K otázce možnosti podání odpůrčí žaloby bez existence vykonatelné pohledávky

Úvod do problematiky a současná právní úprava

Při pohledu na současnou právní úpravu dle zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) by pravděpodobně průměrný čtenář bez znalosti dřívější judikatury na základě prosté logiky dovodil, že existence vykonatelné pohledávky věřitele je nutnou podmínkou k podání odpůrčí žaloby (k uplatnění práva věřitele). Dle § 589 odst. 1 věty první OZ totiž: „Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné.“ Bez existence vykonatelné pohledávky totiž nemůže dojít k jejímu zkracování, a tudíž ani k naplnění podmínky pro podání odpůrčí žaloby.

Průměrný čtenář zákona znající význam pojmu vykonatelná, mající přehled o lhůtách k uplatnění tohoto práva dle dalších ustanovení OZ a též mající cit pro zásady spravedlnosti jakožto vůdčí ideje právního řádu by se však musel ptát, jak může věřitel postupovat v případě, kdy se blíží konec lhůty k uplatnění odpůrčí žaloby, avšak pohledávka věřitele dosud není vykonatelná (např. z důvodu procesních průtahů způsobených dlužníkem v řízení o přiznání pohledávky). Východisko pak poskytuje § 593 OZ, podle kterého: „Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak věřiteli lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání neběží, dokud se pohledávka vykonatelnou nestane.“ Ochranu věřitele před uplynutím lhůty tak poskytuje tato výhrada, při jejímž uplatnění věřitel běh lhůty k uplatnění odpůrčí žaloby zastaví do doby vykonatelnosti pohledávky.

Úprava a judikatura dle předchozího občanského zákoníku

Při znalosti úpravy a zejména judikatury dle předchozí úpravy, tedy dle zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ 1964“) lze však proti výše uvedenému výkladu leccos namítat. Ustanovení § 42a odst. 1 věty první OZ 1964 stanovilo, že: „Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné.“

Na rozdíl od OZ neobsahoval OZ 1964 obdobu možnosti učinit výhradu za účelem zastavení běhu lhůt k uplatnění odpůrčí žaloby. Bylo tak otázkou, jak může postupovat věřitel ve shora nastíněném případě blížícího se uplynutí lhůty. S ohledem na zásady spravedlnosti bylo při absenci zákonného institutu k zastavení běhu lhůt nutné určitou racionální možnost postupu věřitele dovodit. Dobová judikatura se ustálila na výkladu, že vymahatelností pohledávky je nutné rozumět její vykonatelnost (tedy podloženost exekučním titulem) a že tato vymahatelnost se nevyžaduje již při podání odpůrčí žaloby, ale až v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, přičemž do doby nabytí vykonatelnosti pohledávky může soud řízení přerušit.[1]

Současná neaplikovatelnost předchozí judikatury

Autor tohoto článku je přesvědčen, že výše uvedená rozhodnutí byla s ohledem na dobovou právní úpravu správná, avšak v současné době jsou již jejich závěry neaplikovatelné.

Neaplikovatelnost uvedené judikatury autor dovozuje především ze změny právní úpravy v OZ. Kromě změny ve formulaci základního ustanovení § 589 odst. 1 věty první OZ, o níž je pojednáno závěrem tohoto článku, a odstranění možných pochybností ohledně výkladu pojmu vymahatelná je to především přijetí § 593 OZ. Dle autora přijetím § 593 OZ zakotvujícího možnost učinit výše uvedenou výhradu mohlo být stěží zamýšleno cokoliv jiného než právě vyřešení situace věřitele, jemuž brzy uplyne lhůta k uplatnění odpůrčí žaloby, avšak dosud nedisponuje vykonatelnou pohledávkou. Úmyslem zákonodárce přitom mohlo být právě upuštění od předchozí praxe opřené o odkazovanou judikaturu. Pokud by bylo nadále možné podat odpůrčí žalobu bez vykonatelné pohledávky a následně přerušit řízení, nedávala by úprava v § 593 OZ prakticky žádný smysl.

