Poznámka k údajnému koncernu v insolvenci OP Prostějov

V poslední době rozvířily úvěrové a tak i insolvenční trhy zprávy o tom, jakým způsobem se vypořádal Krajský soud v Brně s postavením dominantního věřitele v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka OP Prostějov. Rozhodující soudce totiž tohoto věřitele nejdříve vyloučil z možnosti aktivního ovlivňování insolvenčního řízení, a to z důvodu jeho faktické síly a tedy „rizika“ prosazení vlastního zájmu, aby následně své tvrzení dokončil tezí o tom, že tento věřitel, protože dlužníka financoval, je s ním v podnikatelském seskupení (koncernu). Aniž bych chtěl sahat soudci do svědomí, nutno říct, že tyto závěry nejen že překvapily odbornou veřejnost, ale také otevřely otázky pro možné budoucí úvěrové financování, a stojí proto za drobnou úvahu. Je-li totiž financující věřitel, který si zcela očekávatelně své postavení smluvní zajistí, dle názoru soudu se svým dlužníkem v podnikatelském seskupení, vylučuje ho to nejen z řady jednání v insolvenčním právu, ale také mu to podstatně zvyšuje transakční náklady a rizika dle práva korporačního.

Předně, má-li někdo v insolvenčním řízení dominantní postavení proto, že je řádně přihlášený dominantní věřitel, není to problém, ale předpokládaný stav. Dominantní věřitel, většinou navíc zajištěný, je zkrátka dominantní ekonomický vlastník, který má z povahy věci možnost řízení reálně ovládat – insolvenční soud má nicméně nástroje jak mu zabránit v tom, aby své postavení používal k poškození ostatních věřitelů apod. Tímto nástrojem však nemůže být vyloučení tohoto věřitele z faktického vlivu, navíc bez konkrétního skutečného zdůvodnění.

Problematičtější je však závěr soudu o existenci podnikového seskupení. Není sporu o tom, že dlužníka financující věřitel má ve smluvní dokumentaci řadu nástrojů, které mu dávají určitou míru vlivu na dlužníkův život. Není také pochyb o tom, že je to leckdy velká míra vlivu, nicméně vždy to je projev smluvních dohod a váže na existenci úvěru apod. Zájem věřitele je v zajištění návratnosti jeho investice, nikoliv v řízení a správě dlužníkova podniku – toto jednoduché konstatování je však fatální. Z teorie podnikatelského seskupení víme, že jeho cílem je zejména snížení transakčních nákladů společné činnosti více subjektů za současného jednotného a cíleného řízení – nic z toho však není součástí smluvních vazeb dotýkajících úvěru apod. Má-li věřitel vliv, nemá ho pro zajištění řízení a správy dlužníka, ale pro kontrolu své investice a tedy i její návratnosti.

Konkursní soud buď toto neví, což není veselé, nebo ví, což je ještě méně veselé. Bez dalšího by si ovšem trh zasloužil vysvětlení proč soudce tyto kroky učinil – v odůvodnění jeho rozhodnutí ho ale bohužel nenacházím.

JUDr. Bohumil Havel, Ph.D.