Oznámení o střetu zájmů v obchodní korporaci – jak jej oznámit a jaké jsou důsledky neoznámení?

Střet zájmů v obchodní korporaci

V životě obchodní korporace mohou nastat situace, kdy se zájmy společnosti se zájmy členů jejího voleného orgánu rozcházejí či nejméně takový rozchod hrozí. Na takové situace zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „zákon o obchodních korporacích“) a obchodní právo obecně pamatuje a obsahuje proto sadu pravidel, která musí členové volených orgánů dodržet. Ta platí nejenom tehdy, je-li ve střetu zájmů či potenciálním střetu zájmů přímo člen voleného orgánu, ale také tehdy, mohla-li by být v takovém střetu zájmů osoba jemu blízka či jím ovládaná anebo ovlivněná.

Stěžejními ustanoveními jsou zde § 54 zákona, o obchodních korporacích, které upravuje tzv. nepřímý či hrozící střet zájmů, a § 55 zákona o obchodních korporacích, jež upravuje tzv. přímý střet zájmů.

Základním pravidlem je, že člen voleného orgánu musí přímý i nepřímý střet zájmů obchodní korporaci oznámit. Jedná se o tzv. oznamovací, respektive notifikační, povinnost.

Zastoupení obchodní korporace členem jejího voleného orgánu

S tématem souvisí i otázka značně abstraktnější, jíž se právní doktrína nemálo věnovala, a to otázka samotné povahy zastoupení obchodní korporace členem jejího voleného orgánu. Ustálil se zde závěr, že se nejedná ani o zákonné zastoupení ve smyslu § 436 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), ani o zastoupení smluvní dle § 441 a násl. občanského zákoníku, nýbrž že se jedná o zastoupení svého druhu zvláštní.[1]

Reklama

AI-bezpečné právní psaní 2.0 (online - živé vysílání) - 16.7.2026

16.7.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Konkrétně v otázce jednání ve střetu zájmů v obchodní korporaci je totiž rozhodné, zda vůbec lze hovořit o překročení zástupčího oprávnění (srov. § 440 a 446 občanského zákoníku) či zda rovnou nelze uzavřít, že v takovém případě člen volného orgánu zástupčím oprávněním vůbec nedisponuje, jelikož jsou zájmy jeho a zastoupené obchodní korporace v rozporu (viz § 437 občanského zákoníku).

Dřívější názory odborné veřejnosti a překonaná rozhodovací praxe

Co se týče otázky důsledků porušení oznamovací povinnosti na učiněné právní jednání, tak dosavadní řešení se rozpadala do tří skupin:

• Prvá část odborné veřejnosti byla toho názoru, že v takovém případě je právní jednání člena voleného orgánu za obchodní korporaci absolutně neplatné až zdánlivé, tudíž ji vůbec nezavazuje a zavazovat nemůže.[2]
• Druhá část byla zdrženlivější a razila doktrínu relativní neplatnosti takového jednání s tím, že zastoupená obchodní korporace se musí neplatnosti dovolat. Tento názor byl té doby v řadách odborné veřejnosti majoritním.[3]
• Třetí část předestírala řešení zcela odlišné, jelikož podle něj není takové právní jednání neplatné, nýbrž pouze zastoupenou obchodní korporaci nezavazuje a ta se k jeho účinkům může dodatečně přihlásit.[4]

V době před revolučním rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1640/2022 (dále jen „Rozhodnutí“) tak byla rozhodovací praxe ustálena na závěru, že je jednání člena voleného orgánu obchodní korporace učiněné v rozporu s pravidly o střetu zájmů stiženo relativní neplatností.[5]

Současná rozhodovací praxe

Pak ovšem přišel názorový převrat a Nejvyšší soud se v Rozhodnutí přiklonil k závěru, že se nejedná o neplatné právní jednání, nýbrž o platné právní jednání, které toliko zastoupenou obchodní korporaci nezavazuje. To znamená, že pokud bylo jednání učiněno v neoznámeném střetu zájmů a zájmy zastoupeného a zástupce jsou v rozporu, za takové situace zástupce zástupčím oprávněním vlastně vůbec nedisponuje.

Přičemž soud rozlišuje dvě situace:

1. třetí osoba o porušení pravidel o střetu zájmů nevěděla, tj. byla v dobré víře nebo
2. třetí osoba o porušení pravidel o střetu zájmů věděla.

Pakliže byla třetí osoba v dobré víře, tak právní jednání zastoupenou obchodní korporaci zavazuje bez ohledu na porušení pravidel o střetu zájmů.

V opačném případě však platí, že jednání zavazuje pouze člena voleného orgánu samotného, jelikož právo v takovém případě preferuje ochranu zájmů společnosti (zastoupeného). Soud v Rozhodnutí dospěl k závěru, že jazykový výklad § 437 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého „může se toho zastoupený dovolat“ znamená, že zastoupený teprve musí namítnout relativní neplatnost, což se příčí spravedlivému uspořádání vztahů. Výklad tedy změnil a ustanovení má být proto v kontextu zastoupení obchodní korporace v rozporu s pravidly o střetu zájmů vykládáno tak, že „dovolat se“ míří na dovolání se závaznosti pro zastoupeného. Jinými slovy, že pokud zastoupený dodatečně neudělí s právním jednáním souhlas, tak jej nezavazuje.

Oznámení o střetu zájmů v obchodní korporaci

Následovalo hned několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která se tématu dále věnovala. Těmi nejzásadnějšími však jsou rozsudek ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021, rozsudek ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022, a dále zcela čerstvé usnesení ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2699/2023.[6]

1. Obsah oznámení

V prvém rozsudku ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2699/2021se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy sice jednatel ve střetu zájmů záměr uzavřít smlouvu společnosti s ručením omezeným oznámil, nicméně nepředložil jí smlouvu samotnou. Nižší soudy uzavřely, že společnosti byla předložena pouze část zamýšlené smlouvy, přičemž takový postup shledaly pro účely § 55 zákona o obchodních korporacích jako nedostatečný.

Nejvyšší soud však tento závěr korigoval s tím, že pravidla pro oznámení o střetu zájmů je nutné upřesnit. Podrobné řešení shrnul následovně: „Informační povinnost bude zpravidla splněna také tehdy, pokud člen voleného orgánu předloží příslušnému orgánu obchodní korporace pouze část návrhu smlouvy anebo pokud příslušný orgán informuje pouze o části obsahu zamýšlené transakce, je-li z předložené části návrhu smlouvy anebo z předložených informací patrné, zda uzavřením smlouvy mohou být zasaženy zájmy korporace. […] není dotčeno právo členů nejvyššího orgánu obchodní korporace (společníků nebo akcionářů, popř. členů družstva) žádat, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby valnou hromadu informoval o celém obsahu zamýšlené transakce. Vyžaduje-li přitom kterýkoli ze členů nejvyššího orgánu, aby předkládající člen voleného orgánu předložil plné znění návrhu smlouvy anebo aby nejvyšší orgán informoval o celém obsahu zamýšlené transakce, předkládající člen voleného orgánu svou informační povinnost ve smyslu § 55 odst. 1 z. o. k. nesplní dříve, než žádosti člena nejvyššího orgánu vyhoví.“[7]

Soud tedy dovodil, že postačí, pokud jednatel ve střetu zájmů předloží i pouhou část návrhu smlouvy nebo informuje o části obsahu zamýšlené transakce, vyjma případů, kdy člen nejvyššího orgánu trvá na sdělení kompletních informací a jednatel je přesto neposkytne.

2. Jednotliví společníci jako adresáti oznámení

V rámci druhého rozsudku ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022 se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy jednatel ve střetu zájmů učinil oznámení o záměru uzavřít smlouvu (ve smyslu § 55 zákona o obchodních korporací) tím způsobem, že o záměru vyrozuměl jednotlivé společníky společnosti s ručením omezeným. Následně valná hromada společnosti vyslovila s jejím uzavřením souhlas, avšak nezúčastnil se jí potřebný počet společníků pro to, aby byla valná hromada usnášeníschopná. Prvoinstanční soud uzavřel, že v důsledku toho nebylo uzavření smlouvy schváleno, a proto je právní jednání neplatné, jelikož společnost v rámci řízení namítla jeho neplatnost.

Nejvyšší soud nicméně nakonec závěr nižších soudů zvrátil. Účel sledovaný § 55 zákona o obchodních korporacích může být dosažen také tak (cit.) „že jednatel společnosti s ručením omezeným seznámí s obsahem zamýšlené smlouvy všechny společníky, kteří s jeho záměrem uzavřít tuto smlouvu se společností vyjádří souhlas, anebo tento záměr alespoň vezmou na vědomí s tím, že se vzdávají práva na projednání této záležitosti (a na případné vyslovení zákazu uzavřít smlouvu) valnou hromadou.“[8]

Soud došel k závěru, že je dostačující, pokud jednatel ve střetu zájmů učinil oznámení o záměru uzavřít smlouvu tím způsobem, že o záměru vyrozuměl jednotlivé společníky společnosti s ručením omezeným.

3. CFO jako adresát oznámení

Ve třetím rozhodnutí, kterým bylo usnesení ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2699/2023 Nejvyšší soud naopak přiblížil, jak požadavkům pro oznámení o střetu zájmů ve smyslu § 55 zákona o obchodních korporacích naopak vypadat nemůže. V konkrétním případě jednatel ve střetu zájmů oznámení o záměru uzavřít smlouvu učinil tak, že ji předložil CFO (finanční ředitelce) společnosti s ručením omezeným a ta ji založila do účetnictví společnosti. Nižší soudy potup jednatele odmítly a Nejvyšší soud jejich závěr nepřekvapivě potvrdil s odkazem na svá dřívější rozhodnutí.

Krátce se však zabýval i otázkou zvyklostí v rámci koncernu. Podle Nejvyššího soudu je nerozhodné, zda byl stejným způsobem oznámen střet zájmů i v jiném případě. Bohužel další jinou velice zajímavou otázkou dovolatele, a to (cit.) „zda lze rozsah předběžného opatření zakazujícího jednateli mateřské společnosti za tuto jednat rozšířit i na jednatelství této osoby v dceřiné společnosti,“[9] se již Nejvyšší soud nezabýval, jelikož na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.

Dle soudu je naopak nedostačující, pokud jednatel ve střetu zájmů učiní oznámení o záměru uzavřít smlouvu vůči CFO nebo obdobné osobě a nelze se v takovém případě odkazovat ani na zvyklosti v rámci koncernu.

Závěr

Jak by tedy mělo oznámení o střetu zájmů vypadat, aby splnilo požadavky právní úpravy v § 55 zákona o obchodních korporacích?

Předně nemusí být příslušenému orgánu předloženo úplné znění konkrétní smlouvy, nýbrž postačí pouze její část, základní parametry či nejméně záměr ji uzavřít. Vždy však z obsahu oznámení musí být pro obchodní korporaci zřetelné, zda je uzavření smlouvy ve střetu zájmů v souladu se zájmy obchodní korporace či nikoli. Tím samozřejmě není dotčeno právo dotčeného orgánu požadovat informace úplné a využije-li jej, pak člen voleného orgánu musí informace v požadovaném rozsahu poskytnout. V opačném případě oznamovací povinnost nesplní.

Oznámení naopak nemusí být učiněno výlučně na valné hromadě společnosti, nýbrž stačí, pokud člen voleného orgánu záměr oznámí jednotlivým společníkům (respektive akcionářům) a ti budou se záměrem alespoň srozuměni s tím, že se vzdávají práva na projednání této záležitost na valné hromadě.

I přes toto mírné rozvolnění pravidel však nelze požadavkům právní úpravy dostát například tehdy, když je oznámení učiněno pouze CFO společnosti, a nikoliv příslušnému orgánu anebo jednotlivým společníkům (potažmo akcionářům). Zároveň zjevně nelze přihlížet ke zvyklostem v rámci koncernu. Stanovená pravidla je nezbytné dodržet vždy a zavedená praxe mezi stranami není způsobilá pravidla modifikovat.

Lze předpokládat, že rozhodovací praxe bude pravidla dále rozvíjet, a tak určitě doporučujeme toto téma sledovat i v budoucnu, protože důsledky porušení postupu mohou být pro život obchodní korporace zásadní.

Mgr. Lucie Špičková,
advokátka

Mgr. Adam Sznapka,
advokátní koncipient

Lazarská 11/6
120 00  Praha 2

Tel.:    +420 222 517 466
Fax:    +420 222 517 478
e-mail:    office@ak-vych.cz