Mezinárodní příslušnost soudů v případě spotřebitele, který uzavřel rozdílovou smlouvu

Tato pravidla působí na první pohled zcela jasně, podstatné při určení příslušnosti soudů je posouzení, kdo spadá pod pojem spotřebitel. 

Jedinou definici spotřebitele lze dovodit z čl. 17 nařízení. Pro uplatnění spotřebitelské ochrany v rámci nařízení je třeba, aby (i) došlo k uzavření smlouvy, (ii) jedna ze smluvních stran nejednala v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti, (ii) se jednalo o jednu ze smluv upravených v čl. 17 odst. 1 písm. a) až c) nařízení. Dané podmínky musí být splněny kumulativně. 

Splnění první podmínky nebude činit většinou potíže. Dle druhé podmínky je spotřebitelem osoba, která uzavírá smlouvu, jež se týká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Co se týče posouzení spotřebitele, který uzavřel rozdílovou smlouvu vydal Vrchní soud v Olomouci pod sp. zn. 5Cmo 3/2017 usnesení, dle kterého je zřejmé, že v odůvodněných případech je spotřebitelem i osoba, která uzavírá smlouvu za účelem dosažení zisku pro vlastní potřebu a je ekonomicky činná jinak než v souvislosti se svým povoláním. Soud upozorňuje ve svém usnesení na varování pro investory vydané dne 28. 2. 2013 Evropským orgánem pro cenné papíry a trhy (ESMA) a Evropským orgánem pro bankovnictví (EBA) v souvislosti s riziky spojenými při uzavírání rozdílových smluv. Dle varování je investování do rozdílových smluv pro většinu zákazníků nevhodné a hodí se pro profesionální nebo velmi zkušené neprofesionální zákazníky, kteří produktu dostatečně rozumí. 

K tomuto varování vydala dne 12.11.2014 Česká národní banka upozornění na rizika spojená s investováním do tzv. rozdílových smluv, ve kterém zdůrazňuje, že investování do rozdílových smluv je pro většinu neprofesionálních zákazníků nevhodné. Vrchní soud v Olomouci v usnesení rozhodl, že žalobkyně při uzavírání rozdílových smluv na mezinárodním trhu FOREX nejednala v postavení spotřebitelky, jelikož je pro tento trh typické, že účastníci nevystupují ve vztahu nadřazeném nebo podřazeném, ale ve zcela rovném. Tím, že žalobkyně uzavřela rámcovou smlouvu, na základě které uzavírala jednotlivé rozdílové smlouvy, nejednalo se z její strany o ojedinělou operaci a takovouto činností na sebe brala významná rizika.

Co se týče poslední podmínky pro naplnění zvláštní příslušnosti soudů se spotřebitelem dle čl. 17 nařízení je vhodné pro úplnost upozornit na četnou judikaturu Soudního Dvora EU. Dle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení se příslušnost soudu posoudí podle tohoto oddílu pokud byla smlouva uzavřena s osobou, která buď provozuje profesionální nebo podnikatelské činosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, anebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stat zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Nejasné je, co spadá pod pojem “zaměření se”. Mnohdy bude posouzení uplatnění spotřebitelské ochrany dle nařízení spočívat v interpretaci pojmu, zda se smluvní strana “zaměřuje” na členský stat, v němž má spotřebitel bydliště. 

Pojmem “zaměření se” se zabýval Soudní dvůr EU ve spojené věci C-585/08 Peter Pammer v. Reederei Karl Schlüter GmbH & Co KG a C-144/09 Hotel Alpenhof GesmbH v. Oliver Heller ze dne 7. prosince 2010. Soudní dvůr EU posuzoval reklamu na internetu, která má dle jeho názoru celosvětový dosah, tedy je dostupná prakticky ve všech členských státech a mnohdy bez vůle podnikatele. Při posuzování “zaměření se” je třeba vzít v úvahu vůli podnikatele a nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že internetové stránky jsou dostupné v jiných členských státech. Dle Soudního dvora EU je třeba zkoumat, zda měl podnikatel v úmyslu uzavřít smlouvu se spotřebiteli z jiného členského státu. Mezi znaky “zaměření se” patří “všechny výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z takového členského státu”. Soudní dvůr EU demonstrativně vyjmenoval následující skutečnosti: “uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, například „.de“, nebo použití takových neutrálních jmen domén prvního řádu, jako je například „.com“ nebo „.eu“, popis cesty do místa poskytování služeb s počátkem v jednom či více členských státech, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků”. Dalším znakem je také možnost přepnutí do jiného jazyka, který není běžně používaný v členském státě, ve kterém podnikatel provozuje svoji činnost. Dalším znakem je použití cizí měny.  

Ve věci C-218/12 Lokman Emrek v. Vlado Sabranovic ze dne 17. října 2013 Soudní dvůr EU dovodil, že k “zaměření se” na členský stat stačí uvedení telefonního čísla s mezinárodního předvolbou daného členského státu. 

Z nařízení a rozhodnutí Soudního dvora EU vyplývá, že pojem spotřebitel je v nařízení definován mnohem úžeji než v hmotném právu. Je třeba vzít v úvahu, že část nařízení upravující spotřebitele tvoří výjimku z obecného pravidla uvedeného v čl. 4 nařízení, tudíž č. 17 nařízení je nutné vykládat restriktivně. Nadto pokud osoba uzavírá rozdílové smlouvy, nejedná dle usnesení Vrchního soudu v Olomouci v postavení spotřebitele, jelikož se jedná o investování pro velmi zkušené neprofesionální zákazníky, kteří vystupují ve smlouvách v rovném postavení. Osoba uzavírající rozdílové smlouvy nebude dle nařízení považována za spotřebitele a neuplatní se zvláštní příslušnost soudů.

Senior Attorney