Kdy jsou převodní ceny rizikem a má je tedy smysl řešit?
Rostoucí globalizace způsobuje mimo jiné to, že stále více středních a malých podniků podniká v rámci složitějších vlastnických struktur a realizuje tak obchodní transakce se společnostmi, které jsou dle zákona o daních z příjmů klasifikovány jako spojené osoby. Právě spojené osoby musí realizovat vzájemné transakce v souladu s principem tržního odstupu, tedy jako by je realizovaly nezávislé strany. Právě dodržování principu tržního odstupu je velmi často kontrolováno ze strany finančního úřadu. Tato problematika je označováno jako transfer pricing či česky jako převodní ceny. Má i pro malý či střední podnik smysl převodní ceny řešit nebo se jedná jen o záležitost nadnárodních koncernů?
Převodní ceny jsou bezpochyby jednou z prioritních oblastí, na kterou se pracovníci finančních úřadů při své kontrolní činnosti zaměřují. Sama finanční správa se každoročně chlubí tím, kolik kontrol zaměřených na převodní ceny provedla, kolik daně doměřila a o kolik snížila daňové ztráty deklarované daňovými subjekty. Již dávno neplatí, že se tyto kontroly zaměřují jen na největší společnosti patřící do nadnárodních koncernů. Ty jsou samozřejmě i nadále hlavním terčem pozornosti finančních úřadů. Stále častěji jsou však kontrolovány také střední a malé podniky, které nějaké transakce se spojenými osobami vykonávají. V dnešním článku se nebudeme věnovat situacím, kdy je kontrolováno, zda společník poskytl společnosti úvěr či zápůjčku za tržně obvyklých podmínek nebo jestli si jednatel od společnosti, ve které je zároveň jediným společníkem, odkoupil vozidlo za tržní cenu. Pozornost bych chtěl zaměřit na jiné situace. Ve své poradenské a znalecké praxi se stále častěji setkávám se situacemi, kdy se na nás obrací vlastníci rodinných podniků, které založili v devadesátých letech velmi často jako živnostníci a díky své píli a úsilí tyto podniky postupně narostly tak, že nyní realizují ekonomickou činnosti nejen v České republice, ale také v okolních státech.
V takových případech vypadá nejčastěji obchodní model tak, že samotné podnikání je řízeno z České republiky a zde je také umístěna například výroba. V dalších státech se pak nachází buď obchodní zastoupení (pozor na riziko vzniku stálé provozovny a s tím související daňové povinnosti) nebo distribuční společnost obsluhující daný trh. Jak podnikání roste, přibývá i činností, které jsou vykonávány z ČR ve prospěch ostatních společností ze skupiny. Všechny náklady vynaložené na zajištění těchto činností zůstávají v ČR. Jak roste generovaný kapitál, dochází k jeho přesouvání mezi státy ve formě vnitroskupinových úvěrů či zápůjček, případně příplatků do nebo mimo základní kapitál. Často jsou také poskytovány garance za nově vznikající či rozvíjející se pobočky. Co se statutárních orgánů týče, původní zakladatel je velmi často členem statutárních orgánů společností v dalších státech. Všechny výše uvedené situace jsou rizikové, a to bez ohledu na velikost skupiny. Pokud jim tedy není věnována patřičná pozornost, stávají se pak i převodní ceny rizikem. Zakladatelé totiž většinou vnímají celou skupinu jako jeden podnik a jednotlivé společnosti jako „kapsy“, ze kterých přesouvají prostředky, čemuž odpovídá míra detailu, se kterou jsou převodní ceny řešeny.
To nutně nemusí znamenat, že jsou převodní ceny nastaveny špatně, ale v praxi velmi často vidíme, že je podceněna zejména dokumentace jednotlivých vztahů. I při správném nastavení obchodních podmínek a převodních cen je často velmi obtížné správci daně jednotlivé vztahy vhodným způsobem prezentovat a umožnit mu vše pochopit, vyhodnotit a odsouhlasit. V takovém případě pak správce daně i při sebevětší vůli nemůže daňovou kontrolu ukončit bez doměrku.
Správně nastavené vztahy a následně kvalitně připravená dokumentace převodních cen tak představuje ideální způsob řízení těchto rizik. Míra detailu dokumentace je v podstatě na daňovém subjektu a vždy je dobré následovat zdravý rozum – není nutné připravovat detailní studie pro transakce, které nejsou objemově významné a nepředstavují zásadní riziko. Na druhou stranu není dobré situaci podcenit, neboť transakce mezi spojenými osobami většinou dosahují vysokých objemů a chybně stanovená daňová povinnost může mít dalekosáhlé dopady. U komplexních transakcí pak může být dokonce žádoucí příprava znaleckých posudků.
Všechno má svou cenu a rozhodování, jak přistoupit k rizikům souvisejících s převodními cenami je většinou ovlivněno snahou šetřit čas a peníze. Při daňových řízeních ovšem platí (zřejmě více než kde jinde), že štěstí přeje připraveným. Důkladná péče při nastavení vztahů a průběžná příprava důkazních prostředků sice stojí čas a peníze, ale úspora, kterou takto vynaložené náklady přinesou v budoucnu, je výrazně vyšší. Závěrem bych si proto dovolil doporučit, abyste v případě, že jste se ve výše uvedených příkladech poznali, kontaktovali poradce se zkušenostmi s převodními cenami a prodiskutovali rizika ve vašem konkrétním případě.
Ing. Martin Koldinský
soudní znalec
Associate Partner
Platnéřská 2
110 00 Praha 1
Tel.: +420 236 163 111
e-mail: martin.koldinsky@roedl.com
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