Autor považuje odkazovanou judikaturu za správnou pouze s přihlédnutím k tomu, že v předmětné době neexistoval ekvivalent dnešního § 593 OZ, a bylo tudíž nevyhnutelné při výkladu zohlednit zásady spravedlnosti vůči věřiteli. Obecně je, a i za předchozí úpravy bylo, nežádoucí a rozporné se zásadou procesní hospodárnosti, aby byly podávány žaloby, o nichž není možné rozhodnout, respektive může být hypoteticky možné o nich rozhodnout teprve v neurčitém čase v budoucnu. Stejně jako je nežádoucí, aby byly s vidinou možné budoucí změny podávány žaloby na plnění dosud nesplatných pohledávek, žaloby na určení vlastnického práva, které žalobci dosud nevzniklo apod., je nežádoucí podávat odpůrčí žalobu bez prakticky nesporné (vykonatelné) pohledávky. Bylo by tedy logické vyložit úmysl zákonodárce při přijetí § 593 OZ jako úmysl k upuštění od uvedeného (dříve nevyhnutelného) nežádoucího postupu.   

Úprava relativní neúčinnosti v OZ se dle důvodové zprávy inspiruje v odpůrčím řádu (čl. III. zákona 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí; tento čl. III dále jen „odpůrčí řád“). Úprava relevantních ustanovení v OZ je úpravě v odpůrčím řádu velmi podobná. Dle § 9 odst. 1 odpůrčího řádu: „Odporovati právním jednáním jest oprávněn věřitel, jehož pohledávka jest vykonatelna, ať vznikla kdykoliv, nebyl-li exekucí na jmění dlužníkovo úplně uspokojen nebo lze-li předpokládati, že by úplného uspokojení nedošel.“ Ustanovení § 10 odpůrčího řádu pak obsahuje velmi podobný institut jako je výhrada dle § 593 OZ. Skutečnost, že dle § 9 odpůrčího řádu mohl věřitel odporovati zásadně až poté, co se jeho pohledávka stala vykonatelnou, podporuje nejen samotná textace § 9 odpůrčího řádu, ale též jeho § 11, který z uvedeného pravidla stanovil dvě výjimky. Odpůrčí řád tak v § 11 stanovil, že: „Dříve, nežli se pohledávka věřitelova stala vykonatelnou, lze právnímu jednání odporovati: 1. námitkou ve sporu zahájeném proti věřiteli; 2. v řízení o rozvrhu výtěžku docíleného exekucí.“ Argumentem a contrario je nutné dospět k tomu, že pro podání standardní odpůrčí žaloby byla nutná vykonatelnost pohledávky. S ohledem na podobnost úpravy v OZ a absenci jakýchkoliv výjimek z obecného pravidla je autor přesvědčen, že ke stejnému závěru je nutné dojít i v případě OZ.

Příliš logické se při dané výslovné legislativní úpravě § 593 OZ nejeví ani to, že přerušení řízení z důvodu možné budoucí vykonatelnosti dovozené předchozí judikaturou, tedy dle § 109 odst. 2 písm. c) zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dle jen „OSŘ“), by bylo diskreční pravomocí soudu, nikoliv jeho povinností. Jestliže by soud neměl možnost žalobě v určitém čase vyhovět, nejevilo by se spravedlivým, aby v některých případech mohl odpůrčí žalobu zamítnout a v jiných případech řízení přerušit.

Prakticky jediným ustanovením, které se dle názoru autora může při současné právní úpravě na první pohled jevit jako podpora možnosti podat odpůrčí žalobu bez vykonatelné pohledávky, je § 154 odst. 1 OSŘ. V něm je stanoveno, že: „Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.“ Na jeho základě by tak hypoteticky přicházela v úvahu aplikovatelnost shora odkazované judikatury, podle které postačí vykonatelnost v době rozhodnutí soudu. Jak však uvádí odborná literatura, „stanovení okamžiku rozhodného pro zjištění skutkového stavu procesním předpisem samozřejmě nic nemění na normách hmotného práva, které upravují podmínky vzniku, změny či zániku subjektivních práv a povinností stran (R 14/75)“, přičemž v důsledku § 154 odst. 1 OSŘ je rozhodné, zda ke dni vyhlášení rozhodnutí je prokázáno, zda (v minulosti) např. dané právo vzniklo.[2] Ustanovení § 154 OSŘ tak dle přesvědčení autora tohoto článku nelze interpretovat tak, že na jeho základě lze obecně připustit podání takové žaloby, které v době jejího podání nelze vyhovět (žaloby na plnění dosud nesplatné pohledávky apod.).

Závěrem autor článku pro čtenáře se zálibou v detailní gramatické interpretaci a v pravidlech češtiny uvádí, že jako podpůrný argument shora nastíněných závěrů lze využít i větnou skladbu § 589 odst. 1 OZ a její porovnání s větnou skladbou § 42a odst. 1 OZ 1964. Větná skladba § 589 odst. 1 OZ (a konstrukce normy) se jeví poměrně jasně. Hlavní větou (a dispozicí právní normy) je zde právo věřitele domáhat se („má věřitel právo domáhat se“). Část ustanovení před touto hlavní větou (dispozicí), tedy věta „zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele“, pak je vedlejší větou podmínkovou. Zároveň je, a to je v daném případě klíčové, hypotézou právní normy. Jen je-li naplněna tato hypotéza (podmínka), nastává dispozice (právo domáhat se). Jen za podmínky vykonatelnosti pohledávky a jejího krácení je dáno právo věřitele domáhat se určení neúčinnosti. Vykonatelnost pohledávky je zde tedy přímo podmínkou uplatnění práva věřitele.

Oproti tomu dikce § 42a odst. 1 OZ 1964 je komplikovanější. Na hlavní větu a dispozici normy („věřitel se může domáhat“) navazuje vedlejší věta předmětná („aby soud určil“). Tuto vedlejší větu dále rozvíjí další vedlejší věta předmětná („že dlužníkovy právní úkony … jsou vůči němu právně neúčinné“) a tuto opět rozvíjí další vedlejší věta, tentokrát podmínková („pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky“). Vymahatelnost pohledávky a její krácení je zde tedy (zprostředkovaně) podmínkou vedlejší věty „aby soud určil“. Není tudíž hypotézou právní normy.  Za splnění této podmínky tak soud může neúčinnost určit. Oproti tomu dispozice a věta hlavní („věřitel se může domáhat“) není v § 42a odst. 1 OZ 1964 ničím podmíněna; § 42a OZ 1964 ve svém prvním odstavci neobsahuje hypotézu. Dle OZ 1964 tak nebylo vymahatelností pohledávky podmíněno právo domáhat se určení neúčinnosti, ale vymahatelností pohledávky byla podmíněna možnost soudu určit neúčinnost. I z tohoto gramatického hlediska tak mohla shora nastíněná judikatura obstát v případě OZ 1964, avšak není na místě ji aplikovat za účinnosti OZ.

Závěr

Shora uvedené argumenty dle autora tohoto článku vedou k závěru, že bez vykonatelné pohledávky nelze odpůrčí žalobu dle § 589 odst. 1 OZ podat, a je-li taková žaloba podána, je nutné ji zamítnout. Nemá-li věřitel za dlužníkem dosud vykonatelnou pohledávku, může učiněním výhrady dle § 593 OZ zastavit běh lhůty pro uplatnění odpůrčí žaloby a odpůrčí žalobu podat poté, co se jeho pohledávka stane vykonatelnou, typicky je o ní pravomocně rozhodnuto v soudním řízení.


Mgr. Lukáš Dušek,
advokát


BRODEC & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Rubešova 162/8
120 00 Praha 2

Tel.:    +420 224 247 215
e-mail:    info@akbrodec.cz


_____________________________________
[1] Viz R 12/2013 či dříve obdobně R 27/2000.
[2] LAVICKÝ, P., a kol. (2016). Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer. Dostupné z <ASPI právní informační systém> [přístup dne 8. 11. 2016; komentář k § 154].


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz