Kdy je zaplacen soudní poplatek kolkovými známkami?

Před Obvodním soudem pro Prahu 4 bylo vedeno řízení o zaplacení částky 69 107 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud žalobě vyhověl a proti tomuto rozsudku podala žalovaná (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) odvolání. Obvodní soud vyzval stěžovatelku k doplnění odvolání a k zaplacení soudního poplatku z odvolání Stěžovatelka dne 21. 12. 2017 složila u peněžního ústavu částku 3 456 Kč, která byla obvodním soudem zúčtována dne 22. 12. 2017. K tomu stěžovatelka soudní poplatek zaplatila i v kolcích, a to podáním prostřednictvím poštovního doručovatele dne 20. 12. 2017, které bylo obvodnímu soudu doručeno dne 27. 12. 2017. Na základě žádosti stěžovatelky rozhodl obvodní soud o vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 3 456 Kč.

Svým usnesením ze dne 12. 1. 2018 obvodní soud odvolací řízení zastavil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Obvodní soud dovodil, že posledním dnem ke splacení soudního poplatku za odvolání bylo datum 20. 12. 2017, přičemž soudní poplatek byl zaplacen po této lhůtě, a to 21. 12. 2017. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém tvrdila, že soudní poplatek z odvolání zaplatila v kolcích a formulář zaslala odvodnímu soudu dne 20. 12. 2017 a z opatrnosti uhradila soudní poplatek i bankovním převodem z účtu dne 21. 12. 2017. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2018 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že lhůta k zaplacení soudního poplatku není lhůtou procesní, tudíž nestačí, že stěžovatelka podala podání poslední den lhůty – tj. 20. 12. 2017, doručujícímu orgánu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Tříčlenný senát číslo 22, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při výkladu povahy lhůty k zaplacení soudního poplatku k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že lhůta uvedená v § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je lhůtou zákonnou, nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu. Senát číslo 22 byl naproti tomu názoru, že jde o lhůtu procesní, neboť zaplacení poplatku je nejen významnou skutečností v oblasti poplatkového, resp. daňového práva, ale i významnou právní skutečností občanského práva procesního, spočívající v jednání subjektu – účastníka řízení vůči soudu, a je tak procesním úkonem. Měl za to, že ve vztahu k pokračování řízení jasně převládá procesní význam zaplacení či nezaplacení poplatku, a proto lhůta k provedení úkonu, na kterém záleží, zda v řízení bude soud pokračovat či nikoliv, je tak nutně lhůtou procesní. Tříčlenný senát číslo 22 proto rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát věc projednal a usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 31 Cdo 3042/2018-157, napadeným ústavní stížností, podané dovolání zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení. Velký senát neshledal důvod k odchýlení se od závěru, že lhůta k zaplacení soudního poplatku podle § 9 zákona o soudních poplatcích, není lhůtou procesní, k němuž dospěl Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 32 Cdo 3616/2016.

Rozhodnutí soudů všech tří stupňů napadla stěžovatelka ústavní stížností. Na jejím základě dospěl Ústavní soud k závěru, že i po změně zákona o soudních poplatcích zákonem č. 296/2017 Sb. setrvává na svém již dříve vyjádřeném názoru (srov. shora uvedené nálezy sp. zn. IV. ÚS 324/96 a sp. zn. III. ÚS 738/2000), že lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je lhůtou procesní a takto ji lze i uplatňovat. Ani od závěrů uvedených v nálezu sp. zn. I. ÚS 2535/18, podle nichž pro zachování lhůty postačí předat kolkové známky k poštovní přepravě ve lhůtě stanovené k zaplacení soudního poplatku, neměl Ústavní soud důvod se v posuzované věci odchýlit. Ve věci rozhodující soudy zvolily přístup příliš formalistický, nesprávnou intepretací ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích a § 55 o. s. ř. v důsledku znemožnily přístup stěžovatelky k soudu a zabránily tomu, aby se stěžovatelka stanoveným postupem mohla domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud proto všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Úplné znění nálezu je k dispozici zde.

JUDr. Tomáš Lichovník,
soudce Ústavního soudu