto pracovní poměry jsou na sobě nezávislé a posuzují se dle obecné úpravy stanovené zákoníkem práce.