Kdy se v nepřetržitých provozech uplatňuje placená přiměřená doba na oddech a jídlo místo neplacené přestávky na jídlo a oddech?

Rozhodování o tom, zda poskytnout resp. zda lze poskytnout přestávku v práci na jídlo a oddech nebo jen přiměřenou dobu na oddech a jídlo, vyžaduje individuální hodnocení konkrétních podmínek každého pracoviště, každé směny atp.  V praxi je někdy obtížné takové situace, kdy se zaměstnanci skutečně poskytuje přestávka na jídlo a oddech a kdy jen přiměřená doba na oddech a jídlo, odlišit. A proto vznikají spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Jestliže zaměstnavatel přestávku na jídlo a oddech a přiměřenou dobu pro oddech a jídlo nerozlišuje, přináší to negativní dopady do mzdových resp. platových nároků zaměstnance.   Z dlouhodobého hlediska může peněžitý nárok zaměstnance na proplacení „posčítané“ doby, za kterou mu měla, ale nebyla, poskytnuta mzda nebo plat, narůst i do zajímavých částek.

Zaměstnanec byl pracovně zařazen jako obsluha spalovny. Tato práce vyžadovala nepřetržitou činnost, která nemůže být přerušena, protože podle příslušné normy pro provoz kotlů jsou topiči povinni nevzdalovat se od obsluhovaného zařízení (možné je pouze krátkodobé vzdálení do 5 minut). Zaměstnanec tak po celou pracovní dobu nebyl nikým vystřídán, protože nikdo z přítomných zaměstnanců neměl potřebnou kvalifikaci pro tuto práci, nebyly mu poskytovány pracovní přestávky, pouze nepravidelně čerpal přiměřenou dobu na oddech a jídlo. Zaměstnavatel mu však započítával k proplacení délku směny, od níž odečetl přestávky v práci, s odůvodněním, že plných pracovní dobu soustavně nepracuje, protože má možnost si na pracovišti chvíli oddechnout a najíst se, i když není možné, aby v přesně stanovenou dobu nastoupil přestávku v práci a předal pracoviště jiné oprávněné osobě.  Nejvyšší soud ČR při posuzování sporného případu v rozsudku, ze dne 3. 1. 2007, spis. zn. 21 Cdo 42/2006, vyložil, že poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci pracovní přestávku na jídlo a oddech, dochází v daném časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a k přerušení výkonu práce, neboť zaměstnanec je povinen vykonávat práci pouze v pracovní době. Jestliže se tato přestávka nezapočítává do pracovní doby, může se tedy jednat jen o dobu odpočinku. Poskytnutí této přestávky je ve své podstatě poskytnutím osobního volna zaměstnanci.    Spornou věc posoudil NS ČR tak, že okolnost, že celou směnu zaměstnanec soustavně nepracuje v tom smyslu, že má při nepřerušeném průběhu práce podle individuálních podmínek a provozních možností právo na přiměřenou dobu na jídlo a oddech, neznamená, že se tato doba stává dobou odpočinku.

Naproti tomu v případě, který posuzoval Ústavní pod spis. zn. III ÚS 2387/10 (nález ze dne 16. 9. 2010) zaměstnanec pracoval jako strojník čističky odpadních vod v provoze, který byl vnitřním předpisem označen jako "nepřetržitý", neboť vyžadoval 24hodinový výkon práce po sedm dnů v týdnu. V denní směně byli na pracovišti vždy dva zaměstnanci, kteří se v době čerpání přestávky na jídlo a oddech zastupovali; v noční směně pracoval jen jeden zaměstnanec, který tuto přestávku z důvodu nepřetržitého provozu údajně, jak se domníval žalující a posléze ústavní stížnost podávající zaměstnanec, nemohl čerpat, a proto by mu měla být proplácena přiměřená doba na jídlo a oddech, započítávaná do pracovní doby, ačkoliv zaměstnavatel nařídil čerpání přestávky v práci. Dokazováním však bylo zjištěno, že nic zaměstnanci nebránilo v tom, aby si při noční směně udělal přestávku, neboť neměl od zaměstnavatele při výkonu práce zadané žádné konkrétní úkoly ve smyslu aktivní činnosti, které by mu v čerpání přestávky bránily. Ústavní soud konstatoval, že pokud zaměstnavatel při hodnocení provozu dospěje k závěru, že přerušení práce zaměstnance je možné, a čerpání přestávky v práci na jídlo a oddech zaměstnanci proto nařídí, přičemž zaměstnanec tuto přestávku ze své vlastní vůle nevyužije, nemůže se domáhat na zaměstnavateli za tuto dobu náhrady mzdy.  Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil, že při poskytování přestávky v práci na jídlo a oddech není rozhodující, v jakém provozu zaměstnanec pracuje, ale jaké konkrétní práce vykonává.

V nedávném a zajímavém případě, který posoudil Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 6013/2017, ze dne 12. 6. 2018, se domáhali doplatku za dobu ke mzdě z důvodu neproplacené přiměřené doby na oddech a jídlo dva zaměstnanci hasičského útvaru podniku pracující v nepřetržitém provozu, a to hasič a dispečerka z důvodu, že nemohli čerpat přestávky v práci na jídlo a oddech. Nejvyšší soud ČR odmítl názor odvolacího soudu, kterým přitakal žalujícím zaměstnancům, že jim příslušela přiměřená doba na jídlo a oddech, protože „neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon práce a ve kterém by dle vnitropodnikového předpisu mohl čerpat přestávky na jídlo“. Takový přístup nebere dostatečně v úvahu, že zatímco nepřetržitě probíhající technologický proces, který nelze přerušit, vyžaduje průběžnou kontrolu a aktivitu zaměstnance, v daném případě tomu tak není. Charakter práce zaměstnanců v dané věci, zhodnotil NS ČR, umožňoval, aby denní řád zaměstnanců, vycházeje z „předpokládaného“ průběhu směny, kromě jiného také stanovil přesný čas, kdy zaměstnanci mají čerpat přestávku na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby. Je jistě možné, že nemusel být vyloučen „nepředpokládaný výkon práce“ v průběhu stanovených přestávek, avšak tyto svojí povahou nahodilé skutečnosti postrádají povahu soustavnosti prací, „které nemohou být přerušeny“. 

autor je právníkem specializujícím se na občanské a pracovní právo

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz