K předběžnému opatření v podobě zákazu uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku vydávanému Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

V několika takových správních řízeních za poslední dobu došlo k situaci, kdy Úřad nestihl rozhodnout v šedesátidenní blokační lhůtě ode dne zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele dle § 246 odst. 1 písm. d) zákona 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), tj. v době, kdy zadavatel ze zákona nesmí uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku. Úřad tak nařídil předběžné opatření v podobě zákazu uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku ve smyslu § 61 odst. 1 zákona 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), následně vydal rozhodnutí, kterým návrh zamítnul, neboť nezjistil důvody pro uložení nápravného opatření, avšak předběžné opatření nezrušil. Níže v tomto článku uvádíme důvody, proč nepovažujeme postup Úřadu za správný, a dále bychom chtěli touto cestou rozpoutat v kruzích odborné veřejnosti nad danou problematikou diskuzi.

Jak již bylo výše naznačeno, Úřad v rozhodnutích o nařízení předběžného opatření jako důvod pro uložení zákazu uzavřít smlouvu uvádí, že nelze považovat za jisté, že meritorní rozhodnutí Úřadu bude vydáno a doručeno účastníkům správního řízení v šedesátidenní blokační lhůtě podle § 246 odst. 1 písm. d) zákona, v níž zadavatel nesmí uzavřít smlouvu s dodavatelem. Kdyby Úřad zatímně neupravil poměry účastníků správního řízení, mohl by být zmařen účel správního řízení, jímž je přezkoumání úkonů zadavatele, a to ve chvíli uzavření smlouvy před vydáním meritorního rozhodnutí. Za takové situace totiž již nelze uložit nápravné opatření a správní řízení musí být zastaveno v souladu s § 257 písm. j) zákona.

S takovým odůvodněním nařízení předběžného opatření se lze ztotožnit, pokud se nestane pravidlem, že Úřad bude vydávat rozhodnutí po lhůtách dle správního řádu, a bude se tedy jednat pouze o výjimečné případy. Naši kritiku směřujeme až vůči postupu, kdy Úřad vydá rozhodnutí ve věci, neuloží žádné nápravné opatření (návrh zamítne) a přesto nezruší dříve vydané rozhodnutí o předběžném opatření.

Reklama

ChatGPT od A do Z v právní praxi (online - živé vysílání) - 5.8.2025

5.8.2025 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Dle § 61 odst. 3 správního řádu přitom platí, že správní orgán předběžné opatření zruší bezodkladně poté, co pomine důvod, pro který bylo nařízeno. Neučiní-li tak, pozbývá předběžné opatření účinnosti dnem, kdy se rozhodnutí ve věci stalo vykonatelným nebo nabylo jiných právních účinků. S ohledem na naposledy citované ustanovení správního řádu jsme toho názoru, že Úřad by měl po dobu účinnosti předběžného opatření sledovat důvody, pro které bylo nařízeno, a bezodkladně poté, co tyto důvody pominou (vydání prvostupňového rozhodnutí), by měl takové předběžné opatření z úřední povinnosti zrušit.[1]

Ve prospěch námi prezentovaného názoru lze argumentovat rovněž prostřednictvím § 263 odst. 8 zákona, dle kterého platí, že ukládá-li Úřad nápravné opatření, zakáže zároveň zadavateli až do pravomocného skončení řízení uzavřít v zadávacím řízení smlouvu. Argumentem a contrario je pak nutno dospět k závěru, že pokud k uložení nápravného opatření nedojde (Úřad zamítne návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele), Úřad by takové předběžné opatření vydat neměl, resp. by jej měl zrušit, pokud předtím vydáno bylo.

Na druhou stranu lze oponovat, že správní rozhodování probíhá v českém právním řádu zásadně ve dvou instancích a že navrhovateli by měla zůstat zachována možnost bránit se proti zamítavému rozhodnutí o návrhu rozkladem, ale Úřad jednak svá rozhodnutí o nařízení předběžného opatření neformuluje tak, že jsou vydávána až do pravomocného rozhodnutí ve věci, a jednak k tomu ani nemá žádnou zákonnou oporu (viz výše k § 263 odst. 8 zákona). Z důvodové zprávy k zákonu naopak vyplývá, že zákonodárce oproti předchozí právní úpravě nepředpokládá vydávání předběžných opatření Úřadem, lhůta zákazu uzavření smlouvy je podle něj stanovena tak, aby bylo možné v jejím průběhu vydat prvostupňové rozhodnutí. Cílem je dosáhnout toho, aby o předběžných opatřeních bylo rozhodováno jen výjimečně po uplynutí blokační lhůty, například v situaci, kdy rozhodnutí Úřadu závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které Úřad nemá a nebylo-li odborné posouzení skutečností možné opatřit od jiného správního orgánu.

Jsme přesvědčeni, že není správné, aby Úřad jednou předběžné opatření při vydání zamítavého rozhodnutí nařídil a podruhé nikoliv, a to pouze v závislosti na tom, zda stihne vydat a doručit prvostupňové rozhodnutí v 60denní lhůtě. Úřad by de facto rychlostí své rozhodovací činnosti ovlivňoval, proti kterému jeho prvostupňovému rozhodnutí by bylo možné se účinně bránit rozkladem a proti kterému nikoliv (bez zákazu uzavřít smlouvu není zaručeno, že druhostupňový přezkum proběhne).

Za zásadní problém pak považujeme případy, kdy Úřad již předběžné opatření v předchozím průběhu správního řízení nařídil (z důvodu, že nestihá rozhodnout v šedesátidenní blokační lhůtě) a toto bez dalšího ponechá v platnosti po vydání zamítavého prvostupňového rozhodnutí ve věci, aniž by se jakkoliv vypořádal s tím, že důvody pro nařízení předběžného opatření k okamžiku vydání rozhodnutí zanikly (došlo k vydání prvostupňového rozhodnutí). Jsme přesvědčeni, že chce-li Úřad zajistit, aby o rozkladu navrhovatele mohlo být před uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku definitivně rozhodnuto předsedou Úřadu v rozkladovém řízení, musí původní předběžné opatření zrušit a vydat nové předběžné opatření s řádným odůvodněním. Není dle našeho názoru přípustné, aby Úřad držel v platnosti předběžné opatření, u kterého pominuly důvody pro jeho vydání.

Takový postup Úřadu je jednak přímo v rozporu s § 61 odst. 3 správního řádu a jednak nectí základní zásady činnosti správních orgánů. Dle § 2 odst. 3 správního řádu správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Pokud Úřad nepřistoupí ke zrušení rozhodnutí o nařízení předběžného opatření z úřední povinnosti k okamžiku, kdy pominou důvody pro jeho vydání, neúměrně zasáhne do práv zadavatele, neboť účinky předběžného opatření dopadnou na zadavatele v rozsahu a trvání větším, než je nezbytně nutné.

Úřad tak dle názoru autorů článku postupuje v rozporu se správním řádem, pokud nezruší předběžné opatření, které bylo nařízeno, aby stihl vydat rozhodnutí v šedesátidenní blokační lhůtě, k okamžiku vydání prvostupňového zamítavého rozhodnutí, tj. v momentě, kdy důvody pro předběžné opatření odpadnou.