Povinnost moderace komentářů na sociálních sítích

Uživatelé sociálních sítí by však měli zpozornět; níže rozebírané rozhodnutí ESLP s sebou totiž přináší velmi významné rozšíření okruhu osob, u kterých lze vyvozovat dokonce trestní odpovědnost za projevy třetích osob v rámci jejich uživatelských profilů, a to nejen v případě politických představitelů, ale potenciálně i „běžných“ uživatelů.

Skutkové okolnosti případu

Stěžovatelem ve věci byl Julien Sanchez, politik krajně pravicové strany, kandidující v roce 2011 do francouzského Parlamentu. Ten na svém veřejně přístupném facebookovém profilu, který osobně spravoval, zveřejnil zprávu o jednom ze svých politických oponentů. Obsah samotného příspěvku, který mohli komentovat pouze přátelé politika, nebyl pobuřující ani nenávistný.

Pod příspěvkem se zanedlouho objevilo několik komentářů od dvou uživatelů, které se osobně dotkly partnerky politického protivníka majitele profilu a vyjadřovaly zděšení nad přítomností muslimů ve Francii. Následujícího dne bylo ze strany partnerky podáno trestní oznámení, a to jak na oba autory komentářů, tak na autora původního příspěvku, Juliena Sancheze. Francouzské soudy ve všech instancích uznaly všechny tři z obviněných vinnými ze spáchání trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině obyvatel z důvodu jejich náboženského vyznání.

Ve vztahu k Julienu Sanchezovi soudy dovodily, že vytvořením veřejné politické stránky a vložení příspěvku jmenovaný z vlastní iniciativy vytvořil prostředí pro výměnu názorů a současně rezignoval na moderaci tohoto prostředí, když neprodleně nezakročil proti nenávistným komentářům a nezastavil jejich šíření. Stěžovatel napadl všechna rozhodnutí francouzských soudů u ESLP s poukazem na údajné porušení jeho práva na svobodu projevu dle čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Právní posouzení ESLP

Reklama

Diskusní fórum: Daňové právo v praxi (online - živé vysílání) - 25.3.2026

25.3.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Soud musel rozhodnout, zda vyvození trestní odpovědnosti žalobce za shora popsaného stavu představuje porušení jeho práva na svobodu projevu, a pokud ano, zda je toto porušení legální, zda slouží legitimnímu cíli a zda je nezbytné v demokratické společnosti.

ESLP předně označil za nesporné, že trestní postih žalobce s ohledem na povahu přičítaného trestného činu přímo koliduje s jeho právem na svobodu projevu. Co do zákonnosti takového zásahu soud odkázal na francouzskou vnitrostátní úpravu, z níž byla dovozena odpovědnost stěžovatele[1], a jejíž aplikace byla v očích Soudu v napadených rozhodnutích řádně vymezena i odůvodněna.

Pokud jde o posouzení legitimity zásahu, Soud s odkazy na svá předchozí rozhodnutí dovodil, že ochrana práv a dobré pověsti jiných osob jednoznačně představuje legitimní cíl k omezení základního práva na svobodu projevu.[2] Rozhodnutí současně poukazuje na postavení žalobce coby politika, nadto politika aktivního, ucházejícího se o veřejnou funkci; zejména politici mají podle Soudu povinnost nepodněcovat k nenávisti a dbát na striktní dodržování zákazu všech forem diskriminace.[3]

I při posuzování nezbytnosti zásahu ESLP stavěl na své předchozí rozhodovací praxi[4] a pozitivní závěr o nezbytnosti zásahu dovodil na základě čtyř základních kritérií, a sice:

1. kontextu komentářů, kdy šlo o zjevně nezákonné projevy na adresu muslimské menšiny, nadto na profilu politika v průběhu volební kampaně, s čímž se pojí větší riziko rozšiřování xenofobních projevů;
2. opatření, která stěžovatel použil, aby zabránil nenávistným komentářům nebo je odstranil, kdy si stěžovatel musel být z povahy věci vědom, že zveřejněním příspěvku o politickém oponentovi na svém veřejném profilu může rozpoutat debatu, tuto debatu však dále vůbec nemoderoval a komentáře sám nesmazal, byť si byl zjevně vědom jejich nezákonnosti[5];
3. odpovědnost skutečných autorů komentářů, kdy stěžovatel nebyl postižen místo původních přispěvatelů, ale vedle nich a na základě odlišného režimu odpovědnosti (autoři přímo za nenávistné projevy, stěžovatel za nesplnění povinností „producenta“ ve smyslu francouzské právní úpravy);
4. důsledky vnitrostátního řízení pro stěžovatele, kterému byla uložena toliko mírná peněžitá sankce ve výši 4 000 EUR.

Dopady rozhodnutí

ESLP v konečném důsledku neshledal v postupu francouzských soudů porušení práva dle čl. 10 Úmluvy, čímž oproti své dosavadní rozhodovací praxi výrazně rozšířil odpovědnost „zprostředkovatelů“ za projevy třetích osob na internetu. Rozhodnutí tedy implikuje scénář, ve kterém může každý uživatel sociálních sítí, samozřejmě v závislosti na jeho politickém postavení a dalších okolnostech, nést odpovědnost za komentáře zveřejněné v rámci jeho profilu.

S ohledem na neurčitost a obecnost některých z pasáží rozhodnutí však lze polemizovat s tím, jak jsou takto nastavená „pravidla“ předvídatelná nejen pro politické aktéry na sociálních sítí, ale i jejich „běžné“ uživatele, tím spíše, když Soud posvětil uplatnění prostředků trestněprávní represe.

Pro uživatele sociálních sítí může být zejména špatně uchopitelný pojem zjevné nezákonnosti, do které Soud v projednávaném případě zahrnul i komentáře „hraniční“, které neobsahovaly např. přímé výzvy k násilí nebo k diskriminaci[6]; obáváme se, že pro laiky mohou být tyto nuance, často závislé na znalosti místních poměrů a ostatních relevantních okolností (jako v projednávaném případě probíhající volební kampaň), obtížně rozeznatelné.

Dalším důležitým aspektem je časový rámec nutný k odstranění nezákonného obsahu, k čemuž Soud určil toliko to, že nelze požadovat odstranění obsahu dříve než po 24 hodinách od zveřejnění, přesnou hranici však nestanovil. Povinnost promptně korigovat obsah vkládaný ze strany třetích osob však může být problematický, resp. značně časově nákladný zejména u profilů s větším počtem přátel/sledujících, u jejichž příspěvků se mohou rychle objevit desítky až stovky nových komentářů denně.

Na druhé straně se v projednávaném případě jednalo o facebookový profil s 1 800 přáteli, tedy ne zcela rozsáhlou veřejnou platformu. Byť je Soudem na několika místech v rozhodnutí akcentována politická funkce stěžovatele a vedená volební kampaň, lze se domnívat, že potenciál šířit xenofobní projevy je násobně větší v případě jiných uživatelů, nepolitiků, kteří se těší vyšší návštěvnosti svých profilů.

Nejen pro politiky, ale i pro ostatní uživatele sociálních sítí, by tak mělo být rozhodnutí Sanchez proti Francii přinejmenším varováním, aby obsah na svých profilech aktivně monitorovali a moderovali.

Mgr. Marek Lukáš,
advokátní koncipient                                                                         

Barbora Matůšová,
právní asistentka