Několik poznámek k praktickému využití znaleckého posudku

Dříve byl znalecký posudek předložený účastníkem řízení považován za prostý listinný důkaz a byl tak vystaven volnému hodnocení soudu jako „běžná“ listina bez ohledu na kvalifikaci, profesionalitu a vztah znalce ke kterémukoli z účastníků.[1] Následkem toho se stalo pravidlem provádět revizní znalecké posudky soudem jmenovaným znalcem na základě námitek té procesní strany, která posudek nepředložila. Zde by jistě byla zajímavá (ale prakticky asi těžko zhotovitelná) statistika prezentující poměr „soukromých“ posudků, které ve srovnání s revizními soudními posudky obstály, vůči těm zjevně anomálním.

Postavením posudku zhotoveného na žádost účastníka jím zvoleným znalcem na roveň posudku vyžádaného soudem bylo ztíženo napadání správnosti účastnického posudku. „Účastníkovu“ znalci byl rovněž umožněn přístup do soudního spisu vedeného v dané věci. Připomeňme si, že podle ustanovení § 127 odst. 2) o.s.ř. jsou prvním předpokladem „revize“ posudku pochybnosti o jeho správnosti.[2] V případě jejich existence přichází na řadu vysvětlení posudku znalcem, který jej zpracoval, a teprve, pokud jeho vysvětlení nepřispěje k objasnění věci, lze posudek nechat přezkoumat jiným znalcem. Výjimečně, ve zvlášť obtížných případech pak třetí odstavec téhož paragrafu připouští možnost nechat posudek přezkoumat subjektem disponujícím zřejmě ještě vyšší odbornou kvalifikací (státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou, nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost). Sluší se zdůraznit, že i ustanovení § 127, jak je prezentováno, bylo předmětnou novelou dotčeno, když popsaný revizní postup a možnosti jeho uplatnění byly zpřísněny.

Důležitým předpokladem výše uvedeného režimu je ovšem podmínka, aby účastníkem předložený posudek měl všechny zákonem požadované náležitosti[3] a obsahoval doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Ačkoli jsme zaznamenali případy (zejména tam, kde bylo předložení znaleckého posudku nad rámec důkazní povinnosti účastníka a tento byl předkládán toliko z opatrnosti a k posílení argumentace), kdy soud přistoupil výše popsaným způsobem i k posudku, který uvedenou doložku neobsahoval, lze jedině doporučit znalce při zadání zakázky o připojení zmíněné doložky za účelem možného uplatnění posudku v soudním řízení požádat a přispět tak k urychlení projednání věci a k úspoře nákladů řízení, jejichž dobytnost ani v případě úspěchu ve sporu samozřejmě není zaručena.

Vzhledem k tomu, že novela neobsahuje speciální přechodné ustanovení, lze se ve smyslu § 355 o.s.ř. domnívat, že aplikace úpravy dle § 127a o.s.ř. je přípustná i pro řízení zahájená před 01.09.2011, což (bohužel) může být v mnoha případech stále aktuální.[4] Z povahy věci je však samozřejmě vyloučeno vytýkat soudům, že rovný přístup k posudkům nezaujímali již před účinností novelizace.[5]

Ne zcela bez souvislosti se zvoleným tématem je pak závěr Nejvyššího soudu ČR přednesený v rámci právní věty jeho usnesení sp. zn. 22 Cdo 2722/2010 ze dne 20.06.2012[6] ohledně dopadu pravidla koncentrace řízení dle § 119a o.s.ř. na použitelnost znaleckého posudku vyhotoveného mimo řízení, pokud tento vznikl teprve po vyhlášení rozhodnutí v prvním stupni. Ačkoli jde na první pohled o důkaz, který nebylo možno v průběhu řízení použít, neboť neexistoval, uzavřel Nejvyšší soud, že aplikace ustanovení § 205a odst. 1 písm. f) o.s.ř. by nepřípustným způsobem zasahovala do principu koncentrace řízení, jejíž smysl a účel by tak byl paralyzován. Takový závěr se jistě jeví být rozumným a důvodným, zejména za situace, kdy v mezidobí nedošlo ke změnám skutkových okolností a vyhotovení, či nevyhotovení posudku je zcela na vůli účastníka řízení. Uvedený judikát je tedy třeba zohlednit zejména při tvorbě procesní strategie.

Věříme, že čtenářům, stejně jako autorům textu přišlo stručné zopakování vhod. Rádi jsme, byť s určitým časovým odstupem, vzpomenuli na dle našeho názoru rozumnou a smysluplnou novelu, kterých v záplavě ostatních není nikdy dost. Abychom však nepůsobili jako bezvýhradní zastánci „posudkové“ kultury v českém soudnictví, dovolíme si závěrem pro odlehčení odkázat na příspěvek Jana Vučky publikovaný v době, kdy předmětná ustanovení o.s.ř. byla účinná teprve pár dní, na nějž navázala i zajímavá diskuze.[7]
 

JUDr. Petra Budíková, LL.M.,
advokátka/Associate Partner

Mgr. Jan Pavlík,
advokátní koncipient

Rödl & Partner, v.o.s.

Platnéřská 2 
110 00  Praha 1

Tel.: +420 236 163 111
Fax:  +420 236 163 799
e-mail: prag‎@‎roedl.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 385/96, ze dne 26. listopadu 1998 publikovaného jako R 49/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek;
[2] Autoři se domnívají, že by se mělo jednat o pochybnosti soudu na základě jeho vlastního úsudku a nemělo by tedy být ke slyšení znalce přistupováno při každé námitce protistrany bez dalšího.
[3] Ačkoli důvodová zpráva k předmětné novele se zmiňuje výslovně jen o předpokladu, „že (posudek) bude vyhotoven znalcem zapsaným v seznamu znalců,“ lze se domnívat, že se jedná o odkaz na ustanovení zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a o požadavky na to, aby znalec mj. vykonával svoji činnost osobně, nebyl podjatý, posudek opatřil svým podpisem a otiskem pečeti.
[4] Autorům je znám případ, kdy v řízení zahájeném podáním odeslaným dne 28.12.2010 dosud nebylo nařízeno první jednání ve věci, a mají za to, že s podobnou zkušeností jistě nejsou sami.
[5] srov. i usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 491/12, ze dne 15.05.2012
[6] Autoři článku se domnívají, že ačkoli k pokusu uplatnit „nový“ znalecký posudek jako důkaz v odvolacím řízení došlo ještě za původní úpravy, nemá tato skutečnost na nynější aplikaci závěrů právní věty uvedeného judikátu vliv.
[7] Jde o příspěvek na blogu Jiné právo >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz